Koncem
listopadu 1991 jsme se obrátili na pana prezidenta otevřeným dopisem
(doporučeně s doručenkou – byl poskytnut tisku a informovala o něm Lidová
demokracie), protože se nám na naši předešlou korespondenci nedostalo odpovědi.
Pana prezidenta jsme opět informovali o našich sedmi požadavcích, o naší stávce
a demonstraci v Plzni 18.11.1991 a o podpoře, jíž se nám dostalo od
jednotlivců i od různých organizací. Konečně se nám dostalo odpovědi z prezidentské
kanceláře. Zveřejňujeme ji podle zásady: na otevřený dopis otevřená odpověď.
Co k tomu dodat? Třeba to, že
když s námi pan prezident tak vřele souhlasí, mohl by dát své názory
najevo a ne je ve svých projevech a především činech tak dovedně tajit. Že by
místo úvah o vládě pomocí prezidentských dekretů mohl raději (veřejně!)
podpořit návrh zákona o protikomunistickém odboji. Nebo, že když tolik souhlasí
s poslanci, nemusel by vyzývat lid, aby je vyhnal z parlamentu (tzv.
apelování na poslance). A když se panu prezidentovi také zamlouvá zákon č.
451/1991 Sb. O předpokladech pro výkon některých funkcí (zvaný lustrační), mohl
by jej přestat kritizovat, přestat se žádostmi o jeho novelizaci.
Zjišťuje-li se tím, že po něm
žádáme věci, ve kterých není kompetentní, můžeme mu sdělit, že pro řešení
některých záležitostí je velmi kompetentní. Jako vrchní velitel československé
armády nese přímou odpovědnost za její žalostný stav. Dále by nemusel příště
radit parlamentu (když nechce zasahovat od jeho kompetencí), aby si postavil do
čela „statečného Slováka“, soudruha Dubčeka. O jeho statečnosti a charakteru se
mohli občané přesvědčit v 50. Letech, ti mladší r. 1968 při podpisu okupačních
dohod a r. 1969 při podpisu teroristického zákonného opatření předsednictva FS
na obranu komunismu, ti úplně nejmladší při podpisu zákona č. 451/1991 Sb.
(lustrační zákon).
Dále by pan prezident mohl přispět
k debolševizaci společnosti, kdyby vedením federální vlády nepověřoval
předlistopadového komunistického ministra, specialistu na obuškové zákony.
Nemusel by podporovat porušování volebního zákona a krýt exponenty
komunistického režimu (Čalfu, Vacka, Dubčeka, Valeše aj.).
Jako prvý krok správným směrem lze
chápat odvolání soudruha Pelikána (akčně-výborového specialisty z funkce
poradce. Podobné činy by byly určitě lepší, než snaha přesvědčit občany (např.
na besedě v Domažlicích), že nebylo a není rozdílu mezi KSČ a ČSL a ČS.
Každý, komu blížící se předvolební kampaň nebrání ve střízlivém pohledu,
takových rozdílů vidí dost.
Je nejvyšší čas přestat jen mluvit
o totalitní moci, starostrukturových mafiích a zkáze, kterou komunisté
způsobili, a začít vytvářet základy demokratického, svobodného, prosperujícího,
a alespoň trochu spravedlivého státu. Podmínkou takového vývoje je odstranění
„komunistické avantgardy“ ze všech vedoucích míst.
Za plzeňskou skupinu studentů
Jiří Aubris, v.r.
M. Žitná, v.r.
V Plzni 23.1.LP 1992