Nadace, zlaté nadace aneb bílí komunisté v akci (tentokrát dobročinné)

Dostal jsi pozvánku na Bölla? zeptal se přítel. Ne. Mám dvě, pořádá to ministerstvo kultury a Nadace Heinricha Bölla. Těšil jsem se. Tolik jsem toho o nadacích slyšel.

Minulou neděli jednu založil dokonce pan Klaus. Bude pro děti ze severu, které nemohou dýchyt. V půl osmé se dobrodinci sešli v nejhonosnějším pražském hotelu. Již od začátku si položili náročné cíle. Prý slovo NADACE, jak píše Metropolitan, je od slova DÁVAT. Proto nechyběl nikdo. Ceremoniál je pokaždé stejný. Projevy, vidět a být viděn a nakonec žranice. S plným žalukdem se to lépe dává. Krevetky, očka, jednohubky, Gott, Karel Svoboda, rudá kultura, dortíčky, salátky, vínečko, Postránecký, Chýlková, Kopecký, Milena Dvorská, Pavel Tigrid, káva, sýry, obložené mísy, dr. Lom z České národní rady, Ondřej Pavelka, Bartoška, Vala, nákladné róby manželek bílých komunistů, Kubišová, Hutka, Zagorová, Mišík, Rottrová. Mezi tím prochází půvabné žebračky v livrejích s krabičkami z plexiskla. Ať každý vidí, kolik kdo dal.

Jak se netěšit na takový program. 17. Listopadu byl v TV střih. Téměř titíž zástupci lidu se sešli při vernisáži byvší lidové hospody U Kalicha. A opět: guláš, pivo, Klaus, místopředseda vlády, káva, zákusky, jejich manželky, dlaší piva a anekdoty, viz předcházející garnitura. Kdo by jediného z ní očekával na demonstraci KAN, hluboce by se mýlil. Tato generace vždycky věděla kdy se má posadit za správný stů a ve správném čase.

Rytířský sál Valdštejnského paláce byl natřískaný. Politici, herci, spisovatelé (ti noví), špičky z emigrace, kamery. Téma bylo Můj a náš Heinrich Böll, za účasti Milana Uhdeho, Jaroslava Hutky, Tomáše Kostky, Jiřího Grůši a dalších. Patronát převztal pan prezident. Večer je součástí kolokvia o slavném spisovateli. Ceremoniál jako obvykle. Když v úvodu poslanec Horáček řekl, že kdo jiný zde měl promluvit, jak pán domu, ozvalo se z předních řad: Samozřejmě. Ano, už šel k mikrofonu ministr kultury České republiky, aby přečetl jednu z povídek. Zahrála romská kapela i pánové Hutka s Hladíkem. Tak jako v Átriu (nadace pro astmatiky) i zde (nadace H. Bölla) rozezpíval vládní publikum. Pokročili hoši, pokročili: Z Karlova mostu jsou už ve Valdštejnské. Následovaly vzpomínky na autora, opět romská kapela a nezbytné vyzvání (po několikáté), že se vedle pořádá recepce. Dveře do koženého salonku, vyzdobeného kůžemi z Valdštejnových kobyl, nezvládly nával a chvilkami to bylo jako v metru o špičkách. Kromě rakouského velvyslance a pár mladých literátů se málokdo zastavil u výstavky knih a dokumentů. Šel jsem nakonec a zbyly na mne i poslední Listy.

¨Pak to bylo stejné. Uheráček, sýry, šunčička, poslanci, bujón, rozbíf, herečky, recepční vopruz, vínečko, pivečko, jednohubky, obložená vejce, emigrace, ramena nesoucí za nás odpovědnost.

Odcházel jsem kolem jedenácté. Právě se nosilo cosi teplého. Stoly byly ještě plné rozvrtaných obložených mís.ů Mezitím omluvili ministra, že musel kamsi odletět. Bylo mi ho líto. Vždycky se tak dostane do veselé nálady.

Marně počítám kolik to stálo. Od pronájmu po zevlující služební šoféry. Byl by za to časák. Je to ale relativní. Plné pupky bílých komunistů jsou stejně důležité jako desítky bavoráků na Hradě…

Druhý den mne litují, že jsem se nedíval na televizi.Pan ministr kultury Milan Uhde hovořil o tom, jak se plýtvá penězi za pohoštění. Prý z jedné takové nadace odešel. Škoda, že se na to mohl dívat v domě, kde je údajně pánem. Asi proto, že to z jeho kapsy nešlo. Ostatně není prvním ani posledním politikem, který jinak mluví a jinak dělá. Ne každému se to však povede v jeden den a ve stejnou dobu.

(d)