--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František č.: 1291
Název: Komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly
Zdroj: NN Ročník........: 0002/021 Str.: 026
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
František Kostlán Letos jsme dostali několik dopisů, ve kterých je nám pár čtenáři vytýkáno, že zveřejňujeme články některých bývalých komunistů, píšeme o některých z nich přijatelně či je dokonce chválíme. Heslo v záhlaví našeho listu, které jsem zároveň použil jako titulek tohoto článku, vymyslel a napsal básník Andrej Stankovič. Neodvažuji se, bez předchozí konzultace s autorem, výkladu tohoto hesla dle jeho záměru. Já osobně jej chápu tak, že kdo byl jednou postižen chorobou zvanou komunismus nebo chcete-li marxismus-leninismus, je nevyléčitelný. Ať už se změní jeho přístup k životu jakkoli, nedokáže činit rozhodnutí, ve kterých by se tak či onak neprojevila indoktrinace levičáctvím - jeho ideologií, nabytá výchovou, propagandou...
Není ovšem pravidla bez výjimky. Existuje několik bývalých komunistů, kteří si již během totalitního režimu tuto skutečnost uvědomovali a pracovali na sobě už v době, kdy my - nestraníci, jsme vehementně podporovali stávající systém (lhostejno, zda z tzv. donucení či zpracování nevědomky).
Jistě se tato snaha nesetkala u všech s úspěchem. Nejlépe je to vidět na představitelích Občanského hnutí, u nichž se, zároveň s nabytou mocí viditelně projevila marxisticko-dialektická recidiva, pečlivě zahalená do liberálního kabátu, spojená s pohrdáním vůči jiným názorům a jejich nositelům i vůči občanům, kteří je do funkcí dosadili. Živými svědky mého tvrzení jsou například pánové Dienstbier, Pithart, Rychetský, Dobrovský, Urban a další, o vyložených bolševicích, jež nikdy neprožívali transformaci své osobnosti, typu Jičínského, Šabaty, Komárka, Vrby (a mnohých dalších) - ani nemluvě.
Je otázkou, nakolik se podaří stát se skutečnými demokraty lidem, kteří vždy stáli nad ideologií a v KSČ byli z touhy po naplnění svých ambicí (právě tak, jako by byli v kterékoli jiné straně za jakéhokoli režimu, která by jim to umožnila).
Například - ministra hospodářství Vladimíra Dlouhého jsme měli možnost kritizovat prakticky pouze jednou, za jeho televizní prohlášení o ponechání některých milicionářů ve funkcích. Vladimír Dlouhý vycházel ze své životní zkušenosti a nebyl schopen a ochoten v tomto případě akceptovat stav společnosti a zkušenosti a názory jiných. Vždyť komu z nás se poštěstilo studovat za totality na belgické katolické (!) škole, kdo z nás se vyšplhal na jeden z nejvyšších stupínků na předprsní ÚV KSČ, jako se to podařilo Dlouhému v agentuře ÚV KSSS a ÚV KSČ - Prognostickém ústavu ČSAV? Viděno v těchto souvislostech se nemůžeme ministru Dlouhému divit, že nechce propustit "odborníky", stojící v hierarchii komunistického režimu podstatně níže než on sám. Přesto jeho politika směřuje mnohem více k demokracii než politika drtivé většiny bývalých komunistů - disidentů, soustředěných v Občanském hnutí a dalších liberálně-levicových (materialisticky vyfutrovaných) i otevřeně socialistických stranách a hnutích. (To neměla být omluva či "nahrbení se" vůči V. Dlouhému, jenom konstatování faktů). Totéž se už však netýká dalšího "přes noc obráceného" - Mariana Čalfy, jenž se v úzké spolupráci se soudruhy Jičínským a Rychetským čile věnoval výrobě legislativních "černých děr", což byla činnost, jež napomohla KSČ i jednotlivým komunistům více, než co jiného. Existuje několik skutečných výjimek, které k vyléčení z marxistické rakoviny přivedlo (mimo jiné) hluboké poznání, že socialismus (kolektivismus) lze ustavit pouze nedemokratickými způsoby či dokonce násilím samotným, a proto tuto variantu uspořádání společnosti zavrhují. A to jak sami pro sebe - vnitřně, tak i navenek - svým životem, prací.
Takovýto přerod osobnosti prožíval i někdejší člen Komunistické strany Francie, dnes světoznámý antikomunista, politolog prof. Alain Besanson.
U nás k těm pár vyléčeným výjimkám bezesporu patří i někdejší komunistický novinář Jiří Ruml (v disentu Lidové noviny, potom poslanec FS, jako člen komise 17. listopadu odhalil počínání kryptokomunistů ze socialistické organizace Obroda), Dr. Rudolf Kučera z Institutu pro středoevropskou politiku a kulturu, který dne přednáší politologii na vysoké škole (jeden z organizátorů Konference o zločinech komunismu), paní Otka Bednářová (Výbor dobré vůle), Tomáš Ježek - nedávný privatizační ministr (úspěšný překladatel díla liberálního ekonoma, filozofa a politologa F. A Hayeka), Ján Mlynárik, který svým historickým viděním světa dráždí marx-leninské dogmatiky a odvedl též kus dobré práce jako poslanec FS, mimo jiné i svou pomocí komisi 17. listopadu, a někteří další.
Bylo by chybou ignorovat tyto lidi, jejichž odpor proti totalitě je podložen osobní zkušeností, a nerespektovat jejich duchovní sílu. Právo na chybu máme každý a nikdo se jí nevyhneme. Proto dovolte vzkaz těm několika zklamaným polistopadovým antikomunistům, kteří si zřejmě Necenzurované noviny už tolik nepovažují právě z toho důvodu, že dáváme některým bývalým komunistům (dnes demokratům), prostor na stránkách našich novin (aniž by o to usilovali), protože si jich vážíme za jejich protitotalitní činnost a smýšlení: zkuste se, prosím, na tuto záležitost podívat ze stejného zorného úhlu jako my. Odpor či "boj" proti totalitní - protilidské podstatě nacistického, fašistického či komunistického režimu a jeho vnějším projevům, a těm, kteří jsou v zájmu ideologie nebo prosazení osobní moci k jakékoli totalitě nebo autoritářství dojít a prosazovat je, se nemůže zároveň projevovat odporem k těm, kteří POCHOPILI - a jsou schopni nás varovat před nesprávně zvoleným směrem a říci PROČ JE CESTA K TOTALITĚ ŠPATNÁ A ZAVÁDĚJÍCÍ.