--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 842
Název: Je pravda tak nepochopitelná?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 023
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 30.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Motto: Smrt není nic víc, než
velké zřeknutí, a kdo žil
naplno, zříkal se
Dne 22. 1. 1992 se rozhodla redakce Necenzurovaných novin, Transnacionální radikální strana, členové Jazzové sekce, Koruna česká, HOS, KAN, KPV a další slušní lidé, že budou každý den v 16 hod. pořádat protestní shromáždění na podporu oprávněných požadavků pana Miloslava Marečka, signatáře Charty 77 z Kyjova. První z těchto shromáždění se konalo na hradčanském nádvoří před okny pana prezidenta. Sešlo se tu asi padesát lidí. Nad hlavou nesli transparenty MAREČEK UMÍRÁ a SAMET KRYJE BEZPRÁVÍ. Byl pošmůrný mrazivý den a brzo se stmívalo. Na nádvoří stál osamělý policejní automobil a zátarasy připravené k použití. Jinak mimo křik hrajících si dětí, které mnozí si vzali ssebou, byl tu klid. Demonstrující začali chodit v kruhu a provolávat: "Hanba! Pryč s rudou justicí! Vašku, probuď se! Zachraňte Marečka!" Když kdosi křičel: "Zradili jste listopadovou revoluci!", přítomný I. M. Jirous zvolal chraplavým hlasem: "Zradili jste obě listopadové revoluce! Zradili jste tu 7. listopadu i tu 17. listopadu!" Potom začal zpívat na nápěv písně "Ach, synku synku" s vlastním textem "Ach, Vašku Vašku, doma-li jsi, lid se tě ptá, orál-li jsi..." Od hradčanských zdí se pak velmi osaměle odráželo zakončení: "Oral jsem oral, až jsem všechno zvoral." Tak zpíval dávný přítel Vaška Havla a o kus dál šel další jeho přítel John Bok a byla tu Katka a byl tu Karel, všechny ty známé tváře, o kterých se již dávno před listopadem 89 říkávalo, že jich je jen tolik, že se vejdou do jednoho policejního autobusu. Tehdy také, když chodili protestovat na Václavské náměstí, Rudé právo o nich psalo jako o hrstce výtržníků. Když i děti se dostatečně nanosily transparentů, které pobraly ze zmrzlých rukou dospělých, manifestace skončila. Jukající postavy vládních úředníků v rozzářených hradních oknech zmizely.
V následujících dnech shromáždění pokračovala na Václavském náměstí pod koněm. Mezitím jsme se mohli osobně všichni přesvědčit o lhostejnosti k úsilí pochopit požadavky pana Marečka. Tisk a masmédia, až na Metropolitan, o jeho případu informovaly naprosto povrchně a bez znalosti věcí. Smutek jsme pociťovali při četbě Marečkových vysoce právnicky erudovaných textů. Bylo nám, jako bychom tomuto přihlížejícímu davu lidí předčítali Kanta nebo Hegela. Odezva v podobě volání, abychom lidi pozvali, až bude třeba přijít s klacky, či že za socialismu bylo dobře, protože si každý mohl nakrást, svědčila o propastné vzdálenosti těchto občanů od Miloslava Marečka. Neméně tragikomicky působili i ti, kteří se nás ptali, co vlastně máme proti tomu hodnému Havlovi. Jejich hlasy se přitom často třásly neskrývaným hněvem. Když jsme se dozvěděli, že pan prezident se snaží o vytvoření komise, bylo nám jasné, že pokud se nedomluví právníci, je to k ničemu a Mareček se nezachrání. Neprůstřelnou zeď právních kliček, za kterými se drží v zločinecké solidaritě ty nejotrlejší rudé kádry, sotva může narušit nějaká komise. Všude se ozývají hlasy problematizující Marečkovu osobnost. "Sametové sdělovací prostředky úspěšně manipulují široké masy národa, který podle psychiatra Karlovy univerzity prof.dr. Cyrila Hešla se skládá z poloviny lidí mentálně zaostalých, z deseti procent dementních a sedmi procent notorických alkoholiků. Onen alkoholismus, mentální zaostalost a demence, to všechno jsou pozůstatky socialistických "vymožeností" a životosprávy. Lidé navyklí na tyto "hodnoty" pak zcela logicky zůstávají pod vlivem levicových názorů a komunistů. K tomu je trapné, že ve dnech, kdy davy lidí stály po celé zemi jako supi ve frontách na rozprodávanou mršinu státního majetku v podobě privatizačních kupónů, čekal na smrt v hladovce jeden nádherný člověk, který chtěl jediné, aby právo v této zemi fungovalo tak, jak má. Za jeho osud jsou jednoznačně zodpovědní nejenom generální prokurátoři Brunner a Gašparovič, ale i premiér M. Čalfa, který má podíl na přijetí tzv. "pendrekového zákona". Mravní cítění lidu oné světlejší části národa však nemůže být déle uráženo. Všude kolem nás je znát výsměch komunistů. I prostí lidé se nás již dnes ptají: "Copak jste v Praze tak slepí?" Lidé v Kyjově, Moraváci, se probouzejí. Na straně Miloslava Marečka jsou duchovní. Generální prokuratura je nyní nucena řešit problémy venkovských prokuratur, kde dosud arogantní úředníci se učí již uvádět své výmluvy "zabaleně" - s politováním. Mareček to však nebere. Nejde mu o falešnou "slušnost", ale o pravdu.
30. 1. 1992