--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Prokeš Jan č.: 1278
Název: Poraženectví: tentokrát poněkud předčasné
Zdroj: NN Ročník........: 0002/021 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Pocity poraženectví, ono známé "my se prostě musíme podřídit", vyřčené tváří tvář nevyhnutelnému osudu, to je téma, které se znovu a znovu vtírá do českých politických dějin 20. století. Pochopitelné (nechci říci, že nevyhnutelné) bylo v době Mnichova, kdy fašistický stát agresivně útočil a nikde nebylo moci, která by byla ochotna alespoň pomoci. Omluvitelné (nechci říci, že pochopitelné) bylo po srpnu 1968, kdy spousta lidí dobrovolně vyklízela pozice, které snad přece jen se mohla pokusit hájit alespoň tak, jak se o to pokoušela společnost v sousedním Polsku. Co je však nepochopitelné a neomluvitelné, to je postup současné české politické elity, která zřejmě zcela propadla poraženeckým pocitům a vyklízí pozice, které je povinna hájit, chce-li sama sebe označovat za demokratickou. Je zřejmé, že ve východní části tohoto státu zvítězily síly spojené se zločinnou komunistickou nomenklaturou a ty nyní porušují ve stále větší míře platné zákony. Lež a podvod se již zcela otevřeně stávají nástroji politické sféry. Noví totalitní vůdcové nepokrytě žádají pro svou budoucí krutovládu moc, peníze, armádu a policii. To všechno by mělo být předmětem neuhasínajících protestů z české strany. Ta by se měla snažit obhajovat demokracii a neváhat v této souvislosti užít i krajních prostředků, které demokratický systém umožňuje. Není tu však nic jiného než systematické mlčení, které vychází ze základní premisi o rozdělení státu jako jediném řešení. Nic proti tomu, v této situaci se oddělení demokratičtější České republiky od znovu se normalizujícího Slovenska skutečně jeví jako nezbytnost. Překvapuje však ústupnost a pragmatická snadnost, s jakou zasedají demokraté k jednacím stolům s uzurpátory a vyklízejí jim pozici za pozicí. Již podruhé se tak stáváme obětí legendy o slušnosti. V listopadu 1989 jsme byli sametově slušční ke komunistům a ti proto na rozhodujících místech zůstali tu i onde u moci. Nyní jsme slušní ke slovenským hazardérům - údajně proto, aby Evropa (opět to mezinárodní zaklínadlo!) na nás nepohlížela pro náš nekultivovaný rozchod podobně jako na Jugoslávii. Ani slovo o tom, že to, co se na Slovensku děje, není slučitelné s demokracií, ani jedno jejiné ohražení proti totalitním praktikám, vzrůstu fašistické ideologie a gangsterským metodám. Jako by nám i tohle všechno nějak příliš nevadilo, omezujeme se na pouhé konstatování, že dvě nejsilnější politické síly v zemi se prostě zásadně rozcházejí v cílech, které se vytýčily ve volebních programech.

Politika předčasného poraženectví, uplatňovaná vůči panu Mečiarovi a jeho komandě již dopředu však zatahuje budoucí Českou republiku do značných potíží. Budeme to konec konců právě my, kdo tento totalitní stát beze slova odporu uznáme, vyzbrojíme, učiníme hospodářsky nezávislý a díky vývozu zbraní vzkvétající a tím si již dopředu jednoznačně zproblematizujeme naši východní hranici.

Jan Prokeš