Nejednou
jsem měl už silné nutkání veřejně reagovat na některé texty a na některé činy
poslance Jana Sokola. Nakonec jsem ale
vždycky sám sebe okřikl. A t vůbec ne proto, že bych se bál jeho nadprůměrně
bystrého intelektu, ale především proto, že jsem byl mluvčím Občanského fóra na
Praze 6 , když jsme ho kandidovali za poslance do Federálního shromáždění. Jsem
tudíž spoluvinen ( měl bych se tudíž občanům Prahy 6 omluvit) za to, že jsme
jim doporučili pro volební období, kdy bylo třeba dávat přednost kurážným a
poctivým čističům Augiášových chlévů po bolševickém neřádstvu tohoto skoro
všeodpouštěče. „Skoro všeodpouštěče“ proto, že poslanec Sokol neodpouští, zdá
se, jen těm, co tvrdě pranýřují záludnosti komunistů dosavadních i bývalých. Předvedl
to opět velice názorně ve své odpovědi na otázku, co si myslí o zveřejňování
seznamu konfidentů StB lidmi z Antikomunistické aliance (Mladá fronta
10.1.
Protože nám v onom článku
poslanec Sokol podsouvá i zbabělost anonymity, jsem jako člen přípravného
výboru AA povinen reagovat. Dělám to dost nerad i proto, že jsou tu borci
„potřebnější“ než on, ale přejít mlčky i nehoráznosti tak velké, jaké na naši
adresu vyslovil, to by opravdu bylo zbabělé a činilo by to vlastně i nás
spoluzodpovědnými za nepřiměřenou reputaci, kterou poslanec Sokol u některých
méně kritických lidí ještě má.
Poslance Sokola tedy velmi
znepokojuje, že „samozvaná“ a dokonce skoro anonymní skupina lidí bere výkon
„spravedlnosti“ do svých rukou a vykonává nad ostatními“dst velikou moc“. –
Kdyby spravedlnosti i vůči hodně provinilým, ponechaným nezřídka dál ve svých
významných funkcích a dál škodícím, nebyla ignorována i vinou poslance Sokola
v takové míře, jak je tmu dosud, nebylo by třeba ani lustračního zákona
ani „samozvanců“ (proč ne i „zaprodanců“, jak to vykřikovali bolševici při
honech na chartisty?) z AA. Slovo „spravedlnost“ dal poslanec Sokol do
uvozovek z ironie vůči nám, ale ono do nich patří ve zcela jiném smyslu:
spravedlnost by si totiž žádala něco mnohem tvrdšího než jen zveřejnění jmen
těch, kteří se nezřídka velice krutě podepsali na osudech jiných! A nejde jen o
ostatní, ale jen o jisté některé! (Nedopatření nebo úmyslná záludnost?) Seznamy
konfidentů zveřejňované Antikomunistickou aliancí, to že je „takový malý český sametový
lynč?“ – A není toto tvrzení taková nemalá, nesametová nestydatost? Nepatří nad
k právům člověka i právo pranýřovat zatvrzelou špatnost? Není to dokonce i
naše povinnost? (Povinnost i vůči provinilým – aby je morální nátlak posouval k
přiznání viny).
Stoupenci AA si rozhodně nemyslí,
že se společnost špatnosti ubrání pouhým pranýřováním. Podsunout nám tuto
naivitu a pak „nás“ ironizovat, to také vypovídá o poslanci Sokolovi víc než o
nás!
Pokud jde o jeho ódu na občanskou
statečnost v jeho článku také obsaženou, tu zatím komentovat nebudu.
Možná, že o „statečnosti“ poslance Sokola časem napíši celý článek.
Antonín Bělohoubek