--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 1157
Název: O ministru školství prof. Petru Vopěnkovi
Zdroj: NN Ročník........: 0002/016 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Rozhovor s předsedou Křesťanskodemokratické strany dr. Václavem Bendou

Pane doktore, Necenzurované noviny otiskly v čísle 9/1992 článek "Zmoudření donů Kichotů" o ministru školství prof. Petru Vopěnkovi. Mohl byste se vyslovit k článku, k práci ministerstva školství i k práci ministra P. Vopěnky?

Především bych chtěl poznamenat, že práci a politiku pana ministra Vopěnky hodnotí KDS velmi vysoko, plně se za něj staví a zasadí se o to, aby funkci ministra školství vykonával i po volbách. Samozřejmě, když budeme mít tu možnost. Jsme si vědomi nedostatků v práci ministerstva školství, ty ovšem částečně pramení i z naší vlastní chyby - poslali jsme prof. Vopěnku do tohoto resortu příliš osamělého a neposkytli jsme mu dostatečnou podporu. Chceme to napravit tím, že už nyní připravujeme tým odborníků, který by měl, v případě, že to bude možné, na ministerstvo přejít a pomáhat mu ve větším rozsahu realizovat naši koncepci školství. Domníváme se, že ministerstvo školství je jedním z mála resortů, ve kterém se za dva roky udělal výrazný krok vpřed. To samozřejmě vyvolalo odpor především těch kruhů, které si nepřejí demokratizaci našeho školství, jeho očistu, nebo lidí, kteří se obávají ztráty dosavadních výsad a postů. K nim se připojuje většinou z dobré vůle a nevědomky spousta lidí, kteří nejsou zvyklí na samostatnou práci nebo jsou oprávněně nespokojeni, podobně jako většina československých občanů - zvláště těch z rozpočtových organizací. Stát prostě nemá dost peněz, aby plně pokryl jejich potřeby. Je nutno konstatovat, že odměňování těchto lidí není spravedlivé a odpovídá bídnému stavu rozpočtu celé republiky, tragickému to dědictví komunistické totality.

V posledních měsících vyvrcholil spor ministra Vopěnky s ČSAV o koncepci vědeckého výzkumu a jeho provádění.

K více než dva roky probíhajícímu odporu proti demokratizaci školství se dramaticky připojil a vystupňoval střet mezi P. Vopěnkou a ČSAV, respektive jejími stoupenci a zastánci. Domnívám se, že v principu jde o nedorozumění, které je potom nevhodným způsobem zneužíváno. Ministr Vopěnka načrtl plán, jakým způsobem zachránit československou vědu, jak zachovat maximum toho, co je v akademii věd (která jinak je monstrem nemyslitelným i pro prosperující stát, neřku-li pro nás) plodné a vědecky přínosné. A to především cestou sbližování akademie či jejích podstatných částí s vysokými školami. Tento plán byl samozřejmě odmítnut těmi, kdo přímo těží ze svého postavení v akademickém molochu, ale byl také zřejmě nepochopen i v širších akademických kruzích. Bylo by potřeba zahájit spíše dialog než vášnivou polemiku. Ve spojení se sporem v oblasti ministerstva školství vygradovaly prudké osobní útoky proti profesoru Vopěnkovi. Toho všeho jsme si museli být a byli vědomi a pokládáme to za doklad toho, že ministr školství jedná koncepčně a realizuje dobrou politiku, byť ta politika není vždy populární.

V této souvislosti mne zamrzelo, že se k útokům v tisku připojily Necenzurované noviny, které jinak chápu jako sice prostořeký, ne vždy takticky postupující, ale v podstatě na sympatické pozici stojící časopis.

Co konkrétně vytýkáte článku "Zmoudření donů Kichotů?" Nejvíce mně na něm vadí to, že v něm není téměř nic pravdivého. Jsou to buď polopravdy nebo vyložené nepravdy či omyly. Jediná pravda obsažená v tomto článku je skutečnost, že Petr Vopěnka byl v roce 1963-69 členem komunistické strany, aniž ovšem v této straně zastával jakékoli funkce, a s tím, že v roce 1969 sám, z vlastní iniciativy z KSČ odešel. Toto je fakt, který jsme nikdy netajili, byl zveřejněn při nástupu pana Vopěnky do funkce ministra školství.

Je samozřejmě možno diskutovat o tom, jestli někdo v polovině šedesátých let označoval Petra Vopěnku za "rudého děkana" nebo neoznačoval, to se dnes těžko dokazuje.

Autor článku tvrdí, že má toto i další tvrzení v článku podloženo svědecky.

Profesor Vopěnka nikdy nebyl děkanem, nýbrž proděkanem fakulty, takže pokládám za logické, že by se mu spíše říkalo "rudý proděkan", pokud je tvrzení z článku pravdivé.

Naopak je třeba konstatovat, že Vopěnka měl v podstatě již v šedesátých letech potíže, protože se zabýval teorií množin, tedy oborem zhlediska stalinských teorií podezřelým. Katedru dostal teprve v roce 1968, přesto, že zcela nesporně patřil k našim nejlepším matematikům této poloviny století, a jeho některé objevy, respektive výzkumy, jsou hodny Nobelovy ceny, pokud by byla v oblasti matematiky udělována. Profesuru mu už prezident nepodepsal, protože přišel osmašedesátý a devětašedesátý rok, katedra byla zrušena a Vopěnka musel odejít. Pokud se v článku hovoří o tom, že svou kariéru založil na nekompromisním postihu buržoazních názorů studentů i spolupracovníků, musím konstatovat, že v těch letech měl P. Vopěnka čtyři hlavní žáky nebo spolupracovníky. Z nich dva byli věřící křesťané, jeden katolík, druhý evangelík. Ani jeden se pro své náboženské přesvědčení nedostal trvale na matematicko-fyzikální fakultu a pracovali v Matematickém ústavu ČSAV. Jedná se o dr. Sochora a dr. Hájka. Dále s Vopěnkou spolupracovali dr. Jech a dr. Hrbáček, kteří v osmašedesátém roce emigrovali a dnes jsou významnými profesory matematiky ve Spojených státech. Tento výběr rozhodně nenapovídá kádrování spolupracovníků ze strany Vopěnky.

K dalšímu tvrzení z článku, že prof. Vopěnka, i když se angažoval v roce 1968, nebyl, na rozdíl od většiny svých kolegů, vyhozen z vysokého školství, mohu jenom konstatovat, že pokud je mi známo, tak z matematicko-fyzikální fakulty nebyl po roce 1968 vyhozen nikdo, a že Petr Vopěnka neudělením profesury, nemožností pedagogicky působit a ztrátou katedry, patřil k lidem, kteří byli postiženi nejdůrazněji.

Takové barvité detaily v článku, jako že v sedmdesátých letech spočívala vědecká práce Vopěnky v tom, že se s biblí pod paží a v černém klobouku procházel univerzitní knihovnou, jsou nepravděpodobné. U člověka tak střízlivého takové chování vylučuji, ale i kdyby tomu tak bylo, fakt, že se vysokoškolský docent v polovině sedmdesátých let veřejně a demonstrativně prochází s biblí pod paží, by na tu dobu byl odvážným projevem. Neokázalý a přesto významný podíl Petra Vopěnky na opozici, paralelní vědě a kultuře v druhé polovině osmdesátých let, je nepochybný. V té době se jeho situace zlepšila natolik, že mohl vést semináře a přednášky pro studenty, které do značné míry propůjčoval lidem pronásledovaným, vykázaným z veřejného působení. A to nejen matematikům, ale i filozofům, teologům a dalším. Z lidí, kteří tak měli možnost přednášet, bych připomněl dr. Rezka, dr. Palouše, dr. Neubauera, dr. Sousedíka a další (byly okolo toho stálé problémy, stálé pokusy prof. Vopěnkovi zakázat nebo omezit jeho působení). Bylo nezbytné předstírat, že jde o jeho seminář, a z toho potom mohl vzniknout dojem, že vystupuje jako filozof.

Další nepravdivý fakt je tvrzení o Klubu nezávislé inteligence. Profesor Vopěnka zcela nepochybně patřil k jeho zakládajícím členům.

Zhruba čtvrtina článku je věnována podivnostem okolo osoby Ivana Havla. Uváděná fakta jsou přibližně pravdivá, s malým, leč ne nepodstatným detailem. Nejedná se o Ivana M. Havla, bratra pana prezidenta, nýbrž o jeho jmenovce Ivana Havla, současného nebo nedávného místoředitele Matematického ústavu ČSAV. Obávám se, že většina faktů, uváděných v článku "Zmoudření donů Kichotů", je přibližně této kvality. Rovněž tak nejmenovaná, ale snadno identifikovatelná moje žena nebyla spolužačkou, nýbrž žačkou profesora Vopěnky. Ani není pravda, že Vopěnka objížděl střední a základní školy a zkoušel děti ze znalosti bible a jmen signatářů Charty 77.

O pasáži, ve které se, v souvislosti s ministrem školství z padesátých let Zdeňkem Nejedlým, hovoří o současných Vopěnkových snahách, cituji: "zničit jakékoli známky samosprávného života a podřídit vše rozhodovacím pravomocem byrokratického aparátu", bych se nerad pouštěl do podrobností. V současné době požívají vysoké školy, díky politice ministra Vopěnky, naprosté autonomie a dokonce ani rozpočtové nejsou podřízeny aparátu ministerstva školství, střední a základní školy mají tolik autonomie jako nikdy dříve. Jsou právnickými osobami, ředitelé podléhají výlučně ministerstvu a jsou v personální politice nezávislí.

Děkuji za rozhovor.

František Kostlán