--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mikeš Antonín č.: 859
Název: Čeho se bojí ?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 037
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V Lidových novinách č. 11/92 napsal Jan Urban fejeton "Milouši, kde jsi?". Satirickou formou zpracoval své oblíbené téma: lustrační zákon a lustrační seznamy. Kritizuje Antikomunistickou alianci a její přátele za snahu odstranit z veřejného života estébáky, nomenklaturní elitu a miliconářské gangstery a snaží se vsugerovat čtenářům, že "lidi to nezajímá." V souvislosti s dosud uveřejněnými seznamy lituje bývalé agenty StB, že prý "sice sem tam někdo složí a někomu brečí manželka a děti, ale kde prý je ta očistná celonárodní katarze, po které jsme volali?"

Jan Urban zřejmě nepochopil, že teprve lustrační zákon, přijatý většinou poslanců v řádně a svobodně zvoleném parlamentu, umožňuje národu legálně provést tuto katarzi, tedy mravně očistný proces, a zabránit nomenklaturním kádrům po dobu pouhých pěti let, aby se opět zabydleli ve vládních a jiných špičkových funkcích. A když už jsme u toho brečení, nepamatuji se, že bych fněkdy četl od Jana Urbana článek, který by věnoval ubrečeným manželkám a jejich dětem v době temna r. 1948-68 nebo normalizace r. 1969-89, kdy tisíce lidí mělo rozhodně víc důvodů k pláči než jeho dnešní chráněnci.

Vrcholem nevkusu, který se vyrovná i Svobodově židovské šesticípé hvězdě s nápisem "Ich bin komunist", je pak rozdělení lidí do revoluce na Emanuely Poslušné a od ní na Emany Smělé. Tuto verzi kritiky předrevolučního chování občanů nevymysleli ani nacisté, kteří se po válce buď vymlouvali na rozkazy - viz současný proces Kincl, Lorenc a Vykypěl -, nebo prostě existenci koncentráků, útlaku, teroru a ponižování lidí zapírali. Nikdy však nepoužili tak stupidního argumentu, že si vlastně Emauel Poslušný, do konce války výhradně mlčky trpící, může za svou bídu sám. A konečně i v Německu se po válce našel nejeden Eman Smělý, jeho smělost při odhalování špičkových nacistů a gestapáků však byla mladým německým státem podporována a žádný novinář se neodvážil snahu o denacifikaci bagatelizovat.

Zato Jan Urban už v dubnu 1989 předvídal. V LN č. 4/89, v článku "Proč ještě lhát?", napsal: "Určitě se brzy dočkáme řady pokusů o vysvětlování a omlouvání omylů a přehmatů. Zaznamenáme snahu hodit přes palubu některé, aby jiní mohli zůstat nedotknutelní...". Jak jsme tehdy jásali nad tak zásadním postojem! Koho mohlo napadnout, že jedním z předních snaživců o vysvětlování a omlouvání totalitních omylů bude i on.

Ale vraťme se k fejetonu "Milouši, kde jsi?" Ústy jakéhosi německého podnikatele hodnotí Jan Urban lustrované agenty jako "schopné, zkušené lidi se spoustou styků", kteří jistě najdou uplatnění ve velkých německých koncernech, protože "budou nejloajálnější ze všech". V souvislosti s tímto veřejně proklamovaným obdivem k vylustrovaným agentům a také s poukazem na svoji výplatu, klesá v závěru svého fejetonu až na úroveň potulných dívek z Perlovky a za prachy se nabízí k volnému použití. Za doporučení pro tuto činnost považuje zařazení svého jména na lustrační seznamy.

Tak nevím, co se to s těmi lidmi z LN děje. Jaroslav Veis napsal na jaře 1990 sžíravou kritiku magistrátu, protože kdosi pronajal "za prachy" v postrevoluční euforii na tři dny Karlův most francouzské televizi a zabránil mu tak chodit domů nejkratší cestou. Dnes jako šéfredaktor LN trpí svému spolupracovníku, aby v tisku, za který odpovídá, bezplatně inzeroval svoji touhu uplatnit se u některé solventnější západní firmy.

Témata, jako odškodnění politických vězňů, uznání třetího odboje a soustavné rozkrádání majetku KSČ ze stránek LN pomalu, ale jistě mizí. Požadavek na spravedlivé potrestání komunistických zločinců je hodnocen jako pomsta a nakonec i oprávněné pokusy Antikomunistické aliance vyburcovat státní orgány ke skutečnému uplatnění lustračního zákona v praxi, jsou negovány různými Urbany.

Na štěstí všechna shromáždění od listopadu 1989, kdy téměř celý národ chodil zvonit svými klíči umíráček totalitě, až po dnešní dny, kdy stále není problémem svolat lidi na manifestaci, jedná-li se o projevení odporu ke komunismu, dokazují, že Antikomunistická aliance je spontánním hnutím, které má obrovské sympatie občanů naší země. A pokud jde o zájem lidí "O zaškrtnuté seznamy?"

Je takový, že největší naději na úspěch v červnových volbách dávám straně, která slíbí ve svém volebním programu, že zajistí plošné zveřejnění seznamů všech 140 tisíc agentů a spolupracovníků StB a že se postará o jejich odstranění z veřejných funkcí. Vzhledem k hospodářskému stavu země bych řekl, že ono to s těmi jejich schopnostmi a zkušenostmi není tak slavné.

Antonín Mikeš