--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Sonntag Zdeněk
Název: Kupředu levá
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 015
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V malé hanácké vesničce Lozce poblíž Uničova, večer co večer místní rozhlas zahajuje zprávy budovatelskou znělkou - amplión se nacházel ve věži místní kaple, a tak hlášení bylo slyšet široko daleko do polí. Po ukončení zpráv se do okolí táhlo několik pěkných písniček z gramofonu. Krásná večerní vesnická idylka, nad níž se však pomalu stahovaly zlověstné mraky.

V okolních dědinách se houfně zakládala JZD nebo-li, jak se tomu tenkrát říkalo: "Jeden sežere druhého". V okresním městě Šternberku si mnul ruce tajemník Chromý - jeho nátlakové akce se mu dařily a komunisté v obcích byli snaživí - ne však tolik, aby mohl být úplně spokojený - zatímco jinde už podle sovětských vzorů prováděli křížový osev a orbu s předradličkou, v Lozcích nepokoření sedláci stále oborávali své meze...

To bylo Chromému pochopitelně proti srsti, proto se lozečtí soudruzi Rozehnal, Brachtl, Králová a jiní, činili. Chromý je stále nabádal, aby byli pohotoví sedláky přimět k poslušnosti, aby "dobrovolně" vstoupili do družstva. Soudruhům však nepomáhaly žádné rozhovory, domluvy a lákavé sliby, jak se budou mít dobře - veškeré přesvědčování se minulo účinkem. Bylo nutné z úsměvných tváří vytvořit tvrdou, nesmlouvavou a nepřátelskou masku: "Jsme všemohoucí Akční výbor a vy brzy zapomenete, že jsme byli kdysi kamarádi a pili společně pivo u jednoho stolu!"

V obci řádil slepičí mor a plno slepic se zahrabávalo do hnoje nebo do země. Blížil se podzim a hodová zábava. Před obcí, kde stála orientační tabule s názvem obce, byla za krk pověšená slepice a pod ní bylo napsáno: "Než bych vajíčka Gottwaldovi dala, radši jsem si život vzala!" Pro nezasvěcené legrační vtip, ale pro soukromé sedláky pohroma. Komunistické gestapo - Státní bezpečnost - denně přijíždělo vyslýchat. Ráno se vždycky kolem 8. hodiny po celé vsi rozštěkali psi - vesnice byla jako po vymření, a tak bylo slyšet jenom bouchání na dvířka či vrata. Přestože denně v chalupách přeházeli, co se dalo a odděleně vyslýchali příslušníky rodin, zbraně, ani "kuličkovou tužku", kterou to mělo být napsáno, nenašli.

Jako kluk jsem byl vyslýchán dvakrát, doma a na obci, estébák na mě řval, že mně rozmlátí tlamu, že to ze mě vytluče, ale nevytloukl - přece se asi trochu styděl a bylo mu trapné mlátit školáka... V domácnostech ukradli vše, co se jim hodilo pro svou potřebu. Jako odstrašující případ byli zatčeni a odsouzeni sourozenci Kucovi. Avšak ani tento drastický zásah neoblomil sedláky a nenašel se nikdo, kdo by chtěl vstoupit do družstva jako první.

To už ale Chromý nevydržel s nervy a nařídil vyhnat, vystěhovat některé sedláky, ostatní se zaleknou - to se neminulo účinkem. Lozečtí komunisté mohli konečně prosadit svou moc a ukázat, co to je proletariát!

Přestože ani jednomu naše rodina nikdy sebemenším způsobem neublížila, zbavila totalitní nenávist a moc soudruhy rozumu, pokud nějaký někdy měli. Večer, 4. srpna 1955, jsou sedláci předvoláni na výbor a bez jakéhokoliv včasného vyrozumění jim sdělili, že budou ráno vystěhování Lidovými milicemi z Uničovských strojíren (Leninovy závody). Ráno skutečně přijeli milicionáři a naložili peřiny a nejnutnější potřeby, ostatní majetek zůstal na místě. Když milice přivezla naši rodinu do obce Karlov na Bruntálsku, čekalo je tam bydlení v kurníku, ve stropě díra a na podlaze močůvka... Samotným milicionářům otrnulo a volali do Šternberka, že když někoho chtějí vystěhovat, ať mu také seženou bydlení. Rozhodli nakonec, že tam nemůžeme žít, že nás zavezou, kam si budeme přát. Po sdělení, že nemáme kam jít, se nakonec usnesli, že nás odvezou do obce Veleboř na Úsovsku, k příbuzným. Tam jsme ve stodole uložili náš skrovný majeteček. Ale nebyl ještě všemu konec - tím, že jsme se přestěhovali k příbuzným, jsme nechtíc ohrozili i je - bolševici na příbuzné činili nátlak, aby založili družstvo, jinak je vystěhují za to, že poskytli útulek kulakovi...

Mojí rodinu vystěhovali, když jsem v roce 1955 sloužil na vojně v Písku. Stěžoval jsem si veliteli, jak je možné, když "sloužím lidu", vystěhovat a okrást moji rodinu. Velitelem byl Rus či volyňský Čech, který přišel se Svobodovou armádou v roce 1945 a usadil se u nás. Dalo se s ním mluvit, všechno jsme společně probrali a říkal mi, že podobných nešťastných rodin zažil v Rusku tisíce a že mi nemůže pomoci jinak, než mne na čtrnáct dnů uvolnit ze služby. Měl jsem štěstí, mohl mne kdykoliv okamžitě přeložit k PTP, odkud se zanedlouho vrátil můj starší bratr. Velitel, později už kapitán, se ke mně hlásil i v civilu a choval se přátelsky. Bratr dopadl hůř, během své "služby" u PTP musel skoro zadarmo 3 a půl roku dřít v nejtěžších podmínkách na dole Gottwald v Ostravě. To proklaté slovo - GOTTWALD - nás pronásledovalo po celý život...

Dnes se majetky vrací, ale není to vůbec jednoduché. Nikdo nám nevrátí ztracená léta a utrpení také nikdo nevymaže. A těm, co bylo nejvíce ublíženo, už nepomůže nikdo - oni už většinou nežijí... A ostatní lidé? Ti jsou většinou sobci, vidí jenom sebe, láteří pro drahotu a vůbec nechtějí pochopit, kdo to všechno zavinil. Vždyť v našich "bratrských" státech je mnohem hůř a soudruzi, kteří nepředehnali Západ před časem, se o to mohou pokusit v Rusku, jejich vzoru! Ale ani tam už o blbce nestojí.

A ten, kdo chce dneska hospodařit, když u svých gruntů nemá stodoly, chlévy, stroje a živý inventář, to nemá vůbec snadné - polorozpadlá stavení na vesnicích jen žalují...

A já pořád nevím, zda tzv. sametová revoluce pomohla postiženým, anebo těm, kteří to všechno neřádstvo za 40 let nadělali. Poradíte mi Vy, pane prezidente?

Zdeněk Sonntag, Ludgeřovice

Post scriptum

Procházíte-li dnes lozeckým hřbitůvkem, nestačíte se divit, proč ti kdysi mocní, kteří víru opustili, i tento svět, nemají na pomnících pěticípou hvězdu se srpem a kladivem, ale svatý kříž s Kristem... Budiž jim však odpočinutí věčné a zem lehká, on i soudruh Husák se před smrtí dal na pokání. Ale přece jenom si myslím, že by jim na hrob pasoval jiný citát.

(upravil B. Karel)