--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 743
Název: Václav Havel prezidentem
Zdroj: NN Ročník........: 0002/002 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V posledních týdnech předvedl Václav Havel smutnou ukázku toho, jak se z nezávislého, kriticky myslícího intelektuála může stát člověk, který už zřejmě není schopen prorazit slupku, vytvořenou kolem osoby prezidenta a volně se rozhlédnout.

V Hovorech z Lán (24.11.) reagoval Václav Havel na kritiku, která mu vyčítala, že je od něj nefér kritizovat parlament za neschopnost, když on sám má na dnešní státoprávní krizi též svůj podíl, těmito slovy: "Jsem přístupný jakékoli sebereflexi, kritice, nicméně ty, kteří říkají, že jsem patovou státoprávní situaci způsobil já, bych rád požádal o konkrétnost. Kdy a jak? Mně by to velmi pomohlo, ale nikdo mi nic neřekl."

Neslyšel jsem, že by někdo svaloval patovou státoprávní situaci na prezidenta, jen, že měl na ní svůj podíl. Havel se ptá, kdy a jak, nikdo mu nic neřekl! Jako kdyby už rezignoval na vlastní úsudek. Copak si Václav Havel neuvědomuje, že věci iniciované třeba v dobré víře, mohou být ve svých důsledcích stejně špatné jako ty druhé? Nepamatuje si, že svou iniciativou za vypuštění přídomku "socialistická" z názvu státu vyvolal nekonečné spory o pomlčku v době, kdy bylo nutno řešit stovky životně důležitých zákonů? Nepamatuje si, že byl iniciátorem "neformálních" schůzek české a slovenské reprezentace na Vikárce a že tato "přátelská" posezení měla za výsledek to, co máme dnes - místo, aby se státoprávní uspořádání řešilo striktně parlamentní cestou pod dohledem veřejnosti?

Že si Václav Havel svého podílu na dnešní státoprávní krizi není vědom, je smutné - o to smutnější však je, že jásající davy vyvolávající jméno pana prezidenta přimějí Václava Havla ke slovům: "Láska a důvěra lidí mě povzbuzuje a těší. Když se setkávám s projevy sympatií, jsem tak trochu udiven. Po těch dvou letech trápení, nejistoty, problémů, obětí - jak ještě mohou mít lidé rádi svého prezidenta?

Nechci brát Václavu Havlovi štěstí vidět kolem sebe dobro a lásku, několik poznámek bych si však přece jen dovolil utrousit. Před třemi lety ho ti samí lidé, co ho dnes nadšeně všude vítají, neznali, nechtěli znát a když ho náhodou znali, mysleli si, že kriminál je pro něj to nejlepší. A nevzpomíná si Václav Havel na strašidelné záběry televize z komunistických manifestací, na nadšené davy, a na ženy líbající chodící mrtvolu doktora Husáka? To, že Václav Havel dovolil, aby vyšel mírně řečeno ne příliš inteligentní oslavný spis Edy Kriseové na jeho osobu, a dokonce ho autorizoval!, také nějak zvlášť nenasvědčuje tomu, že by se prezident nějak výrazněji sebereflexí zabýval. Při jeho státnických povinnostech mu mnoho času na ni asi nezbývá. Z více stran jsem už slyšel, že za všechno mohou prezidentovi muži, zlí našeptávači, agenti, neschopní břídilové, amatéři. Václav Havel je vlastně v jejich zajetí (např. jinak bezvadný Marian Labuda v nedělním "Co týden dal" nebo Pavel Černocký v Českém deníku: "Nepochybuji o kvalitách prezidenta, ale nejsem si tak docela jist, zda se obklopil těmi nejlepšími z možných". Z Václava Havla se totiž stal mýtus, který si všichni žárlivě střežíme ve svých srdcích. Skutečnost vša může být prostší - Václav Havel prezident není Václav Havel dramatik a disident, i když si to třeba sám nechce připustit, nebo lépe řečeno - není to ani to. Jednoho nedosáhl, protože zčásti nechtěl, a druhé ztratil. Když dnes buchne do stolu a žádá pravomoci, musí se nutně demokratická veřejnost k tomu postavit negativně. Jednak to měl udělal na začátku a jednak neví, co vlastně Václav Havel je - jestli to je intelektuál, nadřazující své představy nad obecně přijímanými pravidly, anebo to je politik, kterému jsou tato pravidla samozřejmostí, kterému by bylo možno tyto pravomoci svěřit? Navíc je známé Havlovo přesvědčení, že vše se dá vyřešit dialogem rozumně uvažujících, nezávislých bytostí, než pomocí nechanismů zkostnatělých politických stran a nefunkčních parlamentů - tedy jakási forma diktátu osvícených lidí. Osvícenou vládou ale byli i komunisté, ti přece věděli nejlíp, co lidé potřebují.

Václav Havel aspiroval na to stát se nadstranickým prezidentem, ale svou vazbou na bývalé přátele straní jedné klice našeho politického spektra, která už dávno nemá oporu ve společnosti. Václav Havel aspiroval na to stát se mravní veličinou nově se utvářejícího státu, ale svou obhajobou bývalých komunistických funkcionářů ve státních funkcích jen prohloubil celkovou nemravnost dnešní doby, kdy komunistické oběti jsou opět odsuzovány ke zbytkovým trestům, zatímco nedávní mocipáni sedí ve svých vilách, aniž by jim byl zkřiven jediný vlas na hlavě. Petr Placák