--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 922
Název: Ještě jednou Janouchova nadace
Zdroj: NN Ročník........: 0002/007 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Mezi naší veřejností převládá mylný názor, že nadace peníze dávají. Ale to je velký omyl. Nadacím nepatří nic. Jsou pouze jakýmisi zprostředkovateli mezi dárci, tedy i jinými nadacemi a lidmi, kterým je třeba pomoci. Jiří Pallas se na své tiskovce v Syndikátu novinářů v Praze zamýšlel, jestli je opravdu nyní po demokratickém převratu v Československu stále ještě nutná existence Nadace Charty 77, vedená hostujícím "profesorem" panem Janouchem a zda je i nadále účelné vydávat 700 000 švédských korun na její administrativu. Nepochybuje o tom, že pan Janouch si zaslouží za svoji práci poděkování, ale současně upozorňuje, že je třeba vytvořit v jeho činnosti určitou přehlednost, kterou by dával k dispozici veřejnosti a specielně dárcům, protože jinak hrozí nebezpečí, že z toho bude mafie.
K Leksellově noži, vyráběném švédskou firmou ELEKTA, se vyjádřil tak, že pokud mají pravdu odborníci z Ligy proti rakovině, pak dr. František Janouch je zodpovědný nejen za nehospodárné utracení 45 miliónů Kčs, věnovaných československou veřejností, ale i za to, že nebude možné provést 25 tisíc ozáření rakoviny ročně. Ministr zdravotnictví pan Bojar nese pak za to zodpovědnost také, protože celou akci podporoval a nenechal si vše řádně ověřit odborníky v oponentním řízení.
Odborníci z Ligy proti rakovině se sídlem na Žlutém kopci 7 v Brně pak uvádějí, v jakém smyslu mělo být konkurzní řízení provedeno, a to i v nadaci a že měly být zváženy různé varianty sterodaktické radioterapie, to znamená X-nůž, gamma-nůž, a to zejména proto, že gamma-nůž vyrábí pouze jediná firma na světě a prodávají se úspěšně již po mnoho let. Argument, že v USA je několik těchto nožů v provozu, nemá při bližším pohledu žádnou váhu. Podle informací z odborné literatury pracovalo v roce 1991 v USA pouze 6 gamma-nožů, zato však 61 modifikovaných lineárních urychlovačů, čili X-nožů. Mimoto v amerických podmínkách je situace jiná než naše. Tam, když někdo má možnost si zakoupit na své pracoviště jiný přístroj, tak to udělá již jenom z prestižních důvodů, aby se mohl pochlubit vybaveností pracoviště nejrůznějšími přístroji a že může publikovat srovnávací výsledky těchto dvou různých, i když modifikovaných postupů.
Jiří Pallas pak vysvětluje, proč se rozzlobil na pana Janoucha. Nejdříve to zobecnil v jednom pojmu, který nazval "sociálním šplhounstvím". Poté pro ilustraci uvedl, jak se k tomu staví zástupci našeho tisku: "Byl jsem šokovaný, když jsem dával před časem nabídku do Sociální demokracie a zástupce jejího šéfredaktora mi řekl, že ten člověk nemůže být špatný, když obědvá s panem prezidentem Václavem Havlem. Pan prezident je pan prezident a pan Janouch je pan Janouch. Já jsem se po té tiskovce s panem Janouchem cítil jako v roce 1977, kdy všechny noviny štvaly proti Chartě 77 a kdy v Národním divadle nastoupili vedle sebe všichni umělci, a to i ti, od kterých by to nikdo nečekal a jednohlasně odsuzovali Chartu, aniž ji četli. Zrovna tak křičí, jaký jsem zlý na hodného pana Janoucha a přitom nikdo nikde nezveřejní, o co se jedná a kdo jsem. Dokonce v Lidových novinách, pro které jsem toho udělal dost, i když se nechci vytahovat, tak o mně píší, že jsem "písničkář" a nechtějí dnes tisknout mé články."
Jiří Pallas s tímto poněkud "provinciálním" chováním pak srovnal preciznost novinařiny ve Švédsku. Řekl, že tam je veškeré studium orientováno na získání schopnosti vyhledávat fakta, a když se vrátil do Československa, první, co ho překvapilo, byly především nedostatky v chápání svobody slova u novinářů. Když se zruší cenzura, automaticky tím nedochází k vzniku svobody slova. Ta nastává teprve tehdy, když čtenář má možnost dostat k dispozici informaci všestrannou. Uvedl to i na příkladu švédských etických pravidel pro novináře. Obdobná pravidla u nás zatím dosud neexistují. Proto ti, kteří se cítí dle svého názoru tiskem napadáni, nemají možnost se bránit jakýmsi čestným soudem novinářů, který by se pokusil uvést věci na pravou míru. Ve Švédsku je nepravděpodobné, aby se stalo něco obdobného tomu, co Mladé frontě, která otiskla v titulcích, že pan Janouch někoho zažaloval, přestože dotyčný žádnou žalobu dosud nedostal. I v těchto tricích, jako je vyhrožování žalobou, jsou naši novináři po letech potlačování tak nezkušení, že naběhnou snadno kde komu. Kdysi při jejich bližším seznámení udělal pan Janouch na Jiřího Pallase velmi dobrý dojem, protože vážený pan "profesor", který, jak se později ukázalo, je spíše "hostujícím učitelem", naznačoval, že umí švédsky. A když pak Václav Havel J. Pallasovi telefonicky navrhoval, aby se stal zástupcem Charty 77 v zahraničí, navrhl tento místo sebe pana Janoucha. V oné době probíhala sbírka na Chartu 77 a na jakousi cenu, z iniciativy i jiných lidí, nejenom pana Janoucha a z této sbírky vznikl fond Charty 77, který si později tento pán nechal zaregistrovat na své jméno jako nadaci. J. Pallas ve svém vyprávění pokračuje, že se pana Janoucha zastával, třebaže ho mnozí lidé neměli moc rádi a poukazovali hlavně na jeho cestování, na které údajně doplácela nadace. K prvému výraznému konfliktu mezi dvěma švédskými chartisty došlo až po revoluci, kdy se do Československa začaly posílat počítače. Tehdy se obrátil J. Pallas, který ve Švédsku vystudoval informatiku, na dr. Janoucha s tím, že mu nabízel pomoc, ale ten projevil svůj velký dar odvést diskuzi od věcí konkrétních, a dopadlo to nakonec tak, že se k žádnému jednání nedostali. Počítače, které se díky tomuto nepozorumění ze strany p. Janoucha k nám dostaly, nesplňují ty parametry, jaké vypracovali autoři počítačových systémů s psychologickými a sociologickými odbornými znalostmi, jaké jsou dnes ve světě běžné.
Velký otevřený konflikt pak nastal poté, kdy pan Janouch nelenil přijet a zaregistrovat si tu pobočku nadace. Co by bylo nejspíše přirozené, je to, že by se nejdříve sešel s mluvčími Charty, složil účty několikaleté činnosti a teprve potom se dohodl, jak dál. Místo toho je tu založena jakási nadace, která dosud nese jméno Charty a Charta přitom nemá do toho co mluvit. V průběhu času se ukázalo, že Jiří Pallas se rozhořčil oprávněně, neboť i Dokument Charty č. 192 se výrazně distancuje od toho, jak tato nadace funguje. V podstatě tohoto dokumentu se popisuje, jak p. Janouch slíbil, že do nadace přijme lidi jmenované mluvčími Charty a jak svůj slib nesplnil. Kdyby si to pan Janouch dělal za soukromou nadaci, tak je to jeho věc, ale pokud tento konflikt vystupuje v Chartě 77, pak ji diskredituje.
Další projev neserióznosti je mnohem rafinovanější, protože v tomto případě se jedná o jakýsi způsob zatahování a zavazování politiků touto nadací. Tímto obzvláště křiklavým případem je deset studijních stipendií na vysoké školy v New Yorku, kdy výše podpory činí 63 800 US dolarů. Nejenom, že není nikde uvedeno, že to samozřejmě podpora ze strany nadace není, že je to pouze zprostředkovaná podpora, ale není oznámeno ani, od koho částka pochází. A to, co si můžeme ověřit, je skutečnost, že více jak polovina těchto stipendistů jsou buď děti politiků, politici sami, nebo zaměstnanci nadace. Patří mezi ně Čestmír Huňát z ministerstva zahraničí, Jana Petrová, Jiří Dienstbier mladší (OH), Fedor a Robert Gál, Tomáš Křivánek a další. Pro srovnání: syn Olafa Pallmeho dostal za života svého otce stipendium na Harwardskou univerzitu a byl kolem toho ve Švédsku veliký poprask, neboť to bylo považováno vlastně za jakýsi nepřímý způsob politického uplácení.