--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Bělohoubek Antonín č.: 580
Název: O vztahu Čechů a Slováků trochu jinak
Zdroj: NN Ročník........: 0001/008 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Začnu ironicky. Nebude to však ironie domýšlivce, ale ironie smutná, hořká.

I dospělí se občas chovají v jednom ohledu jako děti: Také jejich sporům, trucovitostem a naschválům někdy udělá konec až někdo nebo něco, komu nebo čemu se podaří odvést jejich pozornost jinam. Mé "odvádění pozornosti jinam" však nebude tentokrát jen dobře myšlenou lstí. Myslím si totiž, že tu pozornost je třeba, a je dokonce i nutné zaměřit jinam především proto, abychom rozepře mezi Čechy a Slováky viděli v poněkud jiných, obecnějších, a snad i významnějších souvislostech.

Ke zklidnění a zušlechtění vztahu mezi Čechy a Slováky bylo už řečeno leccos pozoruhodného, ale jak je vidět, pořád to ještě nestačilo, pořád to asi ještě nebylo to pravé. Nenamlouvám si, že se to podaří mně. Ale možná, že i to, co k tomu teď povím, nějak napomůže přiblížení chvíle, kdy se někomu podaří ten malý div, že on o rozjitřené hašteření vystřídá poklidné přemýšlení a vůle pozorně, poctivě si vycházet vstříc.

Myšlenky, které hodlám vyslovit, objevili už dávno jiní. Já se jen pokusím formulovat je poněkud aktuálněji, a snad i poněkud palčivěji.

Měli bychom se asi zamyslet nad tím, jestli jsme především Čechy a Slováky, nebo jestli jsme především lidmi. Kdyby to totiž bylo v pořádku s naším životem v nejobecnějším smyslu, bylo by to nepochybně v pořádku i s naším životem jako životem Čechů a Slováků. To platí i obráceně: Jestliže je hodně nedobrého ve vztahu mezi Čechy a Slováky, je asi hodně nedobrého i v našem životě individuálním v tom nejobecnějším smyslu. Nebo ještě jinak: Nemůže být v pořádku život společnosti, jestliže není v pořádku život jednotlivých lidí. A aby život jednotlivých lidí byl v pořádku, to předpokládá a vyžaduje povícero věcí.

Pokusím se promluvit o nich poněkud nezvykle, ale i to možná někomu napomůže zaregistrovat některé důležité věci, které mu dosud unikaly.

Lidský život by bylo možno vidět také jako vymaňování se z trojího diktátu: z diktátu nedobrého v přírodě, z diktátu nedobrého ve společnosti a z diktátu nedobrého v nás. Z diktátu nedobrého v přírodě nám pomáhá vymaňovat se věda, technika, biologie v nejobecnějším smyslu. Při vymaňování se z diktátu nedobrého ve společnosti máme také pomocníků povícero, a jsou tady namnoze i bez našeho individuálního přičinění. Na čem však ztroskotává přemnohý ve svém vývoji v osobnost vysoce oduševnělou, to je nezdar ve vymaňování se z diktátu špatného v sobě samotném. Tady totiž záleží především na naší sebekázni, na naší vůli, na síle našeho tíhnutí k životu ušlechtilému. Jenže vlastní nekázeň, vlastní vinu na svých nanicovatých životech lidé přiznávají velice neradi. Je mnohem snažší, mnohem pohodlnější obviňovat jiné. A obviňování Čechů nebo Slováků je také jedním z takových neseriózních způsobů obviňování jiných za nedobré věci v našem životě individuálním i společenském. Není to asi náhoda, že ti nejušlechtilejší lidé nezdůrazňovali tolik, jestli patří k tomu nebo onomu národu. Cítili se spoluzodpovědni za lidi kolem sebe bez rozlišování toho, jakou měl kdo pleť, jakou řečí kdo mluvil, jak úzce byl jejich život spojen se životem jiných národnostně, státoprávně a podobně. Ať si toho jsme nebo nejsme vědomi, jsme velice spoluzodpovědni i za ty nejhorší mezi námi! Když ne jinak, tak už tím, že jsme nedokázali být tak silní, že by ta jejich špatnost nemohla nabýt takových rozměrů, jakých nabyla. Každá špatnost je totiž záležitostí dvou stran: toho, kdo se jí dopouští a toho, kdo ji toleruje nebo si ji dokonce nechává líbit, kdo jí nedokáže účinně vzdorovat, kdo ji nedokáže udolat.

Řečeno konkrétněji: Za to, co napáchal Hitler nebo Stalin, nenesou vinu jen jejich aktivní spoluzločinci, nejen jejich bojácní pomahači, ale v nemalé míře i jejich odpůrci, kteří je v jejich zrůdnostech nedokázali zastavit. Jsou-li tato konstatování pravdivá i u špatností tak kolosálních, budou asi pravdivá, i pokud jde o nedobré věci ve vztahu mezi Čechy a Slováky.

Porovnávejme dál to, jaký kdo byl a jaký je, s tím, jaký mohl a měl být, ale zvykněme si už konečně také za špatnosti jiných vinit i sebe samotné. Naše výtky jiným pak budou spíše smutné a hořké než domýšlivě arogantní.

Antonín Bělohoubek