--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kučera Rudolf č.: 435
Název: Komentář
Zdroj: NN Ročník........: 0001/004 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.07.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Když před více než rokem přišlo Občanské fórum s heslem o cestě do Evropy, byli lidé nadšení touto vyhlídkou, i když pravděpodobně nikdo netušil, o co tu jde. V Evropě jsme samozřejmě odjakživa byli, naši dávní předkové ji dokonce pomáhali vytvářet, bojovali za ni a umírali. V roce 1990 se však nikdo neptal, odkud kam máme jít, kde Evropa vlastně je, či není-li snad víc Evrop. Uskutečněním hesla o cestě do Evropy s OF se zdálo být rušení vizových povinností - lidé mohli konečně nasednout do auta a volně odjet směrem na Západ, za nákupem, krádeží nebo dokonce něčím ještě horším.

Naproti tomu revue Střední Evropa již řadu let píše o tom, že cílem by mělo být znovuobnovení našeho evropanství, to znamená úsilí najít v sobě a v našich dějinách ty hodnoty a tradice, které byly evropské, které z nás činily Evropany. Evropa totiž není a nikdy ani nebyla pouze geografickým pojmem, nýbrž především pojmem duchovním a kulturním.

Psali jsme také o tom, že jsme se stali po druhé světové válce tzv. východní Evropou, kterou od západní Evropy oddělovala železná opona, že však bez ohledu na ni je možné znovuobnovit specifické tradice regionu, kterému se dříve často říkalo střední Evropa a který byl vždy pevnou a konstitutivní součástí Evropy. Tímto způsobem jsme vlastně železnou oponu, i když pouze myšlenkově, negovali. Střední Evropa - tento pojem Evropy v našem prostoru, tato vize, tento konzervativní ideál se pak stal průsečíkem našich intelektuálních aktivit. A zůstal jím dodnes. Železná opona sice již reálně mezitím padla, ale doposud se nepodařilo učinit z východní Evropy střední Evropu - nepodařilo se nám stát se Evropou. Je to mimo jiné proto, že jsme si svobodu opět jednou nevybojovali, nýbrž dostali jsme ji darem od bůhví koho. Vláda se oklikou přes formálně demokratické procedury navrátila do rukou kryptokomunistů a lidí bezuzdně lačnících po moci. Až na výjimky, samozřejmě.

Dříve jsme byli Evropany, protože naši předkové většinou společně správně cítili, kde je nebezpečí, kdo je ohrožuje a za co mají bojovat. Dovedli leccos obětovat a nemysleli stále jen na sebe. Často se sešli i k nerovnému boji proti společnému nepříteli. Po staletí věřili v tytéž hodnoty a dovedli rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nyní teprve zjišťujeme, jak strašné důsledky měl komunismus, co všechno zničil z duchovních a kulturních tradic a hodnot, jak hluboký je příkop, který nás obklopuje ze všech stran. Překonat tento příkop je možné pouze cestou hledání středoevropanství v politice, kultuře a dalších oblastech a v navazování na údajně překonané a zapomenuté nadnárodní tradice a hodnoty.

Podle mého názoru by prvním krokem do Evropy byla náprava zločinů a křivd, které se tu odehrály v minulých desetiletích. Právo musí platit pro všechny stejně a bezpráví musí být napraveno, jinak zůstaneme i nadále východní Evropou. Dokud nedojde ke skutečné obnově všech základních práv, včetně majetkových, je ústavní listina práv funkčně podobna Stalinově ústavě z třicátých let, údajně tehdy nejdemokratičtější na světě. V podstatě šlo a jde o to, sjednotit se na postupných, ale velice reálných krocích při odstraňování tíživého dědictví minulého režimu a vytváření demokratického právního státu s tržním hospodářstvím jakožto podmínek pro návrat našeho státu do Evropy, respektive do společenství demokratických evropských států. K žádnému takovému sjednocení ovšem zatím nedošlo. Vývoj od 17.listopadu 1989 ve všech oblastech společenského života byl spíše výslednicí konfliktních vlivů různých politických sil, přičemž se postupně vyhranily dvě hlavní orientace či tendence. První z nich usiluje o takový způsob změn politických, ekonomických a právních, které vytvoří poměrně rychle podmínky pro naší postupnou integraci se západní Evropou. Druhý směr ve spolupráci se silami starého režimu se v podstatě orientuje na reformu starého systému. Je hlavní brzdou dekomunizace společnosti, rychlého postupu ekonomických změn a vytváření nových právních základů. V podstatě táhne stát na opačnou stranu, nebo jinak řečeno, i nadále z nás činí východní Evropu, i když se ústy řady svých představitelů často verbálně hlásí k západním hodnotám a k západnímu systému. Celý tento vývoj měl své mezinárodně-politické souvislosti. Na některé z nich chci nyní upozornit.

Ve střední Evropě se po první a druhé světové válce vytvořily nové státní útvary, které nyní prožívají svou největší krizi. Jde o tzv. národní státy, které zde nevznikly ani přirozeně, ani demokratickou cestou, už z toho jednoduchého důvodu, že ve střední Evropě nikdy žádný čistě národní stát neexistoval a existovat ani nemůže. V současné době vidíme, že již jen po částečném odstranění "železného poklopu" komunismu s jeho falešným internacionalismem, nihilismem a akulturností se znovu oživují všechny možné národní, kulturní a náboženské aspirace, snahy a úsilí. To je přirozené a správné, co však správné není, je reakce národních států, které až doposud předstíraly, že jsou přirozenými útvary, které dokázaly vyřešit národnostní problémy. Znovu se ukazuje vyloženě reakční podstata těchto států, které namísto toho, aby se snažily o zmírňování nebo dokonce odstraňování konfliktů mezi těmito novými proudy a aspiracemi, činí opak. Vyhrožují, malují na zeď pochmurné vize katastrof a tragédií, ke kterým prý nutně musí dojít po jejich rozpadu, dovolávají se západní pomoci či intervence, intrikují a kličkují. Je přirozené, že Západ si ve všech výbušných a neklidných oblastech přeje klid a stabilitu - ostatně nikdo si nikde nepřeje občanskou válku a násilí všeho druhu. Je to ovšem pokrytectví od reprezentantů shnilých či nahnilých federací ve střední a východní Evropě, když předstírají, že existuje jen jedno klidné a rozumné řešení, tzn. řešení demokratické, které bude Západ honorovat /viz vystoupení ministra Dienstbiera v ČST dne 26.6.1991/, a že tímto řešením je udržení federace? Proč by se například u nás nemohlo konat referendum, které bylo ostatně nejprve intenzívně navrhováno a nyní je zase odmítáno jen proto, že současné průzkumy veřejného mínění zřetelně ukazují, že ne Slováci, ale především většina Čechů si dnes přeje rozpad federace. To by nebylo demokratické řešení? Navíc se domnívám, že většina Čechů nemá vůbec nic proti Slovákům, ale nechce s nimi žít ve společném státě, protože tento společný stát již ani technicky nefunguje, okolo všeho se vedou nekonečně dlouhé spory a diskuse, kompetence tu stojí jako balvany v cestě téměř všemu: ekonomické reformě, efektivnějším hospodářským a politickým vztahům se sousedy, at. A proč by demokratický rozchod či rozpad federací, které již odporují vůli národů, nebyl pro Západ přijatelný? A ostatně, musí být nutně okamžitě Západem akceptován?

Západ dnes zjevně stojí o udržení statu quo ve střední a východní Evropě a paradoxně tak obhajuje jaltský systém - je však třeba vidět příčiny, proč tak činí. První příčinou jsou podle mého názoru jeho problémy se Sovětským svazem, z čehož jde strach, strach z dalšího vývoje, z důsledků jeho rozpadu, atd. Západ by se chtěl soustředit na pomoc údajným demokratickým silám v tomto impériu a s jejich pomocí poklidně toto impérium demobilizovat a snad i rozložit. Pro nás, kteří jsme žili téměř padesát let v rámci sovětského impéria, je tato iluze směšná - to je ale věc Západu. Jedno je však z toho patrné: Západ nemá žádnou novou stragegii ani vůči rychlému vývoji v Sovětském svazu, ani vůči zemím střední a východní Evropy. To je druhá příčina, proč raději stojí za udržením statu quo v této oblasti. Chtěl by nejprve řešit problémy se Sovětským svazem, ale neuvědomuje si, že střední a východní Evropa a Sovětský svaz jsou spojité nádoby, že události v jedné části zásadně ovlivňují dění v druhé části bývalého sovětského impéria, a že tedy pokud by se podařilo nalézt ve střední Evropě nějaké nové řešení národnostních a jiných konfliktů, mohl by to být důležitý příklad i pro Sovětský svaz. Navíc nesmíme ani na okamžik zapomenout na to, že je to právě Sovětský svaz, jenž se brání a udržuje svými zásahy do střední Evropy, v níž má stále dosti spojenců, vědomých či nevědomých, kteří na těchto konfliktech parazitují a chtějí je ve svůj prospěch využít a zneužít. Chtějí tím jednak ukázat, že nestabilita ve střední Evropě je natolik silná, že parlamentní demokracie naprosto nestačí k jejímu zvládnutí a že tudíž je potřeba nějaké nové silné ruky. Dále pak chtějí - a to činí již vědomě - prostřednictvím udržování nestability zabránit integraci střední Evropy se západní Evropou a v důsledku toho způsobit, že tento region zůstane ve sféře vlivu sovětskézo impéria, a tudíž východní Evropou.

Pokud by však země střední a východní Evropy zůstaly ve sféře tohoto vlivu, prodlouží se život národních států o další desetiletí, pochopitelně včetně všech ekonomických, kulturních a národnostních problémů a konfliktů. Pokud by se však národní státy chopily své poslední úlohy, tj. aby se v klidu a s určitou politickou kulturou etablovaly nové přirozené politické útvary, uklidní to obavy Západu a ten bude muset pochopitelně nový stav dříve či později akceptovat. Dále: klidný vznik nových státních útvarů povede k jejich ochotě v budoucnu spolupracovat, a možná se i svobodně spojovat v nové širší nadnárodní celky, které se v podstatě v celé historii střední Evropy nejlépe osvědčily. A navíc: nepochybně to posílí demokratický vývoj v Sověstkém svazu, protože tu bude pozitivní příklad možného řešení vážných konfliktů. A ještě: sovětským imperialistům budou tímto způsobem odebrány jejich nástroje vlivu v Evropě, protože národní státy se svými neřešitelnými problémy, byly ideálními, tj. velice snadno ovlivnitelnými partnery.

Jak jsem již řekl, Západ se obává negativních důsledků rozpadu sovětského impéria a mnohým politikům se zdá být nutné, aby se ve střední Evropě vytvořila oblast, která bude neutralizovat a tlumit tyto důsledky. Představují si tedy, že zde vznikne tzv. cordon sanitaire. Je možné, že se tímto ochranným pásmem nakonec staneme. Jde však o to, zda to bude území nikoho, nebo jinak řečeno území s tzv. omezenou suverenitou, v němž se budou křižovat západní /nejspíše německé/ a sovětské vlivy. Pak by tato oblast dál vyráběla své podřadné výrobky především pro Sovětský svaz nebo jiné diktátorské režimy a od Západu by dostávala finanční "odměnu", aby se úplně nezhroutila. To je podstata tzv. Dienstbierova plánu. Takto by byla podle mého názoru uskutečněna tzv. třetí cesta, tj. reformovaný socialismus, který by se nakonec příliš nelišil od bývalého systému: byl by to i nadále hospodářsky parazitní systém, odkázaný na externí dotace, s enormními výdaji na zbrojení a armádu, s obrovskou byrokracií, která by byla nutná pro řešení stále narůstajících problémů a potřeby kontroly společnosti. Reformní socialismus je podle mého názoru hluboký a bludný omyl, spočívající pouze na lžích, polopravdách a neuvěřitelných fikcích, obnovitelný pouze ze zcela jiných důvodů, než je víra v nějaké ideály, například sociální spravedlnosti, obnovitelný čistě účelově jako společnost, která nesmí a ani nemůže aspirovat na nic jiného než na to, být cordon sanitaire.

Naším pevným cílem by měla být naopak plná integrace se západní Evropou, s Evropským společenstvím. To ovšem není dnes aktuální téma pro Západ a bylo nám to již několikrát dáno jasně na srozuměnou. Západoevropští centralisté v Bruselu si prostě nepřejí další změny ve střední a východní Evropě a snaží se již nerozšiřovat Evropské společenství o další členy, zvláště pak ne o bývalé komunistické režimy. Pádem železné opony byli totiž značně zaskočeni a pak je také fakticky celá střední Evropa oblastí nestability a krizí. Často se zapomíná na to, že dosavadní západoevropské sjednocení bylo umožněno samotným rozdělením Evropy, existencí železné opony. V podstatě byl veškerý další postup evropské integrace dávno předem naplánován a počítal s rozdělením Evropy. Jestliže však toto rozdělení náhle padlo, padly i některé podstatné předpoklady další evropské integrace tak, jak byla naplánována. Základní otázky integrace by tedy měly být znovu zásadně přezkoumány. Především by měla být promyšlena klíčová otázka evropské integrace: otázka střední Evropy.

Buď totiž bude integrována celá Evropa, nebo dojde k faktickému obnovení železné opony, nebo se jedna polovina kontinentu zhroutí úplně. Pánové Pos, de Michelis a Genscher by si měli uvědomit, že jde také o ně: pokud ponechají střední Evropu mimo evropskou integraci, a tím de facto pod správou sovětského impéria, které v ní dříve či později obnoví své struktury, budou bolševici /pochopitelně dnes ovšem převlečeni do fraků/ dříve či později klepat také na jejich dveře. Měli by nejprve přestat s mentorováním a poručníkováním vůči střední Evropě: jejich postoj například vůči Slovinsku a Chorvatsku byl ostudný. Divím se, kde vůbec vzali tu "odvahu" odpírat vstup do Evropy starým kulturním národům, které Evropu vytvářely a bojovaly za ni, stejně jako Němci nebo Italové. Jestliže se Chorvati a Slovinci svobodně rozhodli vystoupit z jugoslávského komunistického žaláře národů, pak nezbývá podle mého názoru nic jiného než tento jejich krok akceptovat a učinit vše pro to, aby se další vývoj odehrával v klidu a v rozumných mezích. Západ by měl také pochopit, že tento vývoj je zcela přirozený a že dříve či později dojde i k odchodu některých dalších útvarů, které byly vytvořeny po první nebo druhé světové válce, z politické mapy Evropy.

Na jejich místě se objeví nové, přirozené politické subjekty, které budou odmítat podřídit se imperativům technologického pokroku a ne-individuální racionalitě státních útvarů vytvořených na základě výsledků světových válek. Podle mého názoru by se měla Evropa ve svém vlastním zájmu snažit o to, aby tyto procesy proběhly v rámci evropských norem a principů a nebyly nikým zneužity. Je možné v tom navázat na tradici úzkých regionálních svazků, které ve střední Evropě hrály vždy svou roli, bez ohledů na právě aktuální vztahy států.

Dosavadní politická mapa střední Evropy byla zjevně vytvořena za určitými účely, převážně externí povahy. Po pádu železné opony a sjednocení Německa není podle mého názoru jediný důvod tuto dnes již nefunkční strukturu uchovávat. Měl by být dán průchod všem těm procesům, které vycházejí z touhy po rodinné, domovské a národní suverenitě, po obnovené regionální svébytnosti a kulturní pluralitě, což vždy patřilo ke specifice střední Evropy. Imputovat dnes opět střední Evropě nějaké externí účely, například, že by měla plnit úlohu jakéhosi mostu mezi Západem a Východem, jak si to představují mnozí socialisté a kryptokomunisté, je již vyloženě perverzní. Vedlo by to pouze k zacementování těch struktur, politických a hospodářských, které budou opět pouze plodit nové konflikty a nová utrpení miliónům lidí. Střední Evropa musí být vtažena do celoevropské integrace, ovšem s tím, že pro to musí také něco učinit - a to jí musí být dáno jasně na srozuměnou. Nikoliv tedy odmítání, distance, okřikování a poručníkování, nýbrž skutečná evropská solidarita tváří v tvář všemu ohrožení, kterému je dnes Evropa vystavena. Pokud to ovšem není všechno jinak a jednou z podmínek Sovětského svazu při sjednocení Německa byl závazek Západu, že se střední Evropa nestane během nejbližších deseti až dvacet let součástí Evropského společenství.

Co by tedy měla střední Evropa učinit pro svůj možný vstup do sjednocující se Evropy? Podle mého názoru by to měla být snaha všech středoevropských národů otevřít ve svém regionu novou epochu spolupráce, kooperace, smíření a vyrovnání ve všech oblastech. Všem národům by měla být zaručena stejná práva a všechny státy by se měly prioritně orientovat na spravedlivé a mírové nové uspořádání vzájemných vztahů. Vedle Bruselu by mělo být i ve střední Evropě vytvořeno obdobné integrační centrum, jehož úkolem by mělo být nikoli střední Evropu separovat od západní Evropy, nýbrž uspořádat se západní pomocí poměry v tomto regionu tak, aby byly propojitelné a propojené s celoevropskými procesy. Pouze v tomto případě by mohla střední Evropa eventuelně - v závislosti na vývoji v SSSR - sehrát i roli jakéhosi cordon sanitaire. V Evropě by se vytvořila dvě centra jednoho procesu, procesu celoevropské integrace. Jedině takto se může podle mého názoru stát v budoucnu celá Evropa svobodnou, demokratickou a pochopitelně také stabilní a prosperující, ostatně ku prospěchu celého světa.

1.července 1991, Rudolf Kučera