--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 821
Název: Směřujeme k demokracii? /Jak se udržuje moc/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Jak se udržuje moc František Kostlán
Každý mocný, jenž se o sobě mýlně domníval, že je demokratem, najednou zjistí, že mu strašně překáží názory, které, překročením vymezeného rámce, není ochotný tolerovat. S narůstající mocí si začíná uvědomovat, že tuto moc může ztratit zároveň se sílící pluralitou názorů ve společnosti, s rostoucím poznáním jednotlivců, že být svobodný znamená i volně kritizovat nesprávné jednání veřejných činitelů.
Teprve potom si tento nový mocný do důsledku uvědomí některé "výhody totalitní moci" a začne, zprvu nostalgicky, vzpomínat a poté skrytě naplňovat prvky nutné k zachování moci.
První, naprosto nutný předpoklad, je:
Spolupráce s pilíři totalitního režimu Jen spoluprací se zkušenými dezinformátory, cenzory a dalšími spolutvůrci totalitního systému lze kvalitně a rychle docílit kýžené manipulace s informací, následně pak i manipulace s občany. (S novými pracovníky to jde těžko). Jako odstrašující příklad jsou ministerstva vnitra a Federální bezpečnostní informační služba, kde se to jen hemží estébáky toho nejhoršího kalibru. Prověrkové a Občanské komise ministerstev vnitra prověřovaly šmahem celé štáby těchto "odborníků", což je o to nebezpečnější, že takovéto uzavřené skupiny nejde, oproti jednotlivci, prakticky uhlídat.
Ředitel FBIS p. Bačinský po svém nedávném nástupu do funkce učinil jako první kádrovou změnu přesun, jenž jasně dokazuje má předešlá tvrzení o korumpování mocí: jako ředitele své kanceláře (vedoucí sekretaiátu), tedy na klíčovou funkci jmenoval příslušníka StB.
FBIS používá dodnes v nezměněné podobě celou dochovanou agenturní síť Státní bezpečnosti.
Podobná situace je ve všech státních institucích. Jeden z nejdůležitějších prvků v mocenské hře je - zachovat si:
Informační monopol
V Československé televizi pracuje dosud velké množství agentů Státní bezpečnosti - školených dezinformátorů a cenzorů a další zkušené opory totalitního režimu, kterým bylo umožněno přežít ve funkcích výměnou za loajalitu jejich dnešním pánům. Svoji "odbornost" nám na obrazovce dokazují prakticky každý den. Prosévají informace a vyrábějí dezinformace jak na běžícím pásu. Místo objektivní informace se dovídáme názor redaktora. Složení programů plně odpovídá momentálním politickým záměrům jejich nadřízených. Například při rostoucím antikomunismu mezi "obyčejnými" lidmi promítnou několik filmů, jež staví komunisty do příznivého světla, film o protinacistickém odboji v čele s italskými komunisty. Vysílání dokumentárních filmů a publicistických pořadů, potvrzujících teze představitelů podstatné části nové mocenské vrstvy, zákaz přímého vysílání z divadla, které bylo nepohodlné už předešlému režimu. Například: 28. 1. 1992 publicistický pořad o lidských právech, ve kterém se producent, režisér, scénárista a moderátorka snažili divákům vsugerovat, že Lustrační zákon je proti "Listině lidských práv a svobod", zákaz přímého vysílání z divadla Semafor - Jiří Suchý odmítl dávat scénáře k předběžnému schválení. Vysílání oblíbených komedií natočených za totalitního režimu v přesně načasovanou chvíli (takový perfektní film - ono to dříve zase nebylo tak špatné), příběhy z pionýrského prostředí pro děti přes prázdniny, a tak dále.
Pokud už je zajištěn monopol na informace a dezinformace v komunikačním prostředku s největším dopadem na občany, začne se novodobý vládce věnovat něčemu, co žertovně nazývá:
Drobné prkotiny
Má tím na mysli získání monopolu na distribuci tisku, sledování a odposlouchávání telefonů v místnostech) svobodně se chovajících jednotlivců, podporu iniciativ směřujících k potlačení konkurence a zachování monopolu ve všech oblastech života.
Konkrétněji: V pražském metru získala faktický monopol na distribuci a prodej tisku soukromá firma TISKSERVIS, jejíž šéf, pan Nechutný vykonával tuto činnost už před listopadovým převratem pro vydavatelství Rudé právo. Této firmě dali naši "demokraté" právo určovat jiným soukromým firmám a prodejcům, na kterém místě smí prodávat, povolují jim stolek do plochy 1 m2, který si navíc od Tiskservisu musí koupit, po třech prohřešcích, jež posoudí opět Tiskservis, prostě konkurenční firmu z metra vyhodí. I na to mají právo. Syn pana Nechutného údajně neváhá v případě potřeby soukromým prodejcům vyhrožovat fyzickým napadením. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že naše noviny, ale i Metropolitan, komunisté z Tiskservisu odmítají prodávat.
Zastánci osvícené autokracie, jež nám vládnou, namísto aby stíhali věci a jevy jdoucí proti demokracii (antisemitské a rasistické projevy jakoby vůbec neexistovaly), dávají nám, redaktorům Necenzurovaných novin - odposlouchávat telefony a redakci nechávají nás sledovat a hlavně připravují za pomoci estébáků (kdo by to také uměl lépe) dezinformační projekty, na které máme "skočit" a zveřejnit je, aby nás mohli žalovat a zničit finančně. Ta samá prokuratura, která nechávala cynicky umírat Miloslava Marečka, tedy povolením odposlechů nepodporuje vyšetření naší údajné protiprávní činnosti, nýbrž napomáhá v prosazování totalitních metod, které dnešní humanisté potřebují k udržení vlastní moci.
Nemůžeme našemu státu říkat "právní stát", dokud bude něco takového možné. Dokud bude pokračovat dnešní propastný rozdíl mezi "zákonným" a "spravedlivým", bude Československo nazývat právním státem jenom ten, komu tento stav vyhovuje. Všímejme si proto, kdo má právního státu plná ústa a zkontrolujme si zároveň, jak si tento veřejný činitel počíná při záchraně komunistických zločinců a jejich kolaborantů. Při správném pozorování nutně dojdete ke stejnému závěru jako já, a sice, že tyto dvě "aktivity" se od sebe nedají oddělit.
Svoboda jednotlivce a denní tisk
Vedle uzurpace televizního vysílání je vhodné prosadit mezi širší čtenářskou obec noviny s původně velkým kreditem, které budou postupně plnit dezinformační funkci televize v denním a dalším tisku. V tomto směru je nesporná a velmi účinná role Lidových novin, které se zcela zjevně snaží "vypíchnout" informace, které se momentálně hodí - a naopak vůbec se nezmíní o dění, jež je v rozporu s názory místních manipulátorů. (Rozsáhlá informace z tiskové besedy údajného profesora F. Janoucha, mluvčího Nadace Charty 77, na druhé straně ani zmínka o tiskové besedě Petera Larssona, jednoho ze zakladatelů Nadace Charty 77 a jeho názorech, samozřejmě odlišných od těch oficiálních, kterými se "krmí veřejnost". Ve stejném čísle vedle hlubokého, lidskosti plného apelu paní Heleny Klímové ve věci hladovkáře M. Marečka, otisknou bez komentáře prohlášení prokuratury, kvůli kterému Mareček drží hladovku a umírá.
Skutečné požadavky M. Marečka nebyly v plném znění v LN vůbec uvedeny.
Všeobecně: občasná informace o zločinech komunistů - pokud možno už zesnulých, a na straně druhé naprosté mlčení o setrvávání komunistických zločinů ve funkcích a jejich činnosti.
Skutečně svobodný tisk se snaží být zrcadlem , sebereflexí politikům, spoluvytváří veřejné mínění a nedává vládnoucím úředníkům zapomenout, že jsou ve funkcích proto, aby nám sloužili. Nuže. Lidové noviny rozhodně svobodným tiskem nejsou. Svou činností se zařazují pobok Rudého práva, Haló novin, Špíglu, Práva lidu a podobných tiskovin. Chudák Čapek, musí se denně v hrobě obracet.
Zmiňovat se šířeji o Rudém právu či Mladé frontě Dnes už asi nemá velký smysl. (Viz Analýzy - Rudého práva v č. a MFD v č. ). Tyto deníky vhodně doplňují to, na co Lidové noviny vždy nestačí. V Lidových novinách, Rudém právu, Mladé frontě Dnes (a dalších) se však hojně objevují i pravdivé informace a zajímavé články. Je to samozřejmé. Za prvé v těchto novinách pracují i skutečně kvalitní novináři a poctiví lidé, s nimiž cítím, a za druhé - zkušení manipulátoři dobře vědí, že dezinformace se stávají věrohodnými pouze vedle 90 % informací pravdivých.
Autocenzura
Ne vše je manipulováno shůry, ne vše je úmyslem a dezinformací. I novinář může prožívat hledání vnitřní svobody, míry sebevyjádření, vztahu k okolnímu světu. To vše je pochopitelné. Jsou však i novináři, odmítající přijímat impulsy ze svého okolí. Jednou provždy zavrhli hledání a pochybnosti - a svázáni svým novým stranickým klišé - vytvářejí si svou přísnou autocenzuru. Na jednoho takového jsem narazil zcela nedávno a setkání to bylo pro mě velice tvrdé, jelikož jsme se střetli v prostředí, kde jsem se cítil do té doby bezstarostně.
V redakci Českého deníku. Přišel jsem se zeptat, proč nepřetiskli ze servisu ČSTK (Petře Uhle a další, děkujeme) oznámení o demonstraci na podporu požadavků M. Marečka. Zástupce šéfredaktora Martin Weiss (o něm je řeč) mi sdělil, že Český deník informace tohoto druhu nebude otiskovat, poněvadž jsou (mluvil zřejmě za redakci) zásadně proti hladovkám a demonstracím. Po mém rozčileném dotazu, zda požadavky pana Marečka nepodpoří a nechají jej umřít, mi odpověděl, že nejlepší způsob, jak si Mareček může zachránit život, je - přerušit hladovku. Poté začal s blazeovaným úsměvem přirovnávat Miloslava Marečka k PhDr. M. Sládkovi, který řekl, že bude eventuálně držet hladovku, pokud jej psychiatři při soudem vynuceném vyšetření budou perzekvovat.
Každý, jen trochu citlivější člověk, rozpozná propastný rozdíl mezi opravdovostí Marečkovou a proklamativním prohlášením M. Sládka, a uvědomí si, že M. Mareček držel hladovku za všechny, kteří požadují odchod kolaborantů s komunistickým režimem z funkcí.
Hlupáci typu Martina Weisse v devětašedesátém roce tvrdili o Janu Palachovi, že se upálit nechtěl a když ano, tak tzv. studeným plamenem, že tyto metody neschvalují a odmítají. Vůbec se nesnažili pochopit hlubokou mravní sílu, odhodlání a Palachovo přesvědčení o nezbytnosti svého jednání. Nijak na ně nemohl dopadnout Palachův odkaz.
Vážený pane Kudláčku
Vážím si Vás a ještě pořád Vám věřím, že jste to se svobodou slova myslel doopravdy. Neměl jste však, když dovolíte, šťastnou ruku při výběru nového týmu. Vaše noviny se zatím obsahově nijak zvlášť neliší od Českého deníku s minulou posádkou s tím rozdílem, že dříve v Občanském i Českém deníku otiskovali i informace, s jejichž smyslem nemuseli souhlasit. Já osobně jsem také proti absolutním řešením a nerad mrznu na nějakých zatracených demonstracích a -jak vidíte- nedělalo mi potíže podpořit požadavky M. Marečka. Pokládal jsem to za svou povinnost.
Je velmi pravděpodobné, že některý z nesvobodných lidí, které kritizuji, na mne podá žalobu. Nelze však už déle mlčet. Pokud se novinář včas nevyjádří k nepravostem, přistupuje na mocenskou hru, v níž nemůže vyhrát. Může pak skončit jako loajální vyvažující činitel či kolaborant se stávajícím režimem, nebo se stává onou pověstnou myší, s níž si ta Micka jenom hraje.