--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan č.: 853
Název: Posouzení bodu 3 požadavku pana Marečka
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 05.02.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Trestní oznámení pana Miloslava MAREČKA pro podezření ze zneužití pravomocí veřejného činitele podle ş 158 tr.z. okresní prychiatričkou MUDr. TOMÁŠOVOU, která mu svým jednáním v souvislosti s lékařským zásahem do průběhu jeho protestní hladovky v roce 1989 měla způsobit újmu na příslušných právech, dlouhodobě jej zbavit osobní svobody a vystavit jej bezprecedentní manipulaci v ohledu fyzickém i psychickém, bylo odloženo usnesením okresní prokurátorky v Hodoníně sp. zn. Pn 282/90 ze dne 22. 4. 1991. V odůvodnění usnesení se uvádí, že jmenovaná lékařka dospěla k závěru, že M. M. není schopen hodnotit nebezpečnost svého jednání pro svoje zdraví a život, není schopen rozpoznat i to, že mu hrozí smrt, a proto doporučila zahájení parenterální výživy, která byla proti vůli M. M. aplikována od 17. 10. 1989. Napadené usnesení nespatřuje v tomto jednání závažné porušení povinností ze strany MUDr. TOMÁŠOVÉ ani jiných ošetřujících lékařů a tudíž ani naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ş 158 tr. z.

Při posuzování této záležitosti a její právní analýze ponechávám stranou otázku lékařské etiky, Hipokratovy přísahy, jakož problematiku správnosti poznání již kritického stavu pacienta a zaměřuji ji jen na otázku právní.

Podle zákona č. 20/1966 Sb. "o zdraví lidu" v ş 23, odst. 4: "je možno bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné metody a je-li toho podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jde-li o nemoci, u nichž lze uložit povinné léčení nebo ohrožuje-li nemocný vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas. Jestliže nemocný stižený duševní poruchou ohrožuje sebe, lze jej též převzít do ústavní péče bez jeho souhlasu".

Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě byl porušen zákon, protože u M. M. provedení léčebného úkonu, kterým byla parenterální léčba, bylo možno jen tehdy, když si nebylo možné vzhledem ke zdravotnímu stavu vyžádat souhlas nemocného, t.j. M. M. Tento souhlas v daném případě bylo možné si vyžádat a pokud jej M. M. nedal, pak bylo nutno postupovat podle ş 23, odst. 2 zák. 20/1966 Sb.: "vyšetřovací a léčebné metody se provádějí se souhlasem nemocného nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom prohlášení (reverz)".

MUDr. TOMÁŠOVÁ své rozhodnutí o zavedení infúzní léčby přes porušení shora citovaného zákona odůvodňuje svojí povinností lékaře přikazující ji za všech okolností zachránit život pacienta. Je otázkou medicinskou, nakolik bylo správné takovéto rozhodnutí v situaci, ve které se nacházel M. M. po 16 dnech hladovky, stav ohrožení života není dán jen mechanickým počtem dnů, ale záleží na individualitě osoby držící hladovku.

Je však nutno přisvědčit právní argumentaci M. M., že napadené usnesení okresní prokurátorky o odložení věci je právně vadné, neboť jeho právní zdůvodnění je v rozporu se zákonem.

V daném případě z právního hlediska není rozhodující, zda-li M. M. byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro svůj život, zdraví a zda byl schopen rozpoznat, že mu hrozí smrt - rozhodující je, zda-li bylo či nebylo možno si vyžádat jeho souhlas k provedení léčebného úkonu. Jen v případě nemožnosti k získání tohoto souhlasu bylo možno zahájit parenterální léčbu. Psychický stav M. M. tehdy, jakož i dnes po delší době hladovky, dosvědčuje, že M. M. byl natolik orientován a schopen rozumného uvažování, že použití odstavce 4 nepřicházelo v úvahu.

O tom, že rozhodnutí lékařů o zahájení infúzní léčby bez ohledu na názor M. M. mohlo být ovlivněno i důvody politickými či takovýmto nátlakem, je dosvědčováno rozpory, které obsahuje samotné usnesení okresní prokuratury. Na straně 2 usnesení se uvádí, že M. M. byl hospitalizován na základě pokynu tehdejšího vedoucího odboru zdravotnictví ONV Hodonín MUDr. KYTLICE. Toto tvrzení vychází z výpovědi MUDr. Petra NĚMCE. Naproti tomu na straně 3 usnesení se konstatuje, že M. M. byl přijat do nemocnice na doporučení dr. ZHOŘOVÉ a dr. KUDRA. V každém případě se zde opakovaně uvádí, že M. M. výslovně nesouhlasil se zavedením infúzní léčby. Tím nebyla splněna podmínka ş 23, odst. 4 a v této souvislosti není ani právně důležité tvrzení M. M., že nebyl tehdy v bezprostředním ohrožení života, protože u něj nenastalo koma.

Ze všech důvodů je stížnost M. M. proti usnesení o odložení věci okresní prokurátorkou důvodná.

V Praze, dne 5. 2. 1992

Zpracoval: JUDr. Milan HULÍK