--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 1156
Název: Nepohodlná novinářka
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 027
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(Honzovi Macháčkovi z Respektu věnuje autor) Před časem si mně jeden vysoce postavený státní úředník, můj dávný kamarád, postěžoval, že už mu delší dobu leze na nervy jedna komunistická novinářka a jestli by s tím nešlo něco udělat. Slovo dalo slovo.

Kateřina

Kateřina Perknerová se narodila v roce 1960. Ještě před svým osmnáctým rokem vstoupila do KSČ. Na fakultě žurnalistiky UK se jako předsedkyně SSM vdala za místního děkana Stanislava Perknera. Komunistkou je z přesvědčení. "Mohu za to," stěžuje si ve své nedávno vyšlé knize ŢKomu slouží vnitro?Ţ, "že jsem se narodila až v roce 1960? Kdybych totiž byla o pár desítek let starší, tak třeba ve stejném výboru budu zaníceně žádat smrt pro dr. Miladu Horákovou, prostě proto, že bych byla o její zradě přesvědčena, o tom, že chtěla pošpinit tu velkou, krásnou, ušlechtilou, komunistickou ideu, v jejímž jménu přece stojí zato žádat trest nejvyšší pro zrádce." Po 17. listopadu odešla z televize, nějaký čas psala do Špíglu, nyní do Rudého práva.

Stětí svaté Kateřiny

Práce na Kateřině byla jednoduchá. Stačilo se poptat v Čs. televizi. Jméno Kateřiny Perknerové, přezdívané zde Ţstříbrná pilaŢ, působí dodnes mezi redaktory TN jako rudý hadr na býka. Bylo až pozoruhodné sledovat, jakou averzi vyvolává pouhá zmínka o této přesvědčené komunistce u jejích bývalých kolegů v ÚRTN, komunistů z důvodu prospěchu. Kolegy ze ZO KSČ televize sama ve své knize nazývá chameleónky a služebními dušičkami, poslušnými vykonavateli "komunistické /z/vůle".

V okamžiku jsme měli tolik kbelíků špíny, že by to stačilo na potření dvacetimetrové figuríny Kateřiny Perknerové. Teď šlo o to vybrat z té přemíry informací, intimností a nejrůznějších nechutností tu pravou. Nakonec jsme se přidrželi staré, v mnoha případech osvědčené taktiky kompromitace pomocí spolupráce s StB, protože - jak trefně poznamenala Kateřina ve své knize - Ţkdo se ocitne na seznamu černých listin, nemá prostě šanci, nemůže se bránit.Ţ

Kateřina se sama této problematice značně věnuje a je rozhodnou odpůrkyní zákona lustračního, ve kterém vidí jen mechanismus, pomocí něhož se chce radikalistický póvl nevalných kvalit pod heslem společenské očisty dostat k funkcím, požitkům a majetku. Kateřina má pravdu, ale na druhou stranu by si měla uvědomit, že potřeba na někoho ukázat, někoho označit a předat mu tak svůj vlastní pocit viny, je v zájmu nás všech - je to základní potřeba lidského společenství, bez které by společnost těžko dosáhla duševní vyrovnanosti.

Kateřina Perknerová byla tedy spolupracovnicí Státní bezpečnosti. Nechce si to ale přiznat. Ve své knize píše, že se jí lustrační zákon netýká a že může zvolat, že král je nahý. Svůj styk s StB popisuje v knize tímto způsobem:

Někdy v roce 1988 ji navštívil na pracovišti neznámý muž s tím, že je od Státní bezpečnosti. V tu chvíli by se nikdo krve v Kateřině nedořezal. Odmítla ho, ale setkání na ní přesto zanechalo hluboké stopy - v práci se pak už kolem sebe dívala jinýma očima: "Ty jsi byl dvakrát za sebou v Itálii a SRN - to asi pro ně děláš. Ty jsi začal najednou moderovat Aktuality, to jsi tedy jasný případ. A co ty - neudáváš mě náhodou, když ses tuhle tak důvěrně o cosi zajímal? Začala jsem mít strach, že žiju mezi bonzáky."

Kateřina mezi bonzáky skutečně žila. Sama pak donášela na Tomáše Jungwirta, Josefa Morávka, Jiřího Hrabovského, Františka Černocha, Milana Tománka.

Kateřina si ve své knize stěžuje, co je to za spravedlnost, když ti nejvýkonnější agenti figurují většinou v signálních svazcích jako nepřátelské osoby, tudíž čisťounké jak alabastr a lustracemi naprosto nepostižitelné.

Tady je každá rada těžká, snad jen poučení pro příště - měla jsi být, Kateřino, agentkou výkonnější.

Petr Placák