Na
sněmu Antikomunistické aliance pronesla krátkou řeč i loňská mluvčí Charty 77,
paní Alena Hromádková, přední dáma naší pravicové scény. Proto jsem jí u té
příležitosti položil pár otázek:
Alena Hromádková: Musíme jít
k podstatě utrpení.
Zdá se mi, že Charta 77 prožívá
v současné době – vzhledem k různorodému politickému rozvržení
společnosti – určitou vnitřní krizi…
A.H.: Charta 77 byla velice
diferencovaná. Nyní se ukazuje určitá izolovanost oněch pražských salonních –
jakkoli zasloužilých – disidentů od lidí, kteří žijí na venkově, kteří jsou
obvykle nestraníci a neintelektuálové a velmi často i silní antikomunisté. Mezi
bývalými mluvčími Charty 77 (je jich asi 40) je velká část reformních
komunistů, kteří tuto novou konstelaci, že se hlásí na venkov, (ať už
v podobě klubů Charty 77 anebo vůbec, že ožívá občanská pospolitost) berou
se střídavými pocity. Přiznám se, že jsem často na rozpacích a určité situace
vnímám s rozhořčením, jak udělat průlom do povědomí čelných chartistů,
například ve věci pana Marečka. Boj za lidská a občanská práva bohužel nekončí
a pan Mareček uměl skutečně vystihnout neuralgické body v celé řadě poloh.
Často je zřejmá snaha toto vysvětlit a udělat z něho manipulovanou loutku
v rukách bůhví jakých temných politických sil.
Ovšem je nepochybné, že mnozí
z nich – byť ted´ už s nimi v mnohém nelze souhlasit – udělali
v boji za demokracii a právo skutečně obrovský a obtížný kus práce. Jak
vidíte toto dilema?
A.H.: To je nepochybné. Ale musíme
vidět věci v kontextu. Od počátku tohoto utrpení, jedno zda od roku 1948
nebo od roku 1938, ale musíme jít k jeho podstatě. A tou je určitá povaha
totalitního systému, který tady přežívá a já si pak musím vybrat, zda chci
obnažit kořeny, anebo se uspokojím s nějakými kosmetickými úpravami. A
tady se bývalí regformní komunisté dostávají do těžkých situací – já je
nezpochybňuji lidsky, na to jsem napsala velmi mnoho obran, ale dneska
politicky dochází na lámání chleba. Zase se lišíme na ty, co chtějí jít k vlastní
podstatě a příčinám vzniku totalitního režimu a chtějí prevenci, aby se to
nikdy neopakovalo, a ty, kteří to chtějí přejít diskrétním mlčením a prohlásit,
že všechno se dělo podle tehdy platných zákonů.
A to je obrovský konflikt, protože
je to dějinně bezprecedentní, přičemž jde o práci na celou generaci. Není teda
na místě navzájem se zpochybňovat, ale přece jen přemýšlet, jak je kdo dál
ochoten nasazovat svou kůži, i v rovině lidského a politického překonávání
této minulosti.
V těchto souvislostech je
nepochybně zajímavá otázka, jak k těmto problémům a vůbec k současné
existenci Charty 77 přistupují lidé, kteří nyní vykonávají vysoké státní
funkce, ale s Chartou 77 byli vždy pevně spojeni a za leccos jí vděčí.
A.H.: Pokud mají čas, snaží se nám
především poslanci Rudolf Battěk, Jiří Ruml nebo Jan Ruml na zasedání mluvčích
docházejí, pro velké přetížení se to nedaří třeba Stanislavovi Devátému, který
má jasně zájem. Ale třeba Václav Havel vůbec nemá čas, pan Dienstbier se
vždycky zdvořile omluví, tady bych nějakou špatnou vůli nehledala. Například
pro pana Šabatu je Charta 77 mrtvá, jeho občanské a lidské aspirace jsou zřejmě
naplněny. Pan prezident má nadále hluboký zájem, ale jeho síly nejsou
nevyčerpatelné. Čili tohle bych neviděla v rovině subjektivní vůle či
nevůle, ale jak jsme již hovořili, jde spíše o politickou připravenost jít
důsledně k příčinám vzniku příčin vzniku komunistického totalitního
systému. Zde sehrává velkou roli osobní zakotvenost v radikálně levicové
tradici mládí a jen velmi málo lidí dokáže v tomto ohledu překročit svůj
stín. Např. Jiří Ruml byl jediný z bývalých komunistů pro lustrační zákon
– dokázal pochopit optiku té druhé strany a vidí, že je to elementární
administrativně-právní ústupek a nikoli tedy, jak se to často dramatizuje,
pomsta (viz levě alternativní argumentaci pana Uhla, která zvláště emoční a
věcně zavádějící.
Jak tedy vidíte uplatnění Charty
77, kde si nalezla místo v této době?
A.H.: Základní problémy lidských a
občanských práv, ale i povinnosti zůstávají, proto máme ještě Helsinský výbor,
máme tu stále výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a celou řadu dalších
dobrovolných iniciativ. Proto Charta 77 v tomto kontextu – musí hodně
zapnout, aby nezklamala jak tuzemská
očekávání a mladou generaci, tak krajany a vlastně i sama sebe. Znamená to být
v kontaktu s lidmi mimo velká centra (Praha, Brno) a hlavně
s děním v krizových oblastech jako Slovensko, kde například náš
signatář Vl.Pavlík vede doslova hrdinský boj za nazývání věcí pravými jmény
proti V.Mečiarovi. Naše povinnosti vůči krajanům by mělo napomoci plnit
dokumentační středisko a knihovna samizdatů „Libri prohibiti“, se kterou
spolupracujeme. Jejím tvůrcem a majitelem je J.Gruntorád, jeden
z nejaktivnějších pracovníků VONS (Gorkého náměstí 2, Praha).
Na závěr bych chtěla zdůraznit, že
Charta 77 je pro mnohé předobraz naší společnosti v dobrém i zlém. Její
rozporuplnost a časté vnitřní konflikty jsou jen malým zpodobněním toho, co
vidíme kolem sebe. Přesto na její půdě se přátelsky scházejí lidé zcela protichůdných
názorů a v nejtěžších chvílích ohrožení života jako celek spolupracují. To
je velmi důležité, to je naděje pro nás pro všechny.
V.Drápal