--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich č.: 837
Název: Zneužívání psychiatrie v Československu
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zneužívání psychiatrie v Československu Bedřich Karel

V dnešní vzrušené době se často hovoří o masivním porušování lidských práv mocenským aparátem bývalého komunistického režimu. Jednou z oblastí, o které není zatím příliš známo, je zneužívání psychiatrie k politické represi či izolaci nepohodlných lidí. Typickým příkladem je v tomto případě věznění křesťanského aktivisty a obránce lidských práv Augustina Navrátila, jenž byl "hospitalizován" na psychiatrii z důvodu "paranoického vývoje ve smyslu paranoia kverulans...".

Za pravzor zneužívání psychiatrie se obvykle dává bývalý Sovětský svaz, kde byla podobná praxe zcela běžná. Žijí mezi námi lidé, kteří podobně jako soudruh Petr Uhl, zvrácené porušování lékařské etiky u nás vylučují nebo alespoň zpochybňují. Cituji z La Nouvelle Alternative, 1986:

"Československá psychiatrie není jako sovětská, musíte ji tedy chránit před cizími novináři a nezodpovědnými exulanty, jejichž útoky rozhořčují psychology a psychiatry, kteří nezneužívají psychiatrie, a tak riskují svoji kariéru." Nechceme všechny lékaře házet do jednoho pytle s těmi, kteří se tolik vyznamenali v případě pana Navrátila: je však třeba objasnit zatím zcela temné stránky hrubého porušování Hippokratovy přísahy a viníky potrestat.

Mezi téměř neznámé případy zneužívání psychiatrie k politické represi lze zařadit i trpkou zkušenost, kterou si socialistickým zdravotnictvím získal v průběhu roku 1989 pan Oldřich Koutný z Prahy.

Životní osud

Oldřich Koutný se narodil 19. 5. 1922 v Praze a v průběhu let 1939-1942 se vyučil optikem-mechanikem. Později vystudoval gymnázium a Vyšší průmyslovou školu opticko-mechanickou v Přerově a stal se technikem v Tesle Strašnice. Zde je nutno poznamenat, že se v roce 1945, ve všeobecné eufórii poválečných nadějí a komunistické demagogie, stává členem KSČ, avšak nikdy nepracuje v žádných politických funkcích. V roce 1951 byl na základě ş 39 povolán jako technický odborník do armády, kde mimo jiné sloužil ve Vojenském techn. ústavu v Praze. V armádě poznal, řečeno jeho vlastními slovy, že: "... jsou tam lidé, kteří se ani tak nezajímají o práci, jako o koryta..." Bylo to zvláště zřetelné při přesunu optické laboratoře Vojenského technického ústavu na Moravu do Slavičína, přičemž většina náčelníků byla z Moravy a důvodem bylo, že Praha je "cílové" město, které bude jako první zasaženo raketovým útokem... Většina pracovníků laboratoře, kterým nešlo o kariéru, na vlastní žádost opustila armádu a v roce 1963 odešla do civilu. Mezi nimi byl i pan Koutný, který se stává zaměstnancem Ministerstva všeobecného strojírenství na odboru speciální techniky, později pracuje v Meoptě (ZPA) Košíře. Na ministerstvu to "fungovalo" tak, jak to bylo i jinde obvyklé: nehledělo se na dobro věci, ale na vytváření vhodných a výnosných míst pro vyvolené a poslušné soudruhy. Na ministerstvo začali přicházet vojáci z povolání a ostatní civilní zaměstnance se snažili dostat pryč. Pan Koutný začal podobné snahy kritizovat a stal se tak nepohodlnou osobou a na vlastní žádost odchází. Stává se pracovníkem odboru zahraniční spolupráce Ministerstva těžkého a hutního průmyslu (1972), později sekretářem Mezivládní komise pro výpočetní techniku. Zde postupně přichází do styku s mnoha nejvyššími funkcionáři tehdejšího komunistického režimu: předsedou SPK Šupkou, panem Kubátem, tehdy náměstkem ministra Fed. ministerstva pro tech. a investiční rozvoj, nám. ministra Vodrážkou a dalšími. Poměry v MVK pro výpočetní techniku odpovídaly stavu ve všech sférách socialistické ekonomiky a řízení státu. Základním krédem většiny funkcionářů bylo požívat všech výhod pro sebe a spřízněné duše. Pan Koutný podobné praktiky kritizoval a dostal se tak do špatného světla u všech, kteří plně využívali rudých prebend, proto je nucen odejít i z této funkce. Od roku 1977 pracuje opět na Ministerstvu všeobecného strojírenství jako technik a v roce 1982 odchází do důchodu.

Kořeny represe

Tehdy se všude, hlavně však na stránkách proslulého Rudého práva vybízelo, aby lidé upozorňovali na nedodržování zákonů. Generální prokurátor ČSSR JUDr. Ján Fejéš, osobní přítel G. Husáka, roku 1985 v tomtéž partajním listu psal o důsledném dodržování tzv. socialistické zákonnosti, disciplíny a pořádku. Dovozoval, že kdyby občané oznamovali trestnou činnost, porušování zákonů by pokleslo, nebyla by situace ve státě natolik negativní. To však platilo pouze pro některé a mnoho tehdy již neutajitelných afér komunistických funkcionářů (Babinský a jiní) pouze potvrzovalo pravidlo. Pan Koutný měl možnost sám se přesvědčit, že nejvyšší funkcionáři nedělají nic, naopak, že kradou a zneužívají svých funkcí. Mnoho případů sám hlásil SNB, např. když ředitel OPBH Praha 6 soudruh Novotný jel do Itálie a místo vysokozdvižné plošiny na opravu fasád dovezl italské kuchyňské linky, které rozdával různým funkcionářům, aby si je zavázal k protislužbám. Jakým způsobem "opravovalo" OPBH bytový fond, je všeobecně známo zejména nájemníkům. Přesto dal soudruh Novotný nákladem asi 3 miliónů Kčs opravit zámek Lčovice, rekreační objekt bytového podniku: podplácení hodnostářů, kteří ho chránili, bylo zcela běžné. Přes mnoho stížností však zůstal ve funkci dál, rovněž i poslancem - jedním z jeho mocných přímluvčích byl i předseda OV KSČ Praha 6 soudruh Matějka. Pan Koutný psal na všechny strany, na tyto praktiky upozorňoval i prvního z prvních M. Jakeše, Kancelář prezidenta republiky i ÚV KSČ. Všechno bylo zbytečné. Odměnou mu bylo šikanování, intriky, zaujatost a absolutní nezájem rudých bonzů o vysloveně trestné činy svých podřízených. To všechno dovedlo pana Koutného k tomu, že 10. 10. 1988 vrátil stranickou legitimaci s dovětkem, že v oranizaci, která chrání vrahy a zloděje, nemůže dále zůstávat... Od tohoto okamžiku je možno vytušit, že kompetentní soudruzi čekali pouze na nejvhodnější okamžik, jak se jednou provždy vypořádat s nespokojencem, který začínal vadit čím dál tím víc. Kruh se začal stahovat ...

V "péči" našeho zdravotnictví

Při jedné z posledních cest na ÚV, konzultant prvního tajemníka Dědič dal panu Koutnému vynikající typ - novým městským tajemníkem se stal Miroslav Štěpán, ten jistě pomůže. Tak se také stalo. Tři měsíce soudruha tajemníka sháněl marně, až přišel 13. leden 1989, kdy během telefonátu na sekretariát městského tajemníka už nevydržel s nervy a doslova prohlásil: "Než se k tomu Štěpánovi dostanu, to musím jít na Václavské náměstí s transparentem, že komunisti kradou a Štěpán nedělá vůbec nic... Mám se snad polít benzinem a zapálit se?" To mělo za následek jediné, Štěpánova sekretářka Kroupová volala na SNB a kola režimního mlýna se začala roztáčet...

Večer téhož dne byl zadržen pracovníky Bezpečnosti ve svém bytě a přes protesty byl předán do Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde byl držen 69 dnů. To by samozřejmě nebylo možné bez předchozího souhlasu obvodního lékaře. O umístění v léčebně "požádala" obvodní lékařka polikliniky 3 v Praze 6 MUDr. Jitka Krpálková, která pana Koutného vůbec neznala (...). Klidně vydala potvrzení a vůbec ji nezajímalo, zda je povinná ústavní péče nutná. Určila rovněž diagnózu - suicidální tendence (sebevražedné sklony, pozn. aut.)... Paní doktorka své jednání později omlouvala tím, že nad ní stál jí neznámý příslušník Bezpečnosti, který ji o vydání výměnného poukazu požádal (...). Neoprávněným zadržením a předáním do PL (Psychiatr. léčebny) byla porušena řada zákonných ustanovení (např. ş 23 zákona 20/66 Sb., rovněž tak i ş 24 téhož zákona).

Během hospitalizace, či spíše vězení, byly panu Koutnému ordinovány léky, které nepotřeboval - např. TISERCIN - ten na 24 hodin způsobuje otupělost a zpravidla se podává při stavech úzkosti panické úrovně, je-li nemocný na hranici chaotického jednání, trpí-li nesnesitelným smutkem, hrůzou, děsem či bludnými představami. Byl mu rovněž podáván CHLORPROMAZIN, který byl navíc kontraindikován na nemoc, kterou trpí (-zde je vážné podezření na úmyslné poškození zdraví). Léky, které mu byly ordinovány, neužíval, ale schraňoval jako pozdější důkaz dokreslující "lékařskou péči" personálu PL. Rovněž jeho "uzdravení" není výsledkem tzv. úspěšné léčby, ale vhodné přetvářky "pacienta" a naprostým nedostatkem dalších argumentů pro další hospitalizaci - přesněji řečeno, šlo o sprosté věznění nepohodlného "kverulanta". Nelze rovněž opomenout tušené změny ve státě a z toho plynoucí obavy personálu PL z pozdějších následků. To však nijak nebránilo psychologovi dr. Smitkovi a ošetřujícímu lékaři dr. Hrčkovi ve výrocích: "Z KSČ nelze vystoupit!" "My Vás pustíme a Vy napíšete Jakešovi" či výhrůžkách typu "Vy se sem vrátíte a potom to bude horší!" Propuštění pana Koutného bylo dále odkládáno z důvodu nutnosti absolvovat psychoterapii: pokud ji sám požadoval, byl odmítnut (...). Závěrem byla třemi lékaři vypracována zpráva o zdravotním stavu "pacienta" - primářem MUDr. Flenerem, PhDr. Smitkou a MUDr. Hrčkou - zpráva je záměrně negativní, údaje o "léčení" jsou nepravdivé a urážejí osobnost a čest pana Koutného: navíc jsou zcela v rozporu s posudky soudních znalců. Ošetřující lékařka pana Koutného, MUDr. Stejskalová v květnu 1989, po jeho propuštění z PL potvrzuje, že nikdy nedala svolení k hospitalizaci a žádá, aby s pacientem nebylo nijak manipulováno bez jejího přímého příkazu a zdůrazňuje, že onen příkaz má právo dát pouze ona...

Po sametovém převratu

Přišel listopad a byla alespoň částečně smetena vrstva rudého bratrstva a většina obyčejných lidí získala naději na život v snad už slušné a fungující společnosti.

V březnu roku 1990 byl panu Koutnému vydán znalecký posudek, který ve všech bodech vyvrací závěrečnou zprávu o zdravotním stavu, kterou vypracovali naši protagonisté - PhDr. Smitka, MUDr. Hrčka a MUDr. Flener. Cituji:... opět u posuzovaného nezjišťuji žádné bludy, žádné halucinace, žádné závažnější emoční poruchy, ani poruchy paměti a úsudku... psychotické projevy při vyšetřování posuzovaného během pobytu v PL v lednu až březnu nebyly zjištěny... byla opuštěna diagnóza paranoi kverulans, atp. Podepsán MUDr. Vl. Řezníček, znalec pro obor zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V tomto kontextu, jako smutná perlička působí údaj závěrečné zprávy z PL, kde je panu Koutnému přisouzen IQ 48 %: v průběhu "léčení" však během dvou dnů jedné ze sester vypracoval (bez podkladů) maturitní práci na téma ŢVliv freonu na životní prostředíŢ, v rozsahu 6ti stran A 4 (...). I tento fakt potvrzuje roli politického vězně a nikoli pacienta.

Dá se předpokládat, že v tomto případě sehrál svou roli i Státní bezpečností podvržený dopis neznámého, který sděloval, že se ve výročí oběti Jana Palacha rovněž upálí. To, co následovalo, je všeobecně známo - řada dnů surových režimních represí proti pokojným demonstrantům, které vešly ve známost jako Palachův týden.

Nocentem qui detendit, sibi crimen parit (Kdo chrání viníka, sám se dopouští viny, Publ. Syrus)

V dubnu 1990 pan Koutný podává podnět k trestnímu stíhání příslušníků bezpečnosti, kteří protiprávní zadržení provedli. V květnu téhož roku žaluje MUDr. Krpálkovou, která neoprávněně vydala příkaz k zadržení a hospitalizaci. Vyšetřování bylo záměrně odkládáno a teprve po mnoha urgencích byl pozván ke svědecké výpovědi na Obvodní prokuraturu do Lazarské. Po roce, přesněji v říjnu 1991 JUDr. Zvelebilová trestní stíhání ve věci omezování osobní svobody zastavuje. Existuje důvodné podezření, že záměrně vynechala stanovisko tříčlenné komise (členem i dr. Flener...) svědčící ve prospěch p. Koutného - proti rozhodnutí vznáší stížnost, která je v prosinci 1991 podle ş 148 tr. řádu zamítnuta "neboť byla podána osobou neoprávněnou" - rozhodnutí je odůvodněno tím, že skutek, pro který bylo stíhání vedeno, není trestním činem (?!): podepsán obv. prokurátor pro Prahu 6, JUDr. Julius Lachnitt. Nic se vlastně nestalo - nebylo neoprávněného zadržení, nikdo nebyl týrán a násilně držen v izolaci, vše proběhlo "zákonnou" cestou. Bolševické neprávo opět vítězí, cesta k právnímu státu nerušeně pokračuje...

V březnu 1991 pan Koutný píše prezidentovi a dostává se mu suchého sdělení, že není v jeho pravomoci zasahovat do činnosti prokuratury... Pan Koutný píše dál - odpovědi jsou vyhýbavé - nikdo nemá zájem, navzdory všemu ujišťování smysl pro spravedlnost vymřel. V lednu 1992 žádá JUDr. Nečase z Městské prokuratury o přezkoumání rozhodnutí prokuratury z Prahy 6: znovu píše Havlovi a min. zdravotnictví Bojarovi, cituji: "...Právě dnes jsou to 3 roky od počátku mého utrpení. Celou tu dobu bojuji za odhalení tehdejších praktik a rafinovaných metod likvidace nepohodlných, za svoji rehabilitaci, za potrestání viníků. Mám důkazy. Předkládám je dosud marně. Je mi 70 roků a mnoho času na boj mně možná už nezbývá." Navštěvuje i gen. prokurátora ČR JUDr. L. Brunnera, hovoří i s dr. Balášem. Oba dva shodně tvrdí, že se nic nestalo, vše bylo pro jeho dobro a na ochranu života (všimněte si, opět se nic nestalo, vše proběhlo právní cestou- všechny bolševické zločiny byly páchány podle práva! Pozn.red.): oba se pokouší tvrdit, že otázka zneužívání psychiatrie bude řešena "tak za 5 roků, teď na to není čas..." Generální prokurátor radí, aby si vyžádal z PL zprávu o zdravotním stavu (-vypracovanou před propuštěním). Žádost byla nynějším ředitelem PL MUDr. Bašným odmítnuta. Pracovnice PL konstatovala: "...to přece musel pan prokurátor vědět, že to od nás nedostanete." Neznalost, opomenutí či záměr pana Brunnera stále vyšetřování oddalovat a zamlžovat? Cituji z dopisu pana Koutného gen. prokurátorovi z 18. 1. t.r.: "...Nejsem sám, kdo v současné době musí za odhalení praktik likvidace nepohodlných osob bojovat. Obdivuji pana Mil. Marečka z Boršova. Bojuje, doufám, že ne marně! Kde to, pane prokurátore, žijeme?... Neustoupím, protože mám pravdu!"

Případ p. Koutného by vydal na slušně silnou knihu, jež by obsahovala všechnu zrůdnost a zvrácenost komunistického režimu, která se neprojevovala pouze ve vyšetřovnách StB a kriminálech. K potlačení lidské identity a sebemenšího odporu proti rudé totalitní moci sloužila i "humanitární zařízení" rozvinutého socialismu: to vše za pomoci režimu oddaných "lékařů", pro něž etika neznamená víc než pouhý termín. Vraždit je možno dvěma způsoby - fyzicky, nebo psychicky - každý nechť posoudí sám, co je horší.

A tyto vrahy lidských duší chrání justice, která se tolik odvolává na dodržování zhovadilého právního řádu, jehož oběti z let padesátých i pozdějších stále žalují: mám vážné obavy, že Miloslavem Marečkem jejich výčet nekončí.

Závěrem dejme ještě jednou slovo panu Koutnému, který říká: "Domnívám se, že nejúčelnější a naprosto průkazné by bylo udělat v léčebně namátkovou kontrolu, která by dokázala, že mluvím pravdu: a potrestat ty, kteří o tom vědí i dnes a nedělají žádná opatření..."

Redakční poznámka. Po upozornění pana Koutného, že svůj případ předá Necenzurovaným novinám, to JUDr. Baláš komentoval slovy: "To jste si vybral!" Jsme demokraté a neupíráme mu právo na vlastní názor. Stejné právo však přísluší i nám - žádáme okamžité odvolání prokurátorů JUDr. Gašparoviče, JUDr. Brunnera a JUDr. Kříženeckého pro záměrné bránění spravedlivému postihu komunistických zločinců.