--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla č.: 1132
Název: Václav Havel...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nastává doba, kdy potřetí kandiduje na funkci presidenta naší republiky Václav Havel. Tentýž Václav Havel, který před svým prvním zvolením prohlásil, že chce být prezidentem jen do prvních svo- bodných voleb, který v únoru 1990 při své cestě do Ameriky, která mu připravila vskutku triumfální přijetí, prohlašuje, že tlumoč- níkem mezi člověkem a vyšší autoritou je svědomí..... "podřídím-li své politické chování tomuto imperativu, který mi zprostředkovává mé svědomí, nemohu toho moc zkazit. Proto jsem se odhodlal i já - po dlouhém vzdorování - převzít na sebe břímě po- litické zodpovědnosti......intelektuálové se nemohou donekonečna vyhýbat své spoluzodpovědnosti za svět a zakrývat svou nechuť k politice údajnou potřebou být nezávislý".

I když mnoho z nás bylo dojato přivítáním, které se V. Havlovi dostalo, zároveň jsme již tehdy (mnozí) byli zaraženi tím, jak rychle získal vysoké sebevědomí člověk, který ještě před několika měsíci, v květnu 1989, podepsal při propuštění z vazby prohlášení, kterým se zavazoval, že se nebude do ničeho plést. To nemá být nějaké hodnocení tohoto podpisu, to má být připomenutí, že i V. Havel je člověkem, který se dopouští chyb, věcí, kterých později nepochybně lituje, stejně jako každý z nás. Hlavně to však má být připomenutí, že to byli studenti a obyčejní stateční lidé, kteří vytvořili podmínky pro to, aby nastala ta šance, kterou jsme po 17. listopadu měli a snad, doufám, ještě máme. Byli to studenti, kteří si na parlamentu vyvzdorovali kandidaturu V. Havla, pro většinu občanů dost neznámou osobu, na místo nejvyšší. Vysokoškoláci byli přesvědčeni, že V. Havel si zaslouží jejich důvěru.

Už tehdy se však objevovaly signály, že V. Havel nechápe dost jasně, co od něho vlastně občané této země očekávají. 15. 12. 89 prohlásil, že jeho kandidatura na funkci prezidenta je od první chvíle svázána s podmínkou, aby nebyl vražen klín mezi něj a A. Dubčeka.

Ve svém prvním projevu v televizi řekl: "Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, ...že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi atd. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte...."

Když komentoval skutečnost, že ho premiér Čalfa navrhl na prezidenta, V. Havel prohlásil: "Mohu jen říci, že vládní prohlášení bylo v souladu se všemi dohodami uzavřenými u kulatého stolu, ze kterých tato vláda vzešla."

(19. 12. 90)

Zdá se, že tady někde pramení ochranný vztah, který prezident Havel od té doby vůči M. Čalfovi realizuje.

Jednání u kulatého stolu byla zveřejněna (nevíme ovšem, zda všechna) a z toho, co se zde dočítáme, zjišťujeme i to, že pan Čalfa vycházel přáním V. Havla skutečně vstříc snad více, než bylo v dané situaci možno považovat za normální. Stenografický záznam např. vypovídá, jak se stal J. Dienstbier ministrem zahraničí. M. Čalfa navrhoval na tuto funkci Slováka, jmenovitě pana Kusého, ale V. Havel usoudil, že by se Dienstbier cítil dotčen, kdyby mu nabídli jen funkci velvyslance v Anglii, a tak pan Čalfa rychle vycouval a s mnoha omluvami souhlasil s tím, že ministrem zahraničí bude jmenován J. Dienstbier (asi věděl, proč!).

Takto se obsazovaly funkce, takovéto argumenty rozhodovaly. Je možná omluvitelné, že v první etapě se V. Havel snažil obklopit svými kamarády a přáteli a je holt smůla, že si nevybral zrovna nejkvalitnější. Není však omluvitelné, že nebyl schopen své spolupracovníky objektivně hodnotit při výkonu funkcí a že je tvrdě hájil i přesto, že byli předmětem kritiky parlamentu, politických stran, významných osobností i řadových občanů. Ještě horší je to, že už jako prezident nepostřehl, že řada jeho spolupracovníků je nekvalitní, přinejmenším proto, že brání vytvoření zpětných vazeb mezi prezidentem, parlamentem, vládními představiteli, kteří nepatřili k jeho bývalému okruhu, a hlavně mezi prezidentem a řadovými občany. Právě tato skutečnost způsobila odtržení V. Havla od problémů, starostí a potřeb občanů, tato skutečnost je i jednou z příčin faktu, že v podstatě žádný z prezidentových návrhů parlamentu nebyl přijat. Dalším důvodem byla i nekvalitní úroveň těchto návrhů, která je rovněž obrazem úrovně jeho spolupracovníků.

Pan prezident je duší skaut, skauti mají totiž hezkou zásadu, že vždycky budou držet spolu a vzájemně si pomáhat. To ovšem platí jen tehdy, jestliže všichni se řídí zásadami čestnosti vlastními skautskému hnutí. Zdá se, že mnoho kamarádů a pozdějších spolupracovníků pana prezidenta nikdy "skauty" nebyla, ale pan prezident si to nechce připustit.

Pan prezident podlehl známému jevu, na který upozorňují odborné publikace z oblasti řízení, nechal se ovlivnit a utvářet svým okolím, odborně se to nazývá projevy "falešného kamarádství". Pan prezident - jako ostatně ani většina ostatních nových politiků - se zřejmě studiem teorie řízení nezabýval, a tak se mu stalo to, že celkem bez jeho přičinění byl najednou obklopen lidmi, kteří ho přesvědčovali o tom, že je skvělý, že nemá chyby, že je velkým politikem atd. To je opět běžný jev a zkušený vedoucí pracovník, tím více pak špičkový politik, si dává velký pozor na to, aby ve svém okolí neměl pouze lidi, kteří ho neustále chválí, ví totiž, že kdyby tato situace bezmezného souhlasu a chvály v jeho okolí nastala, že je to začátkem jeho konce.

Právě proto, že všichni máme rádi chválu (to je lidské) a nejsme nadšeni kritikou (to je také lidské) které zneužívají všude na světě příživníci na moci. Jejich snahou je právě to, aby si dotyčná veličina tak zvykla na obdiv a souhlas, že se začne domnívat, že je skutečně bez chyb a přestává u ní fungovat sebereflexe (což je mimochodem pojem, který pan prezident rád používá) a lidi, kteří jsou vůči ní kritičtí, začne chápat jako obtížné, což si samozřejmě racionalizuje, jako např. pan prezident tím, že lidé, kteří ho kritizují, nemají dost informací a znalostí a vůbec předpokladů k tomu, aby mohli vyslovovat takováto nepříjemná hodnocení.

Upozorňuji na to, že tento jev nemá hranic a záleží jen na osobnosti čelného představitele, zda najde dost sil k tomu, aby se mu ubránila. Obávám se, že se to V. Havlovi nepodařilo. Zbavil se vztahů a svazků s lidmi, kteří ho provázeli dlouhá léta, pokud nebyli dosti přizpůsobiví, a nahradil je vztahy a svazky s lidmi, kteří včas vystihli jeho potřebu pracovat v ovzduší souhlasu a nebojím se říci i obdivu vůči jeho osobě. Na obranu lidí, kteří mu dávali najevo svou přízeň a ochotu přijmout jeho vedoucí roli, byl pan prezident ochoten použít celé nemalé váhy své osobnosti, ať už to byl M. Čalfa, P. Pithart, nebo R. Sacher, generál Vacek, Valeš a další. Neochota přijmout argumenty těch, kteří upozorňovali na neúnosnost jejich setrvávání ve funkcích, je pro pana prezidenta typická a to, že často velmi dlouho oddaloval potřebné změny, k výsledkům dosavadního vývoje rozhodně nepřispělo. V. Havel nemá zřejmě schopnost odhadnout správně lidi a zároveň je dost paličatý na to, aby přiznal chybu včas.

V. Havel také nepochopil, proč jsou lidé, jak říká "unaveni z disentu", domnívá se, že je to způsobeno tím, že "lidé je vnímají jako své špatné svědomí, protože disidenti "tloukli hlavou proti zdi, zatímco 99 % občanů chodilo volit komunisty. Revoluce vynesla disidenty k moci. Koho také jiného /!/, vždyť oni dlouhá léta působili v opozici a koncepčně politicky pracovali." (Hovory z Lán, 3. 12. 90). To je zřejmý doklad neoprávněné generalizace, které se pan prezident dost čato dopouští. Lidé nejsou "unaveni z disentu", ale z té "růžovo rudé špičky" disentu, která se dostala k moci a začala se chovat tak, že disent jako takový (tedy ten opravdový, o kterém se dá říci s P. Cibulkou, že nenasedl do vládního rychlíku, nebo z něj po zkušenosti tam získané, rychle vystoupil) se od ní distancoval. A pan prezident to ví a přesto kritiku dnešních mocných nevnímá jako reakci na chyby, nedostatky jejich činnosti, nýbrž jako kritiku disentu - to je velmi nebezpečný přístup: "Za současné problémy společnost hledá viníky mezi těmi, co vládnou (kde by je měla jinde hledat?), a když vládnou disenti, tak je nechuť k disidentům". To je velmi demagogická manipulace, nehodná úrovně V. Havla, ale dokumentující jeho postoje, stejně jako jeho tvrzení, že občané touží po "nových lidech" nahoře, ale ti, podle názoru V. Havla, nejsou k dispozici.

Tato myšlenka je v "prezidentských kruzích" vůbec velmi oblíbená. Tím, že "nejsou lidi", se ohánějí zejména ti vedoucí činitelé, kteří jsou obklopeni neschopnými a zkompromitovanými spolupracovníky - zářným příkladem je rezort pana Dienstbiera. Komické je, že toto tvrzení vyslovuje pan prezident, který vůbec neváhal pověřit ministerskými a poradcovskými funkcemi lidi, kteří pro to neměli jiné předpoklady, než že je znal a že je považoval pro vysoké funkce za vhodné. V projevu před poslanci Rady Evropy (květen 1990) V. Havel řekl: "Můj přítel J. Dienstbier, napsal jako topič knihu Snění o Evropě....Topičovo snění se proměniloo v každodenní práci ministra zahraničních věcí." A tentýž V. Havel tvrdí, že nemáme lidi na výměnu zkompromitovaných státních úředníků? To je nepochopitelné. Studenti, kteří všechno začali, nejsou vhodnými typy? A co naši exulanti, s jazykovými znalostmi, znalostí prostředí a vztahů v zemích, ve kterých žijí? Nebyli to okamžitě použitelní na funkce v diplomacii, v zahraničním obchodě, atd.? A co konfederací politických vězňů doporučení lidé do státní služby?

To jsou otázky, na které by měl prezident odpovědět dříve, než bude ztracena ta důvěra, kterou jsme mu dali, dříve, než bude znovu se ucházet o prezidentskou funkci.

Mnoho škody nadělala při řešení důležitých otázek i při schvalování zákonů v parlamentech i prezidentova nechuť ke stranám: "volby by měly vyzdvihnout osobnosti a potlačit jejich stranickou příslušnost" (17. 1. 90 v Bratislavě). Tento trvající názor zřejmě pramení i z toho, že osobnosti, které jsou kolem něj, nedělají žádné větší problémy, protože vědí, že to není výhodné. Politické osobnosti, za kterými stojí strany, jsou méně snadno ovládnutelné, protože jsou na prezidentově přízni méně závislé. Navíc V. Havel bohužel vidí osobnosti jen ve svém okolí a neuvědomuje si zřejmě, že osobnost musí mít pro svůj růst i určitou příležitost a podmínky, které dávají právě i politické strany. Vždyť, co jiného, než tyto podmínky a příležitost dal V. Havel některým svým přátelům, které instaloval do vysokých funkcí?

V. Havel obecně sílu osobnosti přeceňuje, což zřejmě souvisí se značnou dávkou sebevědomí a důležitosti, které přikládá své osobě (za podpory svých poradců a dalších vysoce postavených přátel). Dokladem toho jsou nejen jeho slova, např.: "Chystám se promluvit o vzdálenějším horizontu, vyjevit své některé úvahy o naší ústavě, federálním postavení dvou republik, o postavení prezidenta (Hovory z Lán, 11. 6. 90)

"Já jsem člověk, který věří, víra je pro mne stav ducha. Smysl má náš život jen tehdy, když v sobě neseme víru jako stav ducha" (Hovory z Lán, 17. 6. 90).

"... musím se Vám přiznat k tomu, že jsem-li lepším prezidentem, než by byl na mém místě leckdo jiný, pak je to právě proto..... že mám trvalou pochybnost o sobě samém, o svém právu vykonávat svou funkci" (Projev V. Havla na univerzitě v Jeruzalémě, duben 1990).

Důsledkem pocitu vlastní velikosti a myšlenkové síly je i snaha poučovat svět, radit mu a být mu jistým příkladem.

"I my můžeme něco nabídnout, totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo." Totalitní systém komunistického typu..." nám zároveň ale dal - aniž samozřejmě chtěl - něco dobrého, zvláštní schopnost nahlédnout i trochu dál než tam, kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. (Z projevu ke kongresu USA, 21. 2. 90). Rovněž v projevu před poslanci Rady Evropy (květen 90) V. Havel provádí úvahy o cestách ke sjednocení kontinentu, světovém odzbrojení, sjednocení Německa, budoucnosti SSSR apod.

Je totiž jednodušší radit světu, všichni jsme přece vedli ve svých "kotelnách" úvahy o světové politice, možném vývoji v SSSR apod., avšak naštěstí nemáme příležitost to přednášet světovým politikům, a tak přispět k jejich shovívavým úsměvům maskovaným diplomatickými slovy. Co je však těžší a co se zjevně nezdařilo, je bližší navázání vztahů spolupráce s Maďarskem a Polskem. Nepodařilo se to, že jsme uzavřeli potupnou a nevýhodnou smlouvu s Ruskem a smlouva s dalším sousedem - Německem, taky není zrovna velká sláva (např. proti smlouvě Polsko-německé).

Ve vnitřní politice se velmi nepodařilo zejména přijetí nové ústavy a s tím související hrozící rozpad státu.

Bohužel k tomu přispělo i jednání V. Havla, který stále nabádal ke konsensu a který vlastně vše vyprovokoval svou neuváženou a nedopracovanou iniciativou ke změně názvu republiky a státního znaku. Dopadlo to, po dlouhotrvající pomlčkové válce tím, že kromě toho, že jsme měli načas dva názvy pro náš stát (se spojovníkom, či rozdělovníkom a bez něj), byl vypuštěn z láhve džin nacionalizmu a ten řádí dodnes za vydatné pomoci nejrůznějších iniciativ a ústupkových kroků pana prezidenta, který do poslední chvíle nbyl schopen si připustit, že jím iniciovaná jednání by mohla být bezvýsledná.

Nepodařilo se ani vyrovnání se s totalitní minulostí, nebyly splněny oprávněné požadavky politických vězňů o potrestání zločinů minulosti a pan prezident, který např. v Hovorech z Lán, 13. 5. 90, říká: "Je třeba jasně dát najevo, že některé věci se v naší společnosti dít nesmí... V mnoha místech (malá města a vesnice) přežívají totalitní struktury, propojené hospodářské mafie drží moc... volbami bude stvrzena demokratická moc ve státě...pak musí následovat stvrzení demokratické moci na pracovištích." Později zahajuje na Václavském náměstí boj proti komunistickým mafiím a slušovické "ctihodné" společnosti, v roce 1991 odsuzuje lustrační zákon, brojí proti paragrafu 260 a nepodpoří práva exulantů.

Mění se v obránce lidských práv bývalých vládnoucích komunistických struktur, svých přátel, kteří byli usvědčeni ze spolupráce s StB a pravděpodobně se domnívá (doufejme, že z čiré intelektuálštiny a neinformovanosti o skutečném stavu společnosti), že je tím "posledním spravedlivým".

Mohl by dělat leccos, z výše uvedených věcí, pokud by byl soukromou osobou, filosofem či angažovaným spisovatelem. Jako hlava státu má však povinnost řídit se pouze zájmy a prospěchem jeho občanů. to je ta daň, kterou musí jako intelektuál platit za to, že převzal politickou zodpovědnost. Použiji zde jeho vlastní slova: "Člověk, který se nemůže hýbat, a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má více času přemýšlet o svých nadějích než ten, kdo zavalen není." Měl byste zvážit, pane prezidente, jestli se v této situaci nenachází řada občanů této země, počínaje studenty, jimž byla ukradena a dvěma roky přešlapování promarněna šance sametové revoluce, přes "disidenty" neznámých jmen, kteří zůstali sami sebou, před listopadem podepisovali petice, pokud se jim dostaly do ruky, ocitali se v blízkosti pendreků a vodních děl, poznali policejní služebny zblízka, vybírali peníze na rodiny zavřených disidentů, rozmnožovali Listy, Svědectví, ukrývali je a roznášeli, nebyli členy žádné strany ani SČSP a žili vpravdě a vychovávali děti, které 17. 11. 89 - bez vedení známých disidentů - s nimi vyšly do ulic a vystávkovaly i Vaší funkci prezidenta. A nepřišlo jim to ani moc záslužné. Jsou to "zapadlí disidenti" a nebude se na ně vztahovat žádná rehabilitace. Jsou "solí země" a dnes jsou v rolích outsiderů, kteří tvrdošíjně a pro sametové vládce nepříjemně, trvají na tom, že budou i dále žít v pravdě- Jsou vyhazováni z práce, stejně jako dřív, ale teď je to víc bolí. Víte o tom, pane prezidente? Nemlčíte k tomu někdy i VY? Proč, pane prezidente, když dovedete tak zapáleně bránit lidská práva bývalé nomenklatury?

Byl jste to přece Vy, kdo mnohokrát vyslovil: "jedinou ideou (našeho státu) je idea respektu k lidským právům v nejširším slova smyslu a úcta k jedinečné lidské bytosti" (projev před poslanci Rady Evropy). Neměl byste nám leccos vysvětlit? Snad bychom si to vysvětlení zasloužili my, kteří jsme Vás podporovali, fandili Vám a drželi palce, my, kteří bychom rádi věřili, že to všechno je jen špatný sen, nedorozumění a že Vám ještě můžeme dát svou důvěru.

Pavla Grünthalová