Když
se zpátky ohlížím po tom, kterak se posledním půlroce představily politické
strany se svými leadry v Kolíně, napadá mě dvojí. Buď je česká politická
scéna tvořena směsicí infantilních šmoulů – anebo silný kolínský vzduch každého
příjíždějícího politika změní z šarmantního inteligentního diskutéra
v nepodařenou parodii na okresního partajního tajemníka
z nejzapadlejšího koutu krasnojarské oblasti. I když ODA byla výjimkou.
Její hvězdu nezlomil kolínský vzduch, ale chlast.
Kdyby člověk soudil podle
intenzity plakátování, byla by ODA – alias Občanská demokratická aliance –
přinejmenším vládnoucí stranou. Plakáty na setkání občanů s předsedou
strany panem Bratinkou a poslanci ODY v metrových velikostech zaplavily
Kolín a záhadou zůstalo, kdo má tento agresívní útok na svědomí, když OSA nemá
na okrese žádnou organizaci a mezi devadesáti tisíci obyvateli kolem kolínských
měst a vesnic má jediného člena… Plakátů ale bylo minulé pondělí něklikanásobně
víc než příchozích – a navíc se přišli podívat především konkurenční straníci,
takže to v sále vypadalo jako na okresním sněmu ODS. Atmosféře a
vstřícnosti nepřidalo, když ještě půl
hodiny po ohlášeném začátku nebyl v sále nejen nikdo, kdo byl na
plakátech, ale dokonce ani nikdo takový, kdo by jejich nepřítomnost omluvil. Až
když první navztekaný nedočkavec odešel domů, zjevily se čtyřicet minut po
určené hodině na pódiu tři postavy v pláštích a pravičácký mítink byl
slavnostně zahájen.
Slova se ujal vousatý poslanec ČNR
Schumann, sdělil přítomným, že je určitě zajímá státoprávní uspořádání /nevím,
jak koho, ale mne už dávno ne/ a počal obšírně hovořit na dané téma. Druhý
příchozí s knírem zatím začal roznášet po sále barevné i černobílé
brožury, což bylo za celý večer vše, čeho se od něj přítomní dočkali. A třetí? Náměstek ministra zahraničí pan
Vojtěch Wagner ztěžka usedl za předsednický stůl a znaveně hleděl do Kolínských
novin, kde stránka nazvaná „Rozčarování“ alespoň podle výrazu jeho obličeje
stupňovala špatnou náladu, se kterou do Kolína přijel.
Poté byli občané vyzváni
k diskusi. Otázka na důvod, proč náš stát neuznal nezávislost Slovinska a
Chorvatska, přivedla k mikrofonu poprvé pana Wagnera – odpovídal (slušně
řečeno) s despektem k tazatel a vůbec dával najevo, že má lepší
způsoby trávení volného času než besedování s občany Kolína. Tazatel se
ovšem nedal a po několika otázkách dohnal pana náměstka k tomu, že nám
konečně vyjevil celou pravdu o jugoslávském konfliktu – není to nic jiného než
boj mezi ustašovci a srbskými četníky. Následně se mikrofonu opět chopil pan
Schumann, zatímco pan náměstek začal podezřele mizet ze sálu, aby se nakonec
hrdě a veřejně vrátil s tím, co do té doby tajil v zákulisí –
s lahví dačické dvanáctky. S ní pak setrval v družné zábavě mlčíc
za předsednickým stolem. Další přímý dotaz na něj měl až pan Brandejský, který
se pozastavil – z vlastní zkušenosti – nad tím, jak může být
v nejmenované zemi naším velvyslancem člověk, který na recepci usnul.
Pan Wagner se pochlubil tím, že
daného velvyslance – ač ho pan Brandejský nejmenoval – poznal a zvídavě se pak
ptal na další podrobnosti z recepce, z nichž nejzajímavější byla otázka,
zda se pan velvyslanec také nepočůral. V této chvíli začalo i posledním
v sále docházet, že je pan náměstek poněkud indisponován. Zaregistroval to
i pan Schumann a začal na otázky kladené panu Wagnerovi odpovídat sám. Ten to
zprvu přijímal stoicky – zálibně si hrál s kravatou – ale usnout už
nestačil. Přišlo na něj jiné nutkání, které ho vyhnalo ze sálu. A tak zatímco
pan Schunamm prozrazoval v nepokrytém zoufalství intimity ze svého
politického života (vyklubal se z něj člen Přípravného výboru Občanského
hnutí), pan Wagner bloudil nehostinným předsálím kulturního domu a hledal
místo, kam i náměstci chodí pěšky. Po jeho návratu do sál se atmosféra
projasnila a přítomní se dobře bavili polohlasnými dohady o tom, jaké je
oblíbené pití členů ODA (zájemce odkazujeme na tiskového mluvčího restaurace
Spilka v přízemí kulturního domu). Na tomto místě je třeba ocenit takt a politickou
vyspělost obecenstva, které nezneužilo situace a nadále kladlo otázky pouze
panu Schumannovi. To ovšem pan Wagner nelibě nesl a přes děs v očích
kolegů se bez vyzvání prodral k mikrofonu, kde se hluboce zamyslel a po
dramatické pauze vyjevil přítomným následující pravdu: „AS teď vám řeknu to
nejdůležitější. Hlavní filozofií ODY je svoboda jednotlivce.“
Poté, když se občané odebrali – po
poněkud uspěchaném závěru – do svých domovů a trojice pravicových politiků
vycházela z kulturního domu, přitočil se k panu Schumannovi okresní
inseminátor Vojtěch Klouček a hodlal s ním zavést soukromou polemiku na
téma výsledků blížících se parlamentních voleb. Svěřil se mu se svými obavami
z politického vývoje, ale solidní polemiky se nedočkal. Pan Schumann,
pozorující motajícího se pana Wagnera, kterak odemyká svůj mercedes, usedá na
místo řidiče a mává na něj, aby nasedl, prohodil pouze přes rameno tiše: „Copak
volby. Hlavně abychom zdrávi dojeli.“
Nebyl to ovšem toho večera první
nesmrtelný výrok. Na rozdíl od mnohomluvných a nic neříkajících frází
levicových politiků musíme individualitám z ODY přiznat jasnost a
přímočarost ve vyjadřování. Těžko lze výsledek kolínského mítinku zhodnotit
jasnozřivěji, než kterak to učinil pan náměstek Vojtěch Wagner poté, co vyvrávoral
ze sálu, v holé, jasné a srozumitelné větě adresované panu Schumannovi:
„To jsme to v Kolíně pěkně prosrali.“
P. Soukup
Kolínské noviny
28.listopadu 1991
Čísl 45 – ročník 1