--------------------------------------------------------------------------------
Autor: č.: 1139
Název: Bratr Jiří
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 014
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

O deset let mladší bratr Reného vypráví JEJICH příběh, vzpomíná, jak dříve početnou rodinu rozprášili komunisti, vrací se do svého i Rendova dětství. Ke konci příběhu se tenhle chlap jako hora jen stěží brání dojetí. Svého bratra miloval a z jeho odhodlání je zřejmé, že nikomu nemíní odpustit nic.

"Renda se narodil v červenci jedenapadesátého roku, shodou okolností v kraji, ve kterém také zemřel, svobodné matce a jmenoval se po ní, Kněžourek. Dětství prožil u babičky v Byšicích na Mělnicku, která ho, spolu se strejdou Mirkem vychovávala. Oba byli přísní, s obrovským smyslem pro spravedlnost.

Když bylo Rendovi šest, poznává matku později i mého otce a stěhují se za ním do Prahy. Renda je adoptován a přebírá jeho příjmení. Nepadli si však do oka.

Paradoxní je, že otec byl horníkem, tedy pěstí pracující třídy, a přesto jsme pětadvacet let měli zažádáno o byt. Žili jsme jako dobytek, sedm lidí ve dvou místnostech. Naši se po sedmnácti letech rozvedli, jinak to ani nemohlo dopadnout.

Ve škole se Renda flákal, nebavilo ho to, a tak devítku dokončuje s odřenýma ušima. Odchází na učiliště, aby se vyučil mechanizátorem zemědělských strojů. Tam se zklidňuje, psychicky dospívá a nachází cestu k otci.

Miluje přírodu, jezdí na vandry, kde poznává největšího přítele Milana Míška a taky svoji budoucí ženu Marii. Přichází osmašedesátý, ten prožívá intenzivně. Po demonstracích v devětašedesátém se rozhodne, že odejde za přítelem Milanem, který emigroval. Vzal baťoh a hajdy na rakouské hranice. Samozřejmě ho chytli, ale velitel posádky byl asi výjimečně rozumný, nechal ho tam dva dny zašitého, pak mu dal pár facek, ať kouká mazat domů. Jenže další víkend se sebral a šel znovu, paličák. Tentokrát mu to ale neprošlo, zavřeli ho na Ruzyň. Bylo mu 18 let.

Mně bylo osm a poprvé jsem poznal kriminál zevnitř. Vzpomínám, jak brácha pořád schovával ruce - měl stržené nehty, tenkrát se ale vymlouval, že si je přiskříp v cele. Podusili ho tam sedm měsíců. Když se vrátil, vyprávěl hrůzné příběhy, třeba jak zatrpklé bachařky stříkaly mladým vězňům do úst slzný plyn. Pak odchází Renda na vojnu, která je klíčová proto, že se poprvé pokouší o sebevraždu. Odmalička jsme oba měli problémy s ušima, Renda na jeden takový zánět, když mu bylo dvanáct, téměř umřel. I na vojně zánět ucha chytil, k tomu vysoké horečky. Lampasák, který si na něho zasedl, ho vytáhl z postele a přinutil dělat rajóny. Rendovi prdlo v bedně a zinscenoval, že se věší. To byl první ze tří Rendových demonstrativních pokusů o sebevraždu. (Jestli ho někdo zavraždil, tak geniálně využil právě těchto jeho sklonů).

V třiasedmdesátém si bere za ženu Marii, má s ní syna, ale manželství se brzy rozpadá.

Po nějakém čase odchází do jižních Čech, kde dostal byt i práci - stal se šéfem kulturního domu a hostinským v jedné osobě. Žení se podruhé, v pětasedmdesátém se jeho ženě Drahušce narodila dcera Martina. Jenže idyla netrvala dlouho. Renda je smolař, přitahující maléry. Jednoho dne se u našich dveří objevila švagrová s dcerou v náručí, že nemají kde bydlet. Situace přelidněného bytu se opakuje. Brácha začíná lítat, aby to nějak vyřešil. Když nic nezabíralo, sebral malou Martinu do náruče a začal s ní tábořit na schodech ÚV KSČ. Soudruzi znervózněli a slíbili, že s tím něco provedou. A zas nic. Renda se namíchnul, že to napíše a předá zahraničním zpravodajům. To už mu ale začali vyhrožovat. Nakonec nic nenapsal, ale nejspíš, aby soudruhy dojmul, simuloval druhý pokus o sebevraždu. A s celou parádou. Napsal dopis na rozloučenou a v hospodě spolykal prášky. Tehdy poprvé a naposled ode mě dostal přes držku. Přiznal se, že to byly vitamíny.

Pochopil, že takhle nikoho nedojme a rozesílá kvanta dopisů po celé republice s žádostí o práci a byt. Ozývá se Dopravní podnik v Liberci, Renda sbalí těhotnou manželku i malou Martinu a odcházejí na sever. Jako většinou, ani teď netrvala idylka dlouho. V místě zákazu předjíždění do něj narazí nějaký papaláš a Renda je rozsekanej na maděru. Polomrtvý leží na intenzivce. Na roztříštěném kyčli se mu udělal výron, jehož kousky způsobovaly zástavy srdce. Ze smrti ho vykřesal primář hoňovického špitálu, který sehnal nějaký americký preparát na rozpouštění krve. Ale to by nemohl být Renda, aby to mohlo dopadnout dobře. Po čtyřech měsících ve špitále se zatoužil vykoupat. Vypadnul jim z blbých nosítek, zase na ten kyčel. Nová operace, noha však zůstala o tři centimetry kratší. Navždy kulhal.

Po čase nastoupil zpátky do práce a zřejmě z únavy přehlédl, že se neminul s protijedoucí tramvají a došlo ke srážce. Nikomu se ale vůbec nic nestalo. Dostal však nejvyšší možný trest - na šest měsíců ho nejdřív ředitel přeřadil jako výhybkáře, později měl umývat tramvaje, což při jeho zdravotním stavu nebylo dost dobře možné. Odbory se ho nezastaly, jak očekával, a tak se Renda rozhodl, že z nich vystoupí. Napsal otevřený dopis předsedovi Rady odborů Hofmanovi, kopii však zároveň poslal i do zahraničí. V té době se to mlelo v Polsku a Renda měl údajně napsat a rozšiřovat leták na podporu Solidarity. Začala se o něj zajímat StB. Je zatčen před domem a později ho začnou vyšetřovat pro trestný čin pobuřování za autorství toho letáku. Ten den, kdy ho zatkli, byl vlastně počátkem jeho smrti... Triumvirát JUDr. Rosenbergová, JUDr. Rydvan a obhájce ex offo, JUDr. Škréta mu napařili 18 měsíců na Bory.

Do smrti komoušům nezapomenu potupnost oněch návštěv bráchy ve vězení. Už v životě neuvidím takové ruce - ve dlaních půlcentimetrové krvavé a zanícené pukliny. Byl strašně vyhublý. Chtěl vidět svoje děti, tak jsme jim namluvili, že táta je na vojenském cvičení a jeli jsme na návštěvu. Kouskama salámu krmil nenápadně ten malý čtyřletý kluk svého tátu a vysvětlujte mu, proč to musí dělat tajně, když má táta hlad. No něco otřesného.

Snažil jsem se jeho rodinu podporovat, ale byl jsem na vojně, pochopitelně až na Slovensku a na jeho procesy jsem si musel brát dovolenou. Spojil jsem se tenkrát s Danou Němcovou, která nabídla pomoc, nechtěl jsem ale být nikomu nic dlužen.

Když jsem se vrátil z vojny, Rendovi zbývalo asi 8 měsíců. Vypadalo to nadějně, když začal najednou psát poplašné zprávy, že znovu jeho případ otevřeli a přifařili mu navíc ş 112 - poškozování zájmů republiky v zahraničí, za ten dopis, který poslal předsedovi Rady odborů a ještě s nějakým komentářem na kontaktní adresu Svobodné Evropy do Anglie. Renda opět před soudem, znovu JUDr. Rydvan a JUDr. Rosenbergová... K soudu ho přivedli spoutaného na medvěda, jako nebezpečného zločince, do hola ostříhaného, ale dosud psychicky nezlomeného.

Důkazy o jeho "vině" získali nezákonným způsobem, původní rozsudek zrušili a přifařili mu 4 měsíce. Tehdy jedinkrát, na konci přelíčení před odvolacím krajským soudem, Renda se sklopenou hlavou řekl, že svého činu lituje. Mně i matce zatrnulo, že se těm sviním skoro ještě "omlouvá". Sklonil se před nimi ale proto, že ho opouštěla žena a on chtěl rychle domů, aby rodinu zachránil. V liberecké věznici, kam ho převezli, si užil své peklo. Do cely mu natáhli reproduktory a pouštěli mu do nich údajné vzdechy jeho manželky při milování a hlasy údajně jeho dětí, kde se ho zříkají, že takového tatínka nechtějí.

Na Štědrý den je Renda propuštěn na svobodu, nemá rodinu, nemá nic. Začal z ničeho, v podstatě vlastně nezačal už vůbec. Živořil.

Ty bestie ho likvidovaly nejen přímo, ale i nepřímo. Měl psa, nádherného boxera a oni mu ho otrávili, jak se při pitvě ukázalo, velmi kvalitním jedem. Jindy zas u něj zazvonili tři chlápci, že si chtějí poslechnout muziku. Zmlátili ho železnýma tyčema a ukradli mu přitom korespondenci se zahraničím. Na čí popud, je myslím víc než zřejmé. Když to ohlásil, poradil mu náčelník policie, ať si je chytne sám, když se tak pořád poflakuje po hospodách. Vyšetřování bylo vbrzku zastaveno pro údajný nedostatek důkazů.

Kolem roku 1987 začíná lavírovat se zdravím (angína pectoris), dostává částečný invalidní důchod. Pak se objevuje petice Několika vět a pro Rendu to pochopitelně obnáší další soud - za její rozšiřování. Rosenbergová v důchodu, ale žalobu nevypracoval nikdo jiný než prokurátor Rydvan. Myslím, že Renda byl posledním člověkem, který byl stíhán minulým režimem. Soudil ho JUDr. Černý, a to 17. listopadu 1989 ve 14 hodin, kdy byl Renda zproštěn viny v plném rozsahu. Stanislav Černý, na základě tohoto politického čuchu, udělal později kariéru. Soud probíhal veřejně, soudruzi novináři, především Josef Markovský, Pavel Nadrybský a Petr Krejčí na Rendu nablili špínu, udělali z něj kriminálníka, ale zapomněli říct, že byl trestán za politiku.

Následuje třetí Rendův pokus o sebevraždu. Tentokrát se ve vaně podřezal, našla ho přítelkyně Alena a nechala odvézt do špitálu. Asi bych se měl zmínit o Rendově povaze - byl nesmírně kamarádský, ale zároveň konfliktní. Naivní i podezíravý. Měl neustálou potřebu s někým komunikovat, a to i s těma vyslovenejma hajzlama, kteří ho dostávali do kriminálu. Tykal si s estébákem Majerem, který ho měl na starosti, tykal si s policajtem Novotným, který u něj dělal v osmdesátémdevátém domovní prohlídku. Občas přeháněl, jako by načechrával, ale základ byl pravdivý. Smál se nakažlivým, řehtavým smíchem. V poslední čas se ale smál čím dál míň, ztrácel nad sebou kontrolu. Jeden z jeho posledních výponů bylo rozbití okna ve Studiu mladých reportérů, kam často chodíval za svými známými. Sbalili ho policajti, odvezli na Pastýřskou a Renda jim vynadal do komunistických kurev. Tak, jak v jiných případech porevoluční prokuratura nedělá nic, v tomto se vyšetřování rozjelo na plné obrátky. Za slovní útok na veřejného činitele ho vyšetřoval major Titěra. Bylo zastaveno až Rendovou smrtí.

V této době zažaloval Renda soudkyni Rosenbergovou a prokurátora Rydvana za zneužití pravomoci veřejného činitele. Podání je velmi stručné, píše v něm, že oba dva vykonstruovali důkazy ve spolupráci s StB....

Když Renda zemřel, řekl jsem na policii jasně, že jeho smrtí si oddechly desítky, možná stovky lidí. Ale chtěl bych říct, že jenom na krátko.....

Protokol o jeho smrti se mnou sepisoval podporučík Novotný a já, bohužel pro něj, mám fotografickou paměť. Když jsme byli asi tak v půlce zápisu, zeptal jsem se ho, zda-li znal Rendu. Přitakal a já mu řekl, že vím, odkud - že totiž u něj dělal v roce 89 domovní prohlídku. A dnes asistuje při Rendově smrti. Smutný paradox. Od té chvíle podporučík Novotný znatelně znervózněl. Bráchu jednoznačně zabili komunisti. Ať přímo, či nepřímo. Měl smysl pro spravedlnost, nenáviděl křivdu a tak šel po krku mnoha lidem, o čemž svědčí jeho obsáhlé zápisky, téměř detektivního rázu i kvanta materiálů, které mám teď u sebe. Budu muset vyvinout značné úsilí, abych v jeho započatém díle mohl pokračovat, ale jsem pevně rozhodnut, udělat maximum.

Jeho blok je směsice jmen a informací a některé souvislosti začínám pomalu, ale jistě chápat.

...Lenka Marečková a Stanislav Prchal, kterého nechala projít prověrkama minkovická věznice, Preciosa, Skloexport, Jablonex, Rýnovice a k tomu jména dost velkého kalibru - ministr Vrba, generální prokurátor Brunner, Věněk Šilhan, architekt Masák, ředitel minkovické věznice Šimek - svědomí Pavla Wonky, Gruntoráda i Cibulky, doktor Peníšek, s přezdívkou Mengele a přesto prošel prověrkama, Sochůrek, bývalý psycholog z téže věznice, dnes redaktor ČSTK a externí spolupracovník liberecké TV, kšeftman Hartman - stříbro - zmizelí ruští vojáci Grinin a Nikolaj Andrejič, Švára, slech bývalého policajta Hégra, židovská obec a únik peněz, vývoz holek, drogy - kpt. Nosek, Toman, Čuchal - ten je nejhorší, Leopoldov a tak dál...

Materiálů je celá hromada, i polistopadových, především z kriminálů a z KSČ, jmenovitě kdo tam kdy vstupoval a vystupoval a spousty dalších. Věřím, že se u mě objeví nebo tu možná dokonce jsou ty, které budou klíčové a do celé věci vnesou světlo. Když to zrekapituluju, tak Renda měl půlku materiálů, druhou měl pan Černohorský. Renda je mrtev, pan Černohorský nemocen. V podstatě jediní dva z liberecké občanské komise, kteří usilovali a mohli alespoň částečně dokázat očistu státní správy, jsou vyřazeni ze hry. Přesto bych nechtěl, aby Rendova smrt byla nějakou rozbuškou či štítem někomu nebo něčemu. Chtěl bych se pouze dopátrat pravdy, abych měl v duši klid.

Že to nebude snadné, vidím z toho, že u mě sedí pan Stankovič s paní Roubalovou a přemítají, jak by případ Reného mohli dostat do některého denního tisku. Proboha, vždyť oni jsou už zase v disentu, bezradní, přemýšlející, jak proniknout přes nějaké struktury. Slušní lidé, jeden po druhém, jsou z nejrůznějších důvodů odstraňováni a nahrazováni ne starými strukturami, ale jejich nástupci, kteří jsou stejně nemravní a tudíž s nimi lze manipulovat lépe než s lidmi, kteří nemravní nejsou. Renda zemřel, ale jeho smrtí nic nekončí. Vybavil se mi anonymní telefonát, který oznamoval mé matce, že ty její chartistický zkurvysyny stejně jednou oddělaj.

Zůstal jsem s matkou sám a nemám co ztratit........"