--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla č.: 1211
Název: Jsme s Vámi, buďte s námi!
Zdroj: NN Ročník........: 0002/018 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Stát Čechů a Slováků je v posledním tažení. Nad jeho ještě dýchajícím tělem již srocují po moci bažící struktury, které se ve volbách neprosadili tak, jak si přály, snažící se vyhlédnout si vhodný post, který by byl počátkem - vkladem - k novému vzestupu, nikoliv společného státu, ale jejich kariér. Ve snaze urvat "co můžeš" se vzácně shodují jak ti, kteří k tomuto rozpadu ptispěli v posledních dvou a půl letech, tak ti, kteří na jeho přípravě usilovně pracovali dlouhá léta. Stará i nová komunistická nomenklatura po dvou letech rozvracení z pozadí, vyšla na otevřenou scénu s prohlášením, že je třeba společný stát zachovat za každou cenu a nabízí své síly k uskutečnění této představy. Pravděpodobně by uspěla, mít tu možnost, má v tomto směru bohaté zkušenosti a ví přesně, co obnáší ta cena, kterou jsou ochotni zaplatit - naši svobodu a návrat totalitní komunistické moci.
Vhodně jim sekunduje sociální demokracie česká i slovenská, která překonala všechny rozdíly ideologické i personální, spočívající např. i v tom, že předsedou ČSSD je dlouholetý emigrant, a SSDS dlouholetý nomenklaturní kádr KSČ, která sociálně demokratickou stranu v roce 1948 zrušila a její představitele popravovala, věznila a v lepším případě jen persekvovala. Rovněž předseda LSU pan Trnka, dlouholetý člen představenstva slušovické mafie, našel v této otázce snadno společnou řeč s panem Sládkem, jehož volebním heslem byl před dvěma lety líbivý slogan "a proto soudím, že komunismus musí být zničen" a který se rád prezentuje jako pravicový politik.
Ti všichni se spojili k obstrukcím všeho typu, které mají naději prohloubit destabilizaci státu a přenést ji i na českou politickou scénu.
Rovněž řada představitelů OH si tiše mne ruce a považuje současné státoprávní tahanice za vhodnou příležitost k ohřívání polívčičky, která ve volbách byla shledána občany za nechutnou až nepoživatelnou.
To jsme nechtěli, je třeba jednat, nevzdávat jednotný stát a podobně, volají ti, kteří nás "projednali" do současného stavu. Najednou se tváří, že vše se událo až po jejich odchodu ze scény, rozpad státu je výmysl ODS a v podstatě nový jev, který zavinila z nedávných svobodných voleb vzešlá politická reprezentace českých zemí.
Nuže, není tomu tak. Současnou státoprávní krizi zavinila politická reprezentace přeechozích volebních období (od ledna 1990), a to zejména tím, že nedodržovala právní řád, že obcházela zákony této země pod zavádějícím heslem právní kontinuity, prováděla kabinetní politiku a trestuhodně - v rozporu se svými povinnostmi - nedbala jasných signálů hrozící státoprávní krize, sama ji svými postoji a činy vyvolávala, či alespoň podporovala. Zavinila ji tím, že se nepoučila z dějin, zejména z dějin československých, které naprosto přesvědčivě dokazují, že ustupovat před nátlakem, vydíráním, a výhrůžkami, je metoda, která vede k nejhorší možné cestě řešení vzniklých problémů. Vzpomeňme jen na misi lorda Runcimana, Mnichovskou smlouvu, vládní krizi v roce 1948, podepsání dohody o dočasném pobytu sovětských vojsk v roce 1968.
Zavinila ji i tím, že podcenila (věřme, že bez zlého úmyslu) sílu KSČ a jí oddaných složek StB a agentů i vliv KGB na politické scéně po čtyřiceti letech neomezené vlády komunistické nomenklatury.
Zavinila ji i tím, že s trestuhodnou lehkomyslností nedbala jasných signálů opětovného růstu vlivu KSČ, nacionalistických a šovinistických tendencí, že nebyla schopna a ochotna reagovat na jasné signály růstu, pro demokracii smrtelně nebezpečných, fašistických, rasových a totalitních tendencí na české a hlavně na slovenské politické scéně.
Jak to začínalo - před volbami 1990 V. Havel na manifestaci na náměstí SNP v Bratislavě 12. 1. 90 cítil uklidňující vítr ze slovenských hor a "krásnou atmosféru, více něhy, lásky, porozumění".
O rok později na tomtéž náměstí, když byl vypískán, prohlásil, že je to normální projev demokracie a rok na to, když už na tomtéž náměstí nebyl připuštěn ke slovu a vyhnán vajíčky, se utěšil tím, že to není projev názorů slovenského národa.
Neudělal však nic, nikdo nebyl potrestán za znemožnění průběhu pokojné manifestace, policie, která nezasáhla, ač to byla její povinnost, byla uznána nevinnou. Zákonnost byla porušena. 24. 1. 1990 V. Havel v projevu k parlamentu, započal kolotoč podivných nejasných a nedefinovaných pojmů kolem slovenské státnosti, když řekl: "Nám jde o federaci skutečnou, totiž o federaci jako projev vůle ke společnému a vskutku demokratickému státnímu soužití dvou SVÉBYTNÝCH národů."
Na tomtéž zasedání pronesl své první zákonné iniciativy: "Mluvím o názvu naší republiky, státních znacích a názvu armády." To byly problémy, které prezident považoval za prvořadé a které tvořily obsah jeho první zákonodárné iniciativy - nikoliv očista společnosti a obnova právního řádu, nikoliv jasné odsouzení komunistických zločinů a vyrovnání se se zločiny minulosti. Naopak, v tomtéž projevu prezident řekl: "Nepochybuji o tom, že různým obrozujícím se, nebo nově vzniklým levicovým stranám, se dříve nebo později podaří vrátit obsah i slovu socialismus." Na rozdíl od většiny občanů měl pan prezident poněkud zvláštní starosti, změnit název státu a státní znak a utěšovat Obrodu a levicové strany.
Byl to pan prezident, který v době národního usmíření pocítil potřebu následujícím způsobem zdůvodnit svůj návrh na změnu státního znaku:
"Návrat ke znaku z roku 1920 už je z heraldického hlediska nemyslitelný, protože je pro nás pro všechny(?) historicky spjat s myšlenkou jediného československého národa."
O pár dní později V. Havel uklidňuje ty, kteří upozorňují na nebezpečí puče "přátelé starých pořádků - temné síly - nemají koncepci, jen kalí vodu" a zároveň nás ujišťují, že "i básníci mají zoubky". Bohužel nebyly použity jinak, než k jídlu. Na takto otevřené dveře promptně zareagovala staronová SNR. Začátkem března schválila nový název Slovenská republika, vlastní vlajku a to, že čest se bude na Slovensku vzdávat jen slovenské části hymny.
Zároveň SNR navrhla název státu - Federace Česko-Slovensko. Návrh zdůvodnil ministr vnitra SR V. Mečiar. V té době silně upadá vliv VPN na Slovensku, získává naopak KSS a KDH, začínají první neshody s maďarskou menšinou.
V polovině března 1990 došlo k prvnímu fyzickému napadení českých turistů na Popradsku, "někdo" zmlátil 35 českých žáků za to, že jsou Češi. Nic se nevyšetřilo, podaná žaloba byla zbytečná - opět flagrantní porušení zákona, které nikoho nevzrušovalo. 22. 3. 90 zahájili dva slovenští občané hladovku za název republiky Česko-Slovensko, "protože jen ten je odrazem rovnoprávnosti Čech a Slovenska."
27. 3. 90, hrozili někteří slovenští poslanci ve Federálním shromáždění parlamentní krizí, nebude-li název státu s pomlčkou, čímž jasně dokázali, jakou váhu společnému státu přikládají. V. Havel přispěchal s dalšími variantami návrhů na název státu: Republika česko-slovenská nebo Československá federativní republika. Když ani jeden z jeho návrhů nebyl schválen, přijel do parlamentu a přispěl k výsledné frašce, kterou bylo schválení dvou názvů státu jednoho pro "česko" = Československá federativní republika a jeden pro Slovensko = Česko-Slovenská federativní republika.
Den po schválení tohoto specificky československého přínosu světu, byla v Bratislavě několikatisícová demonstrace před budovou SNR proti přijatému názvu státu. Již tam se objevil požadavek na vyhlášení samostatného Slovenského štátu. Předsedovi SNR Schusterovi (pozdějšímu velvyslanci v Kanadě a ještě pozdějšímu emigrantovi poté, co byl v důsledku lustračního zákona odvolán z funkce velvyslance) předali demonstranti petici, kde se mimo jiné praví, že "český národ neuznává před světem existenci slovenského národa" a žádali, aby SNR začala jednat o plné suverenitě a samostatnosti Slovenska. Tyto požadavky téhož dne večer podpořila dvacetitisísová manifestace na náměstí SNP. R. Schuster vystoupil ve SNR, kritizoval, že si Federální shromáždění dovolilo neschválit Slovenskou národní radou navržený název státu Federace Česko - Slovensko, "což vyjadřovalo vůli a přání občanů SR." Jsme přesvědčeni, že název republiky vyjadřuje a předurčuje státní formu a způsob soužití obou národů. Proto název naší země jako federace "dvou suverénních republik MUSÍ tuto skutečnost jednoznačně respektovat." Otázky slovenské státní a národní suverenity považuje SNR a vláda SR za základní principy své politiky.
Zároveň navrhuje společné jednání předsednictev SNR, ČNR a FS. Nastala nechutná pomlčková válka a nekonečné spory o kompetence. Této první nátlaková akci slovenské strany byl ponechán volný průběh, nikdo na slovenské ani české straně proti tomuto vydírání rasantně nevystoupil.
Jak to pokračovalo
Po volbách 1990
V prosinci v době státoprávní krize vyzývá V. Havel k rozvaze a odpovědnosti a poslancům ve FS radí: "Navrhuji, abyste se na několik minut zamysleli......pak s úsměvem podali jeden druhému ruce, tak jak se to dělá při mši svaté."
Pravděpodobně i toto psychoterapeutické vystoupení prezidenta přispělo k tomu, že kompetenční zákon lidově zvaný "haluškový" byl schválen. Samozřejmě o několik dní později začaly kompetenční spory znovu, neb slovenští představitelé pochopili, že mečiarovská hra na vysoko nasazené laťky, které se pak o něco sníží, připadá české straně únosná a pro slovenskou je výhodná. V téže době začíná nové oživení protižidovských nálad a averzí. Již 22. 3. 1990 vyšel ve Smene článek A. Hrnka, ve kterém velebí Slovenský štát a tvrdí, že tehdy vyšlo najevo, že česká buržoazie a s ní české země si na Slovensku "pěkně mastili kapsu", že není pravda, že české země někdy doplácely na Slovensko. Vyzývá ty, kteří rozšiřují tvrzení "o doplácení na Slovensko", aby už konečně po 45 letech slovenskému národu řekli, "o kolik miliard obrali Slovensko jednoduchým administrativním opatřením, kdy se tvrdá slovenská koruna a bezcenné protektorátní koruny vyměnily za nové Kčs - jedna ku jedné". Šlo o zjevnou propagaci fašistického státu a opět nedošlo k potrestání tohoto činu, který zjevně porušoval platné zákony.
Není proto divu, že se propagace fašismu brzy dopouštějí i další, představitelé slovenských politických stran, v Bytči je odhalena pamětní deska Tisovi, a to ve stejný den, kdy přijíždí na oficiální návštěvu do ČSFR izraelský prezident Herzog. Objevují se protižidovské nálady i činy. Průzkumy veřejného mínění na Slovensku ukazují největší antisemitismus v Evropě. Na manifestacích Matice slovenské a později i všude jinde se prodávají portréty Tisa a urážlivé protižidovské publikace, v Trenčíně, Nitře a dalších slovenských městech jsou zhanobeny židovské hřbitovy atd.
Zjevně je porušována Listina lidských práv a svobod, je porušován platný trestní řád. Nic se však neděje, sdělovací prostředky věc zveřejní, v některých případech je zahájeno vyšetřování, nikdy se však nic nevyšetří a nikomu to nevadí. Prokurátoři mají jiné starosti a velmi agilně řeší odvolání propuštěných estébáků, odvoláním vyhovují, a tak pečují o dodržování práva.
V této době dochází rovněž k dalším národnostním neshodám s maďarskou menšinou, probíhají bouřlivé demonstrace "za tu naši slovenčinu", které vyúsťují ve schválení jazykového zákona, který je pro národnostní menšiny méně přijatelný, než zákon platný za komunistického režimu.
Jak to pokračovalo
Druhá polovina roku 1991
Vzniká výzva za svrchované Slovensko a V. Mečiar prohlašuje: "Vzhledem k mezinárodní situaci a emancipačnímu úsilí mnoha národů střední a východní Evropy je nyní nejvhodnější doba k dovršení procesu sebeurčení a dosažení svrchovanosti Slovenské republiky" (MF dnes, 13. 9. 1991).
Stejně se týž den vyjádřil předseda SDL, když na brífingu prohlásil, že přijetí čisté ústavy považuje za ústavní postup. V té době již existuje v pohledu na státoprávní uspořádání rozdílnost názorů i ve VPN.
16. 9. 1991 se na Slovensku zrodila iniciativa Za společný stát, kterou podepsalo asi 950 občanů, v čele této iniciativy stáli známé osobnosti kulturního života M. Vašáryová, J. Jakubisko, M. Lasica, J. Satinský, M. Markovič a další. V tomto prohlášení se mimo jiné praví: "Odmítáme všechny pokusy stavět obyvatelstvo ČSFR proti sobě a před hotovou věc a rozněcovat národnostní vášně tam, kde jde o prosazování osobních ambic."
Toto prohlášení v podstatě podpořil i A. Dubček. Tato iniciativa měla být jakýmsi protipólem výzvy HZDS Za svrchované Slovensko, se kterou se HZDS na občany Slovenska obrátila s žádostí o její podporu. V téže době (21. 9. 91) prohlásil J. Bakšay, že samostatné Slovensko vydrží ekonomicky maximálně jeden rok a svůj výrok doložil konkrétními částkami, které by Slovensko za svou samostatnost zaplatilo.
22. 9. 91 se v Bratislavě konal míting na podporu společného státu, kterého se zúčastnilo 30.000 občanů a proti výzvě za samostatné Slovensko. Za společný stát se postavil i J. Čarnogurský a F. Mikloško. Byla to zřejmě poslední šance pro vládnoucí koalici VPN a KDH zvrátit směr vývoje k rozpadu státu a získat pro něj podporu veřejnosti. Jenže na nacionální vlně se bojovalo o moc!
Již den nato, na zasedání slovenské vlády proto J. Čarnogurský oznámil, že sice odvolal z funkce vedoucího úřadu vlády SR jednoho z iniciátorů výzvy za svrchované Slovensko B. Kunce, ale zároveň prohlásil za pomýlené prohlášení J. Bakšaye o tom, kolik by Slovensko zaplatilo za samostatnost. Doslova uvedl: "Při vzniku státu sehrává úlohu i řada okolností, které se nedají přepočítávat na peníze."
A co v té době dělá nejmocnější slovenská strana VPN? Jak bojuje proti vznikajícímu šovinismu, nacionalizmu a antisemitismu? Strká hlavu do písku a tváří se, že jde o jakési výstřelky, kterých si je nejlépe nevšímat, nerozviřovat je a ony samy zmizí. Nereaguje na hesla "Maďary do Dunaja" "zničíme maďarský fašismus", které zaznívají na nejrůznějších manifestacích a shromážděních (např. 1. 7. 1991 na shromáždění Matice slovenské v Komárně.
Trochu sice protestuje proti agresivitě stoupenců V. Mečiara po jeho odvolání z funkce slovenského premiéra (24. 4. 91), když napadli poslance a další odpůrce svého oblíbence a zdemolovali vchod do SNR a na mítingu HZDS v Bratislavě 22. 9. 91 spálili československou vlajku, ale nevzpamatovala se k rázným opatřením. Na vyjádření prezidenta V. Havla, že je znepokojen slabou reakcí některých slovenských politiků na fašizoidní projevy nacionalistů (říjen 91) odpověděl V. Mečiar, že "je mu líto, nevědomosti prezidenta, který neví, že největším problémem Slovenska není fašizmus, ale hlad (na tiskové konferenci HZDS 2. 10. 91), ani toto prohlášení nevzbudilo potřebnou odezvu.
J. Čarnogurský (16. 10. 91 na dotaz, jaký má názor na odhalení desky Tisovi odpovídá, že o tom neví. F. Mikloško zase doporučuje českým historikům, aby se zabývali otázkou deportace Židů v období protektorátu a 2,5 miliónů Němců odsunutých po válce a nestarali se o deportaci Židů ve Slovenském štátě.
Na tiskové konferenci pan Húska označil české politiky za nepoučitelné pragocentristy, V. Klause za "infantila v krči", postavení Slovenska za "neokoloniálne" funkční federaci za "nemožnú a passé". A zase se nic nedělo.
15. 10. 91 Fedor Gál v Mladé frontě prohlásil: "Osobně nemám žádné pochybnosti, federace zůstane zachována. Jedním z faktorů, které mě naplňují optimismem, jsou sami bojovníci za rozpad státu."
Pokud jde o společný stát, vidí v říjnu 91 J. Čarnogurský řešení v tom, "že kompetence budou omezeny na minimum", trvá na "slovenské hvězdičce" a říká:
"... mám obavu, že když Slovensko nebude mít osobité státoprávní uspořádání, že by v Evropě zaniklo. Nyní se mi zdá, že sice přicházíme do Evropy jako žebráci, ale že vlastně náš velký příspěvek do pokladnice evropské kultury spočívá v oživení národní myšlenky" (LN, 23. 10. 91)"... že zápas národů střední a východní Evropy o svou emancipaci je obohacením evropských dějin," a dále uvádí, že již před listopadovou revolucí mu bylo jasné, že bude třeba přehodnotit celou podstatu existence společného státu.
Co si vzít za poučení ze současné situace na slovenské politické scéně pro současnou situaci české strany?
Domnívám se, že především se nám dostalo potvrzení faktu, že jakékoliv "ismy" využívané v politickém boji jako jediná spása, jako jediný prostředek k vyřešení existujících problémů, vedou nutně k porážce demokracie.
Potvrdilo se to v naší zemi v posledních čtyřiceti letech nejméně dvakrát. Poprvé byl tím všelékem komunismus, podruhé je jím nacionalismus. Scénář je přitom v podstatě stejný. Nejdříve se slibuje, pak se lže, následuje omezení informací, a později likvidace svobodných sdělovacích prostředků a zároveň probíhá intenzivní vytváření obrazu nepřítele, který zavinil, že naše úspěchy nejsou tak velké, jak jsme slibovali. Celý tento proces provází nátlak, zastrašováním vydírání, hrozby a na druhé straně odměňování za poslušnost.
Nenahraditelnou součástí celého procesu je demagogie, apelování na emoce a využívání dezinformací k dosažení vytčeného politického cíle. Na slovenské politické scéně fenomén nacionalizmu sehrál právě tuto roli. Všechny politické síly se domnívaly, že je pro jejich vítězství dobré, nebo alespoň nutné, využít nacionalistických tendencí. VPN se obávala, že když bude ostře vystupovat proti nacionalismu a tvrdě trvat na prioritě občanského principu, že utrpí ztráty a poroste vliv KDH. V tomto názoru se zřejmě shodovala s OH.
KDH měla nacionalismus ve svém programu od počátku (alespoň bratři Čarnogurští určitě) a tento cíl vhodně využívala proti VPN i proti levicovým silám. KDH otázku samostatnosti a priority národního principu nad občanským "rozjela", ale chtěla pomocí nátlaku a vydírání hrozbou rozpadu státu, pokračovat co nejdéle v ekonomickém využívání českých zemí. To nebyl špatný plán, jenže V. Mečiar vycítil šanci získat moc pomocí nacionalistické politiky a promtně se proto změnil ze zastánců společného státu v tvrdého stoupence samostatnosti Slovenska, vzal KDH jeho "dítě" a rychle ho vychoval ve "statečného šohaje s nagajkou". Mezitím VPN zcela vypadla ze hry pro svou bezbarvost a neschopnost či nechuť vyslovit se jasně a včas proti narůstajícímu nacionalizmu, pro svou neschopnost pochopit skutečný stav věcí.
Jeden z nejsypatičtějších slovenských politiků F. Gál, ještě koncem září 1990 odmítal uznat ztrátu vlivu VPN a vyslovovat se optimisticky o její budoucnosti. (Zakrátko na to musel z důvodů osobní bezpečnosti vlastní a své rodiny, Slovensko opustit). VPN podobně jako OH nebylo schopno vnímat realitu, ztratilo schopnost sebereflexe a žilo v intelektuálských snech o nepolitické politice. Tím ztratila politická scéna Slovenska poslední stranu usilující vážně o rozvoj demokracie a prosperity. Perfektní mozky typu F. Gála jasně analyzovaly kořeny nacionalizmu, byly schopny přesně označit cíle vůdců nacionalistických stran i sociální skupiny a vrstvy, které jsou nositeli tohoto jevu, naprosto se však mýlily v odhadech růstu jejich vlivu mezi občany Slovenska, a to byl i jeden z důvodů jejich laxního přístupu a neochoty k otevřenému střetu s nimi. "Tu mi před očima vyvstává obraz země v bezprávním stavu. Země, která vyprázdnila parket bolševikům, frustrovaným ctižádostivcům, ozbrojencům a hlupákům, aby zaplnili volný prostor. Země, ve které se rodí domobrany, respektive národní gardy, tisknou se peníze, které nejsou kryty zbožím, moci se pevnou rukou ujímá "miláček národa" a kde signatáři iniciativy za Společný stát zaplňují Leopoldov". Naštěstí je obraz natolik odpuzující, že není důvodu k obavám - ČSFR svůj státoprávní přerod přežije." (F. Gál, MF 15. 10. 91)
Perfektní prognóza avšak závěry z ní vyvozené, jsou neuvěřitelně naivní z politického i sociologického hlediska.
Všechno bylo již řečeno, všechno bylo známo koncem roku 1990. Jen jsme cosi nechtěli vidět a zvolili jsme, nebo naši představitelé, již tolikrát neosvědčenou taktiku ústupu až za hranici sebezničení. Ještě před letošními volbami jsme se utěšovali představou, že volby dopadnou dobře, ačkoliv všechno ukazovalo opak, snažili jsme se úzkostlivě ničím slovenské partnery nepodráždit, ve všem stále ustupovat, někdy se až podbízet. Když volby na Slovensku postavily do role neomezeného vládce V. Mečiara, doufali někteří, že si jen tak dělal legraci ve volebním programu, že svá separatistická prohlášení nemyslel vážně, že přece nemůže chtít pro slovenský národ tak nevýhodnou a nešťastnou alternativu, kterou je samostatný slovenský stát. Přesvědčili jsme se už, že to všechno pan Mečiar myslí smrtelně vážně? Zjistili už naši představitelé, že po získání naprosto jasného volebního vítězství pan Mečiar začíná uplatňovat taktiku pana Čarnogurského a oddalovat konečné řešení, a tak ponechat v provozu penězovod z českých zemí na Slovensko? Budeme dále ak- ceptovat jeho hru, spočívající v neustálém stupňování pro českou stranu nepřijatelných požadavků a oddalování dohodnutých termínů řešení?
Přistoupíme na tuto levicí podporovanou hru na destabilizaci českých zemí, vyvolávání chaosu a příležitostí pro opětovné prosazení pevné ruky "přátel starých pořádků" a budeme tak vytvářet podmínky pro sjednocení komunistických sil, ať už se nazývají jakkoliv? Věřím, že ne. Představitelé ODS nám slíbili jasné a rychlé řešení! Zpomalení tempa jednání s HZDS a různé vysvětlování dohodnutých výsledků jednání však vzbuzuje obavy. Kde to vázne?
Pavla Grünthalová