Nechť žije Velká sametová listopadová revoluce – hurá!!!

Oslavy 17. Listopadu neproběhly. Nebylo co oslavovat. Na to málo, co se nám podařilo urvat, než komunisté úplně předali moc neokomunistům a quasidemokratům, jsme si už zvykli, takže zbývá už jen ten větší díl toho, co jsme v listopadu 1989 chtěli. Ten se dá souhrnně nazvat – nesplněné sliby. Sliby, které, jak dnes vidím, nikdo ani plnit nechtěl. Nikoho to, zdá se, nemrzí, nikdo neprotestuje, pouze pár studentů v Plzni nesměle šeptá: splňte, co jste slíbili, a poslední mohykán Cibulka leze řvaním na nervy těm, co plánovaně přebrali moc a rádi by chtěli vládnout v klidu, bez rušivých momentů ze strany „lidu“. Radikální antikomunisté se, zároveň s funkcí, mění na obhájce zločinců, a s jejich vlastní důležitostí a mzdou roste jejich odpor k těm několika málo jedincům, kteří ještě mají chuť se s lidskou lhostejností poprat. A začínají to pomalu dávat najevo.

Odraz stavu společnosti se projevil i na demonstraci Klubu angažovaných nestraníků u stanice metra na Národní třídě. Navzájem si odporující a někdy i zmatené projevy řečníků, špatná organizace a propagace mítinku, nezbytné „házení viktorek“ na závěr, připomínající hurá – vlastenectví a fangličkaření z dob národního sebeuvědomování. Je dobré si připomenou, že Winston Churchil používal tuto viktorku – vztyčenou paří s ukazováčkem a prostředníčkem do „V“ jen v tom případě, když skutečně vyhrál. Trapněji mi bylo snad jen na Václavském náměstí, na mítinku podporujícím presidenta Havla, kde se za výše zmíněného „hajlování“ zpívala oblíbená Masarykova píseň „Oral jsi synečku“. Studenti, naděje našeho národa, tu zpívali písničku, která si takový projev tupé stádnosti rozhodně nezaslouží. KAN, který jako jediný z organizací zabývajících se politikou prosazuje debolševizaci společnosti, by si měl uvědomit, že diletanství a hraní na falešnou strunu hurá – vlastenectví mu může pomoci jen krátkodobě. Politický program se může opřít jen o pevné přesvědčení a průzračnost cílů. „Dělá nám po těch uplynulých čtyřiceti letech potíže být otevření, jednoznační a čitelní, protože dříve se to nevyplácelo“, řekl na mítinku KAN Jan Ruml, a já s ním v tomto případě nemohu, než nesouhlasit.

Otěže a bič

Jak si to já pamatuje, všichni jsme v listopadu 1989 byli připraveni rázně debolševizovat společnost a utáhnout si opasky (když už mám použít zaběhnutý výraz), aby se naše děti měly lépe, než my. Dnes z těchto tehdy naprosto jasných cílů zůstalo věčně dokola omílané naříkání nad drahotou a pomalu rostoucí důvěra v ty, kteří před nás kladou vize nových rájů. Už si neuvědomujeme, jakým způsobem by všichni ti Komárkové, Sládkové, Zemanové a Matějkové tyto vize uskutečňovali. Začíná nám být lhostejné, že tito exorcisté – vymítači ďábla kapitalismu, by v podstatě pokračovali v devastaci naší, i prostředí, v němž žijeme. Je pro nás pohodlnější nadávat, fangličkařit, nepřemýšlet a mít slepou důvěru k našim novým vůdcům – tatíčkům národů. Za několik málo dnů se, právě tak jako za komunistů, soustředěnou propagandou dosáhne všeobecného souhlasu s partikulárními zájmy mocných jednotlivců a skupin. Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu)o rozpustil a vládl pomocí dekretů sám. Zcela zapomínáme, že i to už tady jednou bylo. Tyto dekrety vydával president Beneš (pravděpodobně agent NKVD), kterému tehdy také všichni důvěřovali a který svou politiku, tolik podobnou dnešní politice Havlově, přivedl k moci komunisty.

Iniciativa na podporu referenda shromáždila přes milión podpisů. Všude a za jakýchkoli okolností prohlašují, že těch milión podepsaných podporuje společný stát. Je to však naprosto zjevná lež a manipulace s občany. Jenom já znám nejméně dvacet lidí, kteří to podepsali, aby mohli hlasovat pro rozchod federace. Já sám pokud k nezmanipulovanému referendu dojde, budu hlasovat pro společný stát, ale nikdy nebudu souhlasit s tím, aby se cokoli, byť i ve jménu čehosi jakoby historicky podmíněného, prosazovalo pomocí lži a manipulace. Václav Havel této sprostosti využívá k prosazování svých názorů: „Nechci nikoho ovlivňovat, ale pokud dojde k referendu, tak doufám, že se tím udrží společný stát.“

Je zajímavé, že v tisku ani v televizi a rozhlase nedostali prostor názory kontroversní, které chtějí rozpad federace – ať už ze slovenské či české strany. Veřejnost je manipulována, vedena za ručičku k určitému cíli a seznamována jen s jednou možností. V čele této manipulace stojí iniciativa na podporu referenda „Výzva občanů“. Může být v takovém případě referendum opravdu demokratické? Tvrdím, že nemůže. Proto se nechci podílet na nedemokratickém způsobu ovlivňování lidí a zároveň s mým přítelem a redakčním druhem Bedřichem Karlem a dalšími odvoláváme své podpisy na podporu referenda, a toto odvolání a protest proti lhaní a manipulaci spoluobčanů posíláme Výzvě Občanů do Zborovské ulice č. 16, Praha 5, 150 00. Zodpovědně zde prohlašuji, že připsání části na podporu požadavků presidenta Havla k „výzvě občanů“ a následná manipulace s podpisy signatářů, kteří svým podpisem podpořili pouze uspořádání referenda, je lumpárna komunistického formátu, hodná bolševického způsobu zacházení s lidmi, a lidé kteří to učinili jsou lumpové a lháři, a jako služný člověk s nimi nechci mít nic společného.

Příčí se mi kritika bývalých disidentů za každou cenu, obzvláště svých komplexů. Mám moc rád lidi, jako jsou John Bok, Stanislav Penc, Jan Ruml, Petr Cibulka, Michal Plecitý, Stanislav Devátý, Václav Benda, Rudolf Battěk, Karel Srp, Antonín Bělohoubek a další, i když s nimi nemusím mít vždy shodné názory. Nenávist rozhodně necítím ani k Václavu Havlovi. Má kritika je hořká, protože bych byl rád, kdyby V. Havel konečně dospěl k proklamovanému heslu „žít v pravdě a lásce“, a je ostrá, protože jsem ještě nepřestal doufat, že Václav Havel bude jednou kritice přístupný a uvědomí si, že tomu, kdo má určitou moc a charisma, nesmí chybět odpovědnost a pokora.

Rozpuštění federálního shromáždění a nové volby

Různí závistivci, kteří ani nemají představu, kolik práce musí poslanec odvíst (pokud chce pracovat poctivě), a kteří se mohou zalknout rozhořčením jen proto, že si poslanci odhlasovali sedmitisícové platy (zbytek do třinácti tisíc není plat a používá se na zaplacení sekretářky, odborných posudků, na různé výdaje, např. pošta, diety apod.), dnes podporují rozpuštění Federálního shromáždění, které dosud bylo jednání o státoprávním uspořádání vypovězeno a které je de facto jedinou, alespoň částečně fungující demokratickou institucí u nás. Z federální vlády chodí do parlamentu zákony, s nimiž se v mnohých případech ztotožňují jenom poslanci Občanského hnutí, Čs. Strany sociálně demokratické a čeští a slovenští komunisté. Například návrh zákona o půdě, který, světe div se, za vládu garantoval ministr pravicové ODA, Vladimír Dlouhý.

Díky parlamentu se z těchto vládních paskvilů stávají mnohdy zákony, které sice nejsou ideální, jež však, alespoň částečně pomalu, pomaloučku směřují pryč od jakékoliv formy socialismu. Dobře se to ukázalo při projednávání lustračního zákona. Návrh lustračního zákona, tak, jak přišel z vlády nazvali někteří poslanci zákonem na ochranu estébáků. Z parlamentu však vyšel zákon zcela jiný, přijatelný jako první krok při debolševizaci společnosti. O tom, jakým způsobem funguje další demokratická instituce – president, jsem psal už na jiném místě. Noví zastánci vypsaní předčasných parlamentních voleb se, podle mého názoru přiklánějí ke Sládkově křiklounství a nedemokracii. Demokracie je volba a my jsme si zvolili tento parlament. Jako demokratičtější krok vidím rozpuštění federální vlády a její znovusestavení podle skutečného rozložení rádoby koaličních sil v parlamentě.

Jak by dopadly nyní vypsané volby do parlamentu? Domnívám se, že volby by vyhráli ti, kdož mohou nejvíce ovlivňovat veřejné mínění (nejlépe je to vidět právě nyní), mají peněz a jsou známí z televizní obrazovky. Jelikož stále existuje informační monopol, především v televizním vysílání, a většina „nezávislých“ tiskovin podporuje dnešní levici ve vládě i mimo ní, tak by se ve volbách nejlépe umístili – z pravicových stran ODS (s případnými koaličními partnery) a z levicových a extrémně-levicových Občanské hnutí, Československá strana sociálně demokratická, slušovická Zemědělská strana, Sociální strana, díky federální vládě bohatí komunisté a Družení pro republiku – Republikánská strana Československa. Na Slovensku je situace ještě jasnější. Krypto-komunistická Mečiarova strana ve spojení s částí KDH a šovinisty nemají dnes na Slovensku konkurenci. Pravicová strana na Slovensku prakticky neexistuje. Když to sečtu, vyplývá mi z toho následující: Občanské hnutí, Čs. Strana sociálně demokratická, Zemědělská strana, Čs. Strana socialistická, (strana Zelených?), Hnutie za demokratické Slovensko, Krestiansko demokratické hnutie, případně SNS spolu vytvoří BEZKONKURENČNÍ NEOKOMUNISTICKÝ BLOK, navíc s možností povolební koalice s komunisty, jak je tomu ostatně už nyní (OH i ČSSD většinou hlasují v jednom šiku s komunisty!). Mezi tím bude lavírovat pravo-levá ČSL. I kdyby se rozpadla ČSFR, bude levice dost silná, aby získala většinu v parlamentu. Potom by došlo ke zrušení či nepřijatelné změně lustračního zákona a dalších zákonů, které se snaží očistit společnost. Vůbec nepochybuji o tom, že „Lustrační zákon“ je jednou z hlavních příčin snah o rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných parlamentních voleb. Co jiného mohlo naše quasidemokraty přimět ke společnému vytí se Sládkovci?

Národní sebeurčení

Zatím může president rozpustit parlament vždy, když se ani v dohadovacím řízení nedohodneme na nějakém zákonu, dohadovací řízení je však povinné jen tehdy, když poslanci neodhlasují rozpočet federace. Vedle rozsáhlejších pravomocí, které by vedly k autoritativnímu systému (opět se tu nabízí paralela se Sládkovým pojetím demokracie – vláda silné ruky), chce president rozšířit zatím blíže nespecifikované důvody, kvůli kterým bude moci rozpustit parlament. (Přestože tyto důvody nikdo zatím nezná, chodí i na jejich podporu, z továren a škol tisíce podpisů. Připomíná vám to něco?). Vzhledem k tomu, že jsme zvolili parlamentní systém, nikoli systém presidentský, je toto počínání podivné. Po rozpuštění parlamentu by tedy vládl jedinec Havel. Jde proto o důvěru ve Václava Havla, ale i o velmi nebezpečný precendens do budoucna. Příště by toho mohl využít někdo, kdo už nebude mít takovou důvěru. Nezapomeňme, že i Hitler se dostal k moci demokratickou cestou. President Havel směřuje své aktivity k zachování federace za každou cenu. I já jsem zastáncem společného státu, je však potřeba vidět všechny souvislosti i z jiného úhlu, který se liší od toho oficiálního, prohradní propagandou do nás horem spodem huštěného. Nedávno jsem napsal, že na separastických demonstracích se scházejí bolševici a náckové toho nejhoršího druhu. Chodí tam i lidé zmanipulovaní (tak jako u nás je i na Slovensku informační monopol) a dále i lidé, kteří mají na společný stát prostě jiný názor. Udržování státu za každou cenu – mítinky a demonstrace v Čechách a na Moravě, zvyšování napětí a emocí, tlak a ultimáta, se nejvíce odrazí právě na Slovensku. Zastánci samostatného státu a federalisté začnou mezi sebou válčit (už prakticky začali). Může to vést k většímu násilí, případně k ozbrojenému konfliktu a následně k „nutným zásahům“ policie či armády vůči určitým skupinám obyvatel.

Je potřeba nahlas a jasně říci: „Každý národ má právo na seurčení“. Pomocí referenda tak učinili Litevci, Estonci, Lotyši, Chorvati, Slovinci a další národy a národní menšiny. Nevidím jediný důvod, proč by právě Slováci toto právo neměli mít. I separatisté na Slovensku souhlasí s referendem v tom případě, když bude jen na Slovensku a otázku určí Slovenská národní rada. Referendu by samozřejmě měl předcházet dostatečně dlouhá celonárodní diskuse, při níž přístup do sdělovacích prostředků musí mít zastánci všech názorů na státoprávní uspořádání. Pokud by se Slováci rozhodli pro samostatný stát, tak by tato poklidná varianta, jako vyjádření dobré vůle z profederalistické strany, dávala větší naději pro jednání o ekonomických, celních a dalších dohodách se Slovenskou republikou. Nahrazování absence rázné a přímočaré české politiky různými náhlými ultimáty, katastrofickými scénáři a vyhrocováním situace, vedoucímu ke zvýšení adrenalinu v krvi a k násilí (ať už z jakékoli strany) je hloupé, nedemokratické a popírá právo slovenského národa na sebeurčení. Ještě něco. Nevěřím na nějaké trvalé odloučení Čechů a Slováků. Ani jeden národ nelze přestěhovat ze Střední Evropy a „útěk národů“ z dosavadních, uměle vytvořených hranic napovídá spíše spojování Střední Evropy, jako historického regionu.

AŤ žije Havel

Socialismus váš a evropský podle Marxe je socialismus vědecký. Tím se liší váš socialismus od socialismu v Rusku. (…) Demokracie pravá bude jen tam, kde každý jednotlivec bude přemýšlet a bude vychováván pro socialismus, jak říkáte, vědecky. Marx a Engls mluvili o proletariátu, ale myslili proletariát vzdělaný … (…) Já nemám víc, co bych vám pověděl, mohu vám jen přát, abyste, jak si přál Marx, měli socialismus opravdu vědecký, abychom měli proletariát, který by byl s to kontrolovat vývoj průmyslu, abyste vy, čeští socialisté obou táborů dovedli řešit otázky v klidu a s rozvahou, které lidskost a spravedlnost vyžaduje.

T. G. Masaryk,

z knihy O bolševictví

Tyto části Masarykových úvah jsem nepřevzal proto, abych nějak snížil to dobré, co udělal, jen bych byl rád, aby každý z nás, než si začne stavět nové modly, přemýšlel o tom, co se za jejich ideály skrývá. Co se například skrývá za prohlášeními V. Havla a P. Pitharta o bezvýhradném navázání na tradice první republiky. Je za tím jen to dobré nebo i Masarykův vřelý vztah k vědeckému socialismu? Samozřejmě netvrdím, že u Havla tomu tak je (u Pitharta už si tak jistý nejsem), jen chci zopakovat jedno: než se zařadím do skupiny, která (jak v posledních dnech slýcháme) bezvýhradně podporuje svůj idol, musím ok něm vědět co nejvíce (tedy ne jenom to oficiální), přemýšlet o tom, srovnávat se svými názory a zkušenostmi, protože právě zkušenosti jsou nepřenosné. Pokud toho nejsem schopen, ať už z jakýchkoliv důvodů – a bezvýhradně přitom podporuji svůj idol, jsem slepá ovce – pouze jeden z davu.

František Kostlán