--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Rulíšek Hynek č.: 559
Název: Píšeme rok 1918 nebo 1991?
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Oslavy 28. října máme tedy za sebou. Vzpomínalo se vzniku republiky v roce 1918. Tak jsme slyšeli s různým akcentem o porobě v rakouské monarchii, heroickém úsilí zahraničního odboje o uznání čs. samostatnosti, o legiích a o vzniku republiky, kterým byla ukončena 300letá křivda páchaná na českém národě. Navázali jsme tedy opět na rok 1937, kdy se oslavy v tomto duchu konaly naposled.

Od té doby však uplynulo více než 50 let nabitých událostmi, které se téměř všechny více nebo méně dotýkaly existence čs. státu, a vyvolaly otázky, které si první republika vůbec nepřipouštěla. Ta vznikla jako národní stát Čechů a Slováků (v podstatě více Čechů) a všechny ostatní národní kmeny na tomto území se staly najednou menšinami, když předtím byly v rakouské monarchii jedním z národů tvořících pestrobarevnou mozaiku této dunajské monarchie. Vzpomeňme v této souvislosti pověstného vyhlášení mobilizace v roce 1914, začínající oslovením "Mým národům".

Národní kmeny, před válkou rovnocenné, po válce však menšinové, se nechtěly s takovým údělem smířit a snažily se jej změnit. (Pokusy Němců o autonomii, kontraverze s Poláky). Nepodařilo se to. Výsledek byl, že nečeské národnosti po celou dobu první republiky nenašly k ní pozitivní vztah. Totéž lze říci s obměnou i o Slovácích, kteří rovněž byli neuspokojeni ve svých požadavcích samosprávy. Státotvorným činitelem mladého státu byli jen Češi, to jest pouhá polovina jeho obyvatel. Zbytek měl k němu více nebo méně odmítavý postoj. Spontánní oslavy zrodu republiky se podle toho konaly jen v českých oblastech, na Slovensku s postupem let stále méně a méně a v německých, maďarských a polských regionech vůbec ne. To znamená, že polovina obyvatel se k idei 28. října stavěla odmítavě. Za první republiky jsme o tom nikdy neslyšeli. K naší škodě. Nebyli bychom pak překvapeni událostmi, které zle hlodaly, a stále hlodají na základech státu tvrdošíjně udržovaného už jen v našich představách. Neboť stát z roku 1918 neexistuje. I jeho československá idea je mrtva. Nevydržela v náporech bouřlivých roků zahájených rokem 1938. Proč tomu tak bylo, že Češi jako státotvorný národ ve státě, nezískali ostatní národnosti pro myšlenku své státnosti, bude jistě jednou předmětem mnohých a mnohých úvah.

Dnes bychom si měli alespoň toto uvědomit: že v původně zamýšleném jednotném státu jsou dva národy: český a slovenský, z nichž slovenský chce za všech okolností dosáhnout suverenity a vlastní identity nejen vůči Čechům, ale i vůči celému evropskému, a tím i světovému společenství. Je-li toto rozhodnutí moudré, nikoliv jen krátkozrace trucovité, jak se v současnosti jeví, ukáže čas. To bychom si měli uvědomit i my, ale především naši političtí představitelé, a nedržet se křečovitě bohužel už odumřelé formy státu, kterou není možné více vzkřísit.

Jediná možnost, kterou máme, je podívat se na skutečnost bez šalebných brýlí nadšení 28. října, uvědomit si, jak jsme po staletí v našem prostoru žili, a z toho vyvodit důsledky. Možná to bude pro mnohé bolestné, ztrácet zidealizovaný obraz československého státu, ale je to jediná možnost, jak dále žít. Neboť odjakživa jsme byli národem střední Evropy, bez vazeb k Východu, a udrželi jsme se. Proč by tomu nemohlo být i dnes? V Evropě, která na rozdíl od nás se zbavila nacionalistických pohledů? S jasnou koncepcí bychom se pak určitě rychleji vraceli mezi národy, kterým jsme dříve byli vždy rovnocenní.

Hynek Rulíšek, KPV Kopřivnice