--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Gajda Jaroslav č.: 799
Název: Výmluvy na všech stranách
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Hned po té "sametové" nás zvali opět domů a sám pan prezident prohlásil, že se s námi "počítá". Zapomněl ale své pozvání specifikovat stejně jako zapomněl upřesnit, kde se vlastně s námi "počítá". Mnozí jsme to vzali smrtelně vážně (prezidentu se má přece věřit) a řekli si, že "doma je doma". Řekli jsme si ti především my, bývalí zaměstnanci televize, rozhlasu a tisku, stále Čechoslováci s československým cestovním pasem v kapse. Samozřejmě, že pak bylo "překvapení" na naší straně - místa pracovníků tisku, televize a rádia jsou obsazena. A jak mi už před rokem písemně sdělil (dnes už zase bývalý) ředitel ostravské televize soudruh - pan Jiří Necid "mají stopstav a jsou v přestavbě programové struktury". Dodal však, že se "situace během několika let snad změní". Pan prezident tedy to "pozvání domů" nemyslel doslovně, ale jen "akademicky".

"Čert nikdy nespí", říkala už kdysi naše babička. "Nespal" ani tentokrát. Než se sešel rok s rokem, poslali mě z Ameriky režírovat, a právě do Ostravy, mezinárodní televizní taneční show "Grand Prix Unitrading Ostrava 91". Po příletu do Československa jsem okamžitě pochopil. Osazenstvo, až na pár výjimek, stjně jako před lety. Samozřejmě, že už "žádný komunista" - všichni po té "sametové" stačili zahodit své "rudé knížky" a tváří se jako demokraté s nádechem bývalého "pomýlení". Tak se už sice tvářili při prověrkách po okupaci v roce 69 a vyšlo jim to stejně jako dnes. Jak jinak? "Prověřuje" se přece vždy "zevnitř" a podle hesla "jednou já pro Tebe" a příště zase "Ty pro mne". Jak je vidět, funguje to perfektně. Dokonce z toho profitují i ti, kteří byli, až do té "sametové", kandidáty KSČ. Stát se členy této zločinecké organizace jim zabránila jen ta "předčasná sametová". To však ještě není všechno. Zažil jsem i větší zklamání. Člověk, kterého v osmašedesátém vyhodili z rozhlasu, se kterým jsem v osmašedesátém, po vstupu "osvoboditelů" do republiky, rotoval v oblasti vysílání rádia, který minulých dvacet let pracoval jako dělník, kterého jsem vždy považoval za svého přítele, se stal po té "sametové" šéfem jedné televizní redakce. Po svém příletu do Československa jsem tím byl nadšen. Ale jen do doby, než se mi doneslo, že v opilosti na sebe v hospodách vykřikuje, že to "podepsal estébákům také".

Tato fakta jsou sice otřesná, ale pak se také není čemu divit. Televizní "mafie" totiž musí držet pospolu. Je totiž úplně jedno, "kdo je kdo". Přesně podle hesla "jednou podržím já Tebe a příště zase Ty mě". Navíc "ta ryba smrdí už od hlavy" - ústředním ředitelováním soudruha - pana Kantůrka. A ten to má zase "za odměnu".

Samozřejmě, že "nejsou lidi", jak se stále zdůvodňuje obsazení televizních postů "starýma strukturama". Nejsou lidi, poněvadž "být nechtějí". Kam by to totiž vedlo, kdyby ti lidé přijeli z emigrace či z exilu? Navíc takoví, kteří tu "personální problematiku" znají z minula?

Během mého pracovního pobytu v Ostravě se mě zeptal jeden z mladších zaměstnanců televize: "Co bysŢ udělal, kdybysŢ mohl rozhodovat?" "Maličkost", řekl jsem. "Vzal bych seznam zaměstnanců, červenou tužku a polovinu vyházel". To se mu nějak nezdálo především proto, že by se tím "ochromil chod televize". Jeho myšlení bylo přesně v intencích už dva roky šířených komunistickou mafií v televizi - "všichni jsme nepostradatelnými, bez nás to nepůjde". Netušil totiž, že je to právě čs. televize, která je, vzhledem k svým vysílacím časům, personálně nejpředimenzovanější televizí na světě. Vím, o čem hovořím, během šestnácti let na Západě jsem pracoval pro řadu jak televizních stanic, tak i televizních produkcí a nikde jsem neviděl, aby si zaměstnanci doslovně "překáželi". Samozřejmě, že při daleko vyšší pracovní morálnce, než jaká přežívá v "bývalém (?) zařízení mocenské propagandy ÚV KSČ" - Československé televizi.

Samozřejmě, že i náklady na takový "pracovní styl" jsou enormní. Jsem přesvědčen, že nový zákon o televizi a snížení reklamních vysílacích časů na 1 % z celkových vysílacích časů "zamíchá pořádně karty". Už dnes se proslýchá, že budou zvýšeny televizní poplatky. Je logické, že ze zisků za prodej reklamních vysílacích časů, tak jak je tomu v Americe, televize v malém Československu žít nemůže. Zbývá tedy odštěp z televizních poplatků a, opět, státní dotace.

Samozřejmě, že existují také jiná řešení. S těmi si ale v Československé televizi nikdo hlavu neláme. Proč také? "Jsme přece zaměstnanci státu", řekl mi jeden ze "starostrukturálních" pracovníků a dodal: "Ať se tedy stát stará".

Je tady sice také lustrační zákon, ale ten má pan prezident v úmyslu "novelizovat". Hlavně ty "tvrdé paragrafy". Že by snad pod tlakem soudruhů - pánů Kantůrků, Dienstbierů, Čalfů a jim podobných? Nebylo by ani divu.

Jednomu z amerických televizních moderátorů pořadu "Grand Prix Unitrading Ostrava 91", Chrisu Arnoldovi, položili ostravští novináři otázku: "Měl jste již možnost sledovat něco v naší televizi?" Chris bez přemýšlení odpověděl: "Ano, v hotelu. Moderátoři jsou proti americkým příliš strnulí a strojení. Měli by být bezprostřednější". Jeho odpovědi se nedivím, strnulí jsou. Chris se domníval, že jde o nízký stupeň profesionality a ani ve snu jej nenapadlo, že strunulostí se projevuje cenzura. Jak by jej to vůbec mohlo napadnout? V Americe nic takového neprožívá, ale ví, že cenzurou se vyznačuje totalita. Psal se však říjen 1991 a v tomto okamžiku stál na půdě "demokratického Československa".

O tom, že cenzura v Československé televizi stále existuje, nemusíme diskutovat. Projevuje se třeba tím, že řada organizací, nepohodlných soukmenovcům pana ústředního ředitele Kantůrka a jiným, nedostává v televizních vysíláních prostoj k projevu. Tím však vůbec nemyslím bývalého cenzora pana PhDr. Sládka, ale celou řadu jiných, nekompromitovaných totalitou, ba naopak, totalitou postižených. Na druné straně však, řečeno slovy diplomata, "kruhy blízké komunistům a jim spřízněných duší", mají toho prostoru na obrazovce neomezeně.

Samozřejmě, že se tato situace řešit dá. Nikdo totiž není "nepostradatelným", jak se to dnes snaží namluvit veřejnosti vedení Československé televize. Důkazem toho, který dodali před lety sami komunisté, bylo vyházení nás, nekomunistů, ještě dávno před rokem 1968 - 1969. Dalším důkazem "nahraditelnosti každého" byly pak enormní čistky právě v letech 1968 - 1969, kdy byla, ze dne na den, propuštěna celá plejáda komunistických oportonustů. Opět se nic nestalo - divák před obrazovkou tyto čistky ani nepostřehl. Pro pana ústředního ředitele Kantůrka nejde o žádné "novum". Ba, naopak - je si toho plně vědom, poněvadž mezi ty oportunisty sám patří. Dnes si však "neví rady". Já si ale myslím, že ten "zakopaný pes" je si úplně někde jinde. Třeba v proklamaci "nebuďme jako oni...". Co kdyby, náhodou, po těch příštích volbách bylo "vše jinak!?"

Jarda Gajda, New York