Dne 7.3.1992 jsem inicioval pokus
o otevření domku pana M.Marečka, což se nepodařilo, a tak jsem inicioval
opětovné otevření dne 8.3.1992, tentokrát za účinné pomoci pana Johna Boka.
Ztotožnili jsme se v názoru, že je nutné kontaktovat pana Marečka
z důvodu zjištění jeho zdravotního stavu. Eventuální hospitalizace a
z důvodu pokusu mluvit s ním mezi čtyřma očima. Poslední osobní
kontakt byl totiž 19.2.1992 a lze předpokládat, že při poctivé hladovce, kterou
drží, že i v duševní sféře dochází ke změnám. Snahou bylo umožnit několika
lidem s ním promluvit. Zdá se však, že pan Mareček, i když uvažuje správně
a podal na nás žalobu, je již na druhém břehu, kde jej nechceme mít. Je to břeh
smrti.
Pan M.Mareček podal žalobu na pana
Johna Boka, který šlechetně bere všechnu zodpovědnost na sebe, nicméně oba
zákroky jsem svými dílem inicioval a chci nést s panem Bokem zodpovědnost
za naše činy, které jsme si uvědomovali již před zákrokem. Udělali jsme to jen
pro záchranu života pana Marečka. Jestli nás chce pan Mareček trestně stíhat a
postavit k soudu, jsme tomu velmi rádi, ale ze strany pana Marečka to
vyžaduje jediné, přerušení hladovky a musel by zůstat živý. To je náš cíl.
Chtěl bych ještě dodat, že při
zoufalém hledání pana Marečka v jeho rodinném domku to mohlo vypadat
gangstersky, jak se vyjádřil, měli jsme však strach, zda si něco neudělá. Kdyby
neutekl, nevypadalo by to tak. Při prohlídce domku se nenašly žádné potraviny,
žádné drogy, proto je nutné odmítnout jakoukoli spekulaci, že něco jí nebo že
užívá drogy. Pan Mareček je čestný a hladovku drží zcela poctivě.
MUDr. R. Zemánek
V Kyjově dne 10.3.1992
Alibismus
Záznam o lékařském vyšetření pana
Marečka dne 8.3.1992, cca v 15,45 hod.
Přítomni: MUDr.Štorková, lékařka
Rychlé zdravotnické pomoci, MUDr. Jan Felsinger, zástupce ředitele NsP Kyjov a
MUDr. Vlastislav Urubek, odborný psychiatr NsP Kyjov.
Na základě informace pana primáře
MUDr. Zemánka o tom, že s panem Marečkem není možno navázat žádný kontakt
a že tady existuje možnost kritického zhoršení jeho zdravotního stavu, požádala
lékařka RZP písemně policii o zpřístupnění jeho bytu za účelem provedení
lékařského vyšetření na ochranu vyšetření provádějících zdravotníků.
Po příjezdu lékařů s nimi
kontakt pan Mareček nenavázal, na opakované naléhání Johna Boka však hlasitě a
jednoznačně odmítl kontakt s kýmkoliv a jakýkoliv zásah do své hladovky.
Přes tento důkaz o tom, že pan
Mareček je při vědomí, bylo provedeno zpřístupnění jeho bytu, neboť pan Mareček
se odmlčel a dále nereagoval na další výzvy, čímž vzniklo reálné nebezpečí
stavu krajní nouze.
V bytě pak policie zjistila,
že pan Mareček se uvnitř nenachází a teprve po asi půlhodinovém pátrání byl
nalezen ukrytý v zahradě. Zde s ním byl proveden krátký rozhovor
s lékaři a v dalším rozhovoru bylo pokračováno v bytě. Po
opětovném naléhání svolil pan Mareček alespoň k základnímu lékařskému
vyšetření. Odběr krve k laboratornímu vyšetření rezolutně odmítl, stejně
tak i opakovanou nabídku k detailnímu vyšetření a léčbě za hospitalizace.
Zdůraznil, že si ani nadále nepřeje žádný další kontakt s lékaři.
Na základě osobního kontaktu
s panem Marečkem a provedeného základního lékařského vyšetření se přítomní
lékaři shodli na tom, že současný zdravotní stav pana Marečka nemůže být
charakterizován jako stav krajní nouze a že nejsou známky závažné duševní
poruchy. V současné době tedy není možné hospitalizovat pana Marečka bez
jeho souhlasu.
Nadále potvrzujeme své již
opakovaně konstatované stanovisko, že v případě, že pan Mareček vysloví
souhlas s vyšetřením či léčbou za hospitalizace nebo nastanou-li podmínky
pro jeho léčení bez jeho souhlasu, jsme připraveni okamžitě veškerou dostupnou
zdravotnickou péči poskytnout.
V Kyjově dne 8.3.1992
MUDr. Felsinger
MUDr. Urubek
MUDr. Štorková
(Poznámka redakce: Zdá se, že
ředitel Kyjovské nemocnice MUDr. Hudeček se domnívá, že Miloslav Mareček je
nesmrtelný. MUDr. Zemánek, MUDr. Zemánková i primář ARO MUDr. Bartoš jsou
realističtější, neboť jsou přesvědčeni, že čas hospitalizace vzhledem
k délce trvání hladovky již dávno nazrál.)
Patolog.
V posledních dnech jsem byl
několikrát požádán, abych se vyjádřil k hladovce pana Marečka jako
patolog. Abych se vyjádřil k tomu, jaký je asi stupeň poškození po více
než sedmdesáti dnech hladovky.
Pokusím se na to v krátkosti
odpovědět, i když hladovění je velmi složitý pochod, jak funkčně, tak tvarově
orgánový (snažím se používat srozumitelných výrazů).
Jaromír Tesař v učebnici
soudního lékařství uvádí, že délka hladovky se pohybuje od 30 do 75 dní. Horní
hranici pan Mareček již překonal. V dnešních dnech lze konstatovat, že
jsou dávno spotřebovány všechny cukry, tuky a kosterní svalovina je vyčerpána
bezmála z 90 %. Nepochybně došlo též k atrofii tkání důležitých pro
zachování života. Určitě jde o těžkou atrofii jater, srdečního svalu, ledvin a
dalších orgánů. Mozek a mícha zůstává velmi dlouho beze změn a domnívám se, že
zřejmě nedošlo k podstatným změnám. To, že pan Mareček reaguje poněkud
jinak než před měsícem, je pochopitelná změna osobnosti, která je způsobena mimo
jiné dlouhodobým stresem při drastické hladovce. Mnohé změny lze označit za
zvratné, např. atrofii tukové tkáně, ale nyní již jsou v běhu změny
nezvratné, a to především na úrovni buněčných organel, jako jsou mitochondrie,
robosomy atd. Dosáhnou-li tyto změny určitého stupně, dojde k smrti.
Zde bych chtěl upozornit, že smrt
může nastat i několik dnů po zachránění, pokud je překročen práh regresívních
změn. Intoxikace produkty odbourávání tkání vlastního těla dosud zabraňovalo
větší množství vody, kterou pan Mareček pije a dosud fungující ledviny. Celý
průběh bude pochopitelně ovlivňovat také kvalitativní nedostatek aminokyselin,
minerálů, vitamínů apod. Domnívám se, že i tyto látky se blíží úplnému
vyčerpání. Již před 14 dny jsem upozorňoval na nutnost hospitalizace, nejen
z obavy o život pana Marečka a možnost náhlého zvratu ke smrti, ale také
proto, že se hladovka dostala do stadia, kdy v mnoha orgánech probíhají
změny již těžce invalidizující, i kdyby byla hladovka nyní přerušena.
Musím tedy podotknout, že nepovažuji
zdravotní stav pana Marečka za uspokojivý, ale za katastrofální.
V Kyjově dne 10.3.1992
MUDr.R.Zemánek
Z Třimošní
Třiadvacetiletý Jindřich Kolář
z Třemošné u Plzně započal hladovku na podporu požadavků Miloslava Marečka
31.ledna 1992, v den, kdy se mu narodila dcera Nikola.
Proč ses takto rozhodl?
Chtěl jsem, aby veřejnost
nezůstala lhostejná. Jeho „spolubojovníci“ z dob před listopadem se
spojili s komunisty a dnes ho v podstatě nechávají chcípnout. Myslel
jsem, že když nás bude víc, řešení jeho požadavků se urychlí, žel, nic takového
se nestalo.
Proč a kolikátý den jsi hladovku
přerušil?
Po třiceti dnech, ze zdravotních
důvodů – měl jsem srdeční slabost, hrozil kolaps. Navíc jsem v průběhu
hladovky prodělal angínu.
Byl jsi odvezen do nemocnice?
Ano. Byl jsem pět dní
hospitalizován, zavedli mi nitrožilní výživu.
Vraťme se k tomu, proč jsi
hladovku přerušil?
Ačkoliv moje manželka mi
v hladovce nebránila, zodpovědnost za ni i za dítě jsem si plně
uvědomoval. Kdybych zemřel, zůstala by s dcerkou sama.
Chtěl bys něco vzkázat veřejnosti?
Jestli si někdo myslí, že
parlamentní komisi pro lidská práva a menšiny nebo petičnímu výboru pro právní
ochranu a bezpečnost při ČNR záleží na splnění požadavků či zachování života
Miloslava Marečka a dalších hladovějících, hluboce se mýlí. Těmto lidem jde
hlavně o kariéru a předvolební boj a za životy těchto lidí necítí žádnou
zodpovědnost. Proto bych si přál, aby všichni hladovějící svoji hladovku
přerušili a zaměřili se na výměnu těchto lhostejných úředníků.
Navštívil jsem dnes kyjovskou
lékařku Jitku Malíkovou, která na podporu požadavků Miloslava Marečka hladoví
od 18.2.1992, abych jí o svém úmyslu řekl. Shodou okolností byla již rozhodnuta
hladovku přerušit, protože se musí starat o nemocnou matku. MUDr. Jitka Malíková
i já však nadále za splněním požadavků pana Marečka stojíme.
Kyjov, 13.3.1992
J.K.
Přecitlivělí blázni
„Ne, smrt nebyla nikdy cílem mého
protestu. Bohužel, jak to už ve válce chodí – a tento protest válkou je – smrt
bojujícího jedince někdy bývá neodmyslitelným doprovodným faktorem vlastního
boje. Nežádoucím, leč přirozeným dílčím výsledkem, který určující měrou může
přispět k dosažení kýženého výsledku konečného. Nelze-li jinak, rád bych,
aby tak tomu bylo i v tomto případě.“
Slova, ze kterých mrazí. Postoj,
kvůli němuž je Miloslav Mareček vyvržen, od osob z psychiatrického
hlediska normálních označen za člověka, jenž se od ostatních liší „nadměrně
zvýšeným smyslem pro právo a spravedlnost“. Tento bizarní verdikt jako by
definoval hloubku duchovního marasmu, do kterého jsme během století zabředli.
Ve jménu těch, kteří nechápou, že čím vyšší smysl pro právo a spravedlnost, tím
lépe, ve jménu těch, pro něž je povědomí vlastní jedinečnosti zcela nedostupnou
kategorií, ve jménu stáda je mu vypálen cejch „poruchy osobnosti“ – můžeme si
odychnout, rolničky jsou připevněny.
V absurdní terminologii,
vypocené nejspíš pod vlivem „nadměrně zvýšeného smyslu pro psychiatrii“,
neuvízl však Mareček sám. Do skupiny „přecitlivělých bláznů“ zcela bezpečně
zapadá také jiný muž – John Bok. Ten však, prodchnut životem skrz nazkrz,
tomuto odsudku, alespoň oficiálnímu, uniká. Ač vzešel z okruhu
prezidentových lidí, nezahlušen a neoslepen pýchou, odjíždí do Kyjova podpořit
a zároveň přesvědčit Marečka, že oběť nejvyšší je klam a zmar. Hnán předtuchou
blížící se smrti vyráží dveře domu beznaděje – naléhá a prosí. Mareček
roztrpčen a zklamán nepochopením hloubky svého počínání odkazuje Boka do světa
hajzlů, zoufale řve: „Ve jménu koho ten samolibý idiot jedná?!“ Poslední zbytky
svých sil pak vyplýtvá na sepisování žalob na všechny , kteří nepochopili…
Drama vrcholí, nekončí, neskončí. Pointa uniká, temnější v nás slaví
triumf. Široko daleko slyšet neurvalý skřehotavý smích namísto slz nad vlastní
ubohostí.
Jarmila Kudláčková
Prohlášení
Již týden jsem upozorňoval na
nutnost hospitalizace pana M.Marečka vzhledem k pokročilé době hladovky.
Včera, 7.3.1992, jsem požádal
kyjovskou policii a zdravotníky o pomoc, aby byl domek pana M.Marečka otevřen.
Vzhledem k obavám o jeho život. Tento postup i přes snahu policie byl
neúspěšný.
Dnes, 8.3.1992, jsme společně
s panem Johnem Bokem po tom, co pan J.Bok kontaktoval pana M.Marečka v
9,00 hod., a to velmi špatně, opět požádal o příjezd zdravotníků a otevření
domku policií, což se v odpoledních hodinách stalo.
Prohlašuji, že jsem ve věci
požadavků pana M.Marečka za uplynulých asi 70 dní učinil maximum a že jsem dnes
de facto vzal na sebe společně s panem J.Bokem zodpovědnost za otevření
domku pana Marečka. Ve věci zachování života pana Marečka více učinit nemohu.
K hospitalizaci nedošlo, ačkoliv jsem o její nutnosti přesvědčen.
S požadavky pana M.Marečka se
i nadále ztotožňuji, ale nemohu souhlasit s pokračující hladovkou, která
vede evidentně ke smrti.
V Kyjově dne 8.3.1992 v 19,00
hod.
MUDr. Richard Zemánek
Cynismus a slepota
Nejen odkaz těch nejprozíravějších
a nejstatečnějších, ale i nezměrné utrpení mnoha politických vězňů a velké
pomrzačení životů bezpočtu statečných lidí nás zavazuje říkat pravdu, i
kdybychom si měli vysloužit pověst lidí nesnášenlivých. Nedejme si vsugerovat,
že jen laskaví všeodpouštěči jsou moudří a ušlechtilí. Smiřovat se s
pokračující nestydatostí a s pokračujícím cynismem, to je velice nemoudré
i velice neušlechtilé. Nezapomínejme, že ani Kristus se nerozpakoval pohoršeně
vyhnat kupčíky z chrámu.
Je to až k nevíře, ale je to
tak. I mnozí vzdělaní lidé dodnes nepochopili, s kým jsme měli
v uplynulých desetiletích tu čest. Nepochopili, že to, co si říkalo
komunistická strana, byla ve skutečnosti mezinárodně organizovaná supermafie se vším všudy, včetně fyzické
likvidace statečných odpůrců. Kdyby si tuto skutečnost náležitě uvědomili, pak
by přece nemohli pohotově překabátěné komunisty brát jako lidi důvěryhodné,
nemohli by jim přece svěřit i ty nejvyšší funkce!
Zakažme si už konečně říkat, že
někdo byl členem komunistické strany! Přikažme si už konečně říkat, že byl
členem komunistické supermafie! Pak nám totiž mnohem zřetelněji vynikne i
obludnost toho, že nám dodnes další ročníky našich vysokoškoláků křiví a ohlupují
dokonce i nedávní marxističtí věrozvěstové, pohotově se vydávající za
sociology, psychology, učitele pedagogiky apod. , stejně jako obludnost toho,
že nejúčinnější sdělovací prostředek – televizi – dnes řídí nejspíš už
doživotně bolševik a ČSTK nejspíš už doživotně ctitel masového vraha Trockého.
Ve vší obludnosti se nám pak vyjeví i tvrzení českého generálního prokurátora,
že prý chce prokuraturu odpolitizovat. Prokuratura pod jeho vedením je přece
politiků plná, a to dokonce politiků nejhorších, tj. bolševiků.
Výrazu „překabátění komunisté“
nepoužívám jako primitivní nadávky, ale jako výrazu pečlivě uváženého. Patří se
o nich tak mluvit proto, že kdyby ti nestydové poctivě rozebrali a poctivě
přiznali svá velká provinění před naší zemí a před milióny našich lidí, pak by
si přece museli i oni sami uložit dost přísnou a dost dlouhou politickou
kariéru. To, že se bez nejmenšího uzardění nahrnuli i do funkcí nejvyšších, to
je přece přímo usvědčuje z toho, že svou vinu dosud poctivě nerozebrali,
poctivě nepřiznali, že se opravdu jen a jen překabátili. Jen nepatrnému podílu
bývalých komunistů lze přiznat alibi nevědomí o vraždách a existenčním
ruinování miliónů lidí jejich supermafií! U naprosté většiny bývalých komunistů
šlo o vědomou politickou prodejnost, o vědomé parazitování na jiných.
Prvotní příčinou nejpovážlivějších
a nejpalčivějších věcí v naší přítomnosti (od nastrčeného a záměrně
podněcovaného škorpení mezi Čechy a Slováky až po hladovku pana Marečka) je
pokračující nadvláda komunistů překabátěných i nepřekabátěných. Tuto potupnou
nadvládu má zčásti na svědomí politická a morální otrlost jejich a zčásti
politická a morální otrlost naše, zčásti jejich nestydatá výbojnost a zčásti
naše nestatečnost. Po tom, co nám překabátění komunisté předvedli u nás a
všude, kde se chopili moci, neselhali v dnešní mizérii oni, ale naši
zbloudilí, jakoby nepoučitelní veledemokraté. Ti příliš mírní nám asi zaseli na
dlouhý čas na mnohem větší bolehlavy, než si dnes připouštění.
Antonín Bělohoubek, 7.3.1992
Hněv pana Marečka
Z nejnovějších informací o
panu Marečkovi je cítit, že začíná být dost nahněvaný. Troufám si tvrdit, že
nahněvaný právem. Má proto přinejmenším dva pádné důvody.
1. Ze strany
dnešních vládců se zatím dočkal jen polovičaté snahy zabývat se jeho požadavky.
Až příliš zřetelná je tady snaha spravedlivé šetření co nejvíc ošvindlovat, až
příliš očividně se tady serióznost jen předstírá. Kdyby naši dnešní vládcové
alespoň jakž takž seriózními skutečně byli, pak by zjištění a potrestání
viníků, jak se ho dožaduje pan Mareček, už dávno provedeno bylo. Překabátění
komunisté, kterých je ve dnešních nejvyšších institucích velká většina, to
opravdu nejsou lidé hodni důvěry člověka morálních kvalit, jaké jsou vlastní
panu Marečkovi. Tito zatvrzelí nestydové si počínají dál vysloveně bolševicky a
pan Mareček by jim prokázal příliš velkou poctu, kdyby od nich skutečně
očekával nápravu. Troufám si tvrdit, že pan Mareček je chtěl a chce spíš jen
usvědčovat z velké licoměrnosti. To se mu dařilo a daří v míře vrchovaté.
Ukázalo se to i při nedávném hlasování v ČNR, jestli má být odvolán
prokurátor Brunner. Přinejmenším od této chvíle už přece nelze mít předsedkyni
ČNR Burešovou za člověka, který je hoden zastávat tak významnou funkci!
2. Troufám si
tvrdit, že svou hladovkou chtěl a chce pan Mareček oslovit především nás,
ovládané. Troufám si tvrdit, že prostřednictvím svých tří požadavků nás chtěl
vyburcovat k tomu, abychom se probrali z rezignace a apatie, abychom
se vzchopili ke vzdoru a důrazně se dožadovali spravedlnosti jak vůči hodně
provinilým, tak vůči silně postiženým. Místo toho se od nás dočkal jen chabé
podpory pro splnění jeho požadavků, jen zbloudilých výzev, aby svou hladovku
ukončil a jen modliteb, aby nám nezemřel. Budu teď možná až krutý, ale vyslovit
to musím! – Milí křesťané, měli byste se modlit spíš za sebe než za pana
Marečka! Měli byste se modlit spíš za to, abyste i vy měli tolik kuráže a
patřičné tvrdosti! Pan Mareček se zatím dočkal úplně jiných věcí, než jsou ty,
o které svou hladovkou usiloval a usiluje! Jeho hněv by nás proto neměl
udivovat, ale zahanbovat!
Antonín Bělohoubek, 8.3.1992
Osmdesátý den hladovění Miloslava
Marečka se opakuje drama ze dne LH 4 pětasedmdesátého. Osoby a obsazení
obdobné, ale komparsistů méně.
Podruhé a zřejmě naposled se John
Bok pokouší o záchranu Miloslava Marečka. Podruhé a zřejmě naposled si násilím
vynucuje kontakt, aby mohl jeho zchátralou tělesnou schránku předložit
kyjovským lékařům jako corpus delicti, dokazující obludnou lhostejnost jejich i
generálních prokuratur. Podruhé a zřejmě naposled vybízí, přemlouvá a prosí
ředitele – úředníka kyjovského špitálu MUDr. Hudečka, aby pana Marečka
hospitalizoval. Ten zarytě odmítá, dokonce i eventualitu, že při případných
komplikacích může být Mareček převezen vrtulníkem do pražského špitálu, kde o
něj bude postaráno.
Poslední dějství se chýlí ke konci
– dveře jsou zaskleny policie vyřkla verdikt: S každým, kdo zaklepe na
Marečkovy dveře, bude sepsán protokol o narušování pořádku“. „Tohle opatření je
na výslovné přání pana Marečka“. , říká, jakoby omluvně vrchní policejní
inspektor Procházka. Mezitím se ředitel kyjovského špitálu vytratil jako pára
nad hrncem…
Co dodat. Snad tolik, že přídomek
Absurdistán je pro tenhle československý neřád příliš lichotivý.
Ústavně právní výbor České národní
rady s politováním konstatuje, že přístup a způsob vyšetřování celé
záležitosti týkající se pana Marečka je stále ovlivňován duchem totalitních
praktik a že pan Mareček s důsledností upozornil na závažné společenské
problémy. Prostřednictvím předsednictva ČNR pak po generálním prokurátorovi ČR
JUDr. Brunnerovi požaduje, aby zjednal v této věci nápravu. Ten namísto
toho, s drzostí jemu vlastní, využije hlásné trouby MF Dnes a dál ohlupuje
veřejnost zatuchlými totalitními frázemi: „Říkal jsem, že případ Mareček je
některými politickými silami využíván na destabilizaci společenských poměrů,
celou záležitost považuji za útok na podstatu demokracie ve státě…“
Já osobně považuji za útok na samu
podstatu demokracie v tomto státě setrvávání pana Brunnera a dalších
obdobných produktů zhýralého režimu na postech nejvyšších.
Dnes, osmdesátý pátý den hladovění
Miloslava Marečka, začínám pomalu, ale jistě chápat, že s tímhle nemravným
smetištěm nechci mít už nich společného.
J.K.