Vážený pane presidente,
Jsem matka dvou malých dětí. Jedno
dítě nám zemřelo v sedmi letech na mozkovou obrnu. Moc dobře tedy vím, co
znamená smrt, přijít o někoho blízkého.
I já jsem v roce 1989 chodila
na manifestace a věřila, že budete zvolen prezidentem, a to prezidentem tak,
jak jste nám všem sliboval. Jsem člověk, který po smrti své dcerky velmi málo
věří lidem. Velice málo jsem věřila i Vám, který jste tolik hovořil o
spravedlnosti, morálce a pokoře. A přesto jsem našla v sobě trochu naděje,
že Vy nás povedete jen k lepšímu.
Dnes už vůbec nevěřím. Náš národ
se pomalu ale jistě žene do propasti. Uvědomujete si, pane prezidente, co se
může stát, pokud Miloslav Mareček zemře? Že může nastat situace 17.listopad, a
to ještě horší?
Proč vlastně necháte pana Marečka
zemřít? Za to, že žádá pouze spravedlnost, tak, jak jste to říkával Vy? Já jako
matka malých dětí Vás na kolenou prosím, nenechte zemřít pana Marečka. Vy přece
musíte zasáhnout. Vždyť tady jde o lidský život a ne o nějakou banalitu. Teď
možná vyvrátím to, co jsem psala v úvodu, ale věřím, že tuto věc nenecháte
dojít až do konce, do smrti pana Marečka. Prosím Vás, dny pana Marečka se
krátí!!!! Jenom mi nepište, že nemůžete nic pro jeho záchranu udělat.
Kostlánová J.
Kancelář prezidenta
České a Slovenské Federativní
Republiky
Branněbezpečnostní sekce
Praha, 24.2.
Vážená paní Kostlánová,
Byl jsem pověřen, abych odpověděl
na Váš naléhavý dopis panu prezidentovi, který se týká hladovějícího pana
Marečka.
Nechtěl bych, aby tato odpověď
vyzněla příliš příkře, nicméně považuji za nehorázné vinit z případné
Marečkovy smrti pana prezidenta. Naopak, pan prezident učinil všechno, co bylo
v jeho skrovné kompetenci. Ustavil nezávislou právnickou komisi, která
prošetřila postup prokuratur. Usiloval o rozhovor s panem Marečkem, což
Mareček odmítl. Obrátil se na něj tedy alespoň osobním dopisem. Co víc měl či
mohl dělat? Řešení celé záležitosti je výhradně v kompetenci Generální
prokuratury federální a české, případně Federálního shromáždění a příslušného
výboru, resp. Výborů České národní rady. Proč nevznesete, prosím, svou prosbu
k nim? Vyvíjet jakýkoliv nátlak na ně je v současné snaze znovu
vybudovat právní stát zcela nepřípustné. Proto pan prezident nemůže nikterak
ovlivňovat jejich činnost.
Pan Mareček není ovšem sám, kdo se
cítí nespokojen s postupy prokuratur či soudů, na rehabilitace čekají
tisíce lidí, krutěji postižených minulým režimem než třeba pan Mareček, pro ně
je ovšem skutečnost, že se dočkali listopadu 1989 výzvou k nekonečné a
pokorné práci v prosazování demokracie a práva. Dovolte názor, že
nátlaková forma hladovky s ní příliš nesouzní.
Nemohu polemizovat s Vašimi
dalšími názory na současnou situaci, přesto však si neodpustím „poopravit“ Vaše
tvrzení, že „náš národ se pomalu ale jistě žene do propasti“. Položme si,
Vážená paní Kostlánová, otázku, jestli se v oné propasti nenalézal už od
roku 1948 a teprve teď z ní konečně může hledat cestu ven. Jistě se oba
shodneme na tom, že je to úkol možná ještě pro další generace.
S upřámným pozdravem
Jan Rejžek
Branněbezpečnostní sekce
Poznámka redakce:
M.Mareček drží hladovku za
všechny, kteří chtějí očistu společnosti, tedy za ty, kteří dodnes, přičiněním
dnešního quazidemokratického systému, čekají na rehabilitaci a další nápravu
křivd a bezpráví.
Takovouto elementární základní věc
nechápe pouze člověk, jehož myšlení se příliš neliší od uvažování bolševického.
Prezidentská kancelář, jmenovitě pan Rejžek, se k těmto bolševikům touto
odpovědí sám přiřazuje.