Antonín Bělohoubek

 

Je signatářem Charty 77 (leden 1977) a manifestu „Demokracie pro všechny“ Hnutí za občanskou svobodu (1988). Je dnešním mluvčím Hnutí za občanskou svobodu a členem přípravného výboru Antikomunistické aliance. Pracuje jako poradce předsedy sněmovny lidu FS pana Rudolfa Battěka.

 

Bolševická arogance

 

Bolševická arogance je něco úplně jiného než seriózní tvrdost, jak ji známe od K.H.Borovského přes F.X.Šaldu až po Václava Černého. Je vyústěním učení o třídní nezávislosti, a to se vší záludností a se vší nízkostí, které jsou v tomto učení obsaženy. Ukazuje se, že není rozhodující, jak dlouho kdo pobyl v komunistické straně. Dost názorně nám to někteří předvádějí při útocích na Antikomunistickou alianci a na její zveřejňování seznamů konfidentů StB. Povýšili se opět jakoby na konečné soudce všeho a všech.

Bolševická arogance jde zpravidla ruku v ruce s bolševickou pýchou. A kde je pýcha, tam přijde dříve nebo později i velké zbloudění. Nevzpamatuje.li se postižený včas, zcela nutně skončí jak domýšlivý tupec. Některým se ta pohroma přihodí na intelektuální první dost primitivní, jiným na intelektuální úrovni relativně ucházející a jsou i případy s intelektuální úrovní dost výjimečnou. Někteří bývalí komunisté „vlastní“ vedle pýchy bolševické i pýchu disidentskou. Disidenti byli totiž dvojího druhu. Jedni vzdorovali zvůli komunistů, protože to museli dělat jaksi bytostně a pramálo se starali o to, jestli se o jejich vzdorování ví. Jiní vzdorovali s nemalou dávkou exhibicionismu, jaksi „na efekt“. Byli celí nesví, když se o nich nějaký čas nepsalo a nemluvilo. Ukazuje se, že disidentská pýcha může být dost nebezpečná jak pro jejího nositele, tak pro lidi kolem takto postiženého. Profesor Václav Černý byl opět jasnozřivý, když po zveřejnění Charty 77 poznamenal: „Charta asi velice doplatí na to, že jsme nebyli mnohem vybíravější v tom, koho přijmeme mezi první signatáře!“ Dopláceli jsme na to už před listopadem 89 a dnes (kdy se mnozí bývalí disidenti dostali do vysokých funkcí) na to doplácíme ještě víc. Je zarážející, když se nedoléčení komunisté ptají lidí z Antikomunistické aliance, cože to prý dohánějí. (Doženou oni sami někdy poctivé rozebrání a poctivé přiznání své viny?) Co si myslet o těch, kteří se nestydí takto se ptát lidí z Konfederace politických vězňů? (Nebo snad nevědí, že mezi stoupenci Antikomunistické aliance je těchto lidí povícero?) Jsou dokonce i takoví, co nedělají rozdíl mezi bolševickými zločinci  těmi, kdo se nehodlají smířit s dnešním ignorováním spravedlnosti, mezi oběťmi zvůle komunistů a konfidenty StB! Hájí ti !boží bojovníci“ úctu k zákonům a lidským právům, nebo hájí spíš dosavadní ignorování spravedlnosti?

Kdo dnes nepochopil, že zveřejňování seznamu konfidentů není dryáčnickou senzacechtivostí, ale nelehkou akcí proti ignorování spravedlností v našem „právním státě“ a proti naší skoro všeobecné politické a morální otrlosti, zaslouží vyslovení upřímné soustrasti nad svou úrovní intelektuální. Kdo však ví, o co těm otrlým jde a napadá je z méněcennosti morální, zaslouží jen štítivé pohrdání.

 

Antonín Bělohoubek