--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Janča Milan č.: 937
Název: Souostroví Velkého Gullivera
Zdroj: NN Ročník........: 0002/007 Str.: 032
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Obec Vykmanov nenajdete na žádné mapě. Ani na vojenské. Přesto, že tam žije na dva tisíce duší. 99 % z nich jsou muži. V letech 1975 - 77 jsem tam vykonával trest za podvracení republiky. Nápravně výchovný ústav Ostrov nad Ohří se toto zařízení úředně jmenovalo. Od prvního do posledního dne pobytu jsem se nestačil divit té "nápravě" a "výchově", jaké se nám tam dostávalo. Náčelníkem výchovy byl v té době JUDr. Jaroslav Krejčí, všeobecně zvaný přezdívkou Velký Gulliver. Tomu se - jako schopnému manažeru - podařilo vskutku mnoho. Úspěšně dělal z lidí tupou, servilní, konformní manipulovatelnou masu, podle sovětského vzoru z dálných gulagů. Vymýšlel si - zatímco skutečný náčelník věznice Josef Panoch seděl pyšně ve svém salónu - různé demagogické moderní prvky takzvané převýchovy: "Harmonogramy", "plány KVP" (kázeň, výchova, pořádek), "plány MPČ" (mimopracovní činnost), a tak dále a tak podobně. To všechno jen proto, aby nemocní vězni neměli ani chviličku osobního volna. (Lágr byl převážně pro marody). Několikrát denně stelou, ukládají, předělávají, bez účelu, beze smyslu. Připomíná to pověstné přehazování hromady písku, známé z nacistických koncentráků. Do toho se povinně cvičí a pochoduje. A nástup za nástupem. Povinné služby v noci, které neumožňují osmihodinový spánek, brigády, nástupy na přehled tisku z Rudého práva, nekonečné sčítáky a filcunky. Kolik nešťastníků bylo dohnáno jen tímto ryze fašistickým drilem k sebevraždě, dnes nikdo nespočítá.
JUDr. Jaroslav Krejčí, alias Velký Gulliver, byl tím nejortodoxnějším sluhou totalitního komunistického režimu, jakého si jenom lze představit. Nebožtíci Stalin, ale i Hitler, by z něho měli radost. Toho žádný vězeň nezajímal víc, než jen jako materiál k jeho kariéře. Dokonce mu bylo srdečně jedno, jestli je ten vězeň živý nebo mrtvý. Ubití a umučení vězni Hrabánek, Čonka, Kučka a další žalují. S vědomím a se souhlasem Velkého Gullivera jsem byl bez přerušení a dokonce bez kázeňského trestu několik měsíců v likvidačním bunkru. O strašné zimě, hrozném hladu, jen s myšmi a potkany. Ani jedna moje žádost a stížnost nebyla nikdy nikam odeslána. V mnoha případech mě o tom ani neuznali za vhodné uvědomit. Tak dodnes - už 15 let - čekám na odpovědi od České národní rady, Federálního ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti, Federálního shromáždění, Generální prokuratury, okresního soudu, krajského soudu, dozorového prokurátora a jiných. Čím a jak napravovali a k čemu vychovávali? K brutalitě, kterou bylo možno odkoukat od bachařů. K homosexualitě. Udusávali lidskou důstojnost. Od samého rána, kdy museli vězni v uzavřeném oddělení nastupovat do práce nazí. Zcela nazí den co den ze zaměstnání se vrací na temné špinavé cely a nejsou tam vpuštěni dřív, dokud se nepodrobí pokořující tělesné prohlídce. Předklony, "široké rozkroky", dřepy, prohlídka ústní dutiny. Na celách potom nacházejí svršky svých vězeňských uniforem včetně spodního prádla, smíchány na jedné velké hromadě. A co trápení hladem? Půl roku (v roce 1976) nedopřáli odsouzeným ani jediný brambor. Protože "venku byly drahé", jak se vyjádřil dozorce, mající na starosti vězeňskou kuchyň. Ovoce? Jedno nahnilé jablko ročně. Na vánoce. Mléko, maso, pečivo, zelenina - kromě šlichty z té boží mrkve a dřevitých kedluben - téměř neexistovalo. Na moji výzvu v tisku, aby se přihlásili spoluvězni z let 1975 - 77, kteří by dosvědčili, jaké podmínky tam panovaly, jsem dostal řadu dopisů. Tak např. pan M. K. píše toto: "Již dříve mne upoutala vaše zpráva o tomto neblahém táboře se zvýšenou lékařskou péčí a i reakce, které jste tím vyvolal." (Viz Lidové noviny z 2. 5. 1990, článek V ostrovském koncentráku). "Byl jsem také vězněm tohoto zařízení. Kdo dnes uvěří, že bez jedné táborové koruny se nemohlo marodit. Kdo uvěří, že nemocný, který měl horečku, před ošetřovnou natolik prochladl, až mu klesla teplota na normál. Váš popis Gullivera - my jsme mu také říkali Samorost - je velice přesný. Dělal referenta na baráku č. 7. Já jsem byl na čtyřce, pracoviště LIAZ. Dobře si pamatuji na sebevraždu toho vězně, o kterém jste psal v Lidových novinách. Ostatně úmrtí tam nebyla výjimkou, spíše naopak. Možná, že víte o výbuchu na pracovišti Kovošrot. Jeden mrtvý a čtyři těžce zranění. Já sám jsem byl 2 x zraněn a se zraněným okem donucen pracovat při navlékání špendlíků. Také na díře bylo skutečně nezapomenutelné prostředí. Těžko někdo uvěří, že jsme jedli rýži namísto masa, s myším trusem. Mnozí vězni si toho ani nevšimli, druzí zapomněli..."
Bývalý vězeň Z. N.: "V době, kdy jsem byl v Ostrově já, došlo k umučení vězně, dále k úmrtí dvou vězňů následkem péče vězeňského doktora. V případě umučeného došlo sice k soudu a i odsouzení, ale to byly směšné tresty..."
Odsouzený K. A. píše: "To, co tam bachaři prováděli, nemělo období ani za II. světové války. To, co se tam dělo, není vidět v žádném civilizovaném státě. Jsem ochoten dosvědčit veškeré skutečné případy, které se staly a jsou pravdivé..."
A vězeň E. P.: "Moc mě potěšilo, že jsi vůbec naživu! Moc často jsem na tebe vzpomínal, ještě nedávno jsem o tobě vyprávěl, kolik jsi jako politický vězeň zkusil a vytrpěl, a jak tě ti hajzlové týrali. Na to se nedá zapomenout."
Spolu s ostatními bachaři typu Velkého Gullivera, jakými byli Pavel Váchal, řečený Strana a Vláda, Alois Čermák, Josef Panoch, Zdeněk Sendler, Josef Železný, cenzor Karlík, Patera, Kožka, Šiška, Knedlík, Havaják, Oliva a Prdelatý Jojo, se podařilo vybudovat koncentráčnický systém, patřící mezi ty nejvykřičenější. To vše pak přesto, že v Ostrově byli umístěni z devadesáti procent vězni nemocní. Na oddělení X (iks) byl můj přítel, spisovatel, chartista, dr. Šavrda. "Vychovával" ho tam ten samý sadista, který "převychovával" také mě. Nadporučík Alois Čermák. Doktor Šavrda krátce po propuštění z tohoto koncentráku zemřel. Lékařská péče, že by se za ni nemusel stydět ani dr. Mengele. Já sám, ač v době zatčení zcela zdráv, vrátil jsem se z bolševických mučíren rovnou do invalidního důchodu.
Činím Velkého Gullivera a jeho výše vyjmenované pochopy morálně i trestně zodpovědné za zničené zdraví nejen moje, ale řady jiných vězňů, za týrání, mučení hladem, za psychicky vyšinuté lidi, za sebevraždy a zmařené lidské životy.
Je hanbou listopadové revoluce, že se tak mazlí v sametových rukavicích s takovými sadistickými zločinci. Ti, kdo horlivě plnili rozkazy a přidávali k tomu vlastní iniciativu, dál zřejmě pracují ve Sboru nápravné výchovy, ale také u soudů, na policii, na ministerstvech a na dalších úřadech. Těmito skutečnostmi jsou výsledky naší revoluce neobyčejně zpochybněny. Často v minulosti jsem si představoval, jak to po tom převratu bude vypadat. Alexander Solženicyn kdysi řekl, že mnohem větším trestem než zavírat, bude pro komunistické zločince potom přiznat - a to na veřejnosti - jakých zločinů se dopustili. Solženicyn se mýlil. Zločinci své zločiny po dobrém nikdy nepřiznají. Není proto už na čase ty velvetové rukavičky sundat?
Milan Janča, signatář Charty 77 a člen Konfederace politických vězňů, Mnichov