--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Karel Bedřich č.: 1136
Název: Se Sovětským svazem na věčnost ...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

"Učiníme ze Sibiře katorgy a okovů - Sibiř sovětskou a socialistickou !"

Stalin

"V soudních rozsudcích mohl čtenář nejednou číst slovo "koncentrační tábor" a možná to pokládal za přeřeknutí - že používáme nesprávně pozdější terminologie. Nikoli. V srpnu 1918, několik dnů před atentátem F. Kaplanové na Lenina, poslal Vladimír Iljič Eugenii Bošové a gubernskému výkonnému výboru v Penze (nedokázali zvládnout selské povstání) tento telegram: "Podezřelé (nikoli ŢviníkyŢ, nýbrž ŢpodezřeléŢ - A.S.) zavřít do koncentračního tábora mimo město". Mimo to: "... provádět nemilosrdný masový teror..." - to ještě neexistoval Dekret. 5. září 1918, asi deset dnů po tomto telegramu, byl vydán Dekret Rady lidových komisařů o rudém teroru, podepsaný Petrovským, Kurským a Bonč-Brujevičem. Kromě směrnic o masových popravách se v něm též pravilo: "Chránit Sovětskou republiku před třídními nepřáteli tím, že budou izolováni v koncentračních táborech." Tady tedy byl nalezen, použit a stvrzen tento výraz -koncentrační tábor- jeden z nejdůležitějších výrazů 20. století, jemuž kynula veliká mezinárodní budoucnost ! A víme také, kdy se tak stalo - v srpnu a září 1918 ... Bystré Leninově mysli stačilo představit si v duchu ostnatý drát, obepínající nikým soudně neodsouzené, a již snadno našla i vhodné slovo - koncentrák !" Takto vylíčil počátky tohoto "užitečného zařízení", kterého s úspěchem využily všechny totalitní režimy, Alexandr Solženicyn ve své obsáhlé práci Souostroví Gulag.

Komunistický režim ve všech etapách své existence dokonale využil násilných prostředků, které sloužily k potlačení sebemenšího odporu proti zvrácenému kolektivistickému systému. Koncentrační tábory založené na popud "velkého humanisty" Lenina, zdokonalené v období vlády masového vraha Stalina, posloužily jako vzor nacistům, kteří způsob vyhlazování lidí dovedli ke zcela obludné a absurdní dokonalosti...

Nejméně 100 miliónů mrtvých, další stovky miliónů tvrdě utlačovaných psychicky a udržovaných v bídě materiální i duchovní, totální úpadek morální a ztráta základních lidských hodnot, hrůzy napáchané na životním prostředí - to je pouze část zločinů, které má tato zrůdná ideologie na svědomí. Přesto se ještě dnes najdou lidé "zvláštního ražení", kteří komunistickou víru neopustili a usilují o návrat na scénu. Dokladem podobného snažení byl i svérázný protest komunistických poslanců FS proti doplňku ş 260 trestního zákona, ve kterém byl komunismus postaven na roveň nacismu (přičemž nacisté byli pouhými špatnými žáky komunistů).

Ve společnosti však komunismus působí dál, mírně změnil formu - moc politickou zaměnil za ekonomický vliv - stále usiluje o totéž, opět jde o získání vlády nad touto zemí. Všichni ti, kteří vyjadřují obavy o osud "ubohých persekvovaných" estébáků, konfidentů či nomenklaturních mafiánských kmotrů, ať už z "humanistických", "sociálních", nebo jiných pohnutech, přispívají k posílení částečně ztracených pozic rudých bratří. Člověk rychle ztrácí paměť, proto je stále potřebné a nutné vracet se do minulosti a odtud čerpat poučení pro budoucnost.

Mezi námi již nežije mnoho lidí, kteří rudý teror zažili na vlastní kůži a jehož následky fyzické a psychické ponesou do konce svého života. Jedním z mála pamětníků oněch hrůzných časů je pan Rudolf Fuňka, který žije v Chabařovicích na Ústecku. Jako šestnáctiletý chlapec (nar. 25. 1. 1923 na Slovensku) se rozhodl odejít do nově se tvořícího československého vojska v Polsku a bojovat proti nacistům. Jeho zážitky by bylo možno vydat knižně v několika svazcích. Prošel mučírnami NKVD, byl podezřelý ze "špionáže" proti SSSR a označen za bělogvardějce. Několik let strávil v sovětských koncentrácích, kde byl "vychováván" k lásce ke komunismu bitím, mučením elektrickým proudem a jinými způsoby, jaké je schopna vymyslet zvrhlá lidská mysl. Po převýchově v duchu zářného komunismu byl vyslán na frontu bojovat proti německému wehrmachtu a osvobozovat svou vlast. Nejprve v sovětské armádě a později ve Svobodově 1. československém armádním sboru, za což byl loňského roku vyznamenán řádem Velké vlastenecké války. Aktivně sloužil až do roku 1946, kdy byl demobilizován. V tomto roce byl ještě účastníkem bojů se skupinami stoupenců S. Bendery, kteří se přes naše území snažili proniknout do Rakouska a západních sektorů Německa. Ještě po několika desítkách let, které uplynuly od jeho věznění v komunistických lágrech a utrpení, které tam prožil, se pan Fuňka roztřese hrůzou. Odchodem do civilu to však neskončilo, přišel rok 1948 a s ním bolševický puč - pro jeho názory a odpor vůči komunistům byl v padesátých letech pronásledován Státní bezpečností...

Do dnešního dne mu nebyla vyřízena rehabilitace, ani nebyli rehabilitováni jeho rodiče a sestry (jejich osud byl obdobný), veškeré stížnosti a urgence Generální prokuratuře zůstaly prakticky bez odezvy...

Nechme však vyprávět pana Fuňku o jeho osudech po odchodu do Polska v červenci 1939: "Za narušení hranic mi dali 3 roky do lágru Sevostlag nedaleko Vladivostoku, odtud jsem byl převezen do Magadanu a dál po Kolymě za polární kruh ... Byl jsem mučen jako za středověku, po dobu výslechu jsem nedostával nic jíst- kdo nepracuje, ať nejí, tvrdili stále vyšetřovatelé! Živili mne glukózou do žíly- to bylo vše mimo vody, zpočátku půl litru, potom litr a později litr a půl vody denně. Nesměl jsem ani spát, celý den jsem seděl na betonové podlaze - cela byla maličká - tři a půl kroku dlouhá a stejně tolik široká. Každý večer po kontrole a výměně strážných se muselo po zazvonění spát a s rukama na prsou. Ti, co chodili na výslechy, nespali vůbec... Po večerce, po zazvonění obvykle pro mne přicházeli a vedli mne k výslechu. Vždycky jsem se musel svléknout do naha, stráž hledala hřebík, jehlu nebo tužku, abych nezavraždil vyšetřovatele (...). Potom mne vtlačili do malého autíčka, kterému se říkalo "čornyj voron", bylo vyrobeno na převážení vězňů na velitelství NKVD na výslechy a zpátky do vězení. Jezdili stále dokola a vždycky uzavírali přívod vzduchu, až se vězeň dusil - bylo hodně případů, kdy člověka vytáhli mrtvého... Při výsleších mne mučili - visel jsem na vykloubených rukách, mučili mne elektřinou (-elektrody měl na varlatech...), drtili mi prsty ve dveřích, nutili mne skákat bosýma nohama na skleněné střepy... Potom byl výslech- s dalším mučením, byly i křížové výslechy, kdy mne vyslýchalo i 12 vyšetřovatelů - jednomu odpovíš a druzí tě mlátí, proč jim neodpovídáš! Vyšetřovací metody byly ještě horší než nacistické, byly stokrát horší - byl jsem pro ně špion a bělogvardějec... Z Vladivostoku nás odvezli Laperoussovým průlivem do Magadanu, na lodi nás bylo namačkáno 85.000 vězňů, vezli nás jako dobytek... Tam nás rozdělili do různých táborů na Kolymě".

Pan Fuňka pokračuje ve vyprávění o "životě" v bolševickém koncentračním táboře: "Na Kolymě za polárním kruhem bývá až 70 stupňů mrazu, tam vězeň viděl oheň jen, když si bachař připaloval cigaretu z machorky. Vězni byli hlady natolik zdivočelí, že zabili a snědli i spoluvězně, ani pes po něm nezaštěkal... Kuchař fasoval 4 a půl kila ovsa pro koně, to byla norma pro 1 000 vězňů, roztopil sníh v tisícilitrovém kotli, vytáhl lampu, na lopatě opražil oves, něco snědl a zbytek nasypal do kotle... Chleba se musel lampou předehřívat, řezat se musel tak, aby se pila nezastavila, jinak přimrzla do chleba, dvoukilová sekera při 65stupňovém mrazu od chleba odskakovala... Každý den umíralo 20 až 25 lidí, mrtvoly se musely zamykat, přesto každý den tři, nebo i čtyři chyběly, vězni je snědli a kosti pohodili do sněhu...". Pan Fuňka prošel mnoha tábory na Sibiři, než byl uznán za natolik "zoceleného", aby mohl jít na frontu osvobozovat sovětskou vlast a bojovat za rodnou stranu a za Stalina. Bojoval na Ukrajině, v Polsku, v Karpatech, byl raněn a po propuštění z ruské nemocnice byl zařazen do Rudé armády (-prý je to jedno, československá nebo Rudá armáda - argument ruských úřadů) a s ní musel bojovat. Absolvoval boje o Ostravu, Opavu, Ratiboř - pan Fuňka pokračuje ve vyprávění: "V Radvanicích končila válka a odjeli jsme do Svatého Jakuba u Kutné Hory a tam mi slíbili, že mne už pošlou do naší armády. Napřed, že však musím odvézt vůz do Krakova, vozil jsem ruského kapitána a dělal jsem mu tlumočníka... V Kutné Hoře měla sídlo i ruská rozvědka SMERŠ (Smerť fašistam- úkolem rozvědky bylo bojovat proti nacistickým špionům, byla však zneužívána k likvidaci všech, kteří se stali nepohodlní komunistickému režimu, pozn. aut.)... Nejprve jsme vždycky zajeli ke starostovi a ten nám pověděl, kde žije Rus nebo Ruska... násilím jim odebrali děti, když bylo auto plné, příkazník ho zavřel na zámek a já jsem je odvezl do lesíka mezi Kutnou Horou a Kolínem. Tam je přebrali ruští vojáci, kapitán šel s nimi, museli jsme na něj čekat a asi za půl hodiny bylo slyšet velký křik a střelbu z více automatů, potom bylo ticho. Kapitán se vrátil veselý, opilý lihem. V Krakově zašel na štáb a řekl mi, že z mého návratu do čs. armády nic nebude, až po skončení akce proti tzv. Benderovcům a Vlasovcům... A tak jsme chodili po vesnicích a ptali se předsedů, která žena nemá doma muže. V jedné vesnici byla žena se třemi dětmi, nejmenší mělo 3 roky. Kapitán se ptal, kde má muže, žena odpověděla, že o něm už půl roku neví, možná, že ho zastřelili Němci. Důstojník se otočil k děvčátku, pohladil ho po hlavě a řekl mu, aby povědělo, kde je jeho otec. Dítě se kroutilo a říkalo, že neví - mělo na sobě hadry z bramborového pytle pospínaného drátem - přitáhl ho k sobě, serval mu tu pytlovinu, hodil ho na bříško a začal řezat rozříznutým klínovým řemenem z auta, dítě nic neprozradilo, jenom silně plakalo. Natáhl mu ručičky a stoupl na ně levou nohou a bil ho řemenem dál, dítě začalo hrozně křičet, vím, jak to bolí, zažil jsem to na vlastní kůži, matka popadla dítě, aby ho vytáhla zpod jeho nohy... on však matku kopl do tváře, rozbil jí ústa i nos. Začal matku kopat a bít stejným řemenem, vzal dítě za ruku, hodil ho opět na bříško a bil ho dál tak dlouho, až prozradilo, že otec je schovaný v chlívku u kozy, kde je pod žlabem díra a tam mu matka nosí jídlo. Vyhnali kozu z chlívka a zastřelili, příkazník otevřel poklop té díry a kapitán volal: "Vylez ven, ty zrádče sovětské vlasti!" a hodil tam obranný granát. Muž začal křičet a ven se mu špatně vylézalo, byl celý potrhaný, pravou ruku neměl až po loket, byl celý bílý jako mléko - ještě stačil říci, že se ukryl před Němci - kapitán i příkazník do něj pustili celou dávku z automatu... Příkazník zapálil dům i chlév, dvě děti chtěly z hořícího domku vyběhnout - chtěl je zastřelit, ale měl prázdný zásobník samopalu, tak doběhl do auta pro pušku s bodákem a čekal u vchodu, jak děcko vyběhlo, nabodl je na bodák a hodil přes okno do ohně, potom i to druhé. Vyběhla i matka, bodl ji a ona se svalila a pustila děvčátko, které držela na rukou. Přišel k němu a bodl ho bodákem do pusy, doslova ho připíchl do země, dítě strašně křičelo i já jsem začal strašně plakat, kapitán přišel a děvčátko střelil do srdíčka, jako z milosti... Potom mně nalil špiritusu plnou sklenici a řekl: "Pij Rudolfe, to ti pomůže, uleví se ti!" Potom mi řekli, že si budu muset zvyknout... prošli jsme mnoho vesnic a všude to bylo stejné, když nenašli muže... Po skončení akce nás odvolali do Lvova. Tam jsem utekl na štáb divize s tím, že jsem Čech a nechtějí mne pustit do naší armády. Major, se kterým jsem mluvil, byl Ukrajinec a řekl mi, abych se vrátil zpátky, jinak, že by mne odstřelila hlídka... Řekl jsem mu, že jsem řidič kapitána od SMERŠe a co všechno dělali ženám a dětem, které neměly muže a otce, a co u nás dělali s Rusy. Hned mi chtěl dát doprovod, potom si to rozmyslel a dal mi papír, že mne posílá štáb divize do jednotky zpět, řekl také, že zařídí do tří dnů moji demobilizaci a budu se moci vrátit do Československa. Čím dřív, tím líp - lidi, kteří měli něco společného se SMERŠem a jsou navíc cizinci, prý musí být zastřeleni, aby nic nevyzradili!"

Ano, je toho mnoho, co zažil a protrpěl dnes již osmašedesátiletý Rudolf Fuňka - zažil projevy "nejlidštějšího systému světa" na vlastní kůži a v celé jeho hrůzné podobě. Nikdy se nestal komunistou - jak by také mohl - na vlastní oči viděl komunistický ráj na zemi, ráj, ve kterém byly zavražděny milióny nevinných lidí a další milióny zemřely během uměle vyvolaného hladomoru na Ukrajině, ale i v jiných částech Sovětského svazu.

K osvobozování našeho území dodává: "Přes naše území Němci většinou utíkali ve zmatku, byla už také druhá fronta, nekladli už velký odpor... Rusové za jízdy stříleli do domů i po lidech, jiní znásilňovali ženy a děti, rabovali a ničili... zlaté zuby trhali kleštěmi nebo bodáky, násilím odebírali hodinky... kolik našich lidí na to doplatilo životem. Když nemohli sundat prsten, tak ten prst uřezali, nebo i usekli, viděl jsem to na vlastní oči - usekli i další dva prsty, neboť sekera byla široká... Odkud to Gottwald a komunisti vzali, že nás Rusové osvobodili a zůstali našimi přáteli až na věčné časy?" K historii "věčného přátelství" poznamenává: "V Buzuluku přišel Gottwald se sovětským vedením do starého kina, kde jsme se měli shromáždit, museli jsme dlouho čekat - nikdo tam nechtěl jít, většina z nás komunisty nenáviděla, bylo nás hodně, kteří prožili různá mučení a gulagy. Přišel Ludvík Svoboda a rozkázal jít do toho kina vítat Gottwalda, tak jsme šli - v kině jsme si nesedli na lavice a když nám Svoboda rozkázal, sedli jsme si na zem... Gottwald dlouho řečnil, ale my jsme si ho nevšímali. Potom jsme měli hlasovat, že SSSR darujeme Podkarpatskou Rus, jak rozhodl Gottwald a Svoboda - my jsme však nehlasovali - za to nám na měsíc zarazili vycházky... Stejně to potom schválili v Košickém vládním programu..." Tak se připravoval komunistický puč v roce 1948, to vše s plnou podporou národního hrdiny Ludvíka Svobody, který Československou republiku zradil třikrát - v roce 1944, mrazivého února v roce osmačtyřicet a v srpnu 1968, když jako vrchní velitel armády nevydal rozkaz k její obraně...

Lidstvo prošlo v tomto století mnoha útrapami - kromě dvou světových válek zažilo i komunismus - ten vraždil a ničil do poslední chvíle své existence. V závěru roku 1989 zaplavil krví Rumunsko a stejným způsobem se projevuje i dnes v Chorvatsku a Slovinsku.

Stále ještě žije mezi námi mnoho těch, kteří se dosud nevzdali myšlenky na nadvládu komunismu či socialismu. A já se ptám - jsou to ještě vůbec lidé? Může někdo, po tom, co je známo dnes, pochybovat o shodě komunismu s nacismem? Komunismus nacionální socialisty inspiroval a to, co tento "předvoj lidstva" páchal po desítky let, nacisté pouze technicky zdokonalili. Komunisté mají opět pravdu - dávat tyto dvě ideologie do jedné roviny je cynické - komunismus je mnohem horší!

"Nečekaný obrat v našich dějinách způsobil, že přece jen něco, i když mizivě málo, proniklo na denní světlo. Avšak tytéž ruce, jež nám nasazovaly pouta, napřahují k nám teď smířlivě dlaně: "Co bylo, bylo! Nač se hrabat v minulosti?!... Kdo na minulé vzpomíná, o oko přijde!" Přísloví však pokračuje: "Ale kdo zapomíná, o obě přijde!" (A. Solženicyn, Souostroví Gulag).

Bedřich Karel

(výpovědi pana Fuňky byly upraveny a zkráceny)