--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan, JUDr. č.: 854
Název: Trestní oznámení p. Miroslava Marečka
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 05.02.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
"na neznámou osobu či neznámé osoby, které na podkladě příslušné úpravy či uzákoněním této úpravy způsobily, že byl nespravedlivě stíhán nejdříve podle ş 66c z.č. 150/69 Sb. a poté podle ş 7/1 k ş 100/1 tr.z. za předání tiskoviny Několik vět spoluobčanovi a za přechovávání těchto tiskovin", se tedy týká:
a) osob reprezentujících exekutivní orgány (které aplikují pozitivní právo)
b) osob reprezentujících legislativní orgány (které iniciují a vytvářejí právo)
Miloslav Mareček předkládá ve svém podání již vícekráte právní teorií diskutovaný problém právní odpovědnosti (o morální netřeba pochybovat) vykonavatele zákonů (soudce, prokurátora, vyšetřovatele), zákonů, které jsou v rozporu s právem přirozeným, právním cítěním a odpovědnosti osob vytvářejících toto právo. To je spojeno i s právním problémem odpovědnosti vyplývající ze vztahu nadřízenosti a podřízenosti.
I když úvaha na toto téma pro svou obsáhlost nemůže být předmětem této právní analýzy, je možno konstatovat, že v souvislosti s mezinárodními pakty o lidských a občanských právech, které byly transformovány do čs. právního řádu již za totalitního režimu, je možno zaujmout právní stanovisko, že osoby, které "pendrekové" právo iniciovaly, vytvořily a aplikovaly, se mohly dopustit tr.činu podle ş 158 tr.z. "zneužití pravomoci veřejného činitele". Tento extensivní právní výklad by zřejmě v realitě dnešní čs. politické a společenské situace neobstál. Je však natolik přirozený a logický a zároveň odpovídající laickému právnímu cítění, že se mohl stát impulsem jednání a podání p. M. Marečka.
Tomu na druhé straně koresponduje přežívající posttotalitní právní myšlení reprezentantů za totality typické represivní opory režimu - prokuratury. Projevuje se to nejen v jednotlivých podáních a odpovědích GP v cause Mareček a v celém postupu GP a v jednáních jejich vrcholných představitelů.
Zcela charakteristické a úplně vystihující rozpolcenost "prokurátorského myšlení", je jejich konstatování, že orgány trestního řízení při postihu rozšiřovatelů petice "Několik vět" jednaly v souladu s právním řádem a že právní normy, které toto jednání umožnily kvalifikovat podle skutkových podstat přečinu podle ş 6c z.č.150/69 Sb. a tr.č. ve smyslu ş 7/1 k ş 100/1 tr.z. nebyly contra vyšších právních norem (ústavy a Mezinárodního paktu o lidských a občanských právech) a že trestní stíhání bylo tedy zákonné. V konfrontaci s pozitivním oceněním, jež se této iniciativě dostalo po 17. 11. a její právní legalizací v důsledku zrušení inkriminovaných paragrafů, je tato úvaha právně pochybná a svým způsobem až schizofrenická.
Je to důsledek neschopnosti právníků - prokurátorů a reprezentantů prokuratury vyrovnat se:
a) s demokratickým právním cítěním b) s novou právní úpravou
c) s reziduí totalitního právního myšlení To se projevuje v celém řetězu podání a reakcí GP na žádost (a boj) M. M. Za právo odpovídající jeho přirozenému právnímu cítění a jeho občanským a politickým projevům, jak je také projevil svojí aktivitou v totalitním režimu. Jeho snaha konfrontovat svůj kodex morálky dnes konvenující pozitivnímu právu (po zrušení pendrekových paragrafů) s těmi, kteří nemorální právní stav před 17. 11. v souvislosti s těmito paragrafy způsobili, je pochopitelné, protože je jen pokračováním jeho předrevoluční činnosti.
Při posuzování písemností GP ve shora uvedeném duchu je třeba se zabývat především otázkou
a) formální (nedodržování lhůt)
b) materielní (materiálně právní substrát písemností) Pokud jde o otázku formální, způsob vyřizování podání M. M. výrazným způsobem dokumentuje přežívání totalitních praktik a přezíravost, respektive pohrdání právním zájmem občana orgány prokuratur.
Ač pro vyřízení podání platí zákonná lhůta 1 měsíce, je první podání M. M. GP (tehdy ČSSR) ze dne 9. 3. 1990 odloženo usnesením dne 18. 6. 1990! Protože se mu na jeho stížnost proti usnesení o odložení trestního oznámení dostalo "vysvětlení", že jeho trestní stíhání v roce 1989 bylo ve shodě s tehdejšími zákony, a proto správné (spravedlivé), podává M. M. dne 10. 8. 1990 své trestní oznámení citované na začátku této úvahy. Je to pochopitelná reakce na nepochopitelné zdůvodnění - přirozená snaha zjistit tedy původce této totalitní legality. Po uplynutí několika měsíců (z nichž jen jeden měl být podle zákona lhůtou k odpovědi), urguje M. M. dne 12. 11. 1990 vyřízení svého podání a teprve 3. 1. 1991 sděluje GP ČSFR, že trestní oznámení bylo postoupeno GP ČR jako věcně příslušné (s dodatkem "vyřízení budeme sledovat"). Jelikož v této "ostře sledované věci" do 10. 6. 1991 (!!) M. M. nedostává odpověď, píše dne 10. 6. 1991 opakovanou urgenci a domáhá se vyřízení svého podání.
Teprve po 1. roce dne 7. 8. 1991 je mu sdělováno, že v jeho věci bylo rozhodnuto již dne 31. 1. 1991, avšak rozhodnutí "nebylo omylem expedováno!!"
(kdyby k publikaci došlo v lednu 1991, byla by lhůta oproti předepsané zákonné jednoměsíční, šestiměsíční, i kdybychom omluvili omyl v expedici, pak zůstává neúměrně dlouhá doba, s kterou je reagováno na opakovanou urgenci, a to ponecháváme stranou, že na první urgenci nebylo reagováno vůbec! Zde GP popírá nejen zákonné lhůty a činí je nicotnými (a zákonné jsou proto, aby byly dodržovány), ale i základní pravidla slušnosti, k nimž patří i povinnost v případě zdlouhavějšího vyřízování informovat stěžovatele nebo oznamovatele o prodloužení lhůty a v případě postoupení věci oznamovatele neprodleně uvědomit, že věc byla postoupena.
Nic z toho GP neučinila!
Jeho trestní oznámení nebylo, jak známo, vyřízeno dodnes, a to i přes předchozí hladovku a nebýt této hladovky, jakož i druhé, tak by zřejmě GP nereagovala dále.
Materielně právní substrát
Tento způsob jednání GP vyznačující se superliknavostí a odpovídáním toliko na opakované urgence, je projevem pohrdání k občanovi demokratického státu, voliči a subjektu polit. moci ve státě. Je to zažitá praxe z totalitního režimu, kdy občan nebyl chápán v moderní kategorii tohoto slova, ale jako poddaný doprošující se svého práva. Dalším totalitním prvkem v jednání GP je oblíbený manévr ve stylu: "ty o koze, já o voze". Odpovídá se prostě na něco jiného.
Trestní oznámení, respektive stížnost, směřuje proti iniciátorům pendrekového zákona a odpovídá se mu, že nelze stíhat poslance, kteří přijali ústavu v roce 1960 a trestní zákon č. 140 z roku 1961. Již v důsledku této odpovědi nelze považovat trestní oznámení za vyřízené.
Jeho "nevyřízenost" je způsobena i pochybnou právní argumentací, jak uvedeno již shora, neboť již za totality odporovaly inkriminované paragrafy normám vyšší právní síly a jejich postavení v právním řádu bylo problematické. Tento rozpor již tehdy měl vést k jejich nepoužití v důsledku jejich právní nicotnosti, jak se také v několika trestních věcech stalo. (Byly to rozsudky O.s. pro Prahu 10 a O.s. v Lounech, kde statečné soudkyně přistoupily na tuto argumentaci obhájce a zprostily obžalované z těchto pendrekových trestných činů a přečinů, a to právě v souvislosti s šířením "protistátní tiskoviny Několik vět".
I zde je třeba hledat souvislosti mezi causou M. M. a jeho trestním stíháním, zatímco soudy již hledaly na podzim 1989 možnosti, jak se odsuzování lidí stíhaných za toto jednání vyhnout (což bylo vždy spojeno i s menší nebo větší mírou odvahy soudců), tak prokuratury tehdy tvrdě a dogmaticky pokračovaly v trestním stíhání za toto jednání.
Druhý bod požadavků p. Marečka (nepodsouvat jeho podání jiný smysl a obsah) je zodpovězen výše uvedeným.
K bodu 3. (podnětu ze dne 9. 6. 1991 se nelze podrobně vyjádřit, protože pro posouzení způsobu jeho vyřizování a důvodnosti reakce p. M. M. chybí v předaném materiálu některá podání této věci se týkající. I když se zde jedná o jiný problém (nakolik je násilné ukončení hladovky a zavedení umělé výživy aktem de lege a zda se nejedná o porušení lidských práv), je formální postup GP obdobný jako ve shora uvedeném případě.
JUDr. Milan Halík