Obsah Přílohy NN 19/1992

 

Placák Petr: Bůh střež pana prezidenta

 

Kostlán František: Skleníkový efekt

 

Kostlán Antonín: Humanisté 92: Spřízněni volbou

 

Kostlán František: Havel na Hrad

 

Hromádková Alena: Bylo dobře to vidět a slyšet

 

Mesicki Jiří: Zveřejnění bylo nutné

 

Pecka Karel: Projev na valné hromadě Obce spisovatelů

 

Anthropoid II : Pane Cibulko...

 

Ruml Jiří: Co s minulostí?

 

Ruml Jiří: Berlín-Jiří Ruml

 

Heller Viktor: Jak jsem se stal agentem StB?

 

Kutscherauer Arnošt: Registry svazků

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Placák Petr                                                            ¦

¦Název: Bůh střež pana prezidenta                                              ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Před  časem se  Václav Havel   ve svém  nedělním příhovoru  z Lán

vyjádřil  ke  zveřejnění  tajných  seznamů  StB v Necenzurovaných

novinách.  K  celému  jistě  ne  jednoduchému problému přistoupil

prezident způsobem neobyčejně povrchním  a nabízí se otázka, proč

V. Havel neustále cítí potřebu  vyjadřovat se k věcem, do kterých

zřejmě není  z výše svého  trůnu schopen nahlédnout.  Osobně jsem

byl zprvu  také proti plošnému  zveřejnění seznamů StB.  Postupem

času jsem  se však dobral k  tomu, že nejlepší pro  nás všechny a

nejhorší pro  StB by bylo zveřejnit  úplně všechno, a to  z mnoha

důvodů.

V. Havel řekl, že registr svazků  je jedno z  nejúspěšnějších děl

StB, že ho StB léta letoucí  budovala s tím, že může přijít doba,

kdy to  pomůže destabilizovat situaci.  "Pánové z Necenzurovaných

novin skáčou přesně tak, jak to estebáci chtějí a dělají práci za

ně,"  řekl Václav  Havel a  myslím, že  bych mohl pana prezidenta

poctít  podobným  komplimentem  -  např.  v  souvislosti  s  jeho

všeobecně  známou  ŢshovívavostíŢ  k  nomenklaturám  KSČ.  Nevím,

jestli je  V. Havel skutečně  tak naivní, že  to, co říká,  myslí

vážně nebo  jestli to jen  říká z nějakých  mně neznámých důvodů.

Seznamy sice zavířily ve společnosti, ale nic nedestabilizovaly -

také díky lustračnímu zákonu. Život  jde dál svou cestou, bude to

však už cesta  vyšší kvality. Tisíce lidí byly  totiž tímto aktem

(zveřejněním  seznamů) definitivně   vyvázány  z  intrik  tajných

služeb,  ne jenom  těch minulých.  Stali se  z nich  plnohodnotní

občané odpovědní  jen sami sobě a  svému rozhodování. Právě proto

považuji tento akt  za vysoce morální čin, který  nakonec ocení i

sami postižení,  kteří by třeba nikdy  k podobnému osvobozujícímu

kroku nenašli odvahu. Navíc je  zcela evidentní, že naopak dalším

utajováním těchto  choulostivých materiálů bychom  se vystavovali

permanentnímu   nebezpečí   nejrůznějších    opět   a   opět   se

objevujívších  skandálů  a  StB  by  nás  tak mohla strašit ještě

dlouhá léta.

Václav Havel se zařekl, že si  - narozdíl od jiných - v seznamech

číst nebude a nebude. Já si  v seznamech také po večerech nečítám

a nezajímá mě, kdo je tam zapsaný (pokud není veřejně činný), ale

věru nemám  jako V. Havel  potřebu vytrubovat to  do světa, abych

snad  ukázal svou  převahu nad  jakýmsi plebsem,  který si pomocí

těchto  seznamů   léčí  své  mindráky   nebo  ospravedlňuje  svou

kolaboraci s minulým režimem. Narozdíl  od Václava Havla si totiž

nemyslím,  že lidé  jsou nechápavá  a zlá  lůza, kterou  je nutno

chránit  před   věděním,  jak  to  po   40  let  činili  osvícení

komunističtí vládci.  Celá věc je pak  podle Havla přiměřená míra

prodeje  těchto  seznamů  a   mluví  o  veřejných  záchodcích  na

Václavském náměstí. To  je opravdu ubohé a mohu  k tomu dodat jen

toto - každý k obrazu svému.

Hledání  pravdy  a  vytváření  nové  mravnosti  není po 40 letech

totality  zrovna jednoduchou  záležitostí a  ten, kdo  si osobuje

právo  na  ten  jediný,  správný  nadhled,  je  jen  pouhý ješita

neschopný odhlédnout  od svého já.  To, co dnes  provozuje Václav

Havel,  aby se  dalo nazvat  utvrzováním sama  sebe -  za vydatné

pomoci armády pochlebníků - ve vlastní dokonalosti.

Petr Placák

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán František                                                      ¦

¦Název: Skleníkový efekt                                                       ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 002 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

František Kostlán

Prezident  Václav Havel  v Hovorech  z Lán  nedávno prohlásil, že

seznamy spolupracovníků StB vydané Necenzurovanými novinami, jsou

neověřené a je sporné, do jaké  míry má někdo právo je otiskovat.

Na  závěr  vyslovil  názor,  že  pánové  z  Necenzurovaných novin

vydáním seznamů dělají dobrou práci pro StB.

Myšlenkově   poněkud   zmatené,   emocionální   prohlášení   pana

prezidenta je založeno na teorii "tlusté čáry" za minulostí. Adam

Michnik nedávno prohlásil o tomtéž, že je posmrtné vítězství KGB.

Levicoví intelektuálové  se navzájem utvrzují  v domnění, že  lze

přejít  od totalitního  režimu k  demokratickému, aniž  bychom se

vypořádali  s minulostí.  Jenže  bez  tohoto ohlížení  a zpětných

zrcátek do  nás může kdokoli zezadu  vrazit, přejet, převálcovat.

Václav  Havel nedávno  prohlásil  v  rozhovoru pro  jeden italský

list,  že  se  nejvíce  obává  té  sorty  komunistů,  která  svou

politickou moc  převádí na moc ekonomickou,  jež vstupuje do IPF,

akciových  společností apod.,  s kapitálem  "neznámého původu". V

podstatě  vyslovil  skutečnost,  na  kterou  Necenzurované noviny

upozorňují už  téměř rok. Neuvědomuje si  však přitom, že přeměně

politické  moci  komunistů  na  moc  ekonomickou napomáhá nejvíce

fakt,  že  levicoví  intelektuálové  (v  čele  s Václavem Havlem)

odmítají seriózně se vypořádat s nedávnou minulostí, ukázat lidem

skutečnou zrůdnost komunistického režimu a v celé šiři zločinnost

jeho protagonistů. Důsledkem, vůči občanům nezodpovědné filozofie

"tlusté  čáry" za  minulostí mylně  a předpokládanému  "pokroku a

rozkvětu",  je i  rozpad  Československa,  nebo jeho  zachování s

kryptokomunisty        u       moci.        Bezbřehé       řádění

komunisticko-nacionalistických   sil    na   Slovensku   umožnilo

nepotrestání  komunistických vůdců  jak za  vinu kriminální (tzv.

vládní  kriminalita),  tak  za  vinu  politickou.  Bolševici typu

Mečiara  prostě dělají,  co uznají  za vhodné,  protože se nemusí

obávat  spravedlivého  trestu  za  jejich  činnost  v minulosti a

následně i za svoji činnost dnešní.

Největší  potíž  nastupující  demokracie  v  bývalých  sovětských

koloniích spočívá v tom, jakým způsobem se demokraticky vypořádat

s těmi, kteří jsou  zodpovědní za zločiny v minulosti  a s jejich

ideologií.  V Bulharsku  to řeší  tak, že  ke každému  důležitému

zákonu  přiřazují  debolševizační  prvek.  Například  k  zákonu o

bankách  a  finančnictví  je  přidaný  paragraf,  který  zakazuje

bývalým prominentům  komunistického režimu a  příslušníkům Státní

bezpečnosti   Bulharska   vykonávat    funkce   v   této   sféře.

Představitelům  komunistického  režimu   v  Bulharsku  nebyla  do

důchodu  započítána léta  "odpracovaná" ve  funkcích, a  podobně.

Připravují zákon  o státních zaměstnancích,  se stejným postihem.

Prakticky během šesti měsíců  od nástupu Svazu demokratických sil

(zároveň  s  dalšími  antikomunisty  parlamentní  většina),  se z

Bulharska stává  země, která je, oproti  Československu, na cestě

ke skutečné demokracii.

K vyrovnání se s minulostí  patří, vedle prosazování dekomunizace

parlamentní  cestou,  i  zveřejňování  dokumentů  a  svědectví  o

podstatě totalitního režimu, o jeho protilidském, protihumánním a

teroristickém   jednání  vůči   občanům  vlastní   země.  Seznamy

spolupracovníků StB k těmto dokumentům  patří. Hodně teď slyším a

čtu   názory,  že   je  nespravedlivé   zveřejnit  oběti   Státní

bezpečnosti (spolupracovníky), že někteří  z nich přes písemný či

ústní  slib  nespolupracovali, někteří  byli  vydíráni  a násilím

donuceni ke  spolupráci, a je mezi  nimi spousta statečných lidí,

kteří neváhali  postavit se komunistickému režimu,  atd. S těmito

názory souhlasím.  Autoři těchto výroků si  ovšem už neuvědomují,

že právě v tom je ta hrůznost příkazce a vykonavatele totalitních

praktik. My  jsme se nikdy  nestavěli do pozice  "spravedlivého":

Sami jsme mnohokrát napsali a prohlásili  (a budeme tak činit i v

budoucnu),  že nechceme  ani nemůžeme  nikoho soudit  z morálního

hlediska. Pojďme o těchto věcech diskutovat na veřejnosti a touto

diskusí objasnit  vše potřebné. Strkat hlavu  do písku a verbálně

napadat kohokoli s jinými názory je krátkozraké a věci samotné to

nepomůže.  Na  argument,  že  za  každým  spolupracovníkem StB se

ukrývá  lidský osud,  mohu jen   přitakat. Ale  je tu  zase druhá

stránka věci.  Za udávání drtivé  většiny spolupracovníků StB  se

skrývají také různé osudy.  Osudy lidí popravených, zavražděných,

mučených,  zavřených do  kriminálu, vyhozených  ze zaměstnání, ze

školy či  jinak postižených. V  Německu, Bulharsku či  Rusku se o

těchto věcech  otevřeně hovoří. V  německé televizi i  tisku jsou

naprosto   běžné  diskuse,   kterých  se   zúčastňují  i  samotní

spolupracovníci  Stasi.  Čtenář,  divák,  posluchač  si  tak může

svobodně vytvořit svůj názor, protože  je informován. U nás si na

svobodu  zatím jen  hrajeme, a  domníváme se,  že vnitřní svobodě

jednotlivce   lze  napomoci   zamlčováním  a   popíráním  vlastní

minulosti.

Václav Havel ve spojitosti s  prohlášením k seznamům řekl, že ví,

že  jej  debolševizátoři  napadnou   z  napomáhání  komunistům  a

estébákům.  Názory  na  tento  prognosticko-věštecký  výrok jsou,

právě tak jako  názory na spoustu jiných věcí,  různé. Proto mohu

napsat pouze to, co se DOMNÍVÁM já.

V prohlášení Charty  77, které Václav  Havel sepsal, se  hovoří o

dialogu s  totalitní mocí. Žili  jsme v domnění,  že jde o  trik,

jenž má za účel přežití  opoziční organizace. Dnes se ukazuje, že

ona pověstná růžová špička disentu o tento dialog s představiteli

komunistického režimu skutečně usilovala  o to se všemi důsledky,

jež  k  dohodě  se  zločinci  patří:  promlčení zločinů, neuznání

protikomunistického odboje, dohoda o nerevanši, zachování alespoň

některých  funkcí  a  pomoc  při  převádění  politické moci v moc

ekonomickou.  Havel  dávkuje   vnější  projevy  této  smířlivosti

opatrně. O  paragrafu 260 trestního  zákona, v němž  byl po právu

postaven komunismus  na roveň fašismu,  se vyslovil s  podivením.

Řekl,  že  už  tam  bylo  jedno  ideologické  slovo - fašismus, a

přidalo se další - komunismus.  Slova s ideologickým významem prý

do zákona nepatří. S tím lze  jistě souhlasit, je ovšem škoda, že

se pan prezident takto vyjádřil až s přidáním slova - komunismus.

Fašismus  jako  slovo  s  ideologickou  náplní  zřejmě  v  zákonu

nevadilo. Podle vlastního vyjádření Václav  Havel prý neví, co je

to komunismus - ve škole mu říkali, že to bude ráj na zemi. Tímto

způsobem  asi  zdůvodňuje,  proč  si  neztotožňuje  komunismus  s

fašismem  (nacismem). Hitler  ovšem Němcům  také sliboval  ráj na

zemi a žádný soudní člověk nemůže pominout hrůzy, které "budování

tohoto ráje" provázely. Právě tak nelze nevidět zvěrstva, která s

sebou  přinesl  režim  minimálně  stejně  zrůdný  jako nacismus -

komunismus. Nechuť poučit se z  historie a obracet se nazpět, aby

chyby,   které   umožnily   nástup   totalitních  režimů,  nebyly

zopakovány, se u Havla projevuje i tímto podivným výrokem o ş 260

tr. zákona.

Pan  prezident  jmenoval  do  funkce  předsedy  federální  vlády,

bezpáteřního převlékače  kabátů Mariána Čalfu,  vyslovil se proti

zákazu KSČ a prohlášení StB za zločineckou organizaci. Nelíbil se

mu tzv. lustrační zákon. Jaké  jsou skutečné důvody? Proč byl pan

prezident zhnusen, když někteří spolupracovníci StB museli odejít

z vlády? Kam a kým byli tito lidé po vynuceném odchodu umístěni?

Jak   už   bylo   řečeno,   Havel   se   vyjádřil,  že  pánové  z

Necenzurovaných  novin dělají  dobrou práci  pro StB.  Co je však

lepší  práce pro  (podle mého  názoru dosud  fungující) StB,  než

běžné  vydávání  zbrojních  pasů   pro  příslušníky  StB,  jejich

udržování  ve funkcích  na ministerstvech  vnitra, v bezpečnostní

službě  (FBIS) a  vůbec ve   státní správě?  Vždyť je  to vlastně

udržování represivní organizace -  Státní bezpečnosti v mobilním,

pohotovostním stavu. Proč Havel s tímto souhlasí a mlčí k tomu?

Pana  prezidenta Václava  Havla  jsem  skutečně obdivoval  - jako

člověka.  Nevadilo mi,  a nevadí,  že má  na některé zásadní věci

jiný názor nežli já. Měl jsem  jej rád především proto, že mluvil

o životě v pravdě a lásce,  představoval pro mne morální a mravní

autoritu. Nesouhlasil jsem s ním, když plošně kritizoval konzumní

společnost a  některé prvky kapitalismu,  jelikož však vím,  že v

normální  společnosti  je  naprosto  přirozené,  když  na  stejné

záležitosti existují  rozdílné názory, tak jsem  mu to samozřejmě

nezazlíval.  Dnes Havel  ve svých  posledních projevech  podpořil

cíle ODS, které naprosto jednoznačně vedou k oné, jím kritizované

konzumní  společnosti  a  ke  kapitalismu.  (Používám  zde  slovo

kapitalismus jako velmi zjednodušený výraz pro tržní hospodářství

s demokratickým systémem a svobodou jednotlivce). Muž, jenž ještě

nedávno  hovořil   o  životě  v   pravdě  a  lásce,   známý  svým

nekompromisním  postojem  v   prosazování  morálních  a  etických

hodnot,  je  najednou  ochoten   slevit.  Částečně  tyto  hodnoty

deformovat. Je  to možná opožděným poznáním,  že v dnešní situaci

je  to jediná  cesta k  demokracii, ale  zároveň souhlas  Václava

Havla s tím, že Václav Havel je tou jedinou veličinou, osobností,

která  nás může  dovést  k  demokracii. Nepopírám  hodnoty, které

Havel  představuje  (i  když  nevím,  co  si pod těmito hodnotami

představuje   každý,   kdo   o   nich   hovoří   ve   sdělovacích

prostředcích),  musím se  ovšem zároveň  zeptat na  dvě věci.  Je

politik, který "na poslední chvíli  prohlédne" a změní svůj názor

na cestu k dosažení demokracie (zároveň s pádem Občanského hnutí)

skutečně tou  autoritou, jež je schopná  nás dovést k demokracii?

Jakým způsobem by Václav Havel reagoval, kdyby ve volbách v České

republice vyhrála  ČSSD, LSU nebo Levý  blok? Přijal by zachování

prezidentského  úřadu  a  moci  s  tím  spojené jako jediná možná

entita, která nás  může dovést ke světlým zítřkům  i od těchto či

jiných stran, s jejichž programem, právě tak jako s programem ODS

nesouhlasí  (nesouhlasil)? Uvědomuje  si pan  prezident, do  jaké

míry je on sám zodpovědný  za přetrvávající morální a mravní bídu

u nás?

Pan  prezident  odmítá  vnímat,  poslouchat  věci  nepříjemné  či

odporující jeho  filozofii. Obklopil se proto  lidmi, kteří mu to

nejen  zajišťují,  ale  zpětnou  vazbou  jej  i  utvrzují  o jeho

neomylnosti. Spoléhá  se na svou  subjektivitu jako a  spojení se

subjektivitou  světa  (projev  na  ekonomickém  fóru  v Davosu) a

zapomíná,  že  vlastní  subjektivita   se  utváří  z  různosti  a

různorodosti  přijímaných  impulsů.  Tento   fakt  ve  spojení  s

"filozofií"  odpuštění bez  předchozího vyrovnání  se s minulostí

vytváří jak  v okolí pana  prezidenta, tak nad  celou společností

jakýsi skleníkový efekt. Z tohoto  skleníku lze dohlédnout cíle -

demokracie  a svobody,  ale  jeho  dosažení můžeme  docílit jenom

rozbitím  poslední překážky  - skleněných  stěn. Nemyslím  si, že

Václav  Havel  nějak  přímo   napomáhá  komunistům  a  estébákům,

umožňuje  však  v  tomto  skleníku  zachování  živné  půdy pro tu

ideologii  a  její  vykonavatele,  o  nichž  se  domníval, že bez

jakéhokoli přičinění demokratů kamsi zmizí, vypaří se.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán Antonín                                                        ¦

¦Název: Humanisté 92: Spřízněni volbou                                         ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Ve  stejné době,  kdy se  prezident Havel  doprošoval slovenského

zbojníka, který  vyšel v souladu s  přáním mlčící většiny vítězně

ze svobodných voleb, aby u  něho vykonal audienci, napadl ve svém

pravidelném    nedělním   pořadu    Hovory   z    Lán   redaktory

Necenzurovaných novin. Výroky, které na jejich adresu pronesl, se

pohybovaly  na hranici  žalovatelnosti a  v demokratické  zemi by

měly  pravděpodobně za  následek jeho  nucený odchod  z veřejného

života.  Když  o  několik  dnů  později  vyšlo  nové číslo tohoto

periodika,  sledoval jsem  na Národní  třídě skupinu humanisticky

založených středoškoláků, kteří se odhodlávali k útoku na jednoho

z pouličních prodavačů. "Vezmeme mu celej  balík a naházíme ho do

Vltavy", řekl jeden z nich a  možná si ani neuvědomil, že vlastně

cituje  jiného, dnes  již rovněž  oficiálního reprezentanta  naší

politické scény. Druhému se takový postup zdál málo razantní. Byl

zastáncem  efektivnější varianty  a aby  ji prosadil,  neváhal se

zaštítit zhlediska  ideálů humanitních nejvyšší  současnou žijící

autoritou:

"Havel přece řek, že jim máme rozmlátit držku".

Nic takového  samozřejmě Václav Havel neřekl  a velice pochybuji,

že bychom kdy měli příležitost  něco podobného z jeho úst slyšet.

Vždyť je  to humanista, či ještě  spíše: ideolog humanismu. Někdy

se přímo  zdá, jako by  byl v zajetí  jakési všeobjímající lásky,

která už zvítězila  nad lží a nenávistí. Jak  jinak vysvětlit, že

může být  současně přesvědčeným stoupencem  americké demokracie a

svobodného   trhu,   ale   zároveň    se   dokáže   ztotožnit   s

nomenklaturními  kádry  režimu,  který  po  léta  marně vyzýval k

dialogu, a  nalezne společnou řeč i  se slovenskými nacionalisty?

Snaží se  prostě dojít konsensu s  každým a za každou  cenu. Snad

právě  proto   mu  připadla  nakonec   role  integrujícího  prvku

rozpadajícího se státu ...

Faktem  ovšem zůstává,  že jestliže  někoho do  své říše bezbřehé

tolerance  nezahrne,  dává  tak  vědomě  či  nevědomě svým četným

stoupencům  signál  k  zahájení  ostrakizace.  V posledních dnech

můžeme sledovat jejich vzrůstající aktivitu a jako téměř jisté se

jeví,  že tentokrát  již  nezůstane  u pouhého  sepisování petic.

Třetího června nebyl Havel znovuzvolen prezidentem. Tato událost,

která by  ve fungujících demokraciích  byla považována za  vcelku

banální záležitost  (kterému z tamních politiků  se poštěstí, aby

se udržel ve  funkci po dvě či dokonce  tři volební období?) měla

vzápětí za  následek lynčování republikánského  poslance Sládka a

útoky na sociálně demokratické a  slovenské poslance. Ani jedné z

postižených  stran nedržím  palce.  To  mi však  nezabrání, abych

neviděl,  že  se  zfanatizovaný   dav  před  budovou  Federálního

shromáždění  vrací   -  v  polistopadovém   Československu  zatím

nejsilněji  -  ke  zhoubné  chorobě  střední  Evropy,  která už v

minulosti zachvátila svět. Ano, tohle je fašismus.

A zdá se, že recidiva není jen dílem ulice. Radio Svobodná Evropa

vysílalo  tři dny  po nezdařené  Havlově volbě  v rubrice Hlasy a

ohlasy komentář Michala Pavlaty,  nad kterým prostě zůstává rozum

stát. Autor vylíčil Václava Havla  jako osobu, která se sice musí

ucházet  o  potvrzení  ve  své  vysoké  funkci  poněkud trapnou a

ponižující  procedurou v  parlamentu, jejíž  (lenní?) nároky jsou

však   nezpochybnitelné.   Samotný   fakt   nezvolení  komentoval

rozhořčeným  výrokem   do  vlastních  řad:  "Co   si  to  vlastně

dovolujeme?"  A vzápětí  - ještě  než Václava  Havla přirovnal  k

Nezvalovu podivuhodnému kouzelníkovi  - konstatoval: "Nejde totiž

o volbu, ale o žádost, aby to pan Havel s námi ještě zkusil."

Z těchto slov se zdá, že bez  pomoci Václava Havla by byl český i

slovenský  národ na  věky zatracen.  Chtě nechtě  si při poslechu

takovéto nehoráznosti  musí člověk vybavit  slova Adolfa Hitlera,

která řekl v  roce 1944 poté, kdy se  část jeho generálního štábu

pokusila neúspěšně  na něj spáchat  atentát: "Začínám pochybovat,

zda je  německý národ vůbec  hoden mých velkých  ideálů." Oba dva

tito  státníci  se  vyznačují   téměř  nezřízenou  popularitou  v

širokých vrstvách v době, která je příliš v pohybu a není zřejmé,

kam vlastně  bude směřovat. Oba totiž  kolem sebe vyzařují notnou

dávku přitažlivé  iracionality a působí u  svých ctitelů hodně na

jiné než  vědomé úrovni. Vždyť kolikrát  se Václav Havel zaklínal

jakýmsi  blíže  neurčitelným  tušením  čehosi  či ohlašoval konec

vlády rozumu  ve prospěch subjektivity  silných osobností! To  je

přesně ono podhoubí, z něhož  se rodí mnoho průměrných nadčlověků

a snaží se přiblížit svému vůdci ...

I když  existence těchto  styčných bodů  je znepokojující,  pevně

doufám, že mezi oběma těmito  politiky existují zásadní rozdíly a

že budeme mít ještě možnost se o tom v budoucnosti přesvědčit.

Antonín Kostlán

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Hromádková Alena                                                       ¦

¦Název: Bylo dobře to vidět a slyšet                                           ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 004 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 03.07.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Škoda,  že více občanů nevyužilo  onen horký  pátek 3.  července,

možnosti  pozorovat  z   galerie  Federálního  shromáždění  volbu

prezidenta.  Tím  spíše,  že  brzy  bude  třeba  uvažovat o novém

využití této podivné budovy,  jež je dokonalým naplněním anekdoty

charakterizující ji jako "cosi mezi divadlem a muzeem".

Taktéž mělo více lidí přijít sdílet své pocity - pak by M. Sládek

nemohl na nevelký dav pokřikovat své urážlivé provokace (ale zase

by nedostal oněch několik štulců, které mu jistě pomohou v dalším

politickém vývoji). Musíme být vděčni za každou smyslem a významy

obtěžkanou situaci,  jež umožňuje dozvědět  se, kdo je  kdo a jak

reaguje  ve  chvílích  vpravdě  historických.  Bylo  dobré  vidět

obličeje  zarytých  slovenských  národovců,  kteří  přes  všechno

neopouštěli  zasedací síň  triumfalisticky. S  výjimkou komunistů

obou  národností (a  jejich souputniků)  vypadali poslanci vážně,

soustředěně a  mnozí zarmouceně. Až na  výše uvedeného M. Sládka,

který proběhl, ba protančil v  sebeobdivné extázi celou halu až k

východu,  kde  ho  zahoustlá  atmosféra  lidového  hněvu  poněkud

zarazila,  ale  od  obvyklého  stereotypu  urážek  všeho  a všech

neodradila,  působili  novináři,  poslanci,  ostraha, návštěvníci

jaksi udiveně a smutně.

Nicméně cosi pozitivního se v tu chvíli začalo rodit a myslím, že

přínos této  zkušenosti lze shrnout následovně.  Zaprvé: stalo se

nám  i světu  definitivně, že  na české  straně nejde  o rozchod,

který   by   byl   motivován   nacionalisticky,   ale  politicky.

Realistický  kalkul  větší  části  českého  voličstva  byl  a  je

přiměřeně  přeložen do  činů politické  reprezentace, což  nabírá

podobu úporného  zápolení mezi pravicí a  staronovou levicí. Tomu

není těžké rozumět, tohle ve světě dobře chápou.

Zadruhé: všechny druhy levice a tzv. pravice M. Sládka se ukázaly

být  identické co  do cílů  i některých  metod. Od legalisticky a

procedurálně vytříbených obezliček poslanců  Mečla a Masopusta až

po  Sládkovo   otevřené  otravování  a   destruktívnost  jen  pro

otravování a  destrukci jakožto hodnoty samy  o sobě, žádný velký

rozdíl. O něco pozdější  nedělní fantazírování prof. Horáka (soc.

demokracie),  jež  bylo  předvedeno  v  pořadu  Co týden dal, jen

doplnilo páteční produkci hodné politiky předválečné Kominterny a

jejích dnešních dědiců.

Zatřetí: je správné znova a znova se přesvědčovat o tom, jak málo

víme o Slovensku,  o prostých lidech stejně tak  jako o politické

reprezentaci a hlavně o stavu  katolické církve, jež není schopna

se zorientovat a poskytnout  lidem přiměřeně moderní alternativu.

V této souvislosti nelze než znova ocenit úsilí p. Langoše (který

přišel  se podívat  co host  také) a  doufat, že  uspěje v dalším

životě a  práci. On i jemu  podobní vrací se domů  a hůhví, co ho

čeká spolu s dalšími demokraty, kteří předstihli cítění a myšlení

svých spoluobčanů.

Začtvrté: je velice bolestné  a politováníhodné sledovat chování,

resp.  kritiku  vůči  V.  Havlovi,  jak  ji  prezentují slovenští

poslanci  a novináři.  Ale není  čemu se  divit, vždyť  diskrétní

odstřel nasadili i jeho vlastní OH či post -OH přátelé - např. Z.

Jičínský, který  si zvlášť pospíšil  a na stránkách  Rudého práva

začal jako  první, následován tamtéž  H. Chromým a  J. Urbanem na

vlnách Svobodné Evropy.  I to je velmi přínosné,  protože to nutí

V. Havla  korigovat svůj sklon  k politickému surrealismu  a dále

dozrávat  lidsky  a  politicky   způsobem,  který  je  nepochybně

bolestný, ale nutný a bohulibý.

Zapáté:  naděje na  úspěch  způsobila,  že komunisté  začali opět

dělat  chyby. Jejich  nejnovější  argument,  že pravice  si přeje

rozdělení jen proto, aby  zakryla pomýlenost politiky hospodářské

transformace a mohla  si umýt ruce s odkazem  na potíže způsobené

vývojem na Slovensku, nejenže nikoho  nepřesvědčil, ale jen a jen

přilil oleje  do ohně myšlení českého  daňového poplatníka, který

začíná mít primitivní demagogie definitivně dost.

V této souvislosti  je třeba podotknout,  že jediným neuralgickým

bodem   Klausovy  reformy   je  právě   vztah  k   nomenklaturním

komunistům, resp.  k jejich nakradeným  miliónům. Kdyby se  totiž

ostře vyjelo po jejich záhadně získaných movitostech, okamžitě by

je  převedli do  zahraničí (pokud  ovšem tak  po vzoru sovětských

soudruhů už  dávno neučinili), a  to by znamenalo  značnou ztrátu

hospodářské   dynamiky.  Příliš   velký  nedostatek   počátečního

kapitálu  by vedl  ke stagnaci  a rozkladu  společenského života,

který  by  jistě  ráda  řešila  např.  armáda  a  jí spřátelené a

příbuzné složky,  neboť chybí-li síla  pro hospodářský rozvoj  na

straně občanů,  rádi si zabrigádničí vojáci,  obvykle způsobem, o

který v českých zemích nikdo nikdy nestál.

Čili  jistý appeasment,  o kterém  V. Klaus  jako politik  příliš

otevřeně  hovořit nemůže,  vede k  tomu, že  stále ještě  platíme

jakési výpalné v podobě umožnění přístupu komunistů k privatizaci

a podnikání v  naději, že se  tak podaří omezit  či neutralizovat

jejich destruktivnost. Někteří optimisté dokonce doufají, že svůj

parasitismus přetvoří  v produktivnost a že  dokáží rezignovat na

princip absolutní moci. Z hlediska jednotlivců nejde samozřejmě o

ideální řešení, ale z  hlediska makrosociologického a mezinárodně

politického  jinak  zatím  nelze  a  také  to  tak je v zahraničí

chápáno.

Opravdu bylo dobré být při tom - poprve zaznělo: "Slováci domů" a

"hanba  komunistům". Protože  v těchto  dnech přichází  na adresu

pražských demokratů mnoho dopisů ze Slovenska, dovolím si citovat

následující  slova křesťana  a zastánce  samostatnosti: "Chceme s

Českým  státem  spolupracovat  po  vzoru  BENELUXU  - či po vzoru

Rakouska-Uherska.  Jsme  za  Slovensko   samostatné,  ale  ne  za

Slovensko  rudé či  růžové. Vždyť  už náš  otec Hlinka bojoval za

Slovensko křesťanské,  za Slovensko bílé,  t.j. proti bolševikům,

komunistům, socialistům a sociálním demokratům ..."

Nezbývá, než  výše uvedená slova respektovat.  Můžeme si myslet o

nich  k  obrazu  svému  cokoli  -  v  každém  případě však jedno:

slovenští    občané   procházejí    sérii   otřesů    a   těžkých

existenciálních  krizí.  Namáhavě  se  vyrovnávají  s  minulostí,

někteří  tím  rostou,  jiní  se  točí  v  kruhu.  Nechovají k nám

nepřátelství, ale  naopak, i nadále  vidí inspiraci v  naší větší

průbojnosti  a politicky  vyhraněnější vůli.  Za svoji politickou

reprezentaci se začíná  stydět stále větší část národa  - na naší

straně chce to proto klid a rozvahu.

Díky disentu mohli mnozí lidé o určitých tabuizovaných tématech u

nás přemýšlet dříve, a tak je nová doba tak nezaskočila. Dokázali

rychle pochopit onu dialektickou směsici vlka a úhoře v podobě V.

Mečiara a při volbách rozhodli jasně a nekompromisně: raději sami

do Evropy než  společně na Balkán. Bylo a je  dobře tohle znova a

znova slyšet!

Alena Hromádková

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán František                                                      ¦

¦Název: Havel na Hrad                                                          ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 005 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

František Kostlán

Motto:  ... a  domnívá-li se  někdo, že  ďábla komunismu je třeba

vymýtit, a že to nelze jinak,  než pod Reaganovým vedením ... pak

takové  přesvědčení je  jeho věcí  a mým  dnešním úkolem  není mu

vysvětlovat, že si nevidí na špičku svého demokratického nosu.

Václav  HAVEL  -   LISTY,  časopis  československé  socialistické

opozice, červenec 1986, str. 1

 

Fašismus v Čechách

Nezvolení  Václava  Havla  prezidentem  ČSFR  vyvolalo fanatickou

odezvu  u  zatím  malé   skupinky  asi  osmdesáti  občanů,  která

demonstrovala   před  Federálním   shromážděním.  Fanatismus   se

neprojevoval výkřiky "ať  žije Havel, ať žije Klaus,  ale tím, že

tyto  dobrovolné  gorily  a  strážci  nově  se  rodícího  dogma a

ideologie  napadli  několik  poslanců  FS.  Na slovenské poslance

pokřikovali   "vy  slovenský   svině"  a   další  ukázky   "české

kulturnosti", poslanci Dostálovi (ČSSD)  plivli do obličeje (přes

jeho volání, že je sociálním demokratem a volil Václava Havla), a

poslanec  Sládek (SPR-RSČ)  dostal od  příznivců Václava  Havla a

Václava Klause  přes hubu, hnali  jej za účelem  dalšího zbití do

metra, kde  Sládek musel utéct  až na koleje  (byl proto zastaven

provoz).

Přesto, že tento  dav je zatím nepočetný, musím  naprosto vážně a

důrazně jeho počínání odsoudit.

V demokratické zemi  není něco takového vůbec  myslitelné a možné

bez následné adekvátní odezvy  státních orgánů a představitelů. A

to nejen  u perzekuování poslanců.  U zvolených zástupců  je však

situace  o  to  horší,  že  zcela  po  právu  požívají poslanecké

imunity, kterou mají právě proto,  aby mohli zcela svobodně říkat

své  názory a  hlasovat. JAKÉKOLI  porušení tohoto  mechanismu je

krokem proti demokracii a může být i předzvěstí nové totality.

Lze  zakázat politickou  stranu, která  nějakým způsobem  směřuje

proti  demokracii,  lze  vyřadit  z  veřejného života politického

zločince,  oboje ovšem  pouze zákonnou  cestou, například  tlakem

veřejného mínění (sdělovací  prostředky, petice, volby...). Nikdy

by mne  nenapadlo, přestože si  myslím, že komunisté  všeho druhu

nemají  ve  veřejném  životě  co  pohledávat,  abych  čekal  před

parlamentem  na některého  z nich  a plivl  mu do  obličeje či ho

zfackoval a  hnal před sebou jako  zvíře.   Naše redakce pořádala

přes  dva měsíce  každý den  shromáždění u  pomníku sv. Václava v

Praze, setkání občanů na podporu  požadavků Miloslava Marečka,  a

nic podobného  jsme nikdy neudělali a  nepřipustili. Dokonce jsme

odmítli  i  návrhy  na  zatarasení  dálnice  a  demonstrace  před

parlamentem. Nechtěli jsme totiž  prosazovat své názory jakýmkoli

násilím,  ale  pouze  je   demonstrovat  na  veřejnosti.  Namísto

napadání poslanců  jsme za nimi chodili  do parlamentů, účastnili

jsme se jednání výborů a mluvili a  psali jsme o tom. Už tehdy se

projevovala   netolerance   vůči   odlišným   názorům.   Zastánci

prosazování  svých   názorů  násilnou  cestou   nás  napadali  ve

sdělovacích  prostředcích  či  přímo  na  našich  shromážděních a

prohlašovali, že tam nemáme co dělat, že NECHTĚJÍ POSLOUCHAT NAŠE

NÁZORY !!!  Šlo samozřejmě především o  názor na pana prezidenta,

na  to,  jestli  se  osobně  dostatečně  zasadil o odkomunizování

justice  a  prokuratur  a  o  Marečkovy  požadavky  s  tím  přímo

související.

Do dnešního dne  (10. 7. 1992) se Václav  Havel, Václav Klaus ani

kdokoli jiný ze státních  představitelů k tomuto incidentu osobně

nevyjádřil.   Neodsoudili  násilné   počínání  svých  přívrženců.

Nepřímo tak napomáhají vzniku protidemokratických prvků, které se

časem mohou  obrátit i proti  nim samotným. Principy  demokracie,

které Havel  i Klaus prosazují,  tak pozvolna nabírají  balkánský

směr. Násilí, neudušené v  jeho samotném zárodku mne přesvědčuje,

že  jugoslávská varianta  řešení problémů  není v  Československu

natolik vzdálená, jak se zpočátku zdálo.

 

EMOCE...EMOCE

Václav  Havel  bude  jistě  vůči  svým  nekritickým obdivovatelům

shovívavý. Spolehne  se na to,  že až jednou  řekne DOST, tak  se

situace rázem uklidní. Kéž by tomu tak bylo.

Není  to   ostatně  poprvé,  kdy  Havel   dovedně  využívá  emocí

jednotlivců  i  davu  k  dosažení  svého  cíle.  Vzpomeňme, jakým

způsobem  byl pomocí  tzv. Občanské  iniciativy manipulován národ

proti  demokraticky  zvolenému   parlamentu.  (Představitel  tzv.

Občanské  iniciativy  Michael  Kocáb  se  v  televizi dokonce ani

neštítil úmyslně lhát a manipulovat s podpisy důvěřivých občanů).

Neříkám, že  všechny Havlem (lidmi z  jeho okolí) navržené zákony

byly špatné. Mluvím o způsobu prosazování, který u prezidenta ani

jiného politika-služebníka  občanů není v  parlamentní demokracii

možný. V  každé skutečně demokratické zemi,  kde vše funguje tak,

jak má, by za toto počínání Havel  musel odejít z funkce či se od

manipulací a lží na veřejnosti distancovat.

Havel  také  nedávno  v  Hovorech  z  Lán  prohlásil,  že seznamy

spolupracovníků   StB,  vydané   Necenzurovanými  novinami,  jsou

neověřené a je sporné, do jaké  míry MÁ NĚKDO PRÁVO je otiskovat.

Na závěr své promluvy vyslovil názor, že pánové z Necenzurovaných

novin dělají dobrou práci pro StB. Tímto myšlenkově zmateným, ale

především EMOCIONÁLNĚ podbarveným prohlášením způsobil několikeré

napadení prodavačů Necenzurovaných novin.  Většinou to ZATÍM byla

napadení verbální a žádné větší zranění nebylo zaznamenáno. Od té

doby se datují také anonymní telefonáty, ve kterých je redaktorům

NN vyhrožováno smrtí.

Co  je  to  za  lidi,  kteří  se  nechají  obratným manipulováním

zfanatizovat? Co  je to za  lidi, kteří jsou  schopni někoho, kdo

projeví  jiný názor  než jejich  polobůh -  zmlátit? Co  je to za

lidi,  kteří  si  své  novodobé  dogma  a ideologii probojovávají

násilím? Kdo to vlastně napadl poslance a kameloty NN ?

Když  dovolíte,  tak  použiju  příkladů,  jak  se  postupem  času

takovýmto  lidem říkalo  ve 20.  století. V  Rusku - bolševici či

komunisté, v Německu - nacisté, v  Itálii - fašisté. A bylo úplně

jedno, zda jsou členy příslušné politické strany či nikoli.

 

POLICIE

Vedle  Havlova a  Klausova mlčení  k řádění  fašistických bojůvek

nepřekvapuje ani naprostá impotence  policie. Pokud budou policii

řídit   odpůrci  demokratické   občanské  kontroly   represivních

státních  orgánů,  jako  např.  ředitel  České policie Zelenický,

nikdy to lepší nebude. Vedle  poctivých a slušných policistů jsou

členy  policie  mimo  jiné  i  estébáci  vyhození při prověrkách,

policisté  buzerující občany  za komunistického  režimu a lenoši,

kteří  šli  dělat  esenbáky,  aby  nemuseli  makat. S komunisty a

postkomunisty ve většině velitelských  funkcích se stal z policie

útvar,  jehož členové  se  na  jedné straně  nerozpakují používat

stejných metod, jakých používali za  komunistů, a na straně druhé

se, při akcích viditelných na veřejnosti, bojí energicky zakročit

proti těm, kteří porušují  zákony. Zfašizovaný dav, demonstrující

před  parlamentem, porušil  zákon o  shromažďování, ve  kterém se

praví,  že  v  okruhu  sto  metrů  od  parlamentu se nesmí občané

shromažďovat.   Přesto  policie   nezakročila.  Namísto   zapsání

účastníků demonstrace podle  občanského průkazu,  aby byla  známa

totožnost  původců potencionálních  protizákonných činů, namísto,

aby dav  od parlamentu vytlačila, což  je její povinností, začala

shromážděné přemlouvat  a diskutovat s nimi.  Skončilo to tak, že

policisté přihlíželi, jak dav  uráží slovenské poslance, plive do

obličeje poslance Dostála a mlátí  a honí za účelem dalšího zbití

poslance Sládka.  Jestli si tím policie  dělala alibi, aby příště

mohla zakročit, nebo je prostě  tak neschopná, je zcela jedno. Po

takovém  to  VĚDOMÉM  PORUŠENÍ  ZÁKONA  by  v  normální zemi byli

vyhozeni všichni - od velitele policie, až po velitele zásahu. (V

tomto případě nezásahu).

 

 

Dávkování demokracie

Nepředpokládám,    že   pan    prezident,   člověk    obdivuhodně

inteligentní, si neuvědomuje nebezpečí  vyvolávání emocí a jejich

průvodních jevů.  Možná se k  tomuto problému nevyslovuje  z toho

důvodu, že je  přesvědčen o síle své osobnosti  a schopnosti včas

zastavit   lavinu  násilností,   které  mají   zdánlivě  napomoci

demokracii, možná  v těchto násilnostech vidí  momentální šanci k

prosazení  určitých  cílů,  které  podle  jeho  názoru demokracii

skutečně  pomohou.   Bojím  se  však  té   chvíle,  kdy  se  část

společnosti  pod  vlivem  emocí   rozhodne  prosazovat  Havla  za

prezidenta, jako údajně jediného možného představitele nastoupené

cesty  k demokracii,  nedemokratickou  cestou.  Obávám se,  že se

Havel může  dostat do pozice hospodyňky,  která zadělala těsto na

kynuté knedlíky a potom chce  kynutí zastavit, protože mužíček si

přeje knedlíky z tvarohového těsta.

Prozatím   tedy  všichni   k  primitivnímu   způsobu  prosazování

"jediného  demokrata"  v  Československu  do prezidentského úřadu

mlčí.  Pomíjejí  nebezpečí  ohrožení  pluralitní demokracie, její

postupné   omezování   na   demokracii   řízenou,  manipulovanou.

Zamysleme se nad tímto  nebezpečím. Dávkování demokracie několika

"vyvolenými"  pomocí zfanatizované  smečky není  pravděpodobně to

pravé, co jsme měli na mysli,  když jsme všichni svorně křičeli -

HAVEL NA HRAD.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Heller Viktor                                                          ¦

¦Název: Jak jsem se stal agentem StB?                                          ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 28.07.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

V 15. čísle  Vašich novin bylo  v kategorii "agent"  uveřejněno i

moje  jméno. Pokládám  za svoji  povinnost napsat  Vám okolnosti,

které  mi naznačují,  jak se  moje jméno  mohlo octnout v seznamu

spolupracovníků StB.

V letech  1946-48  jsem  byl  členem předsednictva Československé

obce  sokolské (ČOS).  Po únorovém  puči jsme  se dohodli,  že ze

svých funkcí odstoupíme, také proto, že  KSČ nám do předsednictva

ČOS ŢnacpalaŢ  svoje lidi, kteří  měli Sokol zlikvidovat.  Prvním

zásahem bylo odstavení ČOS vyhlášením tzv. sjednocené čs. tělesné

výchovy pod vedením KSČ, a  aby se veřejnost nebouřila, vymysleli

si  pro  sjednocenou  tělovýchovu  rovněž  název  Sokol. Někteří

členové  předsednictva se  rozhodli emigrovat  (starosta ČOS  dr.

Ant. Hřebík, náčelnice Marie Provazníková  a další). Zbyla nás tu

už jen  hrstka a v r.  1953 se rozhodl k  emigraci i jednatel ČOS

Evžen  Köppl. Těsně  před odchodem  napsal své  rodině a některým

známým, že  jeho zdravotní stav  je natolik vážný,  že se rozhodl

odejít  ze světa.  Všichni tehdy  měli dojem,  že se  rozhodl pro

sebevraždu. Evžen  se však mezitím úspěšně  dostal přes hranice a

zahraničním novinářům  řekl, že Sokol  je doma připraven  kdykoli

povstat  proti komunistické  hydře. Mezi  novináři byli  zřejmě i

agenti  StB, protože  doma ihned  začalo pátrání,  s kým  vším se

Köppel stýkal. Nejčastěji se stýkal  se mnou a pak zjistili ještě

šest  dalších a  nasadili na  nás spolupracovníky  StB, kteří nás

neustále hlídali  a sledovali. Protože  jsem byl za  války vězněn

Gestapem a manželka tušila, co bude následovat, povolily jí nervy

a v noci z 2. na 3. října 1953 si pustili plyn. To jsme bydleli v

Praze 1 v  Klimentské ulici. Manželka, aby mi  ulehčila život, si

vzala  k  sobě  mladší  dcerku  Olgu.  Byla  to  pro  mne strašná

tragédie. Manželka  krátce po převozu  do nemocnice na  František

zemřela, dcerka byla sice zachráněna,  ale plyn zasáhl těžce její

mozek a ztratila paměť. A právě  v oněch strašných dnech jsem měl

StB neustále v  patách. Všechno vyvrcholilo na jaře  r. 1954. Byl

jsem tehdy zaměstnán na Hlavní  správě První české vzájemné (nyní

státní)  pojišťovny, kde  jsem pracoval  v oboru  zábrany škod  a

obchodní reklamy.  A i tam bylo  vyměněno celé vedení a  do všech

řídících  funkcí byli  dosazeni komunisté.  Mým vedoucím  se stal

Ing.  Hilgard, a  ten mne  koncem března  1954 požádal, abych jel

přednášet o  zábraně škod někam  mimo Prahu (tuším  do Plzně), že

pro mne přijedou autem SNB a  týž den mne přivezou domů. Skutečně

pro mne přijeli,  v autu byli tři příslušníci  SNB a čtvrté místo

bylo  pro mne.  Nasednul jsem,  ale když  jsme dojeli na Smíchov,

jeden z nich  mi podává jakési klapky na oči  s žádostí, abych si

to  nasadil. Byl  jsem šokován,  odmítal jsem,  ale on  mi klapky

nasadil  a  pak  mě  někam  vezli.  Asi  po  půl  hodině  se auto

zastavilo, otevíraly se nějaké  brány, cvakaly zámky, mne vyvedli

z  uta a krátce nato za  námi zaklaply mříže. Teprve později jsem

se dozvěděl, že  jsem v Ruzyni. Vsunuly mne do  jedné z cel a teď

teprve všechno  začalo. U výslechu jsem  teprve zjistil, jak jsem

byl na každém kroku sledován. Měli zjištěny všechny moje návštěvy

v podniku,  kde   jsem  byl  zaměstnán,   natočeny  všechny  moje

telefonické hovory  a pak si  přinesli prezenční listinu  z VIII.

valného sjezdu ČOS  z r. 1947, kde bylo  uvedeno hodně přes tisíc

jmen  a  u  každého  jména  se  ptali,  kde  a  kdy jsem se s ním

naposledy setkal a o čem jsme hovořili. Když ten seznam probírali

podruhé a potřetí, tu se  u některých jmen zastavovali, proč jsem

jim řekl, že  jsem s ním dlouho nemluvil,  když oni mají záznamy,

že jsem  s ním hovořil  tehdy a tehdy  a o čem.  Prostě se uvedli

jako  instituce,  která  všechno   ví  a  jakékoli  vytáčky  nebo

zapírání, že je  zbytečné. To trvalo dva dny -  ve dne, v noci. A

pak se začalo  ohledně Köppla. Já jsem byl  v domnění, že spáchal

sebevraždu, ale teď jsem se dozvěděl, že utekl přes hranice a jak

se tam vyjádřil  před novináři. Bylo to všechno  k neuvěření, ale

mne šlo o děti,  které jsem nechal doma a co se  bude dít s nimi.

Byla to  pro mne zoufalá  situace. Nakonec přišli  s tím, že  mne

propustí  - kvůli  dětem -  ale že  se jim  musím zavázat,  že se

nepokusím o útěk  a že si mne budou kontrolovat.  V tom smyslu mi

dali k podpisu jakési prohlášení,  a že si mne budou předvolávat,

aby si ověřili moje počínání. V tom prohlášení též bylo, že o tom

všem nebudu  s nikým hovořit. Pak  mne zase dali klapky  na oči a

někam  mě  autem  vezli.  Teprve  u  Národního divadla mne klapky

sejmuli a vysadili z auta. Asi za týden po této události jsem byl

pozván do kavárny Mánes, kde si ke mne přisedli dva členové StB a

že si zjistili, že má ke mne přijít býv. místonáčelnice ČOS prof.

Járinka Vokáčová, a  že je zajímá, o čem  budeme hovořit. Bylo to

velmi  trapné, ale  pak jsem  si uvědomil,  že byt  pode mnou byl

přidělen pracovníkovi  StB Kopcovi. Později jsem  se dozvěděl, že

odtud bylo na  pásky nahráváno všechno, co se u nás hovořilo. Asi

za 1-2 týdny jsem byl znovu  zavolán do jedné místnosti na Vysoké

škole v  Pařížské ulici -  zase k výslechu.  A zde jsem  si jasně

uvědomil,  k čemu  mě chtějí  používat. Otevřeně  jsem jim odmítl

takovou  spolupráci. Oni  mne ale  upozorňovali, že  odmítnutí mě

přijde draho, ale  mně už na ničem nezáleželo.  Sledován jsem byl

ale neustále.  Až v polovině června  1954, když jsem ráno  šel do

zaměstnání, došel jsem  na Příkopy a dál jsem  už nemohl. Sanitka

mne odvezla  do Vinohradské nemocnice,  kde jsem byl  v naprostém

vyčerpání umístěn na  neurologii u prof. Prusíka. Ale  za pár dní

si pro mne přijeli. Musel jsem se převléknout do civilu, naložili

mne  do  auta,  na  oči  dali  klapky  a  asi po hodině jízdy mne

vysadili v Bohnicích.  Byl jsem tam tři dny.  Při výslechu se mne

ptali, zda  jsem mužský nebo  ženská, zda vím,  jak se jmenuji  a

odkud  jsem  přišel.  Pak  mne  zase  někam  převezli a teprve za

několik měsíců jsem se dozvěděl, že  jsem v Praze na Ruzyni. A tu

jsem prožíval další kalvárii. Bylo nás tu už sedm, všichni, kteří

jsme  se dříve  stýkali s  Köpplem. Po  měsících vyšetřování  nás

postavili před Krajský soud. Já  dostal 10 let, chlapci 1-2 roky.

Tak  vysoký   trest  mi  dali  právě   proto,  že  jsem  odmítnul

spolupracovat  se  Státní  bezpečností.  U  Nejvyššího  soudu  mi

desetiletý trest zvýšili na 14 roků, z nichž jsem si 6 odseděl.

Strašně nerad se k těmto letům  vracím. Kdo je neprožíval v rukou

StB  - asi  nikdy nepochopí,  jaká to  byla doba.  Když jsem  byl

vězněn  v  dobách  nacistické  okupace,  kdy  jsem  byl  určen  k

likvidaci a vrátil jsem se v roce 1945 z Malé pevnosti Terezín se

skvrnitým tyfem o  váze pouhých 38 a půl  kg, napsal jsem později

na  onu  dobu  vzpomínky  a  jsou  dodnes  uloženy v archívu Malé

pevnosti.  Když  jsem  byl  ale  propuštěn  v  šedesátých letech,

neodvážil jsem se  zaznamenat to, co jsem ona  léta prožíval. Jen

proto,  že kdyby  se takové  záznamy objevily  a dostaly do rukou

Státní  bezpečnosti,  znamenalo  by  to  pro  mne určitě konec. A

takových lidí, jako  já, byly tehdy tisíce a  tisíce, protože ti,

kteří  se   statečně  a  odhodlaně  postavili   proti  zlu,  byli

popravováni. Stačí si jen připomenout případ dr. Milady Horákové.

28. června 1992

Viktor Heller

 

Z dopisů  zveřejňovaných  NN  mohou  čtenáři  nabýt  dojem,  že v

seznamech StB jsou uvedeni jen  lidé podobných osudů, kteří se do

tenat  StB  dostali  vskutku  nešťastným  způsobem.  Je  to  však

způsobeno tím, že obrovská armáda lidí uvedená v seznamech, která

dobrovolně  nebo z  důvodů  nejrůznějších  výhod donášela  na své

spoluobčany, z pochopitelných důvodů se nyní moc neozývá.

-red-

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kutscherauer Arnošt                                                    ¦

¦Název: Registry svazků                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 007 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Jako  člověk odjakživa  nesympatizující s  komunistickými názory,

píše Dr.  Karel Lachout, jsem  byl v minulých  dnech dost šokován

tím,  že jsem  ve III.  díle údajných  spolupracovníků StB Vašich

Necenzurovaných novin našel své jméno.  Zprvu jsem myslel, že jde

o nějakého jmenovce, ale rodné číslo odpovídá. Další číslo mi nic

neříká, ani  slovo ŢBalkoŢ vůbec  neznám, nikdo mi  tak neříkal a

nevím, že by tento název měl  být údajně krycím jménem. Možná, že

se tak  jmenoval ten estebák,  který mne vyslýchal,  později jich

bylo víc.  Nebudu Váš list žalovat  pro urážku na cti,  i když mi

zrovna  není moc  příjemné, že  právě já  mám figurovat v nějakém

seznamu údajných agentů StB. Nechci však přilévat oleje do ohně a

znevažovat důvěryhodnost  Vaší redakční práce, protože  by z toho

měli nemalou radost právě dnešní postkomunističtí mafiáni, kterým

by to  hnalo vodu na mlýn.  Mohu však detailně prokázat,  že jsem

nikdy žádným  agentem ve prospěch totality  nebyl, pouze mě občas

hlídali  a otravovali,  také proto,  že jsem  se jako  hudebník a

muzikolog zabýval zahraničními hudebními  kulturami. Zřejmě o mně

vedli  určitou   evidenci,  jako  o   každém  podezřelém  a   jim

nepohodlném. To  ovšem neznamená, že  by mé jméno  mělo figurovat

mezi  skutečnými,   vědomými  spolupracovníky  StB,   kteří  lidi

udávali.

Pan Karel Török z Ústí n/L. píše, že v seznamech agentů je stejné

jméno, jako  má on, a protože  to jméno není u  nás příliš časté,

kdekdo  se  domnívá,  že  to  je  on.  "Dosti  těžko mohu každému

vysvětlovat," píše pan Török, "že jsem se narodil jindy - tedy 1.

května 1923 (Karel Török uvedený v seznamu má data naroz. 8. září

1925!, poz. red.).  Mnozí se mne na to ani  neptají. Snad by bylo

lepší, kdyby  u jmen bylo  alespoň město, které  by diferencovalo

osoby  stejného  jména.  Byl   bych  velmi  rád,  kdybyste  mohli

uveřejnit, že Ing.  Karel Török z Ústí n/L.  nebyl a není agentem

StB."

Jako pravidelný  čtenář Vašich novin,  píše Rudolf Zukal  z Brna,

jsem  se v  čísle 17  dočetl,  že  se zajímáte  o názory  lidí na

uveřejnění  seznamů spolupracovníků  StB. Proto  Vám chci  sdělit

také svůj názor.

1.  Uveřejnění seznamu  spolupracovníků StB  pokládám za správné.

Jde  o  lidi,  kteří  spolupráci  prokazatelně  podepsali,  takže

uveřejnění   jejich jmen  není falešným  obviněním, ale poskytuje

věrohodnou informaci všem občanům.

2.  Zcela  souhlasím  s   Vaším  rozhodnutím  nezveřejnit  seznam

důvěrníků  StB  úplný,  ale  donutit  ty,  kteří zastávají vysoké

funkce, aby  se podrobili lustraci.  Jak sami píšete,  při úplném

uveřejnění by  počet nevinně zveřejněných byl  asi velký. U osob,

které  byly  do  seznamů  důvěrníků  zařazeny  bezdůvodně,  by to

vyvolalo pocit křivdy a byli u ostatních v opovržení neoprávněně.

Váš postoj k této záležitosti je opravdu seriózní.

3.  Velice  se  přimlouvám   za  uveřejnění  jmen  funkcionářů  a

pracovníků StB.  Určitě mají na  svědomí víc než  mnozí agenti či

důvěrníci. My  o nich nevíme  a oni se  jistě smějí, že  to za ně

odskáčou ti,  které naverbovali a vedli.  Zrovna tak by neškodilo

zveřejnit  jména  funkcionářů  (alespoň  vyšších)  KSČ a Lidových

milicí.

Na  sklonku čtyřicátých  a v  padesátých letech  jsme nedělali  o

mnoho víc,  než vy v  letech osmdesátých, píše  ing. Tomáš Kulík.

Vydávali jsme  protikomunistické letáky, ve  kterých byly uváděny

na pravou míru bolševické lži a šiřili jsme zakázanou literaturu.

Byli  jsme mladí,  plní romantismu  a nenávisti.  V plánu  byly i

další akce, bohužel  k nim nedošlo. 10. července  1952, deset dní

po  promoci  na  fakultě  věd  hospodářských  při  ČVUT, jsem byl

zatčen.   Nejsem   hrdina,   nicméně   dva   měsíce  nevybíravého

vyšetřování v pověstné  bartolomějské kachlíkárně, mě nepřinutili

k mluvení. Podepsal  jsem svůj protokol, až  když mi vyšetřovatel

předložil uzavřené výpovědi ostatních členů skupiny. Všichni jsme

byli odsouzeni Státním soudem podle ş  79 tr. z. - sdružení proti

republice.  Kriminálem to  ovšem neskončilo.  Po propuštění  jsem

samořejmě  nemohl  vykonávat  zaměstnání,   pro  které  jsem  měl

kvalifikaci.  Po čase  jsem byl  přijat jako  asistent výroby  na

Barrandov.

V roce 1955, těsně před první  spartakiádou, si mě odvedl soudruh

v koženém kabátě  do kachlíkového domu na  Letné. Vyptávali se mě

na stav  příprav realizace filmu  o spartakiádě. Sdělil  jsem jim

to,  co jsem  běžně psal  do výrobních  zpráv ve  studiu. Pak  se

začali vyptávat na pracovní morálku  členů štábu. Necítil jsem se

kompetentní.  A pak  to začalo.  Napřed přemlouvání  s odkazem na

pohnůtky "čestné a vlastenecké",  potom výhrůžky ("za ty ilegálně

přechovávané zbraně  jste nebyl souzen, na  to vám můžeme přičíst

nejméně  dva roky"  atd.). Měl   jsem doma  ženu s  ročním synem.

Nevím,  jak  byste   se  zachovali  na  mém  místě   vy.  Já,  po

zkušenostech z minulosti, jsem  neprve propadl panice. Zmocnil se

mě strach, ale také vlna odporu  proti původcům zla, které na mne

znovu vztáhlo ruku. Sedl jsem za  stroj a napsal zprávu, ve které

jsem zpochybnil kvalitu všech, o  kterých jsem bezpečně věděl, že

jsou  členy KSČ  a slouží  režimu. Víc  ode mne  nikdy nedostali.

Prohlásil  jsem  doslova,  že  bez  ohledu  na  následky  odmítám

jakoukoli spolupráci. Během asi tak tří neděl mě ještě několikrát

přemlouvali,  slibovali,  vyhrožovali.  Bylo  to hrozné. Poslední

"sezení"  trvalo  8  hodin.  Nakonec  řekli,  že  toho budu trpce

litovat a  dali mi podepsat  prohlášení, že nikdy  s nikým nebudu

mluvit o tom, o čem se mnou jednali, a propustili mne. Od té doby

se už  neozvali. Tím končí  jeden velice všední  příběh "agenta".

Nejsem mohovitý člověk, za bolševika jsem si nenahrabal a v penzi

už to nedoženu. Mám ve spořitelně asi čtyřicet tisíc a ty Vám dám

jako  prohranou  sázku,  pokud  naleznete  ve  svých  materiálech

jakoukoli další zmínku o mých kontaktech s StB. Vás ani celý VONN

k zbolševizovaným či jiným soudům  hnát nemíním, protože v zásadě

s Vaší  činností souhlasím.  A nemám  rád komunisty pravděpodobně

víc než  Vy (mám pro to  letitější důvody). Pokud jsem  se nestal

signatářem Charty, bylo to jen z  toho důvodu, že jsem se nechtěl

StB znovu připomínat. Poraďte mi, prosím Vás, co mám dělat, abych

očistil své jméno?

Paní Jana Kováčová  z Plzně píše, že velice  oceňuje naši snahu o

zveřejnění seznamů spolupracovníků StB. "Velice  přimlouvám za to,

abyste  ještě zveřejnili  i seznam   kandidátů tajné  spolupráce.

Vycházím z toho, že kdo je čistý, nemá se čeho bát. V případě, že

by se někdo takový, kdo má čisté svědomí, ocitl na tomto seznamu,

může se odvolat k Nezávislé  komisi, která mu vystaví potvrzení o

jeho bezúhonnosti. A ti ostatní  si zaslouží minimálně to, aby se

o nich vědělo.

Zdvořile Vás žádám o opravu  ve Vašem čtrnáctideníku, kde je moje

jméno  uvedeno  jako  spolupracovníka   StB.  Nemíním  psát  panu

prezidentovi  ani   Vás  dávat  k  soudu,   ba  naopak.  S  panem

prezidentem   v   tomto   směru   nesouhlasím.  Kompletní  seznam

spolupracovníků StB měl být zveřejněn hned v listopadu 1989.

Zdraví Vás Arnošt Kutscherauer

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Mesicki Jiří                                                           ¦

¦Název: Zveřejnění bylo nutné                                                  ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 007 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Politického  vězně,  člena  předsednictva  KPVČ Jiřího Mesického,

jsme se zeptali na to, jak se staví ke zveřejnění seznamů tajných

spolupracovníků StB v  NN, a také ke skutečnosti,  že v seznamech

jsou  uvedena   i  jména  některých   politických  vězňů  z   let

padesátých.

J.  M.: Zveřejnění  těch seznamů  považuji za  naprosto nezbytné,

protože je  to součást očisty našeho  veřejného života. Pro celou

řadu  bývalých politických  vězňů  je  tohle zveřejnění  sice asi

bolestné,  protože  se  stali  tajnými  spolupracovníky proti své

vůli,  ale to  se nedá  nic dělat.  Znám např.  jednoho, který se

silně angažoval politicky  už v roce 1968 a v  roce 1989 rovněž a

mezitím  také požíval  naprosté důvěry  bývalého vedení  K 231  i

našeho vedení.  Jsem přesvědčen, že  nikomu neuškodil. Já  jsem o

tomto  podepsání  spolupráce  byl  informován  od  něho už koncem

sedmdesátých nebo  začátkem osmdesátých let.  Vyprávěl mi všechny

svoje trampoty, jak ho vláčeli po výsleších a když mi to všechno,

celou tu  kalvárii vypověděl, tak říká  - já jsem jim  to nakonec

podepsal. Chytil jsem se za hlavu  a povídám, to jsi neměl, to je

průšvih,  ale nikomu  nic neříkej,  buď zticha,  je to stejně "na

furt" - to byla taková naše  oblíbená fráze od padesátých let, je

to stejně "na furt" - a nikdo  se nic nedoví. On se potom se mnou

rozešel ne právě v dobrém,  vypověděl mi přátelství, přestože můj

vztah k  němu se nijak nezměnil,  protože se domníval, že  k tomu

zveřejnění jsem přispěl já. Což není pravda.

NN: Tedy nyní po 17. listopadu?

J.  M.:  Ano  a  řeknu  vám  druhý  případ.  To byl mukl naprosto

spolehlivý, čestný,  naprosto v pořádku.  Byl propuštěn dřív  než

ostatní,  a  protože  dobře  znal  poměry  na Bytízu, kde strávil

dlouhou  dobu, tak  tzv. ŢšífovalŢ.  Měl kanál  z Bytízu ven přes

civila a  ten potom použil  obráceně, když byl  venku, aby pomohl

kamarádům. Bohužel  došlo k dekonspiraci, všechno  se provalilo a

on  byl postaven  před alternativu  - buď  zpátky do  vězení nebo

podepíšeš spolupráci. Zpátky se mu nechtělo, protože byl venku už

dva roky, a tak to podepsal. Já jsem měl o tom vědomost. Scházeli

jsme se totiž  každou neděli dopoledne v kavárně  U Urbana tam na

Vítězné u  mostu Legií, celá  taková skupina propuštěných  muklů.

Byla to více méně taková  burza práce. Ti, kteří byli zaměstnaní,

dávali  rady  čerstvě  propuštěným,  kde  by  našli  nějaké místo

pomocného dělníka a tak. A  tenhleten druhý případ, který se těch

setkání taky  účastnil, mě pořád varoval,  abych tam nechodil, že

tam určitě mezi námi budou nějaký fízlové a snažil se mě odtamtud

odvést. Mimo  něj tam byl ještě  další, o kterém vím,  ale ten už

nežije.  Navzdory tomu,  že jsem  věděl, že  podepsal spolupráci,

plánoval jsem s ním v roce 1965 odjezd z Československa. Našetřil

peníze, koupil si auto a s celou rodinou odjel do Jugoslávie a pak

do Rakouska, kde mu pomáhali moji příbuzní. Potom mu to došlo, že

jsem  věděl, že  má podepsanou   spolupráci a  přesto jsem  s ním

plánoval útěk  (nemohl jsem tenkrát odjet,  protože jsem nedostal

pas) a trochu  se nad tou mojí důvěrou v  něj morálně sesul. Stal

se z  něj úspěšný emigrant, přispíval  na různé emigrantské akce,

ale s emigranty se nestýkal. A po roce 1989, kdy jsme o tom spolu

mluvili  zcela  otevřeně,  tak  mi  říkal  -  já jsem neměl jinou

možnost a pak  jsem z tohohle důvodu taky  utekl. Když to vezmeme

psychologicky, já  jsem měl přerušený trest  na půl roku, protože

můj zdravotní stav byl považován za desperátní, takže mě z Mírova

odvezla sanitka  do nemocnice v Krči.  Půl roku uplynul a  i když

jsem se  v nemocnici měl  dobře, pomyšlení na  návrat mi nečinilo

potíže.  Jenže  dva  dny  před  vypršením  té půlroční lhůty jsem

dostal prodloužení o dalšího půl roku  a teď nastává ten zlom. Po

roce už se mi nazpátek nechtělo,  už jsem si moc zvykl. Svých osm

let jsem  měl odkroucených a perspektiva  dalších osmnácti začala

být strašlivá. Říkal jsem si, když  pro mě přijdou, spustíme se z

1.  patra,  kde  jsem  byl,   na  balkon,  to  jsem  měl  všechno

vyhlídnutý,  a  dírou  v  plotě,  tam  jsem  měl dokonce schované

civilní šaty,  zdrhnu do Krčského  lesa, ať mě  honěj. Chápu tedy

rozpoložení  starýho  mukla,  který  prošel  s úspěchem výslechy,

nenamočil  se  do  ničeho  během  let  v  kriminále, byl naprosto

spolehlivej a pak,  když se vrátil do svobody, ho  za dva, za tři

roky, kdy  už si zvykl na  civil, zmáčkli a řekli  mu, tak hochu,

buď a nebo!  A oni byli chytrý, nechtěli  třeba ani žádný udávání

lidí, chtěli jenom informace, kdo se s kým stýká... takový jakoby

nevinný,  úplně nevinný.  Potřebovali v  tomto prostředí vlivovou

agenturu  a nějaké  ty zdánlivě  nezávadné informace,  na to  pak

tyhle kluky nachytali.

NN: To přesně ukazuje zrůdnost  minulého režimu. Myslím si totiž,

že  horší než  samotná válka,   kdy je  člověk v  každém okamžiku

vystaven nebezpečí  smrti, je právě tato  plíživá, duši leptající

válka  psychologická, ve  které  režim  záměrně a  systematicky v

člověku  rozbíjí všechny  hodnoty.  Považuji  to za  větší zločin

proti lidskosti, než je zločin  válečný a právě zveřejnění těchto

seznamů by mělo ukázat na pravé viníky.

J.  M.: Ano,  zaměřit se  na StB  a KSČ,  kteří jsou  za to  plně

odpovědni. Já, který celou řadu lidí, kteří jsou v seznamu, znám,

tak na mě jde trochu lítost, smutek, kam až je dohnali.

(s Jiřím Mesickým rozmlouval Petr Placák)

Jiří Mesický byl  v červnu 1948 za ŢvelezraduŢ  odsouzen k trestu

smrti  provazem,  což  bylo  změněno  na  doživotí.  Přes osm let

strávil v Bartolomějské, na Pankráci, na Borech, v Leopoldově, na

Bytízu a  na Mírově. V roce  1956 byl těsně před  pádem Chruščova

propuštěn na svobodu.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Ruml Jiří                                                              ¦

¦Název: Berlín-Jiří Ruml                                                       ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 12.05.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Mám zde hovořit o československém tzv. lustračním zákoně. V očích

i myslích  některých to  není příliš  populární téma.  Úvodem jen

základní  údaje:  Zákon  přijalo  plénum  Federálního shromáždění

nevelkou  většinou v  říjnu minulého  roku. Ve  Sbírce zákonů  má

číslo 451/91 a jeho správný  název zní: Zákon o některých dalších

předpokladech pro  výkon některých funkcí ve  státních orgánech a

organizacích na dobu pěti let.

Zákon  stanoví, které  kategorie občanů  nesmějí být  do státních

funkcí do roku 1996 jmenováni.  Jsou to jednak kádroví pracovníci

Státní  bezpečnosti,  dále  jejich  spolupracovníci,  evidovaní v

Registru  svazků jako  agenti, rezidenti  a propůjčovatelé  bytu,

dále důvěrníci,  informátoři a kandidáti  tajné spolupráce, pokud

se  prokáže jejich  vědomá  spolupráce,  dále funkcionáři  KSČ od

okresních  výborů  výše,  tam  existuje  pardon  od ledna 1968 do

května 1969, a také příslušnící Lidových milicí.

K těm   posledním  -   Lidové  milice   byly  ozbrojenou  složkou

komunistické   strany.  Neměly   vůbec  žádný   zákonný  podklad,

neexistoval zákon, který by  opravňoval existenci milicí a jejich

příslušníci skládali přísahu, v níž se zavazovali položit i život

za zájmy strany. Lidové milice byly i věčnou hrozbou pro jakýkoli

demokratizační posun uvnitř společnosti. Ještě 22. listopadu 1989

byly např. Jakešem povolány do Prahy jako záloha totality.

Odpůrci zákona argumentují zejména tím, že diskriminuje v rozporu

s Listinou lidských  práv a svobod určité  kategorie občanů, aniž

by zkoumal jejich skutečný podíl na čtyřicetileté totalitní vládě

násilí  a strachu.  Zákon  je  nepřesně srovnáván  s diskriminací

známou  jako "Berufsverbot".  Za určující  kritérium nesouhlasu a

odporu  je  udáván  počet  takto  označených  osob a nikoli počet

vyjmenovaných státních  funkcí. Ten je  však určující v  každém i

tom nejdemokratičtějším  státě. Zákonem stanovené  předpoklady se

sice týkají  desetitisíců lidí, ale  ve skutečnosti jde  řádově o

tisíce funkcí.  Například státnís práva  federálních ministerstev

(bez ministerstva  obrany a vnitra)  žádá o lustrace  pouze 1.745

osob.

Je  vcelku  lidsky  pochopitelné,  že  mezi  odpůrce zákona patří

především ti,  kterých se přímo  týká. Velice energicky  je proti

němu i  předseda Federálního shromáždění  Alexander Dubček, který

ho odmítl  podepsat. Nepodepsal ho  ani jeho první  místopředseda

Zdeněk  Jičínský a  oba se  také nezúčastnili  hlasování o něm. K

osobě Alexandra Dubčeka nutno dodat,  že se na něj tzv. lustrační

zákon   vztahuje   jako   na   mnoholetého   vyššího  funkcionáře

Komunistické strany  Slovenska a Československa,  ale nikterak mu

nebrání  zastávat funkci  poslance a  dokonce předsedy nejvyššího

zákonodárného  sboru,  poněvadž  jde   o  funkce  volené,  nikoli

jmenované. Pro  zajímavost lze ještě  uvést, že Alexander  Dubček

byl předsedou  Federálního shromáždění i  v srpnu 1969,  kdy bylo

přijato Zákonné opatření předsednictva FS o některých přechodných

opatřeních nutných k upevnění a  ochraně veřejného pořádku. V ş 4

nařídilo  rozvázat  pracovní  poměr  s  každý,  kdo svou činností

narušuje  socialistický společenský  řád. Toto  zákonné opatření,

vztahující se např. i na  studenty, postihlo tehdy statisíce lidí

nikoli na  dobu pěti let, nýbrž  na více než 20  roků. Tam podpis

Alexandra Dubčeka  vedle podpisů tehdejšího  prezidenta Svobody a

předsedy vlády Černíka nechybí.

Tolik o  tzv. lustračním zákoně  a jeho oponentech.  Já osobně si

myslím, že  daleko podstatnější jeho vadou  je skutečnost, že byl

vypracován a přijat  nejméně s ročním zpožděním a  pokusím se teď

vysvětlit, proč.

Komise  pro   objasnění  událostí  17.  listopadu   1989  byly  v

parlamentě   dvě.  Ta   první,  která   měla  pouze   dohled  nad

vyšetřováním, skončila svou činnost v květnu 1990 a naznačila, že

při událostech v listopadu 1989 mohlo jít o jakési blíže neurčené

spiknutí, organizované Státní bezpečností na základě pokynů KGB a

za tichého  souhlasu některých orgánů KSČ.  Cílem měla být obměna

nebo obroda  ve vedení strany  a státu podle  přání Moskvy. Vývoj

posledních  let,  ale  zejména  v  roce  1989  tomu  nasvědčoval.

Postalinistické,  konkrétně brežněvovské  vedení KSČ,  závislé na

okupantech z roku 1968, neskýtalo záruky pro definitivní ukončení

studené války a sblížení Východu se Západem.

Teorii  tzv. spiknutí  podpořily  i  různé publikace,  které však

budily  podezření,  že  jde  sice  o  důkazy  a doklady čerpané v

bohatém archívním  materiálu Státní bezpečnosti,  ale uzpůsobené,

poskládané  nebo  i  dezinformačně  upravené  tak,  aby  sloužily

jedinému  účelu  -  destabilizaci   nově  se  tvořících  struktur

společnosti.

V září 1990 v novém parlamentě, zvoleném v červnu toho roku, byla

proto ustavena druhá komise -  nikoli jen pro dohled, nýbrž přímo

pro  vyšetřování  událostí  listopadu  1989.  Byli  do ní zvoleni

poslanci všech  politických stran a  hnutí zastoupených ve  FS, s

výjimkou  poslanců maďarských  stran, které  o členství  v komisi

neprojevily zájem.  Stal jsem se předsedou  této komise, která na

rozdíl od  té předchozí měla  Statut komise vyšetřovací,  tzn. že

svědci před ní vypovídající mohli být postihováni sankcemi jako u

soudu pro  křivé svědectví. Navíc byl  komisi příslušnými rozkazy

ministra  vnitra  a  ministra  obrany  umožněn  přístup  ke  všem

materiálům, jimiž tato ministerstva disponují.

Musím  říct  rovnou,  že  po   bedlivém  studiu  všech  důkazů  a

vyhodnocení všech výslechů dospěla komise k jednoznačnému závěru,

že 17. listopadu 1989 nešlo  o předem připravenou akci ke svržení

dosavadního režimu za cizí účasti, i když tak nakonec vyzněla.

Komise  nenalezla  nic,  co  by  tomu  nasvědčovalo a nebylo těch

materiálů  málo: 279  svědeckých výpovědí,  které obsahují  1.645

stran  protokolů.  Dále  32.897  stran  dokumentace  vlastní  a k

dispozici navíc  4.000 protokolů o výslechu  svědků, tedy dalších

20 tisíc stran trestních spisů Vojenské prokuratury.

Nemůžu  vyloučit,  že  neexistují  důkazy,  k  nimž  jsme se přes

veškeré úsilí nedostali. Zejména v bohatém archívu materiálů KGB,

které jsou stále nedostupné. My jsme však nic podobného nenašli a

bylo  by neseriózní,  kdybychom nadále  šířili jen  a jen dohady.

Zato  jsme   však  přišli  na   něco  jiného,  pro   další  vývoj

podstatného, co má s lustracemi  mnoho společného. Dá se říct, že

je to přímo vyvolalo.

Jako první jsme vyslechli členy první parlamentní komise, abychom

zjistili,   zda   mezi   nimi   nejsou   spolupracovníci   Státní

bezpečnosti.  Tato komise  byla totiž  ustavena už  29. listopadu

1989   starým,  tj.   komunistickým  parlamentem,   v  němž   StB

pochopitelně měla  svá tykadla. Ukázalo se,  že z 15členné komise

byli  čtyři  tajnými  spolupracovníky  a  jeden mládežník dokonce

absolvoval kurs  bojůvkářů pro tzv. dialog  s opozicí. Výcvik byl

uspořádán pod  patronací StB ve Slušovicích.  Datum 29. listopadu

je  svým způsobem  historické ještě  ze dvou  důvodů. Toho dne se

komunistická  strana "vzdala"  své  vedoucí  role zrušením  čl. 4

Ústavy a  současně toho dne vedoucí  funkcionáři StB rozváželi do

všech  krajů  instrukce  o  zásadách  činnosti  kontrarozvědky ve

změněných podmínkách (pozn.  red. zásady činnosti kontrarozvědky,

viz  NN  č.  17).  To  jsme  zjistili  hned při prvních výsleších

náčelníků StB. V těchto Pokynech  se mj. nařizuje: "Aktivizovat v

maximálním  rozsahu agenturní  práci. Využít  vlivové agentury  k

intenzivnímu  pronikání do  opozičních seskupení.  Zaměřit se  na

dezinformaci     protivníka.     Kompromitovat    nejradikálnější

představitele  opozice  a  prohlubovat  rozpory  uvnitř  opozice.

Současně vytvářet podmínky k přechodu příslušníků StB do struktur

státní správy  a vybraných podniků.  Várazně zvýšit konspirativní

činnost v celé struktuře  StB. Stabilizovat a postupně rozšiřovat

agenturní síť. Klást důraz zejména na vlivovou a poziční agenturu

- především  v  hromadných  sdělovacích  prostředcích,  aby  byla

schopna ovlivňovat situaci ve prospěch KSČ."

Nevím, jestli vám všem  je tento stranickobyrokratický jazyk dost

srozumitelný. Šlo  o to -  nahradit ztrátu vedoucí  role zaručené

Ústavou metodami  konspirativními. Už toto  zjištění mělo vést  k

jedinému logickému závěru: zastavit činnost komunistické strany a

prohlásit   Státní   bezpečnost   za   protiústavní  spikleneckou

organizaci  se  všemi  z  toho  plynoucími  důsledky. Nestalo se.

Naopak komunistické straně byla  zachována orgnizační struktura v

celém státě přes kraje, okresy až  po obce a podniky průmyslové i

zemědělské. Zůstalo  zachováno finanční a  materiální zabezpečení

KSČ i StB.  Umožnilo se tak praní špinavých  peněz uvnitř státu i

těch  zahraničních  černých  kont.  Ani  v  StB  se  žádná včasná

opatření  neuskutečnila. V  první vládě  národního porozumění byl

resort  ministra  vnitra  svěřen  třem  osobám  -  dvěma  bývalým

komunistům   Čalfovi   a   Komárkovi   a   bývalému   disidentovi

Čarnogurskému,  který  pochopitelně  věnoval  víc  péče problémům

slovenským než celostátním. Federální ministerstvo vnitra bylo až

do ledna  1990 prakticky v rukou  tehdejšího 1. náměstka a  tím i

šéfa  StB generála  Lorence.  V  této funkci  pokračoval zpočátku

ještě  také  u  nového  ministra  vnitra  dr.  Sachra  a byl jeho

poradcem až do  začátku dubna. Například text smlouvy  StB s KGB,

která  byla  v  únoru  1990  podepsána  v  Moskvě  za přítomnosti

prezidenta  Havla,  zpracovával   pro  ministra  Sachra  zástupce

Lorence  Vykypěl,  který  teď  spolu  s  Lorencem  sedí na lavici

obžalovaných.  Kádroví  příslušníci  StB  byli  se  svými platy a

technickým  vybavením ponecháni  na volné  noze. Zůstali  doma na

telefonu pouze  v pracovní době.  To trvalo až  do druhé poloviny

května,  kdy  byli  za  velikého  křiku  propuštěni s odstupným a

někteří se doteď soudí s  novým ministrem a jeho náměstkem. Pokud

nejsou  členy různých  ozbrojených bezpečnostních  a detektivních

služeb  soukromých,  kterých  je  u  nás  několik  desítek tisíc,

pobírají podporu v nezaměstnanosti, která např. u pana Vykypěla v

době  jeho výslechu  před naší  komisí, tedy  začátkem roku 1991,

činila 4.500 Kčs.

To  vše  jen  pro  ilustraci  (Illustration)  a  nyní  přejděme k

lustraci  (Lustration),  nebo  jak  naši  němečtí  přátelé trefně

říkají "prosvícení" (Durchleuchtung):

Údaje o  spolupracovnících StB, včetně  znaku spolupráce, krycího

jména,  dat narození  a data  záznamu v  evidenci, tvoří  Registr

svazků, který byl  veden ve všech krajích. Záznamy  v něm nedělal

řídící  orgán, nýbrž  nijak nezainteresovaný  úředník na  základě

písemných  hlášení schvalovaných  příslušným náčelníkem.  V tomto

registru  je  celkem  shromážděno  na  půl  miliónu údajů, ale to

neznamená,  že tolik  bylo spolupracovníků.  Skutečných agentů se

odhaduje asi 80 až 90 tisíc. I to je dost. Všechna tato data byla

pod dohledem  členů naší komise  přepsána na počítač.  V prosinci

1990  byl registr  pod ochranou  svezen ze  všech krajů do Prahy,

abychom s ním mohli operativně pracovat. Nyní je opět v trezorech

federálního  ministerstva  vnitra  a  slouží oficiálním lustracím

podle zákona 451/91.

To  ovšem nebyl  jediný zdroj  našich informací  o spolupráci  se

Státní  bezpečností.   Tyto  záznamy  jsme   ověřovali  výslechem

kádrových příslušníků StB, měli jsme k dispozici seznamy živých a

arhívovaných svazků zájmových osob na mikrofiších, protokoly tzv.

Z-fondů,   tedy   různě   bokovaných   fondů   i  protokoly  tzv.

skartovaných svazků.  Tyto byly začátkem prosince  1989 na příkaz

Lorence ničeny,  ale dodnes nevíme, zda  např. nebyly vyvezeny do

Ruska  nebo   před  zničením  okopírovány.   Zachovaly  se  ovšem

agenturní  zprávy   jako  součást  svazků   osob,  na  něž   byly

prověřované osoby  nasazeny. Prostě zdrojů  informací je mnoho  a

když  jsme je  navzájem překřížili,  troufám si  tvrdit, že  jsme

získali  velice  přesný  obraz  o  spolupráci  občanů  se  Státní

bezpečností.  To  vše  nebylo   samoúčelné,  poněvadž  jsme  měli

objasnit,  zda  šlo  či  nešlo  o  široce  založené  spiknutí  ve

spolupráci s agenturní sítí. Nejsme si ovšem už tak docela jistí,

že tato agenturní síť nefunguje dodnes.

V lednu  1991  plénum  FS  komisi  uložilo  zjistit,  kdo z členů

parlamentu je evidován v  archívech StB jako spolupracovník. Dále

kdo z  pracovníků Kanceláře FS,  z ministrů a  jejich náměstků ve

federální vládě, z pracovníků Úřadu předsednictva federální vlády

a totéž bylo doporučeno provést  v Kanceláři prezidenta republiky

a v  obou  národních   vládách  i  republikových  zastupitelských

sborech.

Komise   zjistila,  že   mezi   poslanci   FS  je   evidováno  16

spolupracovníků.  Bylo  jim  to  oznámeno   a  pokud  do  15  dnů

neodstoupili, což učinilo 6  poslanců, byla jejich jména oznámena

na  plenárním  zasedání.  Všech  10  takto  označených  si mandát

ponechalo, většina  se s námi soudí  a nejméně dva z  nich jsou i

na  kandidátce  do  nových  voleb  za  KSČM,  která  odmítla  své

kandidáty lustrovat. Předsedovi federální vlády byl předán seznam

jmen členů vlády  a jejich náměstků pozitivně lustrovaných  - 6 v

kategorii "tajný  spolupracovník" a 8  jako "spolupracovník" StB.

Mezi zaměstnanci  Úřadu předsednictva vlády  bylo zjištěno celkem

33 spolupracovníků, z toho  17 v kategorii "tajný spolupracovník"

a 16  jako   "spolupracovník"  (tj.  důvěrník,   informátor  nebo

kandidát  tajné  spolupráce).  Zjišťovali   jsme  i  to,  kdo  ze

zaměstnanců  tohoto úřadu  byl kádrovým  příslušníkem Federálního

ministerstva vnitra. Celkem bylo  takto evidováno 15 příslušníků,

z toho 7 je zařazeno v  činných zálohách. V Kanceláři Federálního

shromáždění  bylo zjištěno  celkem 25  zaměstnanců, z  toho 16  v

kategorii "tajný spolupracovník" a 9 v kategorii "spolupracovník"

StB.  Jedenáct pracovníků  bylo ve  vedoucích funkcích kanceláře.

Údaje  o  Kanceláři  prezidenta   i  o  republikových  vládách  a

zastupitelských sborech neměla naše komise k dispozici.

Při práci s těmito materiály  jsme ovšem zjistili, že jsme nebyli

jediní a bohužel  ani první, kdo měl k  údajům přístup, Před námi

se  k nim  zcela volně  dostávali kádroví  příslušníci StB  a sám

Lorenc  vypověděl, že  tam chodili  jako do  bufetu. K materiálům

měli  přístup i  někteří členové  první parlamentní  komise, dále

členové  tzv. občanských  prověrkových komisí,  zaměstnanci Úřadu

pro ochranu  ústavy a demokracie  (dnes Federální bezpečnostní  a

informační služba,  která už není součástí  ministerstva vnitra a

spadá  pod  kontrolu   Federálního  shromáždění),  potom  všichni

ministři   vnitra  federální   i  republikoví   a  jimi  pověření

pracovníci.  A taky  tkví největší  nebezpečí, pokud  jde o  tzv.

divoké  zveřejňování  seznamů,  které  mohou  být  nepřesné  nebo

úmyslně  falšované.   Lidé  v  nich  uvádění,   ale  i  ti  dosud

nezveřejnění,  se  takto  mohou  stát  objektem  vydírání a teď v

předvolební kampani i zostouzení. Potud účel lustrací, které byly

a jsou,  a  to  nutno   zdůraznit,  nedílnou  součástí  objasnění

událostí 17. listopadu 1989. Co k nim vedlo a co z nich plyne pro

současnost i budoucnost.

Někoho možná zarazí nebo překvapí, že mezi spolupracovníky StB je

poměrně  málo současných  funkcionářů KSČ  a KSS,  ale ti to měli

jako  služební  povinnost,  včetně  redaktorů  stranického tisku.

Estébáci měli zákaz mezi nimi verbovat. Zato je tam dost bývalých

komunistů i příslušníků jiných stran Národní fronty, vyhozených v

letech normalizace, a to i z řad aktivní opozice. To se dá snadno

vysvětlit. Opozice  nebyla nikdy jednolitá,  tak se jen  jevila a

mnohdy i tvářila pod  společnou hrozbou perzekucí. Ve skutečnosti

byla mnohotvárná a různonázorová. Jen  její menší část, stále mám

na mysli tu aktívní, jakou  byly např. různé občanské iniciativy,

byla přesvědčena  o naprostém rozpadu socialistického  režimu a o

jeho  úplné likvidaci.  Většina,  zejména  ti, kteří  usilovali o

jakési obrození socialismu v šedesátých letech, se orientovali na

obnovu  socialismu s  lidskou  tváří  a na  rehabilitaci vlastní.

Prostě nedospěli k názoru,  že reformovat nelze nereformovatelné.

Tak  se  chystali  ke  kulatým  stolům.  Mnozí z nich naznačovali

přístupnějším   funkcionářům   tehdejšího   vedení   KSČ   i  těm

prozíravějším z  řad StB, že není  zcela vyloučena jejich budoucí

spolupráce na tzv. perestrojce režimu.  Tak to přece probíhalo už

od  roku  1985  v  Sovětském  svazu  pod vedením Gorbačova, který

zůstal doposledka  jejich vzorem. Neuvědomili si  - a neuvědomují

si to  dosud - že se  dopouštějí stejných chyb jako  v roce 1968,

kdy  se  obrození  zaštítilo  bývalými  i  tehdejšími  pracovníky

bezpečnosti a do čela armády  se dostal Dubčekem vybraný exponent

sovětského armádního sboru Martin  Dzúr. Nepochopili - a nechápou

dosud  - že  nějaká třetí  cesta pod  patronací starých  struktur

neexistuje. Vedeni  mnohdy dobrou vírou, že  spolupráce s určitou

vstřícnou složkou uvnitř StB  urychlí přeměnu, vystavovali se tak

nebezpečí vlastní  kompromitace. Po převzetí moci  by se de facto

stali rukojmími tajných služeb.

A nyní vám řeknu, co jsem ještě  nikomu neřekl a co mi nepřestává

vrtat  hlavou. Je  to pouze  má osobní  domněnka -  že totiž onen

Registr svazků i jiné  údaje statistickoevidenčního odboru nebyly

zničeny  nejen pro  nedostatek času  v tom  překotném období, kdy

spolu  s berlínskou  zdí se  bortily všechny  hradby socialismu v

Evropě. Ani  to nebylo jen nějaké  lajdácké opomenutí. Myslím, že

šlo a jde o cílenou akci, dokumentující, jak rakovinově prorostlá

byla tkáň  naší společnosti. Tedy snaha  umenšit vinu těch, kteří

to prováděli, protože jejich podpisy v registru jsou na rozdíl od

jmen obětí většinou nečitelné. Tedy vhodný způsob, jak se ukrýt v

davu.

Možná,  že jsem  příliš podezíravý,   ale pořád  mám na  mysli ty

Pokyny  z 29.  listopadu 1989,  které nahradily  vedoucí roli KSČ

kryptokomunistickou touhou po návratu a po odvetě. Dokud nezískám

přesvědčivé důkazy,  že se jimi estébácké  podsvětí dosud neřídí,

nemohu souhlasit s tlustou čarou za minulostí.

12. května 1992

 

Pozn. red. Je  možné, že domněnka Jiřího Rumla,  že StB nezničila

registr  svazků  záměrně,  se  zakládá  na  pravdě.  Pak se ovšem

přepočítala, protože registr svazků se dřív nebo později zákonitě

obrátí   proti  samotné   StB   a   KSČ,  proti   příslušníkům  a

nomenklaturním kádrům těchto  zločineckých organizací. Zveřejnění

tohoto registru k tomu výrazně přispěje.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Ruml Jiří                                                              ¦

¦Název: Co s minulostí?                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 008 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 12.05.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

22. až 24. května tohoto  roku se v Berlíně uskutečnilo kolokvium

na téma - Jak zacházet se stalinskou minulostí ve střední Evropě,

udělat za vším čáru nebo se snažit o očistu společnosti?

Setkání uspořádala německá nevládní organizace ŢZelení 90Ţ a jako

hlavní  řečník za  německou  stranu  zde vystoupil  Jochem Gauck,

evangelický farář,  bývalý disident, zmocněnec  bonnské vlády pro

vyšetřování  činnosti  Stasi.  Kromě   Němců  (NDR)  se  kolokvia

zúčastnili  Rusové,  Maďaři,  Češi  a  Poláci.  Z každé země byli

pozváni dva lidé - vždy jeden radikálnější a jeden umírněnější. Z

české strany to byli Eva Kantůrková za ŢumírněnceŢ a Jiří Ruml za

ŢradikályŢ. Jeho projev zde přetiskujeme.

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Anthropoid II                                                          ¦

¦Název: Pane Cibulko...                                                        ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 010 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Vámi vydávaný seznam spolupracovníků StB v Rudé Krávě je zatím to

největší svinstvo,  kterého jste se  dopustili. Asi již  víte, že

celá  Vaše akce  vyvolala několik  pokusů o  sebevraždu a  pan J.

Novotný se zhroutil a je v kritickém stavu.

Nemůžete  nevědět, že  mezi zveřejněnými  jmény je  nejméně jedna

třetina takových  lidí, kteří byli  režimem postiženi, často  jim

nezbývalo  nic  jiného  než  se  StB  upsat  a  pak třeba podávat

zkreslené   a    matoucí   informace,   které    estébáky   spíše

desinformovaly  než informovaly.  A pokud  jde o  ty malé rybky v

podobě   různých   tzv.   důvěrníků,   tam   už   si   přeci  StB

zaregistrovala, koho chtěla.

Způsobili jste obrovskou křivdu  desetitisícům místo toho, abyste

konečně zveřejnili  ty skutečné interní  zaměstnance StB od  roku

1948,  kteří  lidi  nezřídka  bili,  nenáviděli  a které k výkonu

tohoto povolání nikdo  nenutil. Nebo jste snad i  Vy jim zavázáni

za to, že Vám ty zavádějící seznamy poskytli??

Opakujeme  znovu: dopustili  jste se  hrozného bezpráví  na mnoha

nevinných  lidech,   těžce  jste  urazili   i  našeho  milovaného

prezidenta V. Havla. Pomsta krutá  a oprávněná, pane Cibulko, Vás

nesmí  minout. Jestliže  co nejdříve  veřejně celému  národu tuto

svou hroznou chybu nepřiznáte, oznamujeme Vám se vší vážností, že

10.  srpen  1992  bude  na  této  Zemi  Vaším dnem posledním. Tak

přísaháme ve jménu Otce i Syna, Ježíše Krista, Pána našeho.

Skupina Anthropoid II

 

 

 

 

 

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Pecka Karel                                                            ¦

¦Název: Projev na valné hromadě Obce spisovatelů                               ¦

¦Zdroj: NNp                               Ročník........: 0002/019   Str.: 011 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992                        Datum události: 11.04.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Karel Pecka

Od listopadového převratu v r.  1989 uplynulo téměř 30 měsíců, to

z odstupu  umožňuje pokus  o  přesnější  zhodnocení dějů  a věcí,

které se odehrály.

Především jde o vlastní pojmenování tohoto převratu, které se zdá

příznačné pro následný vývoj v celé jeho rozporuplnosti. Sametová

revoluce je  podivný výraz, jakoby poetický,  ve skutečnosti však

nepřesný. Je na pováženou  vydávat za revoluci zhroucení systému,

který od Vladivostoku po berlínskou  zeď vyhnil natolik, že už se

nedokázal udržet  vstoje. Ale nebylo by  korektní dnes poukazovat

na  jednotlivosti, které  se daly   zařídit lépe  a na  ty, které

neměly být  pojednávány vůbec. Snad  jen na okraj  a pro moudrost

obsahu  verš básníka:  Stejně tak  jako loudavost  je škodlivý  i

příliš velký spěch ...

V osobním životě  neblahou, avšak v  politice trestuhodnou chybou

je podlehnutí představě, že se  budoucnost podřídí a bude vyvíjet

podle  vlastních přání.  Takový  idealismus  je pro  jedince jeho

osobní  záležitostí,  ale  jeho  uplatňování  v  širších realcích

politických vyzní nutně jako naivita. Předpoklad, že všichni lidé

jsou  dobří a  že zločinci  z povolání  se kouzelným  heslem mága

promění  v andělský  sbor, je  nerealistické... Oslovení  sametem

nejen nezabralo a nevypukl ráj, ale notorická spodina, které je i

v tom nejideálnějším  společenství nejméně deset  procent, bystře

pochopila  svou šanci.  Samet, tato  příliš měkotná  látka, totiž

lehce  chytá prach,  její podstata  dokonce je  taková, že  smetí

přitahuje.

Pro  naši  historii  tohoto  století  jsou  charakteristické  dvě

osobnosti: Masaryk a Beneš. Když Masaryk při návratu do vlasti po

válce vystoupil na první stanici z vlaku a vítající sbor politiků

mu přednesl  své návrhy na další  budoucnost státu, Masaryk řekl:

Pánové, tož to  ne! Jak se můžeme poučit  z Peroutkova geniálního

díla Budování  státu, bylo třeba  rozhodnosti Masaryka, tvárnosti

Pětky a tvrdosti Rašína, aby byl odražen atak  bolševické  levice

a položeny pevné základy k demokratickému vývoji.

Naše  dnešní  situace  je  příznačná  tím,  že postrádá osobnosti

nadané  masarykovskou  mužností.  Tím  více  se  vyskytuje postav

(figur)  benešovské měkkosti  a ústupnosti,  jejíž nezdary nejsou

omluvitelné vlastními chybnými prognózami. Pan Hodný se vystavuje

nebezpečí, že  ve snaze, aby ho  každý měl rád, promrhá  i uznání

svých kladných přínosů a vlastností.

Aby totalitní diktatura mohla  panovat, musí si sestrojit nějakou

ideologii,  jíž by  se dalo  provozování násilí  podepřít. Jednou

může  ospravedlňovat  likvidaci  Židů,  jindy  třídních nepřátel.

Prosazování takové ideologie provází  zničující tažení proti všem

odlišným,  a pokud  je  nelze  zcela vyhubit,  protože proklamují

odvěké  mravní hodnoty  a tím  jsou nezničitelné,  co nejvíce  je

oslabit.  Čtyřicet  let  soustředěné  bubnové  palby komunistické

propagandy  a  denní  torpedování  hodnotových  kategorií dosáhlo

katastrofálnějších výsledků, než jsme si možná připustili. Když se

dnes  někdo  odváží  použít  pojmů  jako  vlast, čest, mravnost a

svědomí, je většinou držen za blázna.

Chrobák  je  brouk  určený  nezaměnitelně  osobitými  znaky. Jeho

obživou a  podmínkou přežití jsou  exkrementy. Komunista je  tvor

navenek  lidského  vzezření,   pracující  v  každém  společenském

systému  za neměnnými  cíli: destabilizace,  destrukce a uchopení

moci. Kdežto  chrobák je entomologicky  nezaměnitelně definován a

nemůže  předstírat,  že  je  zlatohlávek,  současný  komunista se

zapřísahá  svou  oddaností  a  láskou  k  demokracii.  To  je  ta

grotesknost sametu a omylně chápané  tolerance, kdy nikdo v danou

chvíli nedokázal říci: Tož to ne, soudruzi.

Důsledkem toho je  dnešní stav. V praxi se už  jaksi vžilo, že za

zločiny čtyřicetileté  komunistické diktatury vlastně  není nikdo

vinen,  ať už  v ekonomice,  ať v  životním prostředí  a hlavně v

rumištích  lidských  duší.  Za  nečinného  přihlížení ministrů se

kamsi do ztracena rozplývají  narabované miliardové majetky KSČ a

SSM, soudruzi, kteří byli na správné straně barikády, když věšeli

Horákovou,  stejně jako  Slánského, zasedají  ve správních radách

akciových  společností, tudíž  jsou zase  na té  správné straně a

odborářský vůdce hrdě prohlašuje  svou organizaci za rudou. Nebyl

uznán   třetí  odboj,   protože,  jak   prohlásil  jeden   vládní

představitel, kulak, kterému vzali pole, nebyl žádný odbojář. Ale

naopak, když se někdo postavil na  odpor proti násilí se zbraní v

ruce, je mu při rehabilitaci vyměřen dodatkový trest za nezákonné

držení zbraně.  Byl rehabilitován kapitán  Pich - Tůma,  který se

zpupně přiznal k vraždám a  mučení třídních nepřátel v padesátých

letech, poněvadž pro něho je  platnou směrnicí příkaz strany, ale

ze zbylé třetiny něco přes čtyřicet tisíc politických vězňů, když

dvě třetiny již vymřely stářím v bídě a na následky věznění, z té

dosud  živořící třetiny  bylo želvím  tempem odškodněno  jen něco

přes  sedm  tisíc  lidí,  ačkoliv  jde  o  jednoduchou technickou

záležitost.  Asi chybí  jeden počítač.  Každý člen  KSČ, který po

roce 68  prošel prověrkami, se  dopustil vlastizrady, protože  se

zavázal spolupracovat s nepřátelskou mocností. Tato kolaborace je

prý promlčena, jakkoliv pokračovala až do listopadového převratu.

A mnoho  těchto  viníků  se  stejnou  motivací  vyvíjí  sabotážní

činnost  dodnes,  jenom  jinými  způsoby,  pro  něž  jim otevřela

prostor  sametová revoluce.  Před soudem,  podobajícím se frašce,

sedí s nohou přes nohu trojice  evidentních zlosynů a směje se do

tváře vypovídajícím svědkům. Usvědčený  agent StB dostává pro své

choromyslné   výplody  k   dispozici  celé   stránky  v  novinách

zabarvením  a obsahem  tak hnusných,   že se  dají číst  jedině s

pinzetou.  Komunistická strana  nebyla prohlášena  za zločineckou

organizaci, ačkoliv míra jejích zločinů proti lidstvu si nezadá s

nacisty. Tyto skutečnosti nejsou  výjimkami, jejich výčet by bylo

možné  dlouho  rozšiřovat.  Důvodem  tohoto  stavu  je fakt, že v

zákonodárných  sborech  a  vysokých  vládních  funkcích  zasedají

členové, kteří  v minulosti sesazovali  zákony totalitním režimům

pro potlačení spravedlnosti a dnes za stejným cílem těchže zákonů

užívají jakoby v zájmu demokracie.

Zdánlivě do ztracena se rozplynuly  statisícové sbory členů StB a

jejich   spolupracovníků  od   domovnic,  lidových   milicionářů,

bachařů, cenzoru až po ministry. Představa, vnucovaná veřejnosti,

že  podpis těmto  službám je  něco jako  svezení lokálkou, kde je

možné podle libosti vystoupit třeba  i za jízdy, je záměrný klam.

V tomto případě je  to faustovské upsání krví až  do smrti, která

by se přiblížila úměrně tomu, jaký odpor by signatář kladl nároku

Mefista  na   poskytování  požadovaných  služeb.   Podpis  Státní

bezpečnosti je  doživotní závazek. A tak  mezi námi chodí utajená

armáda s noži v rukávech a tam, kde nemůže bodnout, aspoň řízne.

Jedna  z největších  trapností  dneška  je otázka  Slovenska. Sny

separatistů  o  nekontrolované  výrobě   a  kšeftu  se  zbraněmi,

souběžně  se  zřízením  centrálního  překladiště  drog  pro celou

Evropu  v  ideálně  položené  Bratislavě,  což  by  ze  Slovenska

vytvořilo  nový  Kuwait,  jsou  jistě  lákavé.  Pokud  by se tato

možnost  jevila  fantaskní,  stojí  za  povšimnutí některá fakta.

Tento náš územní prostor se stává, nebo podle některých odborníků

již  stal,  nejvýhodnějším  kanálem  přepravy  drog.  KGB,  dříve

ovládající  SSSR politickomocensky,  dnes přesunuje  svůj zájem a

činnost  do   sféry  finanční.  Nenarušená   struktura,  dokonalá

organizace  a  špičkové  technické  prostředky  předurčují  KGB k

efektivním výkonům ve všech  oblastech podnikání. Pro jisté kruhy

na Slovensku by bylo propojení  s KGB silně žádoucí. Celý problém

musí  ovšem rozhodnout  Slováci sami.  Dějiny jsou  iracionální a

stávají  se  definitivní  teprve,  až  se  odehrají,  zde si může

dovolit nějaké věštby jen  podřadný prognostik. Případný je ovšem

verš básníka: Opustíš-li mne, nezahynu, opuštíš-li mne, zahyneš.

Dnešní  situace připomíná  údobí před  únorovým pučem  v r. 1948.

Avšak nikoliv diktatury  je třeba se obávat, jak  varují právě ti

nositelé dlouhých nožů, aktivizuje se tatáž garnitura jako tehdy.

Šokována  listopadovým převratem  vrhla se  do pohostinné  náruče

Občanského fóra  a v roli  prvořadých demokratů začala  usurpovat

pozice a  moc. Během posledních  dvou let však  je dnes jasnější,

kdo  je kdo  a kdo  je  schopen  čeho. Je  pravděpodobné, že  puč

nebudou schopni  zopakovat. Jsou už jen  stalinskými pohrobky bez

Stalina,  postrádají dostatek  vlastních  sil  a nemají  čí tanky

pozvat.  Budou  škodit  ze  všech  sil,  budou  páchnout,  ale na

vítězství nemají.

Obec spisovatelů prožívá  intenzivně proces společenského tříbení

a dění.  Oproti minulosti  má jednu  obrovskou přednost.  Je obcí

lidí, kteří se těší účasti na svobodě, volně rozhodujících o sobě

a svých  postojích. Není  jako v  minulosti sborem  přisluhovačů,

kývalů a oportunistů, což neznamená,  že zde takoví chybějí. I to

je  důsledek  onoho  sametu,  který  dovolil  mimikry  notorickým

klouzákům. Nedá se s tím nic dělat, pokud budou platit příspěvky,

úroveň svých dalších děl už předvedou sami.

Vážení přátelé, odehrála se však jedna věc, jejíž zásadní dějinný

význam nám jakoby uniká. Definitivně ztroskotal útok materialismu

v zápasu o člověka, o jeho duši  a myšlení. Zhroutila se idea, že

člověk   je  vrcholem   a  tudíž   pánem  vesmíru,   vyjádřená  v

Dostojevským  předloženém axiómu:  Duša  -  eto kletočka,  otca v

mordu  možno!  Budou  slábnout   a  ustupovat  konfúzní  varianty

filozofie: Člověk je jako Bůh, člověk  je víc než Bůh, Bůh není a

tedy člověk je Bůh, a nakonec Bůh jsem já sám.

Takže  je  možné  uvažovat,  že  skončila  a  doznívá jedna etapa

historie, poněvadž nástroje, které  její zrůdnost měly osvědčit a

dovést ke  světovládě, byly zváženy a  shledány lehkými. Tím není

řečeno,  že jsou  vyřešeny  všechny  konflikty a  obratem nastane

zlatý věk. Tak tomu rozhodně  není, ale vyvstala nová, ohromující

a ne  zcela  pochopená  naděje.   Současně  je  to  naděje  těžce

zavazující, ale má-li naše civilizace  vůbec přežít, je to patrně

naděje poslední.

Děkuji vám.

(red. zkráceno)

 

Karel Pecka, č.  spisovatel, v roce 1949 byl  zatčen za letákovou

akci a byl  vězněn 11 let (Jáchymov, Bytíz).  Po návratu pracoval

jako technik ND a od roku  1965 se věnoval výhradně literatuře. V

době  normalizace  nesměl  publikovat.  Svá  díla  uveřejňoval  v

samizdatu a v exilových nakladatelstvích. Romány - Horečka, 1967,

1990, Veliký  slunovrat, 1968, Motáky  nezvěstnému, Toronto 1980,

Brno 1990.

-čbs-