--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kohout Lubor č.: 1222
Název: O jedné vile,. náměstkovi a ...
Zdroj: NN Ročník........: 0002/019 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Bylo jednou jedno království a v něm stál takový docela maličký domeček. Vždyť měl jen dva pokoje, ložnici, jídelnu, malou jídelnu, koupelnu, kuchyň, předsíň, byt pro domovníka, dva sklepy, prádelnu a půdu. Kolem něj byla zahrádka, také nebyla velká, jen něco přes čtyři tisíce čtverečních metrů. V tom domečku bydlela jedna paní, jeden pán a jejich dvě malé děti. Žili si docela spokojeně. Až do doby, kdy, kde se vzal, tu se vzal, přišel do království zlý měsíček, jmenoval se Únor. Sotva se Únor v království objevil, vtrhl do okolních domečků, vyhnal jiné paní a jiné pány s jejich dětmi, některé zavřel do kriminálu, některé zavraždil a někdo před Únorem raději utekl. Ten Únor byl měsíček opravdu velmi zlý, a protože zla bylo na světě vždycky víc než dobra, našel rychle hodně pomocníků. Ti svého měsíčka začali nosit na ramenou a říkali mu vítězný. Z království utekli i obyvatelé toho malého domečku, paní s pánem i s dětmi. Nechali jej opuštěný, ale samozřejmě nezůstal prázdný dlouho. Únorovi pacholci potřebovali také někde bydlet, a tak se jeden z nich z domečku nastěhoval. Narodily se mu tam děti. Možná si i hrály s hračkami, které tam nechaly jiné děti, možná i spaly v jejich postýlkách nebo brnkaly na jejich klavír, kdo ví? Voda tekla, únorův pomocník stárnul a domeček si se svou paní od Února koupil. Protože měl zásluhy a hlavně funkce, nemusel za něj zaplatit moc, stačilo tak trošku, aby se neřeklo. Voda dál tekla a do království přijely tanky, aby zachránily Února, který byl v nebezpečí. Jeho pomocníky si potom mezi sebou začali vyřizovat účty. A protože funkcí bylo čím dál méně, z některých svých soudruhů udělali nepřátele. A tak Únorův pomocník z domečku přišel o funkce, ale o domeček ne. Vždyť byl pořád přece jen soudruh a měl zásluhy.
A pak to přišlo. Únor byl najednou pryč. Z věznic byli propuštěni jeho protivníci a začala se budovat demokracie, snad již bez měsíčků. Do království se postupně vraceli i ti, kteří dříve před Únorem a jeho pochopi utekli. Velká rada rozhodla, že Únorovi pohůnci musí vrátit, co jim ukradli. Vrátila se i paní z domečku, sama, manžel zemřel a děti si zvykly v cizině. Paní si přečetla příkazy Velké rady a chtěla svůj ukradený domeček zpátky. Ale Únorovi pacholci v něm se divili: "vždyť je náš" říkali "nic vám nedáme". A nedali. Divná pohádka? Spíše podivná realita.
V roce 1947 koupil JUDr. Jaroslav Moravec vilu s pozemkem a zahradou v Dobřichovicích č. 104. Bydlel v ní společně se svojí rodinou a po komunistickém převratu s manželkou a dětmi utekl přes hranice.
Moravcovi emigrovali narychlo, dokazuje to i "Seznam vnitřního zařízení" pořízený 20. května 1949 bezpečnostním referentem. Vyjímám z něj malou část: "Pokoj č. 2-dětský: 1 knihovna modřínová s dětskými hračkami, 1 modřínová skříň s dětskými šatečkami, 2 mosazné postýlky, 2 slamníky, 2 peřiny, 2 podhlavníky a prostěradla, 2 kovové noční stolky, 2 stojaté lampy, 1 modřínový umývací stolek s různým dětským prádlem, 2 modřínová křesla, 1 modřínový stolek, 1 houpací židle, 1 kovová sedačka, 1 koberec asi 2 1/2 m dlouhý, 2 předložky před postel, 1 dečka na stůl a na židli. Jídelna: 1 piano křídlové, 1 příborník, 1 vytahovací stůl, 3 malé stolky, 5 křesel, 1 prádelníček s různými knihami, 1 radio Telefunken, 2 tabuletky, 1 kanape tapecírované, 2 kulaté polštáře, 1 přikrývka, 3 kusy záclon, 1 telefon, 1 malý polštářek, 3 koberce, koupelna: 1 župan, 1 dětský kabátek, 1 dvoukřídlová skříňka, 3 ručníky, 1 osuška atd., atd." Vilu i s kompletním zařízením převzal komunistický funkcionář František Vodsloň do národní správy. Vodsloň během svého života prošel řadou funkcí. Byl náměstkem ministra zemědělství, poslancem Federálního shromáždění, členem ÚV KSČ a předsedou ÚV ČSTV. V roce 1968 odsoudil v projevu ve FS okupaci Československa vojsky Varšavského paktu a byl za to z KSČ vyloučen. Později v roce 1977 podepsal Chartu.
Po národním správcování se Vodsloňovi stali jedinými nájemníky domu, zařízení po Moravcových jim samozřejmě zůstalo. A protože Vodsloň byl opravdu vyvoleným komunistou, případné opravy se prováděly například takto: V roce 1962 píše podniková správa Ústředního tělovýchovného zařízení ČSTV Praha dopis Místnímu národnímu výboru v Dobřichovicích. "Na základě jednání našeho s. ředitele Ranušky s tajemníkem MNV Dobřichovice ve věci úhrady faktur za opravy ústředního topení v budově, která jest majetkem MNV - obývaná předsedou ÚV ČSTV s. Vodsloněm předkládáme k proplacení opisy faktur:
Inklemo, Praha 1, f.č. T 24/S z 10. 2. 1959 Kčs 8.946,29 Inklemo, Praha 11, f.č. T 77/218/S z 26. 3. 1959 Kčs 9.804,15 celkem Kčs 18.750,44
Ústřední topení v budově bylo v desolátním stavu a z toho důvodu bylo nutno předejít škodám a zabezpečit řádné obývání s. předsedovi ÚV ČSTV. Kromě oprav ústředního topení byla provedena oprava komínu a další vnitřní opravy, které však byly provedeny brigádnicky, a proto je neúčtujeme. Jelikož budova je ve Vašem majetku, není možno tyto opravy vésti v našich nákladech, aby nedošlo k napadení ze strany revizních orgánů. Prosíme o úhradu přiloženou poštovní poukázkou na účet u SBČS Praha 7, č.ú. 405-1061."
ÚV ČSTV u MNV však nepořídil, to v odpovědi uvedlo: "... z provedených prací ve faktuře účtovaných je zřejmé, že jde o generální opravu, kterou národní výbor bez předchozího schválení okresním národním výborem nemůže prováděti, ani propláceti..". Nevím, kdo nakonec zaplatil, jedním jsem si jist, Vodsloňovi to určitě nebyli.
Okresní národní výbor Praha-západ nechal v roce 1964 provést ocenění "rodinného domku". Bez pozemků a po odečtení amortizace byla vila oceněna na 123.445,60 Kčs. 13. ledna 1965 finanční odbor ONV svým rozhodnutím - přidělili pozemek do osobního užívání Františku Vodsloňovi. Stejného dne byla sepsána kupní smlouva mezi MNV Dobřichovice a Františkem Vodsloněm, podle které se stal majitelem zkonfiskované vily.
18. ledna se ke smlouvě připojila i manželka Alžběta Vodsloňová a stala se spolumajitelkou. Jaká byla kupní cena domu? Samozřejmě ani ta amortizovaná nebyla pro pana předsedu ÚV ČSTV dost nízká, a tak vilu koupil za 53.369,- Kčs. K snížení ceny složil dopis, který necelé čtyři měsíce před prodejem napsal předseda MNV v Dobřichovicích Bohumil Kuchař společně s tajemnicí MNV Karlou Štědrouskou: "Dodatkem k dopisu z dnešního dne dodatečně sdělujeme, že po projednání v radě a v komisi výstavby se doporučuje nejvyšší možné snížení kupní ceny ve smyslu vyhl. min. fin. poř. č. 10/64, a to z toho důvodu, že za cenu stanovenou odborem výst. ONV by v obci žádný občan uvedenou nemovitost nekoupil. Doporučujeme, aby po snížení kupní ceny byl domek odprodán dosavadnímu nájemníku s. Fr. Vodsloňovi, který má o koupi zájem za přiměřenou cenu." O přiměřené ceně mohou být různé představy. Podle soudruha Vodsloně st. to byla ta, která byla dvakrát menší než znalecký odhad.
Ale dál, osud si s Vodsloněm zahrál. Vodsloň odsoudil okupaci a společně s dalšími svými soudruhy byl z KSČ a funkcí vyhozen. V roce 1977 podepsal Chartu. Jeden z jeho synů emigruje, později působí v bavorské sociální demokracii. Další syn Zdeněk zůstává v Československu, po listopadu 1989 se stává příslušníkem Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, později prvním náměstkem ředitele Federální informační služby, resp. Federální bezpečnostní informační služby.
V roce 1990 nechávají manželé Vodsloňovi převést na svého syna Zdeňka ideální polovinu domu. Zdeněk Vodsloň, tehdy již státní zaměstnanec "demokratické" společnosti us tátní notářky 27. srpna 1990 prohlašuje: "tento dar od svých rodičů vděčně přijímám". Jinými slovy se dá říci, že vysoký státní úředník vděčně přijímá darovaný komunisty ukradený majetek.
Do Československa se ale v roce 1990 také vrací z USA původní majitelka domku, paní Moravcová, její manžel již zemřel. V roce 1991 získává státní občanství ČSFR a v souladu se zákonem č. 87/1991 o mimosoudních rahabilitacích žádá Vodsloňovy o vydání věci, tedy vydání domu i s příslušenstvím a vnitřním zařízením, které původně patřilo Moravcům. Výzva byla všem doručena v zákonem stanovené lhůtě.
Vodsloňovi odpověděli 26. 10. 1991 dopisem svého právního zástupce JUDr. Janouška z Plzně a vydání odmítli. Paní Moravcová reagovala dopisem ze dne 29. 12. 1991, vyvrátila v něm námitky a předložila další důkazy potvrzující oprávněnost jejího nároku. Vodsloňovi, ani jejich právní zástupce, již nereagovali a neozvali se ani na pokus o smír z 3. března 1992, který zaslal pr. zástupce p. Moravcové Josef Hloužek. Nic neobvyklého, komunisté, hlasatelé ideologií, ve kterých všechno patří všem, lpějí na svých majetcích mnohem více než jejich nepřítel "kapitalista". Chování mnohých z nich stále učí, že neexistuje bývalý komunista, pouze komunista. Zdeněk Vodsloň, dnešní první náměstek ředitele FBIS, však komunistou nikdy nebyl, alespoň nebyl členem KSČ. Za komunistického režimu patřil mezi jeho aktivní odpůrce. Lidé, kteří ho tehdy znali, jej měli rádi a vážili si ho. Například jeho dřívější kolega ze zaměstnání, dnešní místopředseda Konfederace politických vězňů Stanislav Stránský o něm říká: "Znám Zdeňka Vodsloně poměrně dlouho, pracovali jsme spolu u Vodních staveb. Hodně jsme debatovali, působil na mne vždycky jako hodný člověk. Velmi mne překvapuje, jaké je z něj dnes zvíře a co o něm slýchám. Vzpomínám na to, jak mne Zdeněk někdy na jaře 1990 navštívil v práci a říkal, že má nabídku jít dělat na vnitro. Byl z toho rozpačitý, ptal se, co si o tom myslím. Já jej přesvědčoval, aby k vnitru šel, že je velmi třeba, aby tam byli lidé, jako je on. Jestli to neunesl, nechal se zdeformovat mocí, velmi mě to mrzí, měl jsem jej za slušného člověka."
Zdeněk Vodsloň jako první náměstek ředitele FBIS, není muž, který by řídil operace tajné služby, má na starosti týlové zabezpečení. Jeho současný podřízený, kterého nemohu jmenovat, tvrdí: "Vodsloň si získal pověst odborníka na delimitace, ovšem k vlastnímu jednání s FMV nikoho nepřipustil, je to proto nemožné posoudit. Dříve jsem se domníval, že by byl dobrým ředitelem FBIS, že by zde udělal pořádek, dnes si to již nemyslím."
O postu českého náměstka ředitele FBIS se rozhodovalo mezi Zdeňkem Vodsloněm a Jaroslavem Baštou. Tehdejší ředitel Jiří Novotný usilovně podporoval Vodsloně a Baštu ze služby vyhodil za návštěvu u Václava Havla. Dnes je ředitelem Štefan Bačinský, po svém nástupu udělal obrovskou chybu, nechal kolem sebe Novotného lidi, mezi nimi i Vodsloně, nevyplácí se mu to. Novým kandidátem na místo ředitele tajné služby je právě Zdeněk Vodsloň, muž, který odmítá vydat komunisty ukradený majetek. Člověk, o jehož charakteru vypovídá i situace, kdy byl odvoláván ředitel Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie Jiří Müller. Na to vzpomíná poslanec FS Stanislav Devátý: "A tehdy za mnou přišli kluci z ÚOÚD, Jiří Novotný a Zdeněk Vodsloň a vysvětlovali mi, že odvolání ředitele Müllera je komplot ze strany vnitra a je mu nutné pomoci. Řekl jsem jim, že pokud je to tak, jak povídají, pak samozřejmě pomohu, s tím odešli. Druhý den však brali všechno zpět, říkali, že vše je jinak a oni měli špatné informace, pustil jsem to tedy z hlavy." Není se čemu divit, že Novotný i Vodsloň dementovali svá tvrzení, ředitelem nové FIS se totiž stal po Müllerovi právě Novotný.
A jaká je vlastně skutečná Vodsloňova politická orientace? To ukazuje skutečnost, že Zdeněk Vodsloň, již coby náměstek ředitele, zorganizoval na jaře 1991 "školení v retorice" v jenom rekreačním středisku FMV. Přednášející byli z bavorské sociální demokracie (kde se angažuje Zdeňkova švagrová a jeho bratr). Účastníky několikadenního kursu byli kromě Vodsloně, Novotného, bývalého estébáka z padesátých let Vostrého i poslanci FS, všichni sociálně-demokratické orientace. Většina z nich je dnes již členy Horákovy strany či spíše Zemanova bolševického křídla. Závěrem ještě hodnocení bývalého vedoucího pracovníka FBIS Ondřeje Noska, Vodsloňova podřízeného: "všichni útočí pro nepořádek ve FBIS na Bačinského či dříve na Novotného. Nikdo si neuvědomuje, že zakopaný pes je ve Vodsloňovi. On je intrikán, který má za většinou věcí prsty, a to již delší dobu. Samozřejmě v duelu s Františkem Stárkem, ale Vodsloň hraje první housle." Lubor Kohout