Ve
státním podniku Tisk Brno, ulice 9.května, se dějí zvláštní věci, které
nenechávají v klidu ani toho nejposlednějšího dělníka v podniku.
Ovšem psychóza strachu dlouhodobě intenzivně budovaná právě těmi, o kterých
bude řeč, zavírá všem ústa a zahání je do kouta.
Normalizační vedení zůstalo
naprosto beze změny i po tzv. sametové revoluci.. Jen se přestali titulovat
„soudruhu, soudružko“, s ironickým úsměvem ve tváři přešli na „pane,
paní“. Celé dva roky se nezdržovali potměšilých poznámek směrovaných na nynější
politickou a ekonomickou situaci. V mezilidských vztazích tatáž arogance,
náplň jejich práce se prakticky nezměnila. Koncem října loňského roku
nomenklaturní vedení oznámil, že s platností od 1.listopadu 1991 se podnik
stává „soukromou komanditní společností !, která bude mít v pronájmu
majetek podniku, jež bude obhospodařovat a vést celý podnik k privatizaci.
Celá akce byla provedena bez vědomí ministerstva průmyslu. Zakladateli a členy
této společnosti byli: ředitel podniku ing. Šoukal, ředitel závodu JUDr. M.
Velan, ekonomický náměstek ing. Z. Wegscheider, ekonom závodu E. Pásek, vedoucí
výroby J. Zelený a vedoucí odbytu M. Fasurová. Nutno poznamenat, že většina
těchto rádobypodnikatelů byla členy KSČ a LM. Vše bylo připraveno tak, že
s tímto ohlášením dostávali pracovníci nové pracovní smlouvy, které museli
podepsat, jinak mohli jít na ulici. Vedoucí pracovníci si spokojeně zamnuli
ruce, jak se krásně vyhnuli lustracím a zůstali na svých totalitních vedoucích
místech. Celá věc však byla příliš v rozporu s některými paragrafy
našeho zákona, a tak byla společnost ministerstvem průmyslu zrušena. Ředitel
podniku byl odvolán, ale jinak vše zůstalo ve starých kolejích.
Uplynulo 14 dní a už je tady nový
návrh, který byl bez vědomí pracovníků okamžitě odsouhlasen vedením podniku a
uveden v chod (celý projekt „komanditní spolčnosti“ byl před řadovými pracovníky přísně utajován.)
Dosavadní ředitel závodu se stáhl
do ústraní a vedením závodu pověřil svého podřízeného, který je pro tuto funkci
bezúhonný. Tím se opět vyhnul lustračnímu zákonu a může prostřednictvím svého
bývalého podřízeného dále rozhodovat o vedení podniku a čekat na svou šanci.
Sám se přemístil na nové místo vedoucího výroby. Stávající vedoucí výroby s
ekonomem závodu „přešli“ do soukromého podnikání. K tomu si pronajali
rohovou místnost budovy v samém centru města, což řadovým pracovníkům i
přes jejich dřívější zájem nebylo umožněno. Soudružka M. Fasurová zůstala také
na svém dosavadním místě v odbytu. Naprosto neschopného podnikového
právníka, navíc notorického alkoholika (ze dvou předešlých zaměstnání byl pro
alkohol vyhozen a „ochránci“ uklizen
ještě před revolucí do tohoto podniku), udělali vedoucím ekonomického úseku…
Nic jiného než výsměch ostatním
pracujícím zaměstnancům. Je obzvláště znepokojující, že podnik se nedostal do
krize v důsledku své práce, ale do krize po všech stránkách lidské. Nelze
se tedy divit, že přes bezmocnost, kterou vyvolávají samolibé sametové
struktury tím, že od samého začátku proti zvůli komunistů nezasahují, kolují po
podniku již letáky, z nichž jen namátkou vybíráme: „Budoucnost bude dobrá
jen tehdy, když ji vezmeme do vlastních rukou, když budeme dělat pro sebe a na
sebe, a ne plnit kapsy jiným(…) Když jsme před lety do Tisku nastoupili, tak
nám staří pamětníci vyprávěli o tom, že pracující v polygrafii byli kdysi
opravdovou dělnickou šlechtou(…) Nenechme si dál poroučet od komunistů a
exkomunistů. Světová veřejnost nad nimi vynesla ortel, odsoudila je k nenávratné
minulosti a tam taky patří. Pohrobci zločinecké organizace už nesmí mít žádná
rozhodovací práva! Čeho se bojíme? Neumíme dělat? (…) Vyžeňme je ven, donuťme
je odejít a zvolme si nové vedení, které k něčemu bude. Pane Klimeši, po
tom všem, co jste tady zažil, není vám hanba dál těmto kumpánům pomáhat?
Nevidíte, že nejste žádný ředitel, ale pro všechny pracující tohoto podniku
směšná, nastrčená figurka? Lepší cizí ředitel, ale schopný, zdravě agresivní,
pro nás vždy perspektivní. (…) Narovnejme záda a odhoďme strach hodně daleko!
(…)
Ale zatím zůstává pouze u letáků.
Na veřejnosti mají strach promluvit. Ani odborová organizace není schopná se
pracujících zastat. Každý se bojí minimálně o místo, ne-li něčeho horšího.
Bolševici vždy měli a mají dlouhé prsty a nevybíravé metody práce. – Jak dlouho
jim to ještě budeme trpět?
(ljv)