--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia
Název: Moskva rok po puči
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 003
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sidonia Dědinová Nejen jednotlivci, nýbrž velká část ruské veřejnosti se v současné době obává dalšího puče, který by mohl zvrátit vývoj v Rusku. Ani Boris Jelcin situaci nepodceňuje: rozhodl se, že letos v létě nepůjde na dovolenou, zřejmě s živou vzpomínkou na loňský Gorbačovův pobyt na Černém moři, který se obratem změnil v domácí vězení, střežené pučisty. Jelcin sice možnost puče popírá, nicméně se cítí jistěji takříkajíc s nohou na plynu.

Při nedávném průzkumu mínění, provedeném namátkou u 1.305 lidí, odpovědělo 42 % dotázaných, že se obávají "rudo-hnědého puče", jak je v hovorové řeči označován. Pouze 37 % odvětilo NE na otázku: "Domníváte se, že je ruská společnost ohrožena bolševicko-fašistickým spiknutím?" Pětina dotázaných nevěděla. "Veřejnost je ochromena strachem z nového puče," píše Alexandr Jakovlev, dřívější poradce Michaila Gorbačova, v Moskovských novostech. Někteří občané si skutečně přejí návrat starého systému, protože hospodářská situace se zhoršuje: závratná inflace, zločinnost, obava z masové nezaměstnanosti. Jelcinův tým je vystaven stále tvrdším útokům ze strany konzervativců, kteří nepokrytě prohlašují, že hodlají převzít moc.

V červenci se konzervativním poslancům ruského parlamentu téměř podařilo prosadit ustavení tzv. Dohlížecí rady, která by znamenala návrat cenzury do ruského tisku a televize. Neuspěli jen proto, že se Boris Jelcin energicky zastal svobodného tisku. Nicméně srovnávají mnozí současnou situaci s vývojem z let 1990 a 1991, který vedl k osudnému pokusu o státní převrat.

Slibné projekty transformace ruské ekonomiky z roku 1990, především "program 500 dnů" Stanislava Šatalina a Grigorije Javlinského, byly koncem roku 1990 zamítnuty. Ministr zahraničí Eduard Ševardnadze odstoupil, s varováním před návratem diktatury. A téměř všichni reformní poradci Garbačova, Alexandr Jakovlev, Nikolaj Petrakov a další, opustili politickou scénu na protest proti nástupu konzervativců na vedoucí místa.

V současné době se v Rusku opět zpomaluje přechod na tržní hospodářství. Ministr zahraničí Andrej Kozyrev varuje před nebezpečím nového puče. Liberálové, jako moskevský starosta Gavriil Popov a Jelcinův poradce Sergej Šachraj, odcházejí. Zastánci tvrdé linie, generál Boris Gromov, který byl posledním velitelem sovětské armády v Afghanistánu, a Nikolaj Goluško, se stali náměstky ministrů obrany a bezpečnosti.

Podobně jako v roce 1990, posiluje se dnes role Státní bezpečnosti. Tehdy nařídil Garbačov ustavit ve velkých městech společné hlídky policie a vojska, které měly zabraňovat zločinnosti a provádět inspekce v družstvech. Letos v červenci přikázal Jelcin ministerstvu bezpečnosti, aby pomáhalo po celé zemi vybírat daně.

Někdejší KGB, v roušce ministerstva bezpečnosti, se vzpamatovala z dočasné porážky a neváhá označovat ruské reformisty za agenty západních rozvědek, a Kozyrevovu prozápadní politiku jako "dobře plánovanou kampaň" CIA. To vše až příliš připomíná útoky představitelů KGB a armády proti Ševardnadzově politice "nového myšlení" v měsících před srpnovým pučem.

Předsednictvo ruského parlamentu se stalo největším zastáncem staré nomenklatury. Předseda parlamentu Huslan Chasbulatov útočí proti reformistům ve vládě, z nichž už mnozí byli nahraženi protireformními představiteli vojensko-průmyslového komplexu. Jeden z vůdců této skupiny, Alexandr Vladislavlev, žádá, aby vláda zastavila svůj "radikální" reformní program.

O radikalitě ruských reforem přitom nelze hovořit. Už loňského roku žádal Gorbačov v Londýně při setkání Velké sedmičky o vysoké kredity pro tehdy ještě sovětské hospodářství, které by umožnily realizaci reforem. V nedávném interview s německým listem Die Welt Gorbačov uvedl, že "doufá", že se alespoň dohody z letošního mnichovského summitu uskuteční tak, aby Jelcinovi přislíbených 24 miliard dolarů podpořilo ruskou ekonomiku v době současné hluboké krize. Je zřejmé, že je to naopak vleklost malých reformních krůčků, která brání obratu k lepšímu.

Zdá se, že Jelcin ztrácí na vlivu a autoritě, podobně jako kdysi Gorbačov.

V roce 1991 ustavil Gorbačov sovětskou Bezpečnostní radu, jako poslední pokus upevnit svou pozici. Neměl však již možnost obsadit ji vlastními přívrženci. Dostali se do ni šéf KGB Krjučkov, ministr vnitra Boris Pugo a ministr obrany Dmitrij Jazov - titíž, kteří v srpnu inscenovali státní puč.

Nyní se Jelcin snaží oživit tehdy paralelně vzniklou ruskou Bezpečnostní radu, jejíž obsazení je však ve vztahu k jeho politice podobně nepříznivé. V Radě je pět členů s hlasovacím právem: kromě Jelcina je to viceprezident Alexandr Ruckoj, kterého nedávno obvinil právník Šachraj, že vytváří spiknutí za prezidentovými zády. Dále náměstek parlamentního předsedy Chasbulatova, Sergej Filatov, který zastává protireformní kurs podobně jako jeho nadřízený, úřadující premiér Jegor Gajdar, a konečně tajemník, obdařený velkou pravomocí, Jurij Skokov, který je pokládán za přívržence vojensko-průmyslového komplexu. Tajemníkem Bezpečnostní rady se nestal demokratický spojenec Gennadij Burbulis, který ještě začátkem letošního roku jako Jelcinův první náměstek, fakticky řídil vládu a byl pokládán za druhého nejmocnějšího politika v Kremlu.

Má tedy Jelcin v Bezpečnostní radě, při věcném odhadu, poměr dvou příznivých proti třem nepříznivým hlasům. Přitom má Rada rozhodovat o všech "životních zájmech" Ruska, podobně jako dřívější politbyro: o politických otázkách, od vojenských po ekologii a rozpočtový schodek.

Tajemník Skokov začal ustavovat "místní komise" Bezpečnostní rady: komisím mají podléhat místní státní bezpečnost, správy ministerstva vnitra a armádní jednotky.

Prezidentský dekret z počátku července obdařil tajemníka Rady obrovskými pravomocemi, čímž ve skutečnosti omezil pravomoci vlády i parlamentu. Dekret uložil všem ministerstvům i místním správám, aby plnily pokyny Bezpečnostní rady a jejího tajemníka. Moskovské novosti proto nedávno nařkly Jelcina ze skrytého státního převratu. A Šachraj řekl, že by Bezpečnostní rada mohla beze všeho převzít moc v Kremlu, potlačit vliv prezidenta a zavést v zemi mimořádný stav.

Boris Jelcin se snažil tváří v tvář Západu zachovat klid. Prohlásil, že puč není v Rusku možný: předně, armáda je jemu osobně zcela oddána. Ministerstva obrany, vnitra a bezpečnosti jsou v rukou jeho věrných přívrženců. Opoziční síly nemají v zemi společenskou základnu. A konečně není dnes v Rusku politika podobného Vladimíru Krjučkovovi, tehdejšímu šéfu KGB, který by byl schopen puč zorganizovat.

Pokud by všechny tyto argumenty byly slabé, věrohodně působí poslední, totiž, že bývalá stranická nomenklatura sama má zájem na transformaci na tržní hospodářství, protože vsadila vyšší částky do rodícího se kapitalismu, než by si ještě před rokem bylo možno představit.

Ruckoj a jeho přívrženci se nyní rádi dovolávají carského premiéra Petra Stolypina jako vzoru politika, který prosazoval liberální ekonomickou reformu, řízenou však ze silného centra. To naznačuje nostalgickou touhu po autoritativním systému vlády. Taková koncepce však není slučitelná s moderním tržním hospodářstvím, ani s demokratickým pluralismem. Jde nyní o to, aby zákulisní boje o moc nezablokovaly reformy - spíše než o to, kdo, kdy a zda provede další puč.