--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich č.: 569
Název: Slovo úvodem
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Od listopadového převratu uplynuly již dva roky. Roky zpočátku naplněné eufórií ze zdánlivě převratných změn následujících jedna za druhou v leckdy neuvěřitelném tempu. Alespoň tehdy se to tak jevilo a nejenom povrchnímu pozorovateli.

V článku uveřejněném, tuším v Informačním servisu v únoru loňského roku, konstatuji: "...urazili jsme již notný kus cesty k doufejme slušné budoucnosti - sice obsahem definovatelné, leč termínem blíže neurčené". Nechci zde popisovat vše, čím jsme v uplynulém období prošli, či spíše co jsme "prošvihli", rozsah novin je omezený. Musím se však pozastavit nad tím, co se v oněch listopadových dnech vlastně událo. Revoluce, stále proklamovaná Občanským hnutím (-výstižněji však "společenským hnutím") a zdobená různými trapnými přídomky, to určitě nebyla. Byl to převrat, který s odstupem času získal velmi podivný a místy až zlověstný přídech. Masová občanská shromáždění v prvním týdnu po datu zlomu a po všem co je nám známo dnes, neodbytně připomínají známé a nechvalně proslulé seance reálně-socialistického folklóru. Stále více je zřejmé, že občané opět posloužili jen jako nezbytné "křoví", jako kulisa někomu, kdo je využil pro svoje egoistické cíle k uchopení a udržení moci. Celý další vývoj potvrzuje propojení části disentu s komunisty, kdy výsledk tohoto konsensu je uchování otřesného stavu společnosti. Naši přední pseudohumanisté v čele s presidentem V.Havlem a "realistou" P.Pithartem, se stali důslednými ochránci všech komunistů bez rozdílu a jakákoliv snaha po potrestání jejich zločinů je tak předem vyloučena. Posledním důkazem jsou stálé útoky a zpochybňování opožděného a příliš tolerantního lustračního zákona, kdy se ho ve vzájemné shodě snaží zablokovat všichni, jichž se mohou ustanovení právního předpisu dotknout.

Nejtragičtější však na dosavadním vývoji je, že demokraticky ustavené vládní instituce znovu pevně usazené v přežívajících bolševických strukturách, přešly do rukou neokomunistů zcela legální cestou - prostřednictvím voleb. A tito novopečení "demokraté a nepostradatelní odborníci" jsou do funkcí jmenování a potvrzování lidmi, kteří dostali v loňských volbách mandát od voličů přesvědčených o jejich čistotě, neúplatnosti a smyslu pro spravedlnost.

Pánové P.Pithart, J.Dienstbier, L.Dobrovský, J.Šabata, symbol počátku kolaborace A.Dubček a mnozí další ve vedení státu, každý svým dílem pomáhal nechtěnému bolševickému dítku na svět. Dnes jsou v čele procesu návratu k civilizaci a logice, honosí se svou opoziční činností v poslední etapě zahnívání bolševického režimu a úmyslně opomíjejí prvních dvacet let "diktatury proletariátu". Bohužel se toto nejostudnější období vygumovat nedá, byť by se to těmto pánům hodilo. Zapomněli, kdo všemi prostředky potlačoval jakýkoliv, byť pouze verbální odpor proti totalitní zvůli zvráceného režimu. Justiční vraždy , koncentrační tábory, mučení, pronasledování rodin neprávem odsouzených, likvidace duchovních hodnot, potlačení víry, zglajchšaltování školství a kultury, potlačení národního cítění, totální devastace morálního vědomí - to jsou pouze některé projevy tohoto "předvoje lidstva". A tito pánové dnes patří k nejaktivnějším obráncům komunistických zločinů a jejich volání po právním státě zní farizejsky. Kde byli tito "ochránci demokracie a humanity" v padesátých a šedesátých letech, kdy komunisté rozpoutali tvrdé represe proti odpůrcům režimu? Je zajímavé, že se jejich tolik proklamovaný humanismus, ve vztahu k bývalým politickým vězňům padesátých let, jaksi vytrácí. Vzniká tak zcela paradoxní a v logicky fungujícím státě nemožná situace, kdy viníci - pachatelé komunistických zločinů - zůstávají na svobodě a neodsouzeni, jejich oběti však nemohou dosáhnout satisfakce. Doposud nedošlo ani k uznání statutu třetího odboje lidí odporujících komunistickému systému, tedy minimálního zadostiučinění v morální rovině. Nemůžeme se pak divit tomu, že ani jediný ze spolutvůrců obludných třiačtyřiceti let bolševické nadvlády nebyl dosud pravomocně odsouzen. Nyní nám tito a jim podobní soudruzi opět dávají lekce, pro změnu však z demokracie a humanity. Co se tedy po listopadu změnilo. Až na vyjímky zůstala veškerá moc v rukou bývalé, nebo znovu restaurované, nomenklatury a její moc byla podstatně posílena uvolněním ekonomických vztahů, kdy je neustále hlásána teorie, že špinavé peníze neexistují. Většinu vládních postů, resort justice a prokuratury, bezpečnosti a armády, sdělovací prostředky, vysoké školy i hospodářské funkce, obsadili osmašedesátníci, nebo tam zůstali včerejší komunisté. Tito nejsou schopni, ale ani ochotni zbavit se své vlastní bolševické minulosti. Nejde však jenom o dědičné zatížení komunismem, byť "reformním". Tito bývalí soudruzi jsou těsně svázáni s nomenklaturním bratrstvem na všech úrovních řízení státu i ekonomiky a své moci se dobrovolně nevzdají. Stále více sílí oprávněný názor lidí, že změny byly v podstatě kosmetickými úpravami a o nic jiného vlastně nešlo. Celý polistopadový vývoj vzbuzuje u myslícího člověka skepsi a nelze se divit přibývajícímu počtu příznivců extrémní pseudopravice typu Sládkovy Republikánské strany či komunistických seskupení vystupujících pod změněnými názvy. Odklon občanů od demokratických metod prosazování společenských změn k pseudoradikalismu, je pouhou reflexí zoufalého stavu společnosti samé.

Je tedy opět 17.listopad, ale není žádný důvod k oslavě a ještě dlouho nebude. Uslyšíme-li z tribun volání po "demokracii, humanitě a toleranci" vůči zločinům, vzpomeňme si na všechna zvěrstva a duchovní teror páchaný komunisty během jejich nadvlády nejen u nás, ale všude tam, kde se komunismus zmocnil vlády "ve jménu lidu" - proti lidu. Připomíná-li dnešní situace stav po první nebo druhé světové válce, není to pouhá náhoda. V roce 1918 se situace po rozpadu evropských impérií podobala té dnešní, lehkomyslnost, přezíravost a slabost mocných vedla v roce 1948 ke krachu demokracie. Nezapomínejme na to !

Bedřich Karel