--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1209
Název: Ještě jednou CH 77 : bezmoc bezmocných
Zdroj: NN Ročník........: 0002/018 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 02.05.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Dne 2. května se konalo třetí setkání signatářů Charty 77. S velkým zájmem přijeli převážně mimopražští účastníci (celkem bylo přítomno asi 500 lidí), zatímco politicky angažovaní Pražané (většinou OH poslanci) odjeli na předvolební shromáždění či se odebrali odpočívat na chalupy.

Předtím celé jaro probíhala na stránkách časopisu Listy - z podnětu šéfredaktora a bývalého mluvčího Charty za r. 1990 J. Vančury - diskuse o tom, zda Chartu nějak modifikovat či ukončit její činnost.

Vzhledem k tomu, že není jasno, jak rozhodnout v případě individuálně petiční záležitosti, jíž Charta je, ukázalo se, že nakonec nezbude, než nechat věci opět na rozhodnutí každého zúčastněného, ovšem za předpokladu, že nepůjde o nasazeného agenta StB.

Diskusní příspěvky se však více než praktickými otázkami zabývaly obecnou reflexí o identitě a poslání Charty. V současnosti za nejzásadnější úvahu lze v této souvislosti označit text filozofa a psychologa B. Janáta Smysl Charty 77 - otevřená otázka (viz Listy č. 2/1992). Je zde řada pozoruhodných hodnocení vývoje po r. 1989. Např. formulaci "k podstatné morální proměně lidí, k oné Ţexistenciální revoluciŢprostě nedošlo", nelze než přijmout s povděkem a otázkou, co tedy dělat dále. Na druhé straně však konstatování "měli to mnozí chartisté snažší (rozuměj v podmín- kách totalitní moci - pozn. aut.) než v situaci, kdy jsou sami v pozici mocných, jejichž povinností je plné uskutečňování lids- kých práv zajistit", nutí k opatrnosti a prověření v rovině teo- retické i praktické, zvlášť teď, po volbách, jež prohráli. Jednak se autorovi vytratila občanská práva a ta nikdo nemůže plně zajistit - podobně jako lidská práva - bez aktivní účasti lidí (občanů) zdola. Že jsem v tomto ohledu teprve na začátku práce, dokazují mnohé otřesné příběhy různého bezpráví, jež, díky vybraným výtečníkům na prokuraturách či soudech, zdaleka nemají konce.

Chartu proto dnes vnitřně rozdělují především otázky vyrovnání se s křivdami minulosti i současnosti. Naprostá většina signatářů sedících v parlamentech, hlasovala proti lustračnímu zákonu či neudělala nic pro revizi prokuratur hlavního to výdobytku třídní- ho boje. Zatímco nekomunisté nevidí žádný důvod ponechat špičko- vým i řadovým pracovníkům StB či KGB právo na další konání bezp- ráví, mnozí čelní chartisté jako P. Uhl, P. Rychetský, Z. Jičíns- ký či J. Dienstbier se chovají způsobem, který evokuje rozhořčení a pohrdání.

Toto bylo zhruba jádro explicitně nevyřčeného rozporu, který byl patrný při pozorování zasedacího sálu - vždy jedna část tleskala a druhá mlčela a naopak, což se dělo podle toho, jak kdo navrhoval pokračování či uzavření Charty. Mimopražští účastníci, lidé ze Slovenska a krajané si další činnost nejen přáli a přejí, ale hlavně trvají na prohloubené komunikaci a na hledání nových forem vzájemného poznání a spolupráce.

Běžně již zavedená metafora o růžovo-rudé špičce ledovce a bílém zbytku zřejmě nové i bývalé mluvčí přivedla k poznání, že konsensus již není dále možný. Ostatně nikdy nebyl možný, ale neexistence efektivního systému vzájemného styku a policejní útlak nutil v minulosti signatáře delegovat předpokládanou názorovou jednotu všech na několik mluvčích. Výsledkem byly obecné, pro všechny strany zhruba přijatelné texty, jež byly v podmínkách ohrožení přijímány jako přiměřené východisko z nouze. Dnes tomu tak není. Přibereme-li v úvahu některé čistě praktické stránky existence Charty 77 - např. to, že donedávna neměla právní subjektivitu, že nemá žádný technický ani administrativní aparát, solidní finanční základnu, jež by umožňovala aspoň pravidelný styk poštou, vlastním tiskem apod., pak není divu, že rozpaky z této již neúnosné organizační improvizace jsou nemalé. Evangelický kněz M. Rejchrt navrhl přeměnit Chartu 77 v jakési Sdružení pro lidská práva, přičemž není jasné, proč, když již máme Helsinský výbor a VONS. Také není jasné, kam by se vytratilo označení Charta 77, jež by pak bylo zřejmě zachováno pouze v názvu tří nadací, sídlících ve Stockholmu, New Yorku a Praze. Velký ohlas mělo proto vystoupení P. Cibulky, který dnešní Chartu chápe jako slepě provládní a požadoval změnu její orientace. "Pokud Charta 77 nenajde sílu přestoupit z vládního rychlíku do opoziční lokálky, pak nebude škoda jejího zániku", zdůraznil a dále kritizoval mlčení Charty v případě řady závažných společenských jevů.

Prezident V. Havel se loni na II. setkání jednoznačně vyjádřil pro pokračování Charty v tom smyslu, že není vyloučeno, že jí bude zapotřebí více než v minulosti. Tato slova se naplnila - proto dnes působí jeho podpora návrhu na transformaci v jakousi novou organizaci překvapivě a ambivalentně.

Přílišná soustředěnost na budoucnost zřejmě nedovolila bývalým mluvčím, kteří přednesli své hlavní příspěvky, vzpomenout našich mrtvých a trpících, kterých přibývá. Nevzpomněli řádně především nedávno podivně skonavšího R. Matouška v Liberci a M. Marečka z Kyjova, který opakovaně zápasí se smrtí a celé řady dalších lidí, především ohrožených signatářů na Slovensku.

Současná společenská a politická situace je všeobecně známa - proto jsem ve své zprávě o činnosti za uplynulé období v r. 1991 mj. zdůraznila: "... existuje řada problémů, kterých se lidé bojí dotknout a není nikoho, kdo by určité politicky choulostivé záležitosti byl ochoten nazývat pravým jménem a aspoň je monitorovat, když ne reflektovat či nějak veřejně řešit ... dostalo se mi hodně ujištění, podobně jako paní Klímové a Ponické, že je důležité, aby vývoj byl u nás vnímán a vysvětlován bez zátěže osobních či stranicko-partikulárních zájmů a že Charta se i nadále těší v tomto ohledu prestiži, kterou žádné jiné instituce společenského a politického života zatím nemají ..." Chartu 77 postihlo po tzv. analýze p. Dolejšího v říjnu 1990 mlčení a takřka vytěsnění z masově sdělovacích prostředků. Nicméně akce Klín se nevydařila - v souvislosti s 15. výročím jejího vzniku a díky neutuchajícímu zájmu cizinců o ní vyšly některé zajímavé články v zahraničí. Např. Frankfurter Allgemeine Zeitung uveřejnil 30. ledna t.r. objektivní výklad těžké osobní, zdravotní, finanční situace řadových chartistů a tím, jak si vedou ti "nahoře!"

Zcela odlišnou a jednostranně levě alternativní interpretaci naší dnešní situace podala v souvilosti s lustračním zákonem představitelka amerického Helsinského výboru J. Labor. V článku Hon na čarodějnice v Praze (New York Review of Books, 23. 4. 1992), kde předestřela americkému liberálnímu čtenáři - na základě informací od P. Uhla, M. Palouše, J. Dienstbiera a V. Havla - ponurý obraz veskrze mravně pokleslé společnosti, jež se snaží všem bývalým komunistům důkladně pomstít...

Podle mého názoru Charta i nadále slouží, díky své postupující diferenciaci a heterogenitě vnímání života u nás, jako výstižný předobraz společenského a politického vývoje na horizontální úrovni. Její nechtěnou zásluhou je signalizování toho, které problémy jsou i nadále ignorovány, zamlčovány a které naopak se už dostávají do širokého povědomí lidí a do roviny čistě individuálně, anebo pojatého, občansky motivovaného činu. Pokusy přeměnit ji v jakýsi běžný lidsko-občanský spolek (včetně opuštění názvu Charta 77 a přenechání ho jiným) mají jistě svoji hlubší logiku - nám obyčejným smrtelníkům zatím nepochopitelnou. Nicméně ve chvílích ohrožení demokracie na Slovensku by měla existovat už jenom kvůli tomu, co se děje tam - nehovoříc o vývoji v Polsku, na Ukrajině, v Rumunsku atd. Závěrem nelze než konstatovat, že diskuse o další existenci Charty 77 výstižně ukázala, kdo je kdo, kdo se k čemu propůjčil a kdo má komunistické praktiky tak říkajíc v genech na věčné časy. I to je přínos, který by bez jakkoli problematické Charty nevynikl tak jasně, jednoznačně a názorně pro poučení nás všech.

Alena Hromádková