--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1210
Název: Víme, na čem jsme ...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/018 Str.: 021
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 19.06.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Nepochybně to byla čirá náhoda, že v pátek 19. června, v den napjatého čekání na výsledek rozhodujícího jednání mezi ODS a HZDS, jsem se v živém vysílání o našem budoucím státoprávním uspořádání ocitla v rozhlasovém studiu mezi panem Sládkem a panem Jičínským. Argumentace obou mužů od samého počátku rezonovala s Rudým právem či ho velice připomínala. Rudé právo ono ráno přišlo s pozoruhodnými úvahami Č. Císaře ("snaha urychlovat transformační procesy poznamenala naši politickou scénu...iniciátoři tohoto úprku vpřed jakoby nevěřili v definitivní rozpad staré totality...") a Kateřiny Perknerové, oblíbené to hrdinky studentského folklóru na bývalé fakultě žurnalistiky UK (viz článek "Komu zazvonila hrana").

Šlo o vysílání Praha-Bratislava. Na druhé straně dominovala přítomnost pana Markuše z Matice Slovenské a pana Duraye. V Praze pak pana Bakšaye, Kasala, Kalivody, Vlacha. Tři hodiny poslouchala celá - tehdy ještě jako celistvý útvar vnímaná republika - výklady o legitimnosti a šířce politického mandátu obou volebních vítězů, o ekonomických dopadech případného rozdělení, o referendu atd. Snažila jsem se proto aspoň na chvíli odvést soustředěnost do čistě mocensko-právních a politických zřetelů k vnímání a prožívání prostých lidí.

S odvoláním na svědectví zahraničních pozorovatelů jsem si dovolila podotknout, že mnozí Slováci začínají litovat, koho to vlastně zvolili a že podle mnohých doma i v cizině je pan Mečiar zločinec (od slov zlo činiti), protože to, co prováděl s informacemi a materiály federálního i slovenského ministerstva vnitra, nelze jen tak snadno zmetabolizovat.

A hle - slovo dalo slovo a pánové Sládek a Jičínský shledali reakce na české straně nepřiměřenými a výjevy před sochou sv. Václava silně hysterickými. Bylo zbytečné vysvětlovat, že lidé sice argumentují živě či rozhořčeně, ale převažuje ohromení, zarmoucenost a samozřejmě zklamání. Oba právě se naleznuvší souputníci, když nemohli zpochybnit argumenty, dali se do zpochybňování autora argumentů. A tak dal pan Jičínský k dobru repliku, jež skončila urážlivým výpadem na moji adresu, na což pan Sládek s chutí a erudicí jemu vlastní energicky navázal. Zdá se, že jinak obratný a uhlazený pan Jičínský ztratil svoji obvyklou sebekontrolu při mém líčení, jak otec, který se ještě nezotavil z následků I. světové války, na jaře 1919 byl již zase na Slovensku pomáhat vyhánět komunisty na čele s B. Kunem a znovu k úhoně na zdraví přišel. A ať mi někdo ukáže jediného Slováka, který se zbraní v ruce na české půdě bojoval za nás i za sebe proti bolševismu...

S odstupem času se lze domnívat, že můj pokus o interpretaci našich vztahů zhlediska převážně politického a nikoli jen nacionalistického či internacionálně socialistického byl tou poslední kapkou do poháru trpělivosti jinak velice disciplinovaného a vytrvalého rutinéra č. 1 na scéně federálního parlamentu.

Představa, že se má vždy, všude, za jakýchkoli okolností vytrvale bojovat s bolševismem, je zřejmě pro řadu našich spoluobčanů i nadále nepřijatelná. Podobně je pro mnohé nesnesitelnou skutečností, že lidé na soužití s neo-komunistickým Slovenskem změnili názor a že tak učinili rychle po realistickém zvážení alternativy, jež se nám nabízí: stát se rovněž neo-komunistickou enklávou, snad trošku nenápadnější a sametovější, než jakou asi Slovensko po boku Polska a Ukrajiny co nevidět bude. Čili změna v názorech, jakkoli přiměřená povolební situaci na našem federálním východě je pro pány Sládka a Jičínského projevem nezvládnutých a odsouzeníhodných emocí davu.

Dnes jsme již zase o něco dále a víme, že např. spolupráce s Ukrajinou v dnešní podobě je orientací na neo-komunistickou strategii udržení absolutní moci, byť v modifikovanější podobě. O to jde nejen V. Mečiarovi a jeho horním chlapcům, ale celému východoevropskému levičáckému podhoubí. Drží vše pevně v rukou, protože mají na své straně armádu, vnitro a policii (o prokuraturách, soudech, legislativě nehovoříc), a protože už zase nemají důvod cokoli dobrovolně pustit. Velká část českých voličů - pravice - dnes jasně vidí, že se na Slovensku (Ukrajině, Polsku) nebude ani privatizovat, ani debolševizovat.

Jestliže z toho naši lidé udělali včas příslušné závěry, pak je to všechno jenom ne hysterie, jak se nám snaží údajně pravicová interpretace pana Sládka a údajně sociálně-demokratická, nalevo od středu položená obezřetnost pana Jičínského namluvit. Tato nová pozoruhodná shoda názorů se zajímavě projevuje v diagnóze, byť ne zcela v "léčení" stavu našich obou zemí. Onen páteční pořad - který měl mezi posluchači velký ohlas - znamenitě přispěl k dalšímu odhalení skutečné povahy lidí, událostí a významů. Díky Bohu za všechny tyto zkoušky nervů, znevažování a zpochybňování - aspoň už definitivně víme, na čem jsme.

Alena Hromádková