+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kudláček Josef                                                         ¦

¦Název: První svobodné noviny                                                  ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0001/009   Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991                        Datum události: 03.12.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

V úterý, 3.12.1991,  nám vydavatel ČD Josef  Kudláček sdělil, jak

si  představuje skutečně  svobodné noviny.  Protože máme  na tuto

záležitost naprosto stejný názor, přetiskujeme článek celý. Pokud

se představy J.Kudláčka promítnou do praxe, a my věříme, že ano,

staneme se i my horlivými čtenáři Českého deníku.

František Kostlán

 

Český deník - noviny pro Čechy, Moravu a Slezsko (úterý, 3.12.91)

 

Tímto způsobem tedy ne !

Slovo vydavatele

Vážení čtenáři,

dnes má za sebou Český deník  prvních devět vydání s novou tváří.

Jak si nejspíše řada z  Vás všimla, definitivní grafickou podobu

jsme dolaďovali  ještě "za pochodu",  ale dá se  říci, že náročný

přechod na  novou a složitou  techniku se uskutečnil  s podstatně

menšími  problémy,  než  jsem  očekával.  Povedlo  se  nám přitom

nejspíše  uskutečnit  ne-li  světový,  pak  jistě  československý

rekord: během několika desítek hodin  přešel Český deník za chodu

plně na novou techniku - dokázal tedy to, co jinde trvalo několik

týdnů. Rovněž vývoj nákladu  zaznamenal více než pozitivní vývoj,

během pouhých pěti týdnů stoupl z cca 55.000 kusů na téměř 75.000

výtisků denně! A to na  dnešním přesyceném tiskovém trhu již něco

znamená. Skutečnost,  že vydávání Českého deníku  do konce tohoto

týdne pozastavuji, se proto může zdát překvapivá.

Přechod na  novou techniku a  změna grafické podoby  nebyly totiž

jedinými  změnami,  které  v  posledních  zhruba  dvou  týdnech v

redakci  probíhaly. Nepoměrně  důležitější bylo  hledání té pravé

polohy v  redakční práci a v  zaměření novin. Bylo mi  od počátku

jasné, že tento proces bude podstatně delší a složitější. Ve svém

článku, který vyšel 14.října v  prvním vydání ČD, jsem vycházel z

toho, že s redakcí "ležíme na  stejné vlně" - všichni jsme chtěli

a myslím  si, že  dodnes chceme,  dělat kvalitní  deník liberálně

pravicového zaměření. Jenže...

 

Existuje jen jediný způsob

První problém je v tom, že podle mého názoru se skutečně nezávislé

noviny  tohoto  typu  dají  dělat  jediným  způsobem - psát zcela

otevřeně a srozumitelně pravdu!

A to  včetně takové,  které se  veškerý "seriózní"  tisk v  tomto

státě - ať již z jakýchkoliv  důvodů - ostýchá či bojí podívat do

očí.

Podle mínění části dosavadní redakce však existuje druhá možnost,

jak takové  noviny dělat. Vidí  ji v tom,  že se bude  pokračovat

způsobem  zavedeným, a  pro politiky  velice přijatelným (protože

takový  styl  psaní  je  pro    neškodný), nazývám to "mlácením

prázdné slámy".  Přeloženo do češtiny:  psát velice "seriózně  na

vysoké intelektuální  úrovni", ale hlavně -  "jen nesklouznout do

bulváru".  Tento bezzubý  způsob žurnalistiky  je oceňován  nejen

politiky. Určitě i nejeden amatérský filosof hlubokomyslný způsob

vyjadřování  ocení. Má  však jeden  zásadní nedostatek:  Dnešních

skutečných  problémů miliónů  našich spoluobčanů  se konkrétně  a

adresně  naprosto nedotýká  a s  účinnou kritikou  toho, co  část

našich  politiků  dnes  produkuje,    bohužel  jen  velmi  málo

společného.

Před změnou titulu zaznamenával Občanský deník ztrátu přes milión

korun  měsíčně. V  této souvislosti  chci tedy  ujistit, že  jsem

neinvestoval zhruba  8 miliónů korun  do silně ztrátového  deníku

proto, abych  dělal konkurenci Expresu či  Špíglu. Toho bych mohl

dosáhnout při  podstatně nižších investicích lépe  se zcela novým

titulem. Proto  veškerá polemika namířená  tímto směrem -  kterak

pan vydavatel seriózní noviny v bulvární plátek proměniti chtěl -

by  byla zcela  absurdní. Chci  dělat liberální  deník na  jedině

možný všude ve  svobodném světě. Za dvanáct let  pobytu na Západě

jsem tento způsob, byť jen  jako konzument, poznal dobře. Nestačí

naplnit noviny brilantními (dílem pseudo) intelektuálními úvahami

na  to či  ono téma.   Pro jistý,  početně poměrně  omezený okruh

čtenářů mohou být zajímavé. Avšak jakékoliv onoviny, které chtějí

být skutečně  nezávislé, si musí  na svou nezávislost  vydělat! A

toho se  dá dosáhnout několika  způsoby: Otisknout tu  poodhalené

ňadro,  tam  ladné  ženské  nožky  (Rudé  právo), tu půlstránku o

masovém vrahovi  v USA, tam čtvrtstránku  o třináctiletém otci na

Slovensku (MF Dnes). Aby nedošlo k nedorozumění - jsem názoru, že

oba   tyto  deníky   jsou  v   současné  době   dělány  vysloveně

profesionálně.

Z pochopitelných důvodů  (jistě nebylo náhodou, že  příkladu ČD v

dobrovolné  lustraci  celé  redakce  nikde  nenásledovaly) však u

těchto titulů  zcela postrádám ten  typ žurnalistiky, o  který mi

jde a kterého  je v této zemi dnes  tolik zapotřebí. Jsem hluboce

přesvědčen, že  psát zcela otevřeně, neúprosně  se stavět ke všem

špatnostem a nazývat problémy pravým jménem, je dnes také zárukou

úspěchu -  tj. zvýšení nákladu, tj.  zajištění hospodářské, tj. i

žurnalistické nezávislosti!

 

 

"Lidský faktor" v redakci

Při  úvahách  před  převzetím  deníku  jsem  však  opomenul  onen

příslovečný "lidský faktor". Redakční týmy ANNONCE v Německu (cca

80) i v Praze (téměř 100)  jsem vybudoval takříkajíc od nuly. Měl

jsem  tedy možnost  vybrat si   vhodné lidi,  kterým bylo  již od

počátku jasné,  do čeho jdou.  Za relativně velmi  slušnou odměnu

bude pan  šéf požadovat velké množství  kvalitní práce. Tentokrát

jsem byl naproti tomu postaven před diametrálně odlišnou situaci.

Po Občanském deníku jsem zdědil víceméně homogenní kolektiv téměř

osmdesáti lidí, kteří  byli (mnozí z nich po  dlouhá léta) uvyklí

zcela jinému způsobu práce. Statut elity společnosti, ke které se

někteří  novináři  (zdaleka  nikoliv  vždy  oprávněně)  počítají,

stabilita,  jistoty, potřeba  zaběhnutého klídku,  vše dnes navíc

ještě  posíleno vědomím,  že v  oblasti tisku  je zatím trh práce

velice příznivý (od nového roku by měl vycházet nový, stranický -

tedy  financemi téměř  neomezeně vybavený  - deník  pana Klause a

ODS), tuto situaci ještě umocnil.

Opravdu paradoxní  se mi jeví skutečnost,  že nezanedbatelná část

redakčního  týmu pravicového  deníku, jehož  záměrem je obhajovat

principy  tržní  demokracie  a  čtenářům  zdůrazňovat  nezbytnost

osobní  aktivity, a  s  tím  související zodpovědnost  každého za

vlastní osud, se v reálu chová  - no, řeknu to zdvořile - poněkud

socialisticky...

Do  této klidné  selanky jsem  tedy najednou  vstoupil já.  Zcela

zřejmě nikoliv  jako spojenec či  dokonce coby zachránce  novin a

pracovních   míst   (v   polovině   října   se   další  existence

Občanského deníku počítala  již jen na dny), ale  jako vetřelec s

(na  zdejší  poměry  dosti)  neobvyklými  představami o pracovním

nasazení a týmové práci. Přesto  všechno - jsem pevně přesvědčen,

že tyto problémy by se nám časem podařilo překonat.

 

Rozdíl je však jinde

Těžiště konfliktu  spočívá ale v něčem  jiném. Ještě před pouhými

25 měsíci musela převážná  část redaktorů (rozhodně nehovořím jen

o našich  novinách)  z  pochopitelných  důvodů  (?)  psát v duchu

vládnoucí strany. Vím, že si to u nich následující větou polepím,

ale  nemohu to  neříci. Jsem  přesvědčen, že  z oné  doby u velké

části  z  nich  přetrvává  zažitý  respekt  k autoritě, často již

sklouzávající  k devotnosi,  kterého se  nemohou zbavit. Příklad,

který  uvedu.  Je  sice  z  jiného  média,  ale  na něm si to lze

demonstrovat  asi  nejlépe.  Je  to  ona  týden co týden pořádaná

polední  truchlohra  na  F1.  Neschopnost  pana  Černého,  přimět

vysokého politika, aby mu  na položenou otázku skutečně odpověděl

a (pardon) neokecával  to pouze nic neříkající  záplavou slov, je

skutečně obdivuhodná.

Avšak zpět k tomu načemu médiu. Očekával jsem, že nabídnuté šance

psát se  skutečně naprosto rozvázanýma rukama  se většina redakce

chopí  s nadšením.  Nestalo se.  A tak  cesty, kterými chtějí obě

strany  dojít ke  stejnému (??)  cíli, se  diametrálně liší.  Pro

lepší  pochopení uvedu  konkrétní příklad.  V úterním  vydání 26.

listopadu  otiskl náš  deník komentář  Ivana Jemelky.  Kritizoval

Václava Havla za jistou  neuváženost, související s jeho nedávnou

iniciativou při řešení naší  vleklé státoprávní krize. Nechci zde

s článkem  polemizovat,  s  jeho  obsahem  v  podstatě souhlasím.

Redaktory  Českého  deníku,  i  mne  by  mohl opravdu jen málokdo

obvinit z  neúcty či nerespektování  pana prezidenta. Skutečností

je, že i  náš prezident je jen člověk, tvor  chybující (což si on

díky bohu  uvědomuje). Věcná a střízlivá  kritika jeho práce tedy

vlastně zapadá do mého konceptu -  psát o tom a pojmenovat to, co

se jiné noviny neodváží.

Jenže...  a  v  tom  vězí    nespokojenost  a  s ní související

(oprávněná)  kritika  mnoha  čtenářů:  Koncem  předminulého týdne

došlo v tomto státě k nehoráznosti vpravdě bezprecedentní a Český

deník na  ni reagoval (stejně  jako ostatní denní  tisk) několika

nevýraznými články.  Komentoval tuto drzost v  podstatě na stejné

kritické  úrovni jako  prezidentovo drobné  klopýtnutí! O  čem je

řeč? O dvou demonstrativních a skutečně neuvěřitelných gestech. O

gestech nikoli vůdce nějakého bezvýznamného spolku neostalinistů,

ale  předsedy  slovenské  vlády  při  příležitosti  úmrtí Gustáva

Husáka.

Ona  minuta ticha  ve Slovenské  národní radě  k uctění mrtvého a

účast  Jána  Čarnogurského  na  Husákově  pohřbu  v  jedné řadě s

Jakešem, Obzinou  a podobnými esy je  plivnutím do obličeje všech

obětí  komunistického  režimu!  V  každé  normální  demokracii by

takové  chování  za  podobných  okolností  vedlo  k  okamžitému a

naprostému znemožnění takového politika! Nikoliv však u nás.

Ty  stovky  utlučených  a  zastřelených   při  pokusu  o  útěk  z

koncentráku jménem ČSSR, desetitisíce  trosek se zdravím zničeným

dlouhými léty bezdůvodného věznění, statisíce odborníků vyhnaných

od svých profesí k lopatě a  do kotelen, zničená a zamořená země,

v níž budou muset žít ještě naši  vnuci i pravnuci, a především -

zpustošené  duše lidí,  kde závist,  zloba a  neúcta k práci dnes

představují hlavní  povahové rysy ...  to je jen  zlomek nezměrné

viny, kterou  se tento gauner  provinil na lidu  naší země, a  to

nejen Češích, ale také Slovácích.

V době,  kdy dědictví  minulosti plnou  vahou dopadá  na obyčejné

lidi,  si exponenti  starého režimu  lebedí ve  "svých" vilách  a

jeden z nic je dodnes v pozici federálního ministerského předsedy

(!!!)...  a jeho  fotografie nezřídka  zdobila titulní  stránku i

těchto  novin.  Což  si  opravdu  nikdo,  včetně pana prezidenta,

neuvědomuje,   jaké  nezměrné   morální  škody   tato  skutečnost

způsobuje? Můžeme  snad v této  situaci očekávat, že  statisícová

armáda  grázlíků okresního  formátu, která  po revoluci  bleskově

odhodila  rudou  knížku,  začne   chovat  respekt  k  naší  mladé

demokracii, když v jejím čele stojí nomenklaturní komunista? Až do

revoluce byl  pan Čalfa ministrem  ve vládě, která  na Václavském

náměstí pořádala  hony na bezbranné lidi.  Tento člověk je dodnes

"naším" ministerským  předsedou. To, co bylo  v revolučních dnech

mistrovským a taktickým  tahem Václava Havla a jeho  lidí, se již

před  delší dobou  stalo pro  naši společnost  naprosto neúnosným

břemenem. Ony  "seriózní noviny" by jistě  o takovéto "malé pize"

na krásné tváři naší demokracie nepsaly. Pokud toto někdo jmenuje

bulvárem, je to jeho věc. Moje  noviny ale o takových věcech psát

budou!

Většině obyvatel se kupodivu zatím dařilo tento těžce stravitelný,

v minulém  odstavci  popsaný  "knedlík"  polykat.  Avšak  to,  co

nedávno předvedl pan Čarnogurský, je  pro slušné lidi již opravdu

nestravitelné.  Ozbrojené  "internacionální  pomoci"  z  Čech  se

demokraticky smýšlející  Slováci nedočkají. Avšak  minimum úcty k

sobě, k té slušné většině Slováků,  ale především k pravdě by nám

mělo alespoň velet, abychom věci nazývali pravým jménem! Pokud se

vysoký politik jakékoliv národnosti na něčem s ostatními politiky

dohodne,  a za  několik dní  udělá či  prohlásí pravý opak (čehož

jsme byli  v posledních měsících svědky  nesčetněkrát), pak je na

místě jediné označení: ministerský předseda X.Y. či ministr Ten a

Ten je  lhář! Pokud pak  tento politik učiní  podobné gesto, jaké

učinil  předseda  slovenské  vlády,  je  třeba  to  nazvat pravým

jménem: staví se tím na úroveň onoho pohřbívaného!

Můj  názor je  jednoznačný: odůvodněná  kritika pana  prezidenta?

Ano.  Mohou  si  ji  však  dovolit  pouze  takové  noviny,  které

adektávně k tomu kritizují činy typu výše popsaných, a toho Český

deník  bohužel doposud  schopen  nebyl.  Na jedné  straně člověk,

který svým politikařením přivedl spolu s dalšími naši zemi takřka

na pokraj rozpadu... a nyní  si ještě dovolí demonstrativně uctít

hlavu a jednoho z hlavních strůjců dlouholeté diktatury. Na druhé

straně  člověk, jenž  mohl kdykoliv  odejít do  emigrace a mít se

velice  dobře, a  místo toho  zvolil (v  podstatě za nás ostatní)

dlouhá léta věznění, muž, který má lví podíl na tom, že rozpad

impéria  u nás  nedopadl podobně  jako v  Rumunsku... a jenž nyní

provedl jeden z posledních možných pokusů o záchranu této země. A

noviny,  které  vydávám,  tyto   dvě  události,  svou  podstatou

světelné roky  od sebe vzdálené, postaví  mírou kritiky do stejné

roviny!

Tak takhle tedy ne! Než vydávat takové noviny, pak raději žádné.

 

Pochopí?

Jak jsem zjistil v pátek  při setkání všech spolupracovníků, část

z nich  tuto  skutečnost  rozeznat  nedokáže,  a  ti  ostatní  si

zřejmě vzhledem k oné panující redakční "demokracii" nedovolí své

mínění dát najevo.

Nejsem však  člověk, který se  tak snadno vzdává,  proto vydávání

novin   nezastavuji   úplně.   Zítra   ještě   vyjde   redukované

čtyřstránkové   číslo,  které   by  mělo   zajistit  co  nejširší

informovanost  naší  veřejnosti  o  této  situaci,  ve kterém Vás

seznámím   s   vývojem   v   našem   deníku,   resp.   s   počtem

spolupracovníků,  kteří  po  uveřejnění  tohoto  článku a dnešním

setkání pochopili, dali mi důvěru,  zůstali a mají zájem svobodné

noviny dělat. Ve čtvrtek, v pátek a v sobotu Český deník nevyjde.

Na dnešek,  12 hodin, touto  cestou svolávám redaktory  i všechny

ostatní  dosavadní  spolupracovníky   redakce  Českého  deníku  k

opětovnému setkání.  Kdokoliv z nich bude  schopen rozeznat, o co

mi  jde,  je  samozřejmě  k  další  spolupráci  od příštího týdne

srdečně  vítán (do  té doby  má placené  volno). Zcela jistě však

budu potřebovat posily.

 

Výzva k pražským novinářům

Vyzývám ty  pražské novináře, kteří se  nebojí vysokých nároků na

kvalitu  i  kvantitu  požadované   práce,  ale  především,  kteří

nechtějí o  nových časech jen  psát, ale rovněž  v nich i  žít a

pracovat,  a kteří  by měli  zájem o  spolupráci, byť vzhledem ke

svým  dosavadním  závazkům  zpočátku  jen  externí:  Dostavte se,

prosím,  do redakce  ČD, Na  Florenci 19,  nebo zavolejte na tel.

číslo 232 65 74.

 

Jsem si jist, že kdyby Český  deník přestal existovat, byla by ho

zatraceně  škoda.  Nikoli  jako  zdroje  budoucích  výdělků  pana

vydavatele či zdroje obživy sedmi  desítek lidí. Prostě proto, že

za současné  situace lze s velkou  pravděpodobností tvrdit, že po

jeho zániku se již těžko najde další list, který by měl ve smyslu

výše popsaného takové šance do budoucna. V soutěži s tituly, jako

jsou  MF Dnes  (v současné  době jí  velí šéfredaktor,  píšící za

komunistů o 180  stupňů obráceným směrem - viz  strana 7 dnešního

vydání), Lidové  noviny (pevně v  rukou růžových osmašedesátníků)

či Rudé právo (bez komentáře),  které jsou již zavedené a poutají

na  sebe  stále  více  placené  reklamy,  se  bude  šance  jiných

svobodných deníků prudce snižovat.

Aby  nevznikla  mýlka:  Český  deník  jsem  schopen  a ochoten (z

vlastních prostředků) dotovat i v  případě, že by jeho pvovoz byl

po dlouhé počáteční období  ztrátový. Ovšem pouze za předpokladu,

že výsledkem práce jeho  dravého a ctižádostivého kolektivu budou

nebojácné, seriózně agresivní, svižné, čtivé, ale hlavně pravdivé

noviny.

Tímto  prosím všechny  čtenáře Českého  deníku, kteří  můj postoj

pochopili, aby mi drželi palce a pomohli. Čím? Je to pomoc velice

jednoduchá, ale v této situaci nejdůležitější.

Informujte všechny  své spolupracovníky a  známé, kterým myšlenka

takovýchto nezávislých novin není  lhostejná, a dejte jim přečíst

tento  článek.  Odměnou  za  pomoc  Vám  budou  noviny,  které se

vynasnaží jít nezávislou cestou.

 

Zůstat svobodný

V květnu 1980  jsem v bílém, čtyřicet  let starém americkém džípu

(mém hobby  a jediném to našem  majetku) se ženou a  třemi malými

dětmi  přes Maďarsko,  Jugoslávii a  Rakousko odjel  do emigrace.

Měli  jsme   k  tomu  tisíc   a  jeden  důvod.   Ten  s  odstupem

nejdůležitější  byl, že  v zemi,  kde jsme  se narodili, jsme již

nemohli dýchat. Žít ve stavu trvalé schizofrenie a lži. Každý den

vysvětlovat dětem, co ve škole či školce říkat mohou a co proboha

v žádném případě, a nedokázat jim odpovědět, proč.

Odjeli jsme do naprosté nejistoty, bez znalosti jazyka. Byli jsme

odhodláni  spát pod  mostem a  zametat ulice.  Jen nežít tam, kde

vládne lež. Odjeli  jsme, a ani v koutku  duše nepočítali s tím,,

že bychom se někdy ještě  mohli vrátit...domů. Ale - zůstali jsme

svobodní.

Pak se stal ten zázrak. Tehdy, začátkem ledna 1990, jsme se spolu

s desetitisíci  ostatních  mačkali  na  nádvoří  Pražského hradu,

abychom byli přitom. Osobně. Někde v dáli, pro nás neviditelný (v

televizi  bychom jistě  viděli neporovnatelně  lépe), se prodíral

davem  on.  Ten,  který  nám  a  této  zemi  opět vrátil smysl. V

mrazivém větru  nad tím vším  vlála jeho standarta.  Ten nápis se

dal snadno přečíst. A já si najednou s úžasem uvědomil, že platí!

Po deseti letech  jsem se vrátil do svobodné země  a již za deset

týdnů  jsem začal  vydávat svobodné  (byť jen  inzertní) noviny a

začal pendlovat mezi Bonnem a Prahou.

Pak šly měsíce a leccos se událo. Moje žena, která mi od počšátku

pomáhala v Praze vše zvládat, začala do Čech jezdit stále řidčeji

a nerada. Byla  - stejně jako já  a milióny ostatních, obyčejných

lidí - čím  dál více znechucena. Tak jsem si  řekl, že se pokusím

něco  udělat  a  pootevřít  pravdě  vrátka,  anbídnout jí stránky

novin... zbytek stojí výše.

Věřím,  že  v  miliónovém   městě  se  mezi  stovkami  kvalitních

žurnalistů  najde několik  tuctů stejných  bláznů, jako  jsem já.

Pokud mám pravdu, budu se za ně a za noviny píšící pravdu rvát ze

všech sil.  Pokud se mýlím, Český  deník zanikne a jen  ti, kteří

zcela  a naprosto  nic nepochopili,  se mi  budou smát.  Ale - já

zůstanu svobodný...

Josef Kudláček

Český  deník  s  pravdivým   obsahem  začal  vycházet  v  pondělí

9.12.1991.