Na konci osmdesátých let se
Podkarpatská Rus dostala do pohybu. Vznikly základny demokratických organizací
Rusínů, Slováků, Maďarů, Němců a Romů. Roku 1990 přešly k otevřené
politické a kulturní činnosti. Svaz karpatských Rusínů (název podkarpatští
Rusíni byl ukrajinskými úřady zakázán) ve spolupráci s ostatními
demokratickými organizacemi jsou spatřovány v povinnosti Kyjeva uznat
existenci rusínského národa, přeměnění tzv. Zakarpatské Ukrajiny na Karpatskou
republiku, jejíž občané by referendem rozhodli o svém osudu – o svojí
samostatnosti, setrvání v nástupnickém státním svazku po přeměně SSSR,
nebo o opětném připojení k Československu – tato idea je mezi Rusíny velmi
silná.
V říjnu loňského roku Rusíni
usilovali o odstoupení a společnou hladovkou poslanců a studentů
v Užhorodě vynutili navrácení katedrály pro obnovenou rusínskou
řeckokatolickou církev. Svaz karpatských Rusínů požádal moskevskou vládu o
zrušení smlouvy mezi ČSR a SSSR z roku 1946 o připojení Podkarpatské Rusi
k Ukrajině a uspořádání referenda o dalším osudu země. Obdobný dopis byl
zaslán Federálnímu shromáždění a vládě ČSFR.
Reakce na rusínskou iniciativu
byly různé. Michail Gorbačov nereagoval. Kyjev zaujal výhrůžný postoj ve stylu
„problém rusínského národa neexistuje“. Oficiální místa v Československu
se prostřednictvím pana Vondry vyjádřila v tom smyslu, že řešení spočívá
v postupném odstraňování hranic. Slovenský ministr pan Demeš otázku
připojení Podkarpatské Rusi rezolutně odmítl. Jeho partnerka v české vládě
paní Viktorie Hradská svým postojem nepotvrdila profil politika liberálně
demokratické strany, kladoucí mimořádný důraz na ochranu menšin. Ani Federální
shromáždění nedokázalo adekvátně reagovat. Dosavadní postoj našich nejvyšších
orgánů ve vztahu k Ukrajině a Rusínskému národu evokuje appeasement a
mnichovanství.
Ukrajinské referendum 1.prosince
1991
Ukrajinci se loni v březnovém
tzv. Gorbačovově referendu vyslovili pro setrvání v rekonstruovaném
státním svazku s dalšími republikami bývalého SSSR. Definitivní pád
bolševismu po nezdařeném moskevském srpnovém puči vedl také k zániku
ukrajinské odnože KSSS, jejímž prvním tajemníkem byl Leonid Kravčuk. Ve snaze
zůstat se svými aparátčíky u moci bez jakýchkoliv skrupulí transformoval
marxismus-leninismus a jeho ideu o výlučnosti SSSR v ukrajinský národní
mýtus. Jeho nebezpečnost spočívá v nedostatku vlastní dějinné identity,
ochotném přisvojení Stalinem nakreslených hranic (hranice Ukrajiny nejsou
historicky zakotveny) a v odvolání se na přirozené právní teorie národního
sebeurčení s územními nároky vůči Polsku, Československu (východní
Slovensko včetně Prešovska), Rumunsku bez zřetele k historickým
skutečnostem a právům národů a menšin na Stalinem vymezeném ukrajinském území.
Snaha upevnit pozice komunistického aparátu a vlastní moc vedla Kravčuka
k vyhlášení dnešního referenda, tentokrát jen na území Ukrajiny,
s cílem dosáhnout potlesku světové demokratické veřejnosti jako kdysi
Hitler v Sárském referendu, které mělo být rovněž potvrzením Stalinových
hranic. Kampaň byla podpořena vypjatým nacionalismem, hrou na jadernou kartu,
proklamacemi o silné armádě, skrytým tlakem na neukrajinské národy a
národnosti. Odpor Rusínů byl Kravčukem za mlčení našich vlád a zákonodárných sborů
eliminován v listopadu osobním nátlakem na zděděné komunistické poslance
„Zakarpatské oblasti“, kteří bez problémů přistoupili na požadavky svého
bývalého prvního tajemníka KSSS Ukrajiny a pro vylepšení jeho „image“ před
světem v referendu kromě celoukrajinské otázky po samostatnosti Ukrajiny
připojili na Podkarpatské Rusi Kravčukem schválenou či doporučenou podotázku o
autonomii Podkarpatské Rusi v rámci Ukrajiny. Jiné možnosti nebyly! Naděje
ukrajinského národa upřené k Praze stejně jako v roce 1946 byly
zklamány, přestože vláda a zákonodárné sbory měly dostatek informací, které
veřejnosti zůstaly utajeny!!!
Kromě již zmíněného dopisu Svazu
Karpatských Rusínů se věci velmi angažovaly zahraniční rusínské organizace
nejen darem Warholových děl vlasti. Představitelé společnosti přátel
Podkarpatské Rusi byli přijati kanceláří prezidenta ČSFR (panem Vondrou),
dosáhli přijetí ve Federálním shromáždění, v české vládě a v České
národní radě. V říjnu 1991 adresovali Federálnímu shromáždění Memorandum
důkladně objasňující problémy rusínského národa a jeho nezadatelné právo
rozhodnout o vlastním osudu bez machinací Kravčuka a prokyjevských
komunistických kolaborantů.
Memorandum o rusínské otázce
zůstalo bez odpovědi. Naše politická reprezentace kvitovala s potěšením Kravčukův
obrat k tezi o „občanském státě“ a naší ekonomické reformě jako vzoru,
napodobila maďarskou vládu v otázce otevření našeho konzulátu
v Užhorodě. Návštěva pana Pitharta v Kyjevě svými výsledky připomíná
spíše bedekr víkendových cest. Veřejná vystoupení politiků se vyznačovala
podprůměrnými znalostmi i komunistické historiografie a komunistických
spisovatelů z doby jejich svazáckých maturit. Výrok federálního činitele
!Podkarpatská Rus nikdy nepatřila k Československu“, učiněný před novináři,
je patřičný pro absolventa sovětského školství nebo svědčí o mdlém duchu jeho
autora.
Slovenská karta
Otázka Podkarpatské Rusi rozšiřuje
souvislosti hry slovenských politiků o Slovensko a slovenskou hru Slováků se
Slovenskem.
V dějinách Československé
republiky byla otázka Slovenska eskalována vždy v souvislosti
s pokusy některých velmocí o změnu sfér vlivu na evropském kontinentě,
v nichž náš geopolitický význam vymezil s typickou pruskou
lakoničností a drsností Otto von Bismarck jako „srdce Evropy“. V destabilizaci
Českoslvoenska dosud měli slovenští politikové (nikoliv slovenský národ)
klíčovou roli. Pro Hitlera ji hráli Hlinkovci, pro Stalina v době hrozby
osvobození Prahy generálem Pattonem měli navázat na fašistický slovenský štát
komunisté.
V současnosti není jasné,
je-li už opuštěna politika Jalty, která nás ponechala východoevropskému vlivu.
Tyto nejasnosti vyvolává neochota NATO dát nám bezpečné garance a přiznat
členství , stanovisko slovenského ministra Demeše k rusínské otázce a
zejména vývoj na Slovensku po listopadu 1989, kdy původní občanskou orientaci
vývoje (každý z nás si určitě pamatuje výrok slovenského herce ve
Vinohradském divadle z počátku prosince 1989 „ani jsem nevěděl, jak vás
mám, Češi, rád“, který u televizorů v silném citovém pohnutí opětovalo
milióny českých diváků) vystřídala na přelomu února a března 1990 pod taktovkou
pohrobků Ďurčanského a lidí v režii KGB (jíž tužby Rusínů byly známé
stejně jako Moskvě a Kyjevu) dodnes trvající vlna nacionalismu, separatismu a
čechobijství, hyzdící sprejovými projevy mnohé ulice, veřejná prostranství a
nádražní budovy na Slovensku (například v Žilině, kde je po setmění
nebezpečné hovořit česky).
Neexistence výkonné federální
zpravodajské služby spolu s utajováním lustrací nedovoluje hru o Slovensko
věcně rozkrýt z hlediska finančních zdrojů, infiltrace agenturami StB, KSČ
a KGB a dlouhodobých cílů SSSR-SNS i se zřetelem k rusínské otázce. Zdá
se, že si česká politika dosud plně neuvědomuje, že po zhroucení bipolárního
chápání světa, zděděného po druhé světové válce, se soudobý nacionalismus a
balkánská otázka staly hrozbou i pro základ versailleského systému,
potvrzujícího existenci československého státu a místo rusínského národa ve
střední Evropě. Skutečnost, že velká část slovenských politiků tato fakta
slovenskému národu upírá a odmítá vzít na vědomí nás nezbavuje morální
podpovědnosti za středoevtopský vývoj. Naše cesta do Evropy nevede přes
Německo, nýbrž skrze střední Evropu a naše morální úkoly v ní.
Morální povinnost Čechů a Slováků
Úvahy rusínského národa o
připojení k Československu spolu s tajnými sondami představitelů
Bukoviny a Haliče o možnostech vstupu do Československé republiky, kterou
považují za dědičku habsburské monarchie, jsou historickým a morálním
vítězstvím Tomáše Garigua Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda
Beneše, k němuž se nesmí Češi a Slováci otočit zády, nechtějí-li se zbavit
svých dějin a smyslu existence. Nejsme povinni a nesmíme na Ukrajině žádat
navrácení podkarpatské Rusi, naše morální povinnost spočívá v podpoře
práva na sebeurčení rusínského národa. Právo rozhodnout o sobě samém bylo
Rusínům vzato násilím a naší zradou. Těm politikům, kteří to nechápou, musíme
dokázat říct Cromwellovo krédo: „Ve jménu božím, jděte!“ a vzít na sebe
důsledky svobodného rozhodnutí rusínského národa.