--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Rulíšek Hynek č.: 698
Název: Reminiscence nad rozhovorem s Miroslavem Štěpánem
Zdroj: NN Ročník........: 0002/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.11.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Když já se vracel z kriminálu .... S velkým zájmem jsem si přečetl ve Svobodném slově z 26. listopadu rozhovor bývalého pražského tajemníka KSČ, Miroslava Štěpána, po jeho propuštění z trestnice na Borech (tak se jmenovala za naší borské éry). Soudruh tajemník je v těchto dnech, jak píše Svobodné slovo, na "šňůře" po Moravě, aby si doplnil na besedách mezery vzniklé informačním vakuem za pobytu ve vězení. Dovídáme se i o jeho finančních záležitostech z informace, že "žije z podpory a posledních rezerv".

Až na některé pasáže jako třeba "břímě viny a odpovědnosti za hlubokou krizi ve společnosti a ve straně" (takové formulace známe již z normalizační historie), je to vcelku interview, které se nevymyká běžným rozhovorům s osobnostmi veřejně činnými, jako jsou herci, zpěváci, spisovatelé, politici apod. Určitě to není jediný rozhovor nebo reportáž spojená s osobou Miroslava Štěpána po jeho návratu z vězení. Mohli jsme dokonce vidět i fotografii pořízenou pohotovým fotoreportérem, na které M. Štěpán opouští borskou trestnici. Jako politik může být s popularizací své osoby tedy nanejvýš spokojen.

Mně nejde o jeho osobu ani o jeho uvěznění, které mi ostatně není vůbec jasné. Proč právě pouze on jako jediný z významných představitelů KSČ, byl odsouzen? (Mimochodem délka jeho trestu a jeho fešácký kriminál v nás, vězních padesátých let, vyvolává jen trpký úsměv). Byl on snad jediným viníkem čtyři desítky let trvající nesvobody a bídy, z níž se tak obtížně dostáváme? Proč stál před soudem sám, a nikoliv jako jeden z řady ještě zasloužilejších soudruhů, když třeba jiný, významnější, místo kriminálu dostal útěchu umírajících přímo od kardinála, jeho smrti vzpomněla Slovenská národní rada minutou ticha a jeho pohřbu se zúčastnil i předseda slovenské vlády a SNR. Pravda, byl to prezident. Ale já si vzpomínám na jiného prezidenta, Emila Háchu, který těžce nemocný musel umřít ve vězeňské nemocnici na Pankráci bez veřejných poct. A myslím, že vůbec nebyl horší. Vraťme se však k Miroslavu Štěpánovi. Při čtení zmíněného rozhovoru o jeho věznění a propuštění vzpomněl jsem si totiž na svůj návrat z kriminálu. I já byl na Borech. Od června 1949 do srpna 1950. V televizi jsme svého času mohli vidět záběry z této věznice. Každému, kdo tam prožíval padesátá léta, musely připadat zobrazené cely jako vystřižené z pohádky. Na celách zábavná elektronika a na stěnách plakáty. My jsme drali peří na samotkách C. Počáteční norma 50 dg sedraného peří na den se brzy vyšplhala na 66 dg. Říká se, že nejtěžší prací je práce lehká, požadovaná v neúměrném množství. To bylo právě těch 66 dg peří za den. Denně, od budíčku do večerky, ve svátky i neděle, po týdny a měsíce, s tvrdými represáliemi za nesplnění normy. S peřím jsme spali, peří dýchali, peří bylo všude, i v jídle.

Po šesti a půl letech jsem byl propuštěn z Jáchymovska. Žádný fotoreportér a žádné interview. Tenkrát o propuštěné vězně nebyl ve sdělovacích prostředcích zájem. Ani kolegiální. Byl jsem totiž před svým zatčením redaktorem bratrského listu Svobodného slova - Nového slova v Ostravě. Jediné možnosti jsem měl tehdy jako ostatně tisíce podobných: práci v dolech, lomech nebo ve stavebnictví. Nastoupil jsem ve štramberské vápence za bedlivého dozoru Státní bezpečnosti. O nějakých cestopisných "šňůrách" po Moravě nebylo možné ani snít. Naopak.

Po propuštění jsem žil ve městě, ve kterém jsem vyrostl a kde snad všichni mé generace byli buď mými spolužáky, nebo přáteli a kamarády. Avšak jen tři z nich se odvážili navštívit mne doma. Většina mě na veřejnosti neznala a nehlásila se ke mně. Bála se stýkat se soudně patentovaným nepřítelem lidu a socialismu. Mohlo by jim to způsobit nepříjemný škraloup na kádrovém posudku. A tak jsem žil ve svém domovském městě, kde jsem snad každého druhého znal, oddělen hradbou strachu od svého dřívějšího okruhu přátel a známých.

Trvalo dlouho, nežli tato opatrnost začala opadávat a mé vztahy k okolí, vlastně vztahy okolí ke mně, se staly přirozenějšími. Nikdy však zcela normálními.

Samozřejmě, že mé zkušenosti nebyly mimořádné. Tisíce, desetitisíce propuštěných vězňů prožívalo stejný, mnohdy i těžší osud po svém návratu domů. Domů?

Možná, že měli stejné myšlenky jako já při čtení článků o návratu jediného vězně - komunisty - z vězení po necelých dvou letech. A o jeho úspěšné přípravě (besedy, fotografie, interview) na další pokračování v politické činnosti - předpokládám - v komunis- tické straně, které naše demokracie zaručuje stejná práva jako všem jiným politickým stranám.

Jak jsou asi smutní bývalí nacisté, že jejich strana byla po svém pádu promptně rozpuštěna a zakázána.

Listopad 1991 Hynek Rulíšek, KPV Kopřivnice