Obsah přílohy NN 20/1992

Smlouva mezi ČSFR a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci

Kučera Rudolf: Komentář (Střední Evropa)

Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání ...

Gershon David: Přátelství na věčné časy

Kostlán František: Ponížený dodatek

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN ¦

¦Název: Smlouva mezi ČSFR a Ruskou federací o přát. vztaz. a spolupráci ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/020 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Česká a Slovenská Federativní Republika a Ruská federace (dále

jen "Smluvní strany"),

navazujíce na tradiční vztahy přátelství mezi národy obou států,

přihlížejíce ke skutečnosti, že Ruská federace je státem -

pokračovatelem Svazu sovětských socialistických republik,

vycházejíce z hlubokých politických a hospodářských přeměn v obou

státech, v Evropě a ve světě,

přesvědčeny o tom, že vzájemná úcta a spolupráce mezi oběma státy

odpovídá zájmům národů Ruské federace a ČSFR a slouží upevňování

míru, bezpečnosti a spolupráce v Evropě, vytvoření kvalitativně

nových vztahů, založených na rovnosti,

považujíce územní celistvost a neporušitelnost hranic všech států

za neoddělitelnou součást nového mírového uspořádání v Evropě,

řídíce se pravidly mezinárodního práva, především zásadami Charty

Organizace spojených národů, a jednajíce v souladu se závazky

přijatými v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě,

Pařížskou chartou pro novou Evropu, napomáhajíce k přeměně Evropy

v kontinent míru, bezpečnosti, demokracie a blahobytu,

zdůrazňujíce význam bezvýhradné úcty k lidským právům a základním

svobodám a k zásadám demokracie, humanismu a právního státu,

přejíce si definitivně skoncovat s totalitní minulostí, spojenou

s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce 1968 a s

dalším neospravedlnitelným setrváváním sovětských vojsk na

československé území, jehož materiální důsledky jsou řešeny

příslušnou dohodou z 1. dubna 1992,

berouce na vědomí československo-sovětskou Deklaraci z 26. února

1990,

navazujíce na zásady společné československo-ruské Deklarace o

zásadách vzájemných vztahů a spolupráce ze 14. května 1991,

dohodly se takto:

Článek 1

Smluvní strany budou rozvíjet svoje vztahy jako spřátelené státy.

Budou se důsledně řídit zásadami svrchované rovnosti, nepoužití

síly nebo hrozby silou, neporušitelnosti hranic, územní

celistvosti, mírového řešení sporů, nevměšování do vnitřních

záležitostí, respektování lidských práv a základních svobod,

rovnoprávnosti a práva národů na sebeurčení, plnění závazků podle

mezinárodního práva v dobré víře. Budou uskutečňovat přátelskou

spolupráci v duchu vzájemné úcty a porozumění, dobrého sousedství

a partnerství, vzájemných hospodářských výhod.

Článek 2

Smluvní strany budou bezvýhradně respektovat svrchovanost a

územní celistvost druhé Smluvní strany.

Článek 3

Smluvní strany se zavazují řešit všechny spory, které by mohly

vzniknout mezi nimi, výlučně mírovými prostředky. Zdrží se hrozby

silou nebo použití síly proti územní celistvosti a nezávislosti

druhé Smluvní strany, jakož i jakéhokoliv jiného jednání

neslučitelného s cíli a zásadami Charty OSN, Závěrečného aktu a

dalších dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Článek 4

Smluvní strany potvrzují, že bezpečnost je nedílná a že jejich

bezpečnost je nerozlučně spjata s bezpečností všech účastnických

států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Budou všestranně napomáhat posilování bezpečnosti a rozvoje

spolupráce v Evropě s cílem vytvořit účinný celoevropský

bezpečnostní systém. Za tím účelem budou podporovat zřizování a

činnost stálých institucí a orgánů Konference o bezpečnosti a

spolupráci v Evropě a všemožně napomáhat vytváření jednotného

celoevropského prostoru ve všech jeho dimenzích.

Článek 5

Smluvní strany nepřipustí využití svého území k agresi nebo jiným

násilným činům proti druhé Smluvní straně.

V případě, že se jedna ze Smluvních stran stane předmětem

ozbrojeného útoku, druhá Smluvní strana nebude útočníkovi

poskytovat žádnou vojenskou nebo jinou pomoc ani jakoukoliv jinou

podporu a bude působit k tomu, aby byl konflikt vyřešen v souladu

se zásadami Charty OSN a dokumentů Konference o bezpečnosti a

spolupráci v Evropě.

Tyto závazky se nedotýkají práv a závazků Smluvních stran

vyplývajících z Charty OSN.

Článek 6

Smluvní strany budou pořádat pravidelné konzultace na různých

úrovních s cílem zabezpečit další rozvoj a prohloubení svých

dvoustranných vztahů a výměny názorů na mezinárodní otázky.

Setkání na nejvyšší úrovni se uskuteční podle potřeby a

účelnosti, nejméně jednou ročně.

Ministři zahraničních věcí budou pořádat pravidelné konzultace o

otázkách společného zájmu.

Předpokládají se pravidelná setkání vedoucích představitelů

ostatních ministerstev a vládních úřadů obou Smluvních stran.

Článek 7

Konzultace se bezodkladně uskuteční na žádost jedné ze Smluvních

stran, která má za to, že by mohly být ohroženy její bezpečnostní

zájmy. Obě Smluvní strany budou usilovat o dosažení shody o

opatřeních vhodných k překonání vzniklé situace.

Dojde-li podle názoru jedné ze Smluvních stran k ohrožení míru

nebo vzniku mezinárodního napětí, budou se vzájemně informovat o

možných způsobech urovnání sporu a stabilizaci situace.

Článek 8

Smluvní strany budou aktivně napomáhat procesu chemického,

bakteriologického, jaderného, tak i konvenčního odzbrojení,

dalšímu snižování ozbrojených sil a výzbroje v Evropě, posílení

opatření důvěry a bezpečnosti na dvoustranném a mnohostranném

základě, jakož i zřizování stálých struktur celoevropské

bezpečnosti.

Budou přispívat k tomu, aby byly cestou závazných a účinně

kontrolovatelných dohod sníženy stavy ozbrojených sil a výzbroje

na úroveň dostatečnou pouze pro obranu.

Smluvní strany budou spolupracovat v zájmu prohloubení důvěry a

bezpečnosti a za tím účelem budou rozvíjet vzájemně výhodnou

spolupráci a kontakty ve vojenské oblasti.

Článek 9

Smluvní strany budou prohlubovat svou spolupráci v rámci

mezinárodních organizací a institucí, zejména evropských. Budou

si navzájem podle možností pomáhat při rozvíjení spolupráce s

mezinárodními organizacemi a institucemi, jejichž je jedna ze

Smluvních stran členem.

Článek 10

Smluvní strany budou vytvářet co nejpříznivější podmínky pro

přímé styky a spolupráci na úrovni republik, autonomních oblastí,

regionů, měst a obcí ve všech otázkách náležejících do jejich

kompetence.

Zvláštní pozornost budou věnovat rozšíření styků mezi parlamenty.

Smluvní strany budou napomáhat rozvoji styků mezi lidmi,

politickými stranami a hnutími, odbory, církvemi, náboženskými,

sportovními, turistickými a jinými svazy a spolky.

Výměna mládeže bude požívat všestranné podpory obou Smluvních

stran.

Smluvní strany budou podporovat úsilí směřující k hlubšímu

vzájemnému poznání a porozumění a k překonávání rozličných

předsudků.

Článek 11

Smluvní strany se budou podle svých možností podílet na vytváření

a udržování příznivých podmínek pro hospodářský a sociální rozvoj

v Evropě. Budou společně i jednotlivě čelit novému rozdělení

Evropy.

Článek 12

Smluvní strany budou napomáhat rozvíjení vzájemně výhodné

hospodářské a obchodní spolupráce.

Smluvní strany budou v souladu se svým právním řádem a

mezinárodními smlouvami, jejichž jsou stranami, vytvářet příznivé

ekonomické, finanční a právní podmínky pro podnikatelskou a jinou

hospodářskou činnost včetně vzájemné podpory a ochrany investic a

nebudou ve vzájemné hospodářské spolupráci přijímat diskriminační

opatření.

Článek 13

Smluvní strany budou napomáhat vytváření patřičných podmínek pro

účinnou spolupráci v oblasti základní a aplikované vědy, moderní

techniky a technologie.

Článek l4

Smluvní strany budou spolupracovat v oblasti dopravy a dalších

komunikačních systémů, včetně zlepšení tranzitního spojení.

Budou rozvíjet spolupráci v oblasti počítačového zpracování dat,

jakož i rozšiřovat, zlepšovat a slaďovat telekomunikační spojení

a poštovní službu.

Článek 15

Smluvní strany budou rozšiřovat spolupráci v oblasti ochrany a

zlepšení stavu životního prostředí, předcházení dálkového

znečišťování, racionálního a úsporného využívání přírodních

zdrojů, rozšiřování ekologicky čistých výrob a provádění vysoce

účinných opatření k ochraně a obnově přírody.

Budou usilovat o rozvíjení koordinovaných strategií mezinárodní a

regionální ochrany životního prostředí, která si klade za cíl

trvale udržitelný rozvoj v celé Evropě.

Článek 16

Smluvní strany si budou poskytovat pomoc při předcházení

katastrofám a při odstraňování následků živelných pohrom a

závažných nehod.

Článek 17

Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k posílení spolupráce v

oblasti energetiky s využitím úsporných technologií.

Článek 18

Smluvní strany budou rozvíjet spolupráci v oblasti školství,

kultury a umění.

Vycházejíce z tradic kulturních styků zabezpečí svým občanům

široký přístup ke kulturním hodnotám druhé Smluvní strany a budou

podporovat odpovídající státní, občanské a individuální

iniciativy. Budou všestranně napomáhat rozšiřování výměn mezi

tvůrčími kolektivy, kulturními činiteli, odborníky, kulturními a

vzdělávacími institucemi jak na státní, tak i na regionální a

místní úrovni.

Budou podporovat výuku jazyků druhé Smluvní strany, včetně

studia na školách a vysokých školách.

Budou podporovat spolupráci mezi školami všech druhů a stupňů a

vědeckovýzkumnými ústavy, a to jak prostřednictvím výměny žáků,

studentů, učitelů a vědeckých pracovníků, tak i prostřednictvím

společných akcí a projektů.

Každá Smluvní strana bude na svém území poskytovat podporu

činnosti kulturních a informačních středisek druhé Smluvní

strany a zabezpečovat k tomu nezbytné organizační a právní

podmínky.

Smluvní strany v souladu se svými právními předpisy usnadní

přístup k archivům, knihovnám, vědeckým ústavům a podobným

zařízením.

Článek 19

Smluvní strany budou spolupůsobit při ochraně a studiu kulturního

a uměleckého dědictví svých zemí, včetně ochrany historických a

kulturních památek.

Článek 20

Smluvní strany budou napomáhat rozvoji spolupráce a výměn v

oblasti informací a podporovat kontakty mezi organizacemi a

představiteli hromadných sdělovacích prostředků.

Článek 21

Smluvní strany budou rozvíjet všestrannou spolupráci ve

zdravotnictví, zejména při ochraně proti přenosným a jiným

chorobám.

Budou usilovat o co nejužší spolupráci v oblasti sociálního

zabezpečení.

Článek 22

Každá Smluvní strana bude na svém území zajišťovat péči o

vojenské hroby a vojenské památníky druhé Smluvní strany, jejich

udržování a přístup k nim.

Budou rovněž spolupracovat při zjišťování a udržování pohřebišť

občanů druhé Smluvní strany, výměně informací o osudu zemřelých a

nezvěstných na svém území.

Článek 23

Smluvní strany budou spolupracovat při potlačování zločinnosti,

zejména organizované zločinnosti, terorismu, nezákonného obchodu

s narkotiky, činů proti bezpečnosti leteckého provozu, braní

rukojmích, pašování zboží včetně přepravování přes hranice, v

rozporu s platnými předpisy, zbraní, uměleckých předmětů a rovněž

předmětů majících kulturní a historickou hodnotu.

Smluvní strany budou spolupracovat v otázkách vzájemné právní

pomoci ve věcech občanských, rodinných a trestních.

Článek 24

Smluvní strany budou v souladu se závazky přijatými v Dokumentu

kodaňského zasedání Konference o lidské dimenzi, Konference o

bezpečnosti a spolupráci v Evropě z 29. června 1990 a dalších

mezinárodních dokumentů podporovat účast národnostních a

etnických menšin na životě společnosti a vytvářet příznivé

podmínky pro rozvíjení jejich etnické, kulturní, jazykové a

náboženské svébytnosti.

Článek 25

Státní občané jedné Smluvní strany nacházející se nebo žijící na

území druhé Smluvní strany mohou v plném rozsahu užívat svých

práv a základních svobod vyplývajících ze Všeobecné deklarace

lidských práv, právního řádu a mezinárodních smluv, jimiž je

Smluvní strana, na jejímž území se nacházejí nebo žijí, vázána.

Článek 26

Smluvní strany potvrzují, že zůstávají v platnosti smlouvy a

dohody uzavřené mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a

Svazem sovětských socialistických republik.

Smluvní strany se dohodnou, které z těchto smluv a dohod pozbyly

nebo pozbudou platnosti.

Článek 27

Tato smlouva není namířena proti nikomu. Nedotýká se práv a

závazků vyplývajících z platných dvoustranných a mnohostranných

smluv a dohod, jimiž jsou Smluvní strany vázány ve vztahu k jiným

státům.

Článek 28

Tato smlouva podléhá ratifikaci a vstoupí v platnost dnem výměny

ratifikačních listin. Současně s tím bude ukončena platnost

Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi

Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských

socialistických republik ze dne 6. května 1970.

Tato smlouva se uzavírá na dobu 10 let, poté se bude její

platnost prodlužovat vždy na následující pětileté období, pokud

ji jedna ze Smluvních stran nevypoví písemně nejméně jeden rok

před uplynutím příslušného období platnosti.

Článek 29

Tato Smlouva bude předložena sekretariátu Organizace spojených

národů k registraci podle článku 102 Charty OSN.

Dáno v dne ve dvou vyhotoveních,

každé v jazyce českém a ruském, přičemž obě znění mají stejnou

platnost.

Za Za

Českou a Slovenskou Ruskou federaci

Federativní Republiku Boris Jelcin

Václav Havel

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kučera Rudolf ¦

¦Název: Komentář/Střední Evropa/ ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/020 Str.: 003 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 20.04.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Posledního březnového dne tohoto roku se v Kremlu shromáždili

zástupci neruských republik, aby spolu s ruským prezidentem B.

Jelcinem podepsali smlouvu o Ruské federaci. Má to být útvar, v

němž se zachová zbytek někdejšího obrovského imperiálního panství

Rusů. Jeho další osud však není nikterak jistý, protože dnes v

bývalém Sovětském svazu vládnou všude nacionální bolševici a ti

se udržují u moci mimo jiné proto, že praktikují politiku

směřující k vytváření národních států. Ostatně Ruská federace se

dále udržuje jen proto, že ve smlouvě je zakotvena možnost pro

každého jejího člena zavést vlastní zákony a ústavu a podílet se

samostatně na zahraničním obchodě. Dvě velké oblasti, osídlené

převážně muslimy, zatím ke smlouvě nepřistoupily:

Čečensko-Ingušská republika na Kavkaze pod vedením bývalého

generála Dudajeva a Tatarstán, v němž žijí volžští Tataři.

Šedesát jedna procent voličů v Tatarstánu, včetně mnoha Rusů, se

nedávno vyslovilo pro to, aby se jejich země stala "suverénním

státem a subjektem mezinárodního práva". Tatarský prezident se

sice nechce úplně oddělit od Ruska, ale chce rozhodovat o

vlastních surovinových zdrojích a být konečným příjemcem daní.

Totéž chce v podstatě sousední Baškortostan, který sice

přistoupil k Ruské federaci, ale jen za té podmínky, že bude mít

zvláštní práva v daňové politice, zahraničním obchodě a ve

využívání surovinových zdrojů. Zdá se, že se Tataři, Baškirci a

další národy postarají o to, aby proces rozpadu Ruska dále

pokračoval. Na řadě je také Sibiř a další oblasti - podle

několika prognóz se Rusko rozpadne v budoucnu na zhruba dvanáct

hospodářsky soběstačných celků, jednotlivých států, které budou

hledat postupně své vlastní nové politické a ekonomické vazby.

A nyní si představme, že se našel stát, který velmi rychle

uzavřel s tímto Ruskem smlouvu o přátelství a spolupráci, v níž

se mimo jiné zavázal, že bude bezvýhradně respektovat

svrchovanost a celistvost této federace. Jakou hodnotu mají

takové závazky? Že se Rusko zavázalo respektovat svrchovanost a

územní celistvost našeho státu? A co když se po červnových

volbách náš stát rozpadne ještě dřív než Rusko? Důležité je také

to, že my dnes nemáme s Ruskem žádné společné hranice, že nejsme

sousedy a tudíž vzájemné závazky o respektování stávajících

hranic bychom měli uzavřít především s těmi státy, s nimiž

skutečně sousedíme a kde existuje celá řada problémů. Možná, že

důvodem uzavření této smlouvy byla obava, abychom měli stále

zajištěny dodávky životně důležitých surovin, především nafty,

zemního plynu a železné rudy. Jak dlouho však budou ještě tyto

zdroje pod kontrolou Ruska? Především však: tyto záležitosti se

řeší obchodními a hospodářskými dohodami a není k nim potřeba

politické smlouvy o přátelství. Například Japonsko, které životně

nutně potřebuje arabskou naftu, neuzavírá proto s jednotlivými

arabskými státy smlouvy o přátelských vztazích. Smlouva s Ruskem

má podle mého názoru především politický význam, přičemž tento

význam má pouze kryptokomunistické nebo spíše bolševické síly u

nás. Náš stát a naše národy nepotřebují zahraničně-politické

smlouvy, které nás trhávají do nebezpečných a chaotických poměrů

v rozpadávajícím se impériu a poutají nás k jednomu z

nástupnických států, který bojuje o přežití. Není pravda, jak se

praví v preambuli smlouvy, že "Ruská federace je státem -

pokračovatelem Svazu sovětských socialistických republik". Termín

stát - pokračovatel mezinárodní právo nezná, je to novotvor,

pravděpodobně Jelcinův vynález. Rusko je ve skutečnosti pouze

nástupnickým státem, tj. státem, jenž má s někdejším státním

útvarem společnou pouze část území. Rusko není pokračovatelem ve

státoprávní existenci SSSR, je novým subjektem mezinárodního

práva a toto je, jak jsem již napsal v předchozím Komentáři (č.

22 SE), v jistém ohledu jeho největší slabinou, kterou by měly

všechny evropské státy náležitě diplomaticky využít. V našem

případě se tak nestalo.

V úvodu smlouvy se praví, že smluvní strany navazují na "tradiční

vztahy přátelství". Tato věta je podle mého soudu také

nepravdivá. Rusko stálo vždy na třech základech: samoděržaví,

pravoslaví, národnosti. Podle Masaryka (Rusko a Evropa) to byla

jeho státní doktrína, "alfa i omega oficiální moudrosti státní".

Vývoj obou národů, českého a ruského, probíhal zcela odlišně, na

jiných základech a jinými směry. Ruský národní cit se podle

Masaryka vyvíjel bez ohledu na Slovany a přímo proti nim.

Panslavismus, který se postupně začal v Rusku objevovat, narazil

zde na oficiální odpor a pronásledování. Je známo, že například

car Mikuláš se vyslovil energicky proti panslavismu, spojení

mezi Slovany by prý vedlo k "záhubě Ruska". V roce 1847 byl

pronásledován Cyrilo-metodějský spolek, a list o pravém ruském

programu, vydaný tehdy ministrem vyučování, staví jej výslovně

proti "slovanství, existujícímu jen ve fantazii" a do Ruska prý

dovezenému z Čech. Pokud pak někdo přece jen i nadále trpěl

záchvaty panslavismu, byl to již pouze panrusismus a myšleno tím

bylo pouze spojení pravoslavných Slovanů, např. Bulharů nebo

Srbů, pod ruskou patronací. Západní Slované zůstávali v očích

Moskvy nepřáteli. Na druhé straně si byli političtí představitelé

těchto Slovanů vždy jasně vědomi obrovského nebezpečí, které

Evropě z Ruska hrozí a stáli proto na straně Rakouska. F. Palacký

roku 1872 napsal v doslovu k Radhostu, že univerzální monarchie

ruská by znamenala "neštěstí bez konce a míry", "násilné

přemnožení, dokonalé porobení a zotročení celé vzdělané Evropy,

potlačení a udušení všech svobodných a ušlechtilých myšlének i

snah v pokolení lidském". Palacký měl přesný odhad mimo jiné také

proto, že na rozdíl od většiny tehdejších i dnešních politiků měl

hluboké historické vzdělání a jasný mravní přístup. Neztratil

"historickou paměť" jako autoři dnešní rusko-československé

smlouvy. Věděl, že oficiální názor Moskvy byl, slovy Kašeleva,

"bez pravoslaví je ruská národnost pro kozla". Věděl, že pouze

spojení liberálních a katolických Slovanů může být hrází proti

výbojnému ruskému imperialismu, který se naštěstí pro Evropu

dosti dlouho převážně orientoval na dobytí asijských prostor a

asijských národů. Rusko se sice dostalo do Evropy již v době

napoleonských válek, ale jeho převážně panasijský program byl

vystřídán až v druhé polovině třicátých let dvacátého století

programem postupného dobytí Evropy, který se dovršil po druhé

světové válce. Tehdy začalo Rusko ovládat téměř polovinu Evropy a

sahalo i po světovém mocenském monopolu. Zde však narazilo na USA

a soupeření s nimi prohrálo na konci osmdesátých let, což mělo za

následek i ztrátu evropského panství. Současné zhroucení ruského

impéria prokázalo neschopnost Rusů dlouhodobě hrát globální

velmocenskou roli a můžeme nyní čekat, že především dosud

porobené a zotročené asijské národy nebudou asi znát kompromisy

na cestě za svým osvobozením. Bude hodně záležet na světovém

společenství, zda další nevyhnutelný vývoj proběhne v mezinárodně

přijatelné podobě, tj. především bez větších katastrof a

krveprolití. Malé evrospké státy, jako je Československo, by měly

mít především starost o to, jak se vyrovnat s možnými migračními

vlnami, s případným stěhováním národů. Jiné úkoly bude mít před

sebou Evropské společenství jakožto hospodářsky a v budoucnu i

vojensky silná mocnost, neboť především toto Společenství může

výrazně a podstatně ovlivnit další vývoj na území bývalého

Sovětského svazu. Na naši adresu bych chtěl vyslovit prosbu,

abychom si nepletli svou geografickou polohu a především neměli

iluze o svém politickém a hospodářském významu. Náš stát

potřebuje především potvrzení a posílení své evropské identity a

sounáležitosti a upevnění vazeb se západními demokratickými státy

nebo s našimi přímými sousedy, s nimiž máme konfliktní vztahy,

které potřebujeme urovnat a zlepšit.

Řeči o nějakém tradičním přátelství národů obou států nemají

vůbec žádný smysl, neodpovídají žádné historické realitě a navíc

jsou pro nás nebezpečné. Moderní idea Evropy totiž vznikla podle

mého názoru ve dvacátém století na základě určité historické

zkušenosti, a to zkušenosti s totalitarismem v obou jeho

podobách, nacistické a bolševické. Oba tyto totalitní systémy

představovaly pro Evropu historicky nejvážnější ohrožení, jaké

kdy v jejích dějinách existovalo. Znamenaly přímou negaci

základů, na nichž Evropa po staletí stála a bez nichž by se

změnila v kontinent duchovně, kulturně a civilizačně mrtvý. Po

druhé světové válce, kdy byl jeden totalitní systém poražen a

druhý se stal spoluvítězem, se proto rychle znovuoživila idea

hospodářského a politického sjednocení Evropy, které jediné

mohlo, s vojenskou pomocí USA, zabránit další expanzi bolševismu

do Evropy. Ministr Dienstbier si asi neuvědomuje, že západní

Evropa žila celých čtyřicet let ve strachu z Ruska, z ruského

bolševismu, a že tento strach i nadále trvá. Současná i budoucí

pomoc Rusku neprobíhá rozhodně na základě "tradičních vztahů

přátelství", ale vychází z realistického názoru, že je především

nutno zabránit dalším katastrofám. Jestliže my chceme pomáhat

Rusku z důvodů, které jsou uvedeny ve smlouvě, pak se jen

zesměšňujeme před celým světem. Osobně považuji za "vrchol"

netaktnosti naší zahraniční politiky vůči Západu článek 11

dotyčné smlouvy. Praví se v něm, že obě smluvní strany budou

"společně i jednotlivě čelit novému rozdělení Evropy". Vzbuzuje

se tím zcela falešný dojem, že v Evropě existují nějaké síly,

které ji chtějí znovu rozdělit, znovu spustit železnou oponu, a

protože se zde domlouvají dva státy střední a východní Evropy,

ČSFR a Rusko, pak ten nepřítel může být jen na Západě, ano,

smlouva má nepochybně na mysli západní demokratické síly. To je

neobyčejná drzost, která neguje skutečnost, že to byly právě

hlavní západní mocnosti, které po desetiletích nesmírného zápasu

s ruským impériem ho donutily strhnout železnou oponu a vrátit

svobodu národům střední a východní Evropy. Západ obětoval mnoho

pro dosažení tohoto cíle - že nyní učiní takový šílený krok,

kterým by odepsal všechno dosažené, se může domnívat pouze

bolševik, který stále ještě vidí v západním

politicko-hospodářském systému svého nepřítele. Smlouva, o níž je

tu řeč, je vlastně jedním velkým dokladem o diskontinuitě mezi

první Československou republikou, republikou Masarykovou, a

republikou po 17. listopadu 1989. Československá republika

vznikla totiž výslovně jako hráz proti bolševismu, jako stát,

který bude chránit Evropu před expanzí z Východu. Kdežto

polistopadová republika, byť s novými demokratickými institucemi,

je ve skutečnosti pokračováním poválečného prosovětského

Československa, je kontinuitní vůči bolševickému systému, a proto

po dvou letech své existence již znovu uzavírá novou, svým duchem

opět bolševickou smlouvu s napůl totalitním Ruskem.

Existuje několik paralel a souvislostí mezi

československo-sovětskou smlouvou z roku 1943 a

československo-ruskou smlouvou z roku 1992. Sovětský svaz byl

vždy zásadním odpůrcem jakékoli spolupráce mezi národy a státy

střední Evropy a činil vše proto, aby této spolupráci zabránil.

Byl ochoten připustit pouze jednotlivé menší státní útvary,

vzájemně izolované a spojené s Moskvou bilaterálními svazky.

Jakákoli pevnější státoprávní sdružení nebo "federalizační unie"

ve střední Evropě byly pro něj nebezpečné. Proto jsme se museli

za druhé světové války vzdát plánu na československo-polskou

konfederaci a byli jsme donuceni zradit polské demokraty. Naše

podlézání Moskvě pod heslem "nemít nikdy proti sobě Rusko"

odpudilo pak doslova celý demokratický svět. Přední českolovenský

politik H. Ripka byl schopen dokonce v Anglii v červenci 1943

prohlásit: "Sovětský režim (...) se definitivně rozešel s tradicí

carského imperialismu, který usiloval o nadvládu ruského

samoděržaví nad druhými národy, a to jak v Rusku samotném, tak i

v Polsku a na Balkáně. Jestliže se nyní sovětská politika

vyslovuje pro respektování nezávislosti a rovnoprávnosti

ostatních národů, jenom ten, kdo nerozumí nebo nechce rozumět

vývoji Ruska od Říjnové revoluce a jejímu smyslu, může v takových

prohlášeních spatřovati toliko neupřímné taktické manévry. (...)"

(cit. z článku T. Broda, Československo a Sovětský svaz v letech

1939 - 1945, SE č. 19, str. 32). V roce 1943 jsme byli

iniciativní a přes varování západních států, především Anglie,

jsme spěchali s uzavřením smlouvy a ochotně popřávali sluchu

Stalinovým emisarům, kteří vypravovali o zásadních změnách v

Moskvě. Beneš byl spokojen. "Vládne-li v Kremlu opravdu tak

moderní a tolerantní garnitura, jak se právě dozvěděl, pak půjde

i tam vše hladce, pak jeho linie oslaví vítězství a všichni

nevěřící Tomášové se skloní před jeho politickou prozíravostí a

důvtipem." (cit. T. Brod, SE č. 20, str. 21). Dne 12. prosince

1943 pak byla podepsána smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a

spolupráci. Během rozhovoru v Moskvě se Beneš a Stalin shodli na

několika důležitých názorech, např., že - jak to řekl Molotov:

"politicky jsou Francouzi shnilí a prokázali svou slabost jako

rasa", nebo, - jak to řekl Beneš: "v celku se vůbec nedomnívám,

že by (polská - pozn. R.K.) londýnská vláda byla schopna řešit

zásadní problémy nového Polska a vztahů s vámi". Smlouva z roku

1943 a rozhovory, které se tehdy vedly v Moskvě, se dají shrnou

to jednoho bodu - šlo o zradu západních demokracií a o závažný

příklon k totalitnímu východu. Od té doby měl Západ o podstatě

naší zahraniční politiky jasno a důsledky tohoto poznání jsme

později pocítili velice bolestně. Beneš přijel do SSSR ještě v

roce 1945 a možná, že mnohé věci viděl již jinak, ale jeho

neschopnost přiznávat včas omyly a neúspěchy způsobila, že to byl

jen další krok k politické tragédii pro Československo - domníval

se totiž stále, že pouze dohodou, byť jakoukoli, se Sovětským

svazem zachrání pro Československo alespoň elementární svobody a

demokracii. Situace v roce 1992 je podstatně jiná, ale určité

iluze o východní mocnosti stále zůstávají. Projevují se např. v

tvrzení poradce současného prezidenta V. Havla, že dnešní

smlouvou podporujeme demokratický vývoj v Rusku, že je to pomoc

přátelům, ruským demokratům. Rád bych věděl, kdo by měl dnes tu

odvahu říci, kdo je v současném Rusku demokratem. Také na jaře

1945 byla v Moskvě svěží demokratická nálada. Stalin měl přípitek

a mluvil kriticky o staré slovanské politice: "My, bolševici,

nebo chcete-li komunisté, máme jinou představu o slovanství.

Přejeme si, aby se všichni spojili, ať malí či velcí, aby však

každý národ si zachoval svou nezávislost a upravil své vnitřní

záležitosti podle vlastní ideologie a tradic, dobrých či

špatných. (...) Mohu vás ujistit, že nikdy nebudeme intervenovat

do vnitřních záležitostí svých spojenců. Takový je leninský

neoslavismus, jehož stoupenci jsme my, komunisté - bolševici."

(cit. z článku T. Broda, SE č. 21, str. 45). Ano, "přátelé" si

přece musí pomáhat a nesmí přitom brát žádné ohledy na určité

historické "nahodilosti", jako je totalitarismus, gulagy, milióny

mrtvých či statisíce zničených životů. Demokraté musí vidět dál,

do budoucnosti a navíc je docela pravděpodobné, že za pár let už

nikdo nebude ani věřit, že někdy byly gulagy nebo holocaust.

Smlouva z roku 1943 byl počátkem nové tradice, pro niž byla aje

příznačná charakteristika, kterou tehdy vypracovali komunisté:

"Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k

Sovětskému svazu bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii

československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s

vítěznou slovanskou mocností na východě. Smlouva

československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci,

přátelství a vzájemné spolupráci bude určovat pro veškerou

budoucnost zahraničně-politickou pozici našeho státu." (cit. z

článku T. Broda, SE č. 21, str. 49). Je smutné, že měli pravdu:

také dnešní smlouva se široce rozepisuje o různých formách

praktické spolupráce s východní mocností ve všech oblastech. sama

dikce smlouvy přitom prozrazuje, že nejde o smlouvu dvou nových

demokratických států, ale o smlouvu, která tkví ve výše uvedené

tradici. Při porovnání této smlouvy se smlouvou

československo-německou, která byla nedávno podepsána, znovuožívá

také teze někdejšího komunistického ideologa V. Kopeckého, že

"naše orientace na Východ bude jednoznačná". S německým státem,

který provedl důslednou denacifikaci a vládne v něm již přes 40

let demokratický právní systém, máme polovičatou smlouvu,

napadanou navíc veřejně téměř celým levicovým politickým

spektrem. S napůl totalitním státem, který svou strašlivou

minulost nepřekonal téměř v ničem, nebo jen velmi málo, uzavíráme

naopak přátelskou a takřka vřelou smlouvu, o níž navíc téměř

nikdo nediskutuje. Znamená to tedy, že se po dvouleté přestávce a

mnoha verbálních cvičeních na téma "návrat do Evropy" znovu

orientujeme na Východ? Uvědomují si naši politikové, že tím

dáváme Západu vážný signál?

Zpět k vlastnímu obsahu smlouvy. Slova o tradičních vztazích

přátelství se tedy podle mého názoru nevztahují na národy, ale na

bolševiky obou národů. Ti spolu vždy dobře pracovali a velice

často byla tato jejich spolupráce namířena proti samotné

existenci naší republiky. Tak například to byli českoslovenští

komunisté, kteří za první republiky, řízeni sovětskými komunisty,

napadali její státní zřízení a podporovali provokativně

autonomistické požadavky sudetských Němců pod heslem, že všechny

národnosti mají právo na sebeurčení až k odtržení ze státního

svazku. Nebo se mýlím a autoři smlouvy mají přátelskými vztahy

obou národů na mysli pomoc, kterou poskytovala naše první

republika a její občané ruským občanům (tzv. "bílým"), kteří

prchali před rudým terorem z Ruska? Nebo mají na mysli ten fakt,

že Prahu pomáhala osvobodit v roce 1945 vojska generála Vlasova?

Pokud však mají autoři smlouvy na mysli vděčnost našich národů

vítězným mocnostem druhé světové války, tj. také Sovětskému

svazu, pak tuto vděčnost nelze ovšem vykládat jako tradiční

vztahy přátelství. Na tuto vděčnost jsme krutě doplatili, neboť

byla zneužita k více než čtyřicetileté faktické okupaci sovětským

systémem. Tím se dostáváme k nejproblematičtějšímu bodu zmíněné

smlouvy, který spočívá v následujícím odstavci preambule: "(ČFR a

RF), přejíce si definitivně skoncovat s totalitní minulostí,

spojenou s nepřípustným použitím síly proti Československu v roce

1968 a s dalším neospravedlnitelným setrváváním sovětských vojsk

na československém území (...)". Vázat celou totalitní minulost

pouze na události roku 1968 a jejich důsledky je podle mého

názoru takovou historickou nehorázností, která nemá obdoby. Vždyť

přece všichni víme, že to byl sovětský totalitní systém, který

již od konce války zasahoval do vnitřních záležitostí našeho

státu, potlačoval demokratický vývoj, až jej prostřednictvím

domácích bolševiků úplně zlikvidoval. Bolševický teror, který byl

poté u nás rozpoután, znamenal faktickou likvidaci státní

suverenity, likvidaci intelektuálních a morálních špiček národa,

devastaci vyspělé československé ekonomiky a v konečných

důsledcích i celého národního bohatství. Totalitní systém u nás

vznikl pod přímým řízením ruského komunismu a jeho zločiny se

datují od konce druhé světové války. Rok 1968 byl jen jednou

etapou, jedním článkem tété totalitní minulosti, kterou nyní

naléhavě potřebujeme překonat, tj. celou ji pravdivě zhodnotit a

zločiny potrestat. Tvrzení, že totalitní minulost začíná

"nepřípustným použitím síly" (proč neříci, že šlo o okupaci) v

roce 1968, je svědectvím komunistického opovržení většinou obětí

totalitarismu uplynulých více než čtyřiceti let. Podle mého

názoru je to pokus o falšování dějin ze strany tzv.

osmašedesátníků, který dokládá jejich neschopnost pravdivé

sebereflexe. Tito lidé vyžadují spravedlnost pouze pro sebe a

ostatním ji odpírají. Pokud vím, nikdo u nás nechápe překonání

totalitní minulosti jako zúčtování se všemi komunisty, bývalými

či současnými, nýbrž pouze s těmi, kteří zločinný systém aktivně

budovali a řídili ve všech jeho fázích. Jde o to, že ze systému

neospravedlnitelného bezpráví, který u nás vládnul, nelze

jednoduše, kontinuálně přejít do právního státu, že celý tento

složitý historický proces nelze odbýt přijetím Listiny lidských

práv a svobod. Všichni ti bývalí a současní komunisté, kteří však

chtějí falšovat minulost a upřít větší části národa právo na

spravedlnost a překonání minulosti, by si měli uvědomit, že jsou

to oci, kteří destabilizují společnost a vyvolávají další

konflikty. A jedním ze zdrojů takových konfliktů může být i nová

československo-ruská smlouva. Domnívám se proto, že parlament by

neměl tuto smlouvu ratifikovat.

Rudolf Kučera, 20. 4. 1992

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: NN ¦

¦Název: Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání ... ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/020 Str.: 005 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Dohoda mezi vládou ČSFR a vládou Ruské federace o vypořádání

majetkových a finančních otázek spojených s odsunem sovětských

vojsk z území České a Slovenské Federativní Republiky

Vláda České a Slovenské Federativní Republiky a vláda Ruské

federace (dále jen "smluvní strany"),

- vedeny snahou o rozvoj přátelství a spolupráce mezi Českou a

Slovenskou Federativní Republikou a Ruskou federací při důsledném

dodržování zásad mezinárodního práva, zakotvených v Chartě OSN,

- přihlížející ke skutečnosti, že Ruská federace je státem -

právním nástupcem Svazu sovětských socialistických republik v

otázkách spojených s odsunem sovětských vojsk z území České a

Slovenské Federativní Republiky,

- vedeny snahou o dořešení v plném objemu majetkových a

finančních otázek spojených s odsunem sovětských vojsk z území

České a Slovenské Federativní Republiky a na základě Dohody mezi

vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu

sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z

území Československé socialistické republiky ze dne 26. února

1990.

Článek 1

Nemovitý majetek odsunutých sovětských vojsk, včetně majetku

určeného a nepředaného do užití sovětským vojskům, zanechaný na

území České a Slovenské Federativní Republiky, se převádí do

vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky.

Článek 2

Finanční prostředky získané prodejem nemovitého majetku a uložené

na účtu č. 41222-881 u Státní banky československé v Praze

přecházejí do vlastnictví České a Slovenské Federativní

Republiky.

Článek 3

Touto Dohodou se vypořádávají všechny majetkové a finanční

otázky, uvedené v článcích 5 a 6 Dohody mezi vládou

Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských

socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území

Československé socialistické republiky ze dne 26. února 1990.

Článek 4

Vstupem této Dohody v platnost obě smluvní strany považují

všechny další vzájemné nároky vzniklé v souvislosti s pobytem

sovětských vojsk na území České a Slovenské Federativní

Republiky, za vyrovnané.

Článek 5

Účast České a Slovenské Federativní Republiky v řešení problému

spojeného s výstavbou bytových kapacit na území Ruské federace

pro sovětská vojska odsunutá z České a Slovenské Federativní

Republiky se řeší zvláštním protokolem.

Článek 6

Způsob předání nemovitého majetku a finančních prostředků podle

čl. 1 a 2 této Dohody bude stanoven zplnomocněnci obou smluvních

stran.

Článek 7

Tato Dohoda vstupuje v platnost dnem jejího podpisu.

PROTOKOL

o účasti České a Slovenské Federativní Republiky ve výstavbě

bytových kapacit na území Ruské federace pro sovětská vojska

odsunutá z ČSFR.

V souladu s čl. 5 Dohody mezi vládou České a Slovenské

Federativní Republiky a vládou Ruské federace o vypořádání

majetkových a finančních otázek spojených s odsunem sovětských

vojsk z území ČSFR československá a ruská strana se dohodly

takto:

1. Československá strana se bude podílet na výstavbě bytových

kapacit pro vojska odsunutá z jejího území na území Ruské

federace.

2. Pro realizaci bodu č. 1 tohoto Protokolu československá strana

souhlasí dodat ruské straně bez úhrady během roku 1992 stavební

materiál a zařízení v celkové částce 300 mil. Kčs. O zvýšení této

pomoci nad 300 mil. Kčs bude jednáno tehdy, až prodej celého

bývalého majetku sovětských vojsk přesáhne 1 mld Kčs.

3. Konkrétní podmínky účasti České a Slovenské Federativní

Republiky na výstavbě bytových kapacit podle bodů č. 1. a 2.

tohoto Protokolu budou dohodnuty zplnomocněnými organizacemi obou

stran, dodatečně v průběhu 30 dnů ode dne podepsání tohoto

Protokolu.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Gershon David ¦

¦Název: Přátelství na věčné časy ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/020 Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

napsal David Gershon

Před dvaceti lety jsem se oženil. Co vám mám povídat - idylický

románek, jako z minulého století. Na svatební cestě jsme strávili

víkend na Kozích hřbetech, kde tak nádherně voněl smog pražský,

až plíce zaléhaly. Potom přišlo robátko, dvě, a tak jsem se upsal

za 1.800 Kčs měsíčně podniku, který na oplátku pronajal 3 + 1 na

sídlišti. Byli jsme šťastni ve svém kurníku o rozloze mnoha set

čtverečních centimetrů. Šťastni až do té doby, než se TO stalo.

Jedné klidné neděle u nás zazvonil chlap jako hora, vyplnil úplně

celý prostor rámu dveří. Ani jsem nestačil pořádně otevřít,

rozrazil dveře a zmlátil mne k nepoznání. Potom si sedl, poručil

si večeři a kafe. S plnými ústy mi začal vysvětlovat, že jsme

přátelé a ode dneška u nás bude bydlet. Když jsem se zeptal, jak

dlouho, tak jsem znovu dostal nakládačku.

Náš život se změnil. Musel jsem si najít druhé zaměstnání, náš

Přítel měl velký, řekl bych až dějinný hlad. Mimoto na nás

vyžadoval peníze na různá drobná vydání, například na nákup

nábojů do příručního kulometu a na pohonné hmoty do jeho

skromného obrněného autíčka. Další zlom nastal zvýšenou

pozorností a dojemným zájmem našeho Přítele o praktický život

naší rodiny. Chtěl na mně deset tisíc korun na stavbu paland a

nábytku. Bál jsem se, že už mu nebudou stačit ty dva pokoje,

které hned zpočátku zabral, zatímco my jsme se tísnili čtyři ve

12 m2. Za naše peníze postavil nábytek, patro na spaní, stojan na

květiny a provedl spoustu drobných úprav, samozřejmě bez povolení

národního výboru. Abychom se nemačkali v jednom pokoji, tak k

sobě přemístil mou ženu.

Plakal jsem zoufalstvím. Přítel byl však měkota. Tentokrát mě

výjimečně nezmlátil. Utěšoval mne a říkal, abych si z toho nic

nedělal, že je u nás pouze dočasně.

Čas od času používal vysílačku a hovořil, zřejmě s nějakým

centrem. Přebíral instrukce. Po jednom z těchto tajemných hovorů

si nechal nastoupit mé děti a přikázal jim: "ode dněska stě

syčásťou našej bolšej ródiny a budetě govoriť kak ja."

Pokaždé, když mne zmlátil (nebylo to moc často, maximálně třikrát

do týdne), tak jsem mu nechal na stole v kuchyni dopis, v němž

jsem jej vyzýval k dialogu. Apeloval jsem na jeho lidství, na

humanismus, tolik vlastní nám, slovanům. Na dialog nepřistoupil,

a tak jsem jej nemohl přesvědčit, aby se se mnou podělil alespoň

o mou manželku. Kanystry s pohonnými hmotami byly už staré a

děravé, a tak náš byt zanedlouho nabyl charakteristické vůně.

Navíc se vůbec neuklízelo (nevydal k tomu povolení), a tak

společné obydlí bylo uvnitř silně zdevastováno. Ovšem zvenku, to

vám byla nádhera. U vchodu dva vlající prapory a nade dveřmi

obrovské transparenty s nápisy: "AŤ ŽIJE PŘÍTEL" a "PŘÍTEL NÁS

OSVOBODIL". Ani mi to netrvalo tak dlouho, než jsem je vyrobil.

Trochu klidu jsme měli, když si Přítel četl v Orwellovi a nahlas

se přitom smál, nebo v Marxovi, kdy plakal dojetím.

Přítel se postupně ve zdomácnělém prostředí uvolňoval a stával se

lidštějším. Jednoho dne dokonce dostal jakýsi příkaz z centrály,

aby se s námi snažil vycházet v dobrém a přehodnotil vztahy k mé

rodině. Pro mne to byl ovšem důležitý den. Žena se nastěhovala

zpátky ke mně do komory, děti začaly znovu mluvit, sice špatnou,

přesto češtinou. Začalo se uklízet a Přítel si dokonce začal

platit jídlo, které zkonzumoval a přestal mne mlátit. To víte,

narostl mi hřebínek a v tu ránu jsem se cítil jistější v

kramflecích. Začal jsem s Přítelem vyjednávat o jeho odchodu od

nás. Při jednání se sice mračil a párkrát mne uhodil, ale já byl

tentokrát neústupný: "Chci, abyste do deseti let opustil pokoje a

přestěhoval se do komory", řekl jsem mu až téměř výhružně. Moje

odvaha se zanedlouho projevila při dalších jednáních. Přátelé

mého Přítele se rozhodli odvolat jej zpět, do daleké vlasti,

kdesi v Asii. Další jednání už byla snadná. Usnadňovalo je naše

přetrvávající vzájemné přátelství. Pominul jsem shovívavě několik

zlomenin, pět operací a téměř dva roky, strávené po nemocnicích,

"zapomněl" na znásilňování mé ženy a převýchovu dětí. Žádal jsem

pouze finance na úpravu zdevastovaného bytu, protože to

vyžadovalo investici několika násobně převyšující jeho cenu.

Během sundavání praporů a transparentů jsme se dohodli, že není

potřeba celou věc dramatizovat. Nedáme si navzájem nic. Přítel mi

tu nechá nábytek, jež vyrobil, já ho prodám a za utržený peníz

dám do pořádku byt. Cena za starý, poškozený nábytek, vyrobený z

materiálu, který jsem zaplatil, se mi najednou nezdála tolik

nízká, hlavně, že už konečně odejde a já budu pánem ve svém domě.

Oželel jsem i peníze za potraviny, které do sebe slovanský obr

cpal horem dolem. Naše Dohoda však měla přece jen jeden háček.

Přítel už neměl ve své vlasti kde bydlet. Tady se jednání na pár

vteřin zadrhla, ale nakonec jsem vymyslel oboustranně přijatelné

řešení. Peníze za nábytek Přítelem vyrobený nepoužiju na úpravu

svého bytu. Nakoupím za ně materiál na stavbu jeho rodinného

domku a na vlastní náklady jej dopravím do Asie. Pokud by to snad

nestačilo, přidám i ze svého. Takto - oba navýsost spokojeni,

jsme se rozešli. Při loučení mně bylo trochu smutno. Objali jsme

se, poplácali, podepsali smlouvu o přátelství na věčné časy (co

kdyby přišel jiný Přítel za Západu) a těsně před tím, než odešel,

si vzal stranou své tři děti, které mu má žena povila, a dával

jim nějaké instrukce a pokyny. Nakonec každému z nich předal

krásný dárek - vysílačku. Bylo to dojemné.

Dnes na to jen s trochou nostalgie a úsměvem vzpomínám. Staré

dobré časy mi připomínají jen prapory a transparenty, uložené ve

sklepě pro případ potřeby. Jsme šťastná rodina, hledící do

budoucna s důvěrou a optimismem. Naše Přítelovi děti si každý den

dlouho do noci hrají s vysílačkou a dokonce ji půjčují i malému

Pepíčkovi, který do ní žvatlá nějaké novinky. Náš byt bude sice

ještě pár desetiletí zdevastovaný, ale já jsem spokojen. Podařilo

se mi udržet hluboké přátelství a pevný svazek s mým Přítelem.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán František ¦

¦Název: Ponížený dodatek ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0002/020 Str.: 006 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

František Kostlán

Při pozorném pročítání Dohody a Protokolu smluvních stran nám

nemůže uniknout důvěrně známá snaha o zachování přátelství s

Ruskou federací za každou cenu. To znamená i za cenu vlastního

ponížení, zapomenutí na mrtvé - zastřelené či přejeté tanky, na

diskriminované občany Československa. O občanech není ani ve

Smlouvě, ani v Dohodě vůbec řeči. Tedy o lidech našich. Oproti

tomu se v Protokole hovoří o humánní pomoci občanům Ruska -

vojákům. Rusko totiž musí být silné. (Kdo by nás ochránil před

pangermánstvím, že). Cynismus tvůrců Smlouvy, Dohody a Protokolu

vychází z ideologie humanismu. Jak už mají naši představitelé ve

zvyku - humanismu selektivního. Jen pro někoho. Samozřejmě po

úvaze o výhodnosti či nevýhodnosti humánního aktu. Zatímco u nás

se selektivní humanismus projevuje ochranou toho nejhoršího

odpadu společnosti a přezíráním přirozených práv obětí

totalitního režimu, navenek se tato výhodnost staví na odiv

celému světu. Charita a pomoc bližnímu je věc potřebná a každý z

nás, cítící s ostatními lidmi jistě rád pomůže, kde může. Jak

však vypadá "přerozdělení" peněz za "majetek", který zde po sobě

zanechala okupační vojska? Tyto peníze nepůjdou (alespoň ne v

dostatečné míře) na nápravu ekologických katastrof, způsobených

zločinci, nepůjdou na vylepšení života uprchlíků z bývalých

socialistických zemí, se kterými se u nás zachází jako s

druhořadými občany, těmito financemi se nepodpoří zbídačené

obyvatelstvo bývalého Sovětského svazu či válkou postižení

obyvatelé Chorvatska. NE! Tyto peníze půjdou ve formě stavebního

materiálu na výstavbu bytových jednotek vojáků okupační armády. A

navíc jen její ruské části.

Věnujme se chvíli majetku samotnému. Pomineme-li stavby, které se

prostě musí zbourat, protože jsou nepoužitelné nebo neekologické,

zbývají objekty, které byly částečně postavené za naše peníze,

navíc mnohdy bez povolení příslušné instituce a neodpovídající

našim normám. Naši straničtí a vládní představitelé doufají

vytřískat z prodeje tohoto "majetku" více než jednu miliardu

korun. Ke 300 000 000 Kčs se v případě překročení této magické

hranice bude zvyšovat příděl pro okupanty. Zatím nevíme, o kolik,

protože se o tom bude teprve jednat. Možná, že v rámci různých

projektů, jejímiž autory budou někteří autoři této "Nulové

varianty", se překročí ona jedna miliarda korun. V tomto případě

to ovšem bude výhodné pouze pro ruskou stranu a zmíněné autory

projektů. Naprosto nevýhodné to bude pro Československo. Pro stát

- o občanech nemluvě.

Ptám se, kde jsou peníze za ty potraviny, které jsme okupantům

dodávali? Ekologické katastrofy, způsobené primitivy, nemajícími

ponětí o vztahu člověka k přírodě, odhadují nevládní odborníci na

6 až 7 miliard korun. Z čeho nebo kdo zaplatí nápravu tohoto

barbarského počínání? Ano, občane. Uhádl jsi. Uhádl jsi. Ty to

budeš, z tvé peněženky půjdou finanční prostředky. Zatímco budeš

přihlížet výstavbě rodinných domků pro komunistické důstojníky

ruské armády, budeš platit jak mourovatej. Že nemáš? Že prožíváš

těžkou finanční krizi? Nevadí. Zvýšíme daně a ty si poraď.

Hlavně, že před světem jsme obstáli jako humanisté. Velký

ideolog humanismu si připsal další čárku k dobru. Nevěříš? Přečti

si francouzský či americký tisk.

Na Dohodě a Protokolu mne nejvíce zaujala sktutečnost, že

nepodléhají ratifikaci, schválení Federálním shromážděním. Neboli

- nesměli se k této hanbě vyjádřit ani lidé, alespoň

prostřednictvím volených zástupců. Toto nedemokratické počínání

tvůrců a signatářů Smlouvy, Dohody a Protokolu je z jejich

hlediska pochopitelné. Nikdy nepotřebovali ke své politice

občana. Šlo jim vždy o ZÍSKÁNÍ MOCI.

Na závěr této krátké úvahy si proto dovolím vyslovit jednu

prosbu. Vážení pánové - Václave Havle, Jiří Dienstbiere, Michaeli

Kocábe, Vojtěchu Vágnere a další, kteří máte na svědomí tuto

urážku lidské inteligence, toto cynické pomíjení spravedlnosti,

pohrdání lidmi vaší země - poníženě vás prosím - odejděte z

politiky. Věnujte se něčemu, co skutečně umíte - třeba práci v

pivovaře, pop music, či planému pokecávání na různých partách. Po

pár vypitých lahvičkách zde s nonšalantní lehkostí můžete

vystavovat na odiv své zásluhy o "demokracii". Slepičky, zobající

každé vaše slůvko vám jistě budou vděčné. Odejděte, prosím, a

berte to jako největší vaší službu demokracii ve svém životě!