--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 550
Název: Rozhovor s Jiřím Ješem
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

S Jiřím Ješem, publicistou, bývalým politickým vězněm, a už také bývalým pracovníkem protokolu Kanceláře prezidenta republiky, jsme se sešli den po sovětském převratu. Samozřejmě, že jsme se zeptali, co soudí o aktuálních událostech.

J.J.: Myslím, že se Gorbačovovi vymstilo jeho taktizování v zásadních věcech. Věděl už jistě velmi dávno velice dobře, koho si hřál na svých prsou a koho sám velmi vřele doporučoval do funkce viceprezidenta.

- Máte pocit, že tato sovětská zkušenost by měla být varováním i pro nás ?

J.J.: Samozřejmě. Já jsem po celý svůj život byl přesvědčen, že ohrožení naší země komunistickým převratem je vždycky závislé na počtu lidí, kteří se u nás tak či onak ke komunismu hlásí nebo se k němu hlásili. I ti nejlepší z nich nemají v sobě vybudovány dostatečně účinné obranné systémy, aby takovému útoku dovedli oponovat. A ti horší pak ten útok pomohou nakonec uskutečnit nebo i dokonat. Proto mě až dojal, když 19.srpna 1991 Alexander Dubček vylučuje možnost recidivy 21.8.68. Je něco jiného, když tutéž větu pronese V. Havel. Dubček by měl raději mlčet, protože každému pamětníkovi se musí vybavit, že stejně mluvil na den přesně před 23 lety. A taková asociace pak může oslabit důvěru veřejnosti i k Havlovu bohdá oprávněnému optimismu.

- Souvisí tyto Vaše myšlenky nějak s Vaším krátkým pobytem v KPR? J.J.: Myslím, že ano. Ladislav Kantor mně bez jakéhokoliv mého přičinění nabídl místo v protokolu a na mé námitky, že už jsem na to snad příliš starý, zdůraznil, že je jednak zapotřebí využít mých jazykových a jiných znalostí, ale hlavně také toho, že jsem nikdy nebyl komunista. To byl hlavní argument, který mě přesvědčil, abych toto místo přijal. Sám jsem však žádal, aby z důvodů nejasností kolem důchodových předpisů byla smlouva se mnou uzavřena pouze do 30.června 1991, což přibližně odpovídalo tříměsíční zkušební lhůtě. Takto byli přijati i někteří další lidé. Někteří z nich opustili velice důležitá místa, a jak to pak dopadlo. V důsledku reorganizace to dopadlo především špatně s panem Kantorem, jemuž bylo odebráno řízení diplomatického protokolu. A právě toto místo v důsledku reorganizace nabylo ještě většího významu. Byl jmenován dosavadní ředitel protokolu FMZV ing. Vlastimil Buček, který je skutečným odborníkem na věci protokolu. Sám mi jednou řekl, že nic jiného než protokol, neumí. Tedy přesně podle definice George Bernarda Shawa- odborník je ten, kdo neumí nic jiného. To by ještě mohlo být v pořádku, bohužel však tato záře odbornosti zakryla jiný fakt, že tento muž totiž prožil celou normalizaci, dříve nemohl- na to je ještě příliš mladý, v různých funkcích na komunistických zastupitelských úřadech, k čemuž, jak známo, se kromě stranické příslušnosti předpokládala i značná dávka loyality jaksi navíc. Takže bylo dost přirozené, že my, kteří jsme byli přijati na základě jiné politické anamnézy, jsme se stali jaksi nežádoucími a každý z nás, jakožto neodborník, byl tak či onak z protokolu odsunut.

- Mrzí Vás to ?

J.J.: Mrzí mě, že se právě tímto směrem ubírají věci ještě v roce 1991. Mrzí mě také, že jsem nemohl o něco déle pobýt v blízkosti Václava Havla, jehož si hluboce vážím a k němuž mne poutá i staré rodinné přátelství, ale nemrzí mě, že jsem pryč z prostředí, které přes všechnu krásu ve mně stále a často vzbuzovalo pocity z Kafkova Zámku. Kromě toho na tu ryze formální protokolární práci bez nejmenšího vlivu na skutečný běh věcí opravdu nejsem. A teď bych navíc přišel i o důchod, který mně konečně zvýšili za léta vězení. Samozřejmě, že i tak se s životní úrovní, bývalou i přítomnou, svých komunistických nástupců, srovnat nemohu.