--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena č.: 1276
Název: Konec pravicového disentu?
Zdroj: NN Ročník........: 0002/021 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.07.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(nekrácený text článku, který vyšel 23. 7. 1992 v Metropolitanu) Především je nutné se distancovat od původního významu anglického slova dissent, jež znamená jakési odpadlictví od původního či převažujícího způsobu jednání, myšlení a tradičních mravů a zvyklostí. Pro většinu lidí byli a jsou tzv. disidenty komunisté, kteří pošlapali veškeré domácí tradice, pohrdli základními institucemi lidstva, rozbili po staletí budovaný právní řád a nastolili absurdní antipořádek. Tím odpadli od hlavních zdrojů kultury a civilizace oni, ne my.

Pravicová opozice, založená na respektu ke křesťansko-konservativním hodnotám, je dnes reprezentovaná částí bývalých politických vězňů, příslušníky šlechtických rodů, křesťany obvykle katolického vyznání. Její hlavní političtí představitelé - především P. Bratinka, D. Kroupa a V. Benda - se bohužel nespojili a nezískali tak dostatečně širokou sociální základnu především mezi mladými lidmi. Byl to především V. Benda, kdo předvedl řadu pozoruhodných koaličních skoků a hlavně naprosté nepochopení skutečného rozložení sil v rezortu školství, jež jeho strana získala v minulém volebním období.

Podobně vsadil jen na jednu kartu i P. Bratinka a spol. - a sice na kartu privatizační, jež byla a je tou nejriskantnější a nejkontraverznější. Samozřejmě se Tomáš Ježek musel dostat mezi mlýnské kameny dvougeneračních zájmů komunistického establishmentu a dříve nebo později musel padnout.

Pravicová opozice vstoupila na politickou scénu oslabena o velké počty dynamických opozičníků, kteří byli eliminováni selektívní politikou volební komise Občanského fóra. Stanislav Devátý je výjimkou, jež přežila díky zakotvenosti v rodném kraji. Pravicová disidentská Praha či Brno byla z velké části včas identifikována, izolována, avšak nikoli neutralizována.

V případě zemědělství, školství i privatizace hospodářství atd. pravicoví "disidenti" formulovali jisté zásadní principy a byli je schopni aplikovat. Nícméně se rychle objevili muži mladší, v dosavadních byrokratických strukturách zakořeněnější, schopní mobilizovat technokraticky orientované třicátníky z komunistických rodin, kteří se začali nazývat pragmatiky. KDS na čele s V. Bendou za určité ústupky propůjčila své jméno ODS, na čas jí tak pomohla zakrýt jisté dosti zásadní hodnotové vakuum. Díky tomu přežila politicky efektivněji než ODA. Vůdcům ODA se pak podařilo nevšimnout si, že až do dubna 1991 měli na své straně studentskou elitu, protože podpora mladých zprvu zcela intuitivně směřovala směrem na pravicové Chartisty. Pak se přelila jiným směrem, který se ukázal mít masovější povahu a organizovanější dynamiku. Kromě toho se zakládající otcové ODA nedokázali včas vzdát svého amerického snu o malé straně s aktivním voličským zázemím, a tak nemohli dopadnout jinak než pološpatně. Skutečnost, že strana povýtce intelektuální neprojevila zájem především o vysokoškolské studenty a vysokoškolskou politiku (prakticky i specializovaně) pak svědčí o naprostém nedostatku strategické rozvahy z hlediska dlouhodobého. V průběhu posledního roku a půl před volbami udělala ODS spoustu fatálních chyb podobně jako KDS či ODA. Nicméně jí to prošlo z obecně známých důvodů a i proto, že V. Klaus pochopil mentalitu všech jen trochu produktivních lidí a že dokázal zmobilizovat řadu ambiciózních spolupracovníků. Ti ho v jeho koncepcích a ambicích zatím nikterak neohrožují a jsou vůči nim kompetentní. Co by však ODS nemělo projít, je proklamování konservativního charakteru za situace, kdy její převážně pragmaticko-utilitární přístup ke křesťansko-demokratickým hodnotám je již ve světě veřejným tajemstvím.

Lze-li u ODA předpokládat, že částečný volební neúspěch jí nepochybně pomůže ke kritické sebereflexi a k překonání dilematu pragmatikové versus intelektuální katolíci, u ODS (s ohledem na volební úspěch) naděje na hlubší korektiv zatím chybí. Strana zápasí s břemenem zátěže minulostí v podobě různých oportunistů a příliš velkého počtu liberálů v neekonomické sféře. Křesťansko-konservativní prvek je zde zastoupen mizivě a to vyvolává obavy z jistého hodnotového vakua, které se již projevilo a přineslo první neblahé plody.

V současnosti je možno být svědkem i nadále přetrvávajícího strachu z charismatu bývalých tzv. disidentů. Nejde o levičáky z OH, nýbrž o lidi, kteří linii protikomunistického odporu drželi odjakživa a budou ji držet dále. Na rozdíl od různých "pragmatiků", kteří se údajně se svými komunistickými rodiči neztotožnili, ale identifikací s liberalismem všeho druhu dokazují neschopnost řešit zásadní životní problémy jinak než způsobem, který ve svých důsledcích znamená přetrvávání komunistů u pramenů majetku a moci.

Jak známo, v životě vám nikdo nepromine, měl-li jste pravdu a usiloval o její prosazení aktivně. S výjimkou dvou kategorií lidí. Těch, kdo z vašeho postoje mohou něco mít a těch, co vás převyšují v něčem jiném. První kategorie již jaksi vyprchala, druhá se objevuje velmi zřídka.

Pravicoví křesťansko-konservativní disidenti se navzdory své nesporné kompetenci mohli uplatnit jen částečně, protože od samého počátku převratných změn museli zápasit o holé přežití nejen se svými levicovými přáteli, ale především s prudkou inflační vlnou nových a neopotřebovaných mužů. Ti sice měli a mají v hlavách o nejednu dimenzi méně, než je to běžné a z hlediska provozu a podstaty pravicové politiky zdravé, ale to nic nemění na tom, že se rychle prosadili, ovšem často na úkor "služebně starších" pravičáků. Nakonec hlubokým zájmem sleduje, kdo si na co hraje a kdo kým je či co odjakživa dělal. Odchody ostřílených veteránů (např. JUDr. M. Hulíka z funkce náměstka ředitele věznic), pak samozřejmě slouží jako ukazatel slabosti pravice, jejích vnitřních rozporů a míry kontaminace starými mocenskými praktikami.

Tyto úvahy jsou neseny snahou co nejvíce napomoci spolupráci a rovnovážnému vývoji mezi různými proudy pravice a k jejich postupné konsolidaci a sjednocování. Doufejme, že éra zápasů různých přebujelých ego je již za námi a že proces krystalizace poučené a cílevědomé politické vůle nabere klidnější a rovnoměrnější charakter. Za této situace existence jedné silné pravicové strany není - podle mého názoru - žádoucí a možná. Nezbývá, než mít dvě či tři strany (probudí-li se opravdu i lidovci) a nastavovat naší poněkud triumfalistické ODS zrcadlo, které by ji nutilo k opatrnější personální politice a propracovanější "osvětě" ve vlastních řadách, plných za pět minut dvanáct demokratů a ostrých hochů. Kamufláže a stylizace, rivality a nedostatek skutečné spolupráce a vstřícnosti mohou mít tragické následky pro stabilitu celé střední Evropy. V této souvislosti se nelze nepozastavit nad tím, proč nebyl novým ministrem zahraničních vztahů ČR jmenován P. Bratinka, který je již dlouhá léta v zahraničí znám a těší se v této oblasti autoritě. Kdoví, co nás bude tohle stát podobně jako skutečnost, že naše největší pravicová strana má sekulární charakter a přitom se označuje za stranu konservativní...

V této souvislosti ponechávám stranou, jak dopadli naši bývalí političtí vězni, mnozí po listopadu 1989. Pohár hořkosti vypili až do dna, aby vzápětí zemřeli. Také KAN měl souhrou různých faktorů a díky všelijakým záhadným synergiím důkladně zkomplikován život zevnitř i navenek ve vztahu ke společnosti. Atd. Bylo by smutné, kdyby se naše historie opakovala ve staronové variantě a provedení: pragmatický liberalismus (a s ním ploché konzumentství a hédonismus) na jedné straně a v defenzívě se nacházející tradiční morálně-duchovní postoje na straně druhé. Bez syntéz nemůžeme jít vpřed a hlavně bez křesťansko-demokratických hodnot se nemůžeme dostat zpět do společenství evropských národů.

červenec 1992

A. Hromádková