--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Aubris Jiří č.: 677
Název: Dopis
Zdroj: NN Ročník........: 0001/009 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Dámy a pánové, mluvím o pravdě, o označování věcí pravými jmény. Není jiné cesty, je třeba vzdát se iluzí a sebeklamů, je třeba pozorovat skutečnost klidně a uvážlivě. Je třeba říkat pravdu, ať je jakákoliv, a ať se jedná o kohokoliv.
Před dvěma lety začalo Občanské fórum přebírat státní moc. Tu si upevnilo volebním vítězstvím v červnu 1990. Dnes mne nezajímají velká slova a sliby, ptám se, čeho bylo dosaženo, a vidím toto. Komunisté převlékli kabáty a dále profitují. Majetek KSČ je rozkraden nebo takzvaně privatizován. Politická moc komunistické strany se změnila v ekonomickou. Vlády, ministerstva, parlamenty a celý státní aparát jsou prolezlé takzvanými nepostradatelnými odborníky. Armáda a policie jsou stále z velké části ovládány kryptokomunisty, a to, že si navzájem povyměňovali místa, není důležité. Rozhlas a televize jsou stále závislými. Protikomunistický odboj není uznán a jeho příslušníci žijí často na hranici chudoby i pod ní. Komunističtí - a vůbec nomenklaturní - aparátníci užívají vysokých důchodů a nakradených majetků nebo stále ještě zastávají vysoké státní funkce, jen pod jinou záštitou. Československý exil je stále diskriminován. Jeho duševní i ekonomický potenciál je nevyužit. Komunistické zločiny nejsou potrestány. K právnímu státu máme skoro stejně daleko jako před dvěma lety. Je ohrožena sama existence tohoto státu. Místo jediné správné ideologie máme jedinou cestu k tržnímu hospodářství. Zde nemluvím o zcestných theoriích Alexandra Dubčeka nebo jednoho z likvidátorů kubánské ekonomiky, Valtra Komárka. Mluvím především o nevyužitých zkušenostech československého exilu.
Dámy a pánové,
sešli jsme se v době, kdy je ohrožena sama existence našeho státu. Obávám se, že podobně jako v letech 1938-39 a 1944-48 se stáváme obětí velmocenských zájmů. Vzdorovat můžeme jen vlastní odpovědností a svobodným úsudkem. V nejbližší době, možná již zítra, budeme všichni postaveni před otázku, zda věrni zůstaneme. Věrni republice, demokracii, svobodě, právu, sami sobě. V úvodu našeho setkání jste vyslechli prohlášení sedmi studentů pedagogické fakulty. Mohlo by se zdát, že toto prohlášení pomíjí otázku státoprávní. Není tomu tak. Domnívám se, že jsme svým prohlášením pouze vytýčili jinou cestu k zachování ČSR. V čele státu stojí mnoho takzvaných osobností, které tam nemají co pohledávat. Je třeba říci zcela naplno a bez příkras, že převlečeným komunistům nelze důvěřovat. Oni nikdy nemysleli na blaho státu, vždy jim šlo jen o osobní prospěch. Pro udržení moci byli a jsou schopni všeho, a dnes nelze čekat, že se snad změní. Tito lidé nemají právo rozhodovat o budoucnosti této země. Soudruzi Čalfa, Dubček, Jičínský, Dobrovský, Rychetský, Pithart, Šabata, Mečiar a mnozí další prostě a jednoduše musejí odstoupit. Nechť odejdou tam, kam se svými činy sami zařadili.
Dnes je již nejvyšší čas, abychom začali posuzovat politiky ne podle slov, nýbrž podle činů. Lze věřit politikům, kteří navrhují referendum o státoprávním uspořádání Československa, kteří zároveň ignorují výsledek obdobného referenda ve Slovinsku a Chorvatsku? Uznáme tyto dvě republiky podobně jako Litvu, Lotyšsko a Estonsko den po Evropském společenství? Opravdu musíme provádět zahraniční politiku, již lze označit za vše, jen ne za politiku nezávislého státu? Nebylo toho patolízalství a malosti už dost? - Podobná situace je v poměru československé vlády k Podkarpatské Rusi. Jako kdyby nešlo o právoplatnou součást ČSR, i když už přes padesát let okupovanou. Lze se spokojit s vysvětlením, že Podkarpatská Rus je chudá a ještě zbídačenější než zbylé země, a že bychom tudíž na ni museli doplácet? Lze svobodu vyjádřit penězi? Nepocítíme povinnost pomoci lidem, které tento stát obětoval jako výkupné za alespoň formální samostatnost? Na obranu Kuvajtu jsme vyslali vojenskou jednotku. Chorvatsku poskytuje alespoň česká vláda humanitární pomoc. Pro Litvu a Podkarpatskou Rus ve zcela stejné situaci jsme neudělali vůbec nic. Lidský život v zemi, kde není ropa, má snad nižší cenu? Je právo právem jen tehdy, je-li to v souladu se zájmy velmocí?
Dámy a pánové,
chceme-li hodnotit slova a činy, uvědomme si, že nezáleží na tom, kdo mluví, ale na tom, zda říká pravdu. Musíme konečně přestat s vytvářením idolů a bůžků. Buďme hrdými, svobodnými lidmi, a klaňme se jen tomu, komu to přísluší. Bohu.
Žijeme v době, kdy se někteří lidé stávají nedotknutelnými. Naše přítomnost chápe kritiku činů i slov jako něco nepřátelského, buřičského, vlastizrádného. Od takového pojímání věcí se musíme už jednou provždy oprostit. Na chyby a nepřístojnosti, na zlo a bezpráví je třeba upozornit vždy a za všech okolností. Jinak sami přebíráme spoluodpovědnost. Při kritice jsme povinni poukázat i na místa nejvyšší, včetně prezidenta republiky. - Dnes protestujeme proti tomu, že předsedou federální vlády je komunistický ministr vlády Adamec, odpovědný za zákony na potírání opozice z jara 1989, ale mlčíme o tom, kdo ho vedením vlády pověřil. Žádáme odstoupení dlouholetého komunistického aparátníka, signatáře vlastizrádných moskevských protokolů a vůdčí osobnosti první fáze normalizace Alexandra Dubčeka z funkce předsedy Federálního shromáždění, ale mlčíme o tom, kdo ho tam prosadil. Mluvíme o Jiřím Pelikánovi, který zničil život stovkám mladých lidí, ale neříkáme, kdo si ho jmenoval svým poradcem. Odsuzujeme bývalého náčelníka generálního štábu Vacka za to, že připravoval před dvěma roky nálety na letenskou demonstraci, ale mlčíme o tom, kdo ho povýšil na armádního generála, a kdo ho kryje svou autoritou. Žádáme potrestání komunistických zločinců a zabavení majetku KSČ, ale děláme, že nevíme, kdo to znemožňuje. Nevidíme, nebo nechceme vidět?!?
Dámy a pánové,
mluvil jsem o potřebě pravdy. Vím, že lidská společnost nemůže být zcela spravedlivou a zcela šťastnou. Takové společenství na Zemi a v tomto životě možné není. Nelze však mlčet k do očí bijícímu bezpráví. A nelze se tvářit, že toto bezpráví neexistuje.
Jiří AUBRIS