--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Černý Čestmír
Název: Co Karolinum ještě neslyšelo
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 03.09.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Řeč pronesená rektorem VŠCHT v Praze ČESTMÍREM ČERNÝM v pražském Karolinu dne 3. září 1992 při příležitosti čtyřicátého výročí vzniku samostatné VŠCHT, kterou jsme získali od jednoho z účastníků této události.
Vážené dámy, vážení pánové,
sešli jsme se dnes ve staroslavném Karolinu, abychom si připomněli čtyřicáté výročí vzniku samostatné vysoké školy chemicko-technologické a 185 let výuky technické chemie na pražské polytechnice.
Nepovažuji za nutné na tomto místě podrobně hovořit o naší vysoké škole, o tom, jaké měla předchůdce, jak vznikla a jak se vyvíjela a stále vyvíjí. S tím vším seznámí zasvěceně naše hosty v odpolední úvodní obsažné přednášce pan prorektor Koubek. Domnívám se, že bude užitečnější zamyslet se nad některými otázkami, které jsou důležité pro náplň naší výuky, ale svým významem přesahují rámec naší školy a dotýkají se ve své podstatě nejenom občanů této země, ale i sousedních států a nakonec celé Evropy. Všichni dobře víme, že v minulém století byl svět nadšen pokroky vědy a techniky a považoval je za dobrodiní pro lidstvo. Chemie a rozvíjející se chemické technologie byly v té době na výsluní přízně široké veřejnosti. V té míře, v jaké klesají čtverečné metry povrchu země a krychlové metry ovzduší připadající na jednoho obyvatele zeměkoule - o jiných parametrech ani nemluvě - a v té míře, v jaké dochází k postupnému vyčerpávání nejvhodnějších surovin, což s sebou přináší nutnost přechodu k surovinám méně kvalitním a k nákladnějším technologiím, setkáváme se zejména ke konci dvacátého století s rostoucí a často oprávněnou kritikou činnosti chemiků. Zdůrazňují se především negativní dopady chemie na životní prostředí a nevidí se jednak to, co vše dobrého chemie přinesla, jednak to, že mnohé výtky patří na úplně jinou adresu, zejména na adresu energetiků. Je možné, že by k těmto výtkám a kritikám nebylo důvodu, kdyby v dnešní době neupadala znalost latiny. Jinak by nejenom naši vědci a technologové, ale i politici, ekonomové a všichni veřejní činitelé dobře znali starý římský slogan "Quidquid agis, prudenter agas et respice finem." Faktem ovšem zůstává, že i ti, kteří toto římské pořekadlo znají, nemohou vždy předem odhadnout - natož vědět - jaké nežádoucí důsledky bude jejich počínání mít. Není každý tak geniální, jako byl Capablanca, který dokázal ohlásit mat dvacetšest tahů předem!
Co z toho všeho pro nás vyplývá? Jistě ne to, že bychom měli upadat do nostalgického staromilství nebo nečinně přihlížet k tomu, jak lidstvo pracuje na své záhubě. My, kteří žijeme v českomoravské oblasti, již dlouho víme, jak kritická situace zde panuje. Naší povinností jako vědců a zejména jako učitelů je věnovat co největší úsilí naší mladé generaci, učit ji lépe hospodařit s tím, co Země poskytuje, vyvolat v ní pocit zodpovědnosti vůči svému okolí, prostě: naučit ji onomu dříve zmíněnému římskému moudrému výroku v plném smyslu slova. Pevně věřím, že pokud učiníme vše, aby naši následovníci pochopili to, co si naši předchůdci neuvědomovali a co my sami si v plné míře uvědomujeme až v posledních desetiletích, že totiž činnost chemiků nesmí být v rozporu s vyššími principy života na Zemi, ale že do nich musí harmonicky zapadat, pak se těmto dalším generacím chemiků podaří prokázat životaschopnost chemie a její význam pro blaho lidstva.
Dámy a pánové, dáte mně jistě zapravdu, že i když je naším prvořadým úkolem systematicky seznamovat naše studenty s bezodpadovými technologiemi, s ekologickou problematikou, prostě se vším, co umožní odstranit stávající zamoření vzduchu, vod i země, které způsobil překotný civilizační rozmach a minulý režim, a zabránit tomu, aby v budoucnosti k něčemu podobnému docházelo, je naší nemenší povinností pomoci sami sobě a především mladé generaci zbavit se i zamoření našeho duševního života. My, kteří jsme zažili již řadu vládců a vykladačů nejrůznějších ideologií, musíme naši mladou generaci seznámit se zkušenostmi, které jsme přitom nasbírali.
V roce 1924 pronesl pan Džugašvilli nad rakví pana Uljanova smuteční řeč, jejíž první věta zní: "My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení." Domnívám se, že s odstupem let a s přihlédnutím k rozvoji vědy je možno tuto větu upravit takto: "My, nositelé deformovaných genetických kódů, se stáváme podle okolností inkvizitory, fašisty, komunisty nebo někým podobným." Je samozřejmé, že lidem tohoto ražení je vše demokratické cizí. Není proto divu, že od roku 1939 jsme dalších 50 let - s výjimkou krátkých období - žili v podivném světě, v němž se nás mocní pokoušeli přesvědčit o tom, že to, co je pravé, je levé, že to, co je stupidní a často i zločinné, je vynikající, ba přímo skvělé a že to, co je spravedlivé a čestné, má být zatraceno. Mezi mnohé oběti tohoto antisvěta patří i posluchači a učitelé naší vysoké školy, z nichž někteří zanedlouho obdrží Votočkovu medaili. Mnozí z nich musili opustit školu a často i zemi v obdobích po roce 1938, 1948 a 1968. Řada z nich dosáhla uznání, bohužel často až v cizině. Náš národ i naše škola se dokázaly po těchto ranách - které nepředstavovaly nic jiného než v prvé řadě kulturní genocidu - nakonec vždy vzchopit, i když není na naší škole jediný ústav, kde by odchod právě těch nejlepších nebyl dosud bolestně pociťován. Mladá generace, která přichází do našich řad, by se měla nad těmito smutnými údobími našich dějin zamyslet a vyvodit z nich poučení, že žádný národ nemůže a nesmí takto hazardovat se svou vlastní existencí a především ne s nositeli vzdělanosti a kultury, nemá-li upadnout v zapomnění nebo dokonce zahynout. Musíme učinit vše, aby se v budoucnu již nikdy nemohli zmocnit vlády našich věcí ti, kteří kladou svůj osobní prospěch bezohledně na první místo. Ti, kteří poznali, jak chutná moc z té druhé strany - jde mimo jiné jak o naše bývalé studenty, tak učitele - budou se mnou souhlasit, že dnes, téměř tři roky po sametové revoluci, nemůžeme být s řadou jevů okolo nás spokojeni. Koncem roku 1989 se zdálo, že je jednou provždy odzvoněno těm, kteří byli zodpovědni za čtyřicetileté období marasmu, jež začalo "Vítězným únorem" 1948. Není bez zajímavosti, že tento náš názor sdíleli i mnozí členové strany, která tento marasmus způsobila. Dnes jsme my rozčarováni a oni opět sebevědomí. Důvodů pro to je řada:
Především existuje nemalá skupina lidí, která se nás snaží přesvědčit, že to, co bylo před rokem 1968, není důležité, ale že pravý boj o demokracii v našem státě začíná až Pražským jarem. Je zcela zákonité, že mezi nimi je mnoho nositelů deformovaných genetických kódů, kteří v r. 1948 demokracii u nás popravili a aktivně se zúčastnili budování politického apartheidu v naší zemi, o dvacet let později podlehli v mocenském souboji se svými stranickými soukmenovci a v minulých dvou letech velmi čile obsazovali významná místa v demokratických institucích, ať již jde o politické strany, sdělovací prostředky, jurisdikci a jiné. Já vím, že bible mluví o Šavlovi, ze kterého se stal Pavel. Připadá mně však, že těch Pavlů je u nás najednou nějak příliš mnoho.
Za druhé se vítězové sametové revoluce zachovali vůči reprezentantům minulého režimu až s trestuhodnou něhou. Není divu, vždyť mezi "vítězi" byla řada těch, o nichž byla řeč v předešlém. A tak se mimo jiné stalo,
1. že zločinecké organizace nebyly za takové prohlášeny, ačkoliv činnost Norimberského tribunálu v r. 1946 a řada mezinárodně přijatých zákonů poskytovaly jasný návod, jak v takových případech postupovat. Schopní odchovanci dřívějšího systému využívají svých znalostí dialektiky kromě jiného k tomu, aby nás přesvědčovali o promlčení nepromlčitelného,
aby rehabilitovali známého vraha z padesátých let, aby volali před soud novináře, kteří si dovolí nazvat zločince pravým jménem.
Pro uklidnění nám pak zaranžují soudní proces se třemi bývalými vysokými představiteli ministerstva vnitra, s nimiž cestují po vlastech českých, jako svědky předvolávají nejvyšší představitele státu a pečlivě vyšetřují, zdali v případě disidentů nebyl překročen limit 48 hodin v cele předběžného zadržení. Přitom samozřejmě nepadne ani slovo o tom, že všichni byli členy zločinecké organizace, která držela celý národ desítky let v cele trvalého zadržení,
2. že v případě, když bylo třeba řešit některé zásadní věci, použilo se zaklínadla, že to musí být provedeno ústavně. Otázka je: podle jaké ústavy? Podle té, do níž byla vsunuta pasáž o vedoucí úloze komunistické strany, nebo podle té, z níž týž autor tuto pasáž později vystěhoval? Nebo snad podle té, o níž svého času Léon Blum prohlásil, že je vhodná leda pro domácí zvířata?
3. Že statečné ženy a stateční mužové sdružení v Konfederaci politických vězňů, kteří strávili mnoho let v komunistických koncentračních táborech, se na sklonku svého života dozvídjí, že jejich odboj proti bezpráví nemůže být uznán a že komunistickou stranu nelze zakázat, protože se přihlásila k pluralitní demokracii. Oni i my přitom dobře víme, že "komunismus není strana, ale spiknutí" a že na přehlédnutí této skutečnosti doplatili nejenom jednotlivci, ale především celé národy, neboť příchylnost komunistů k pluralitní demokracii je něco stejně absurdního, jako by bylo například prohlášení Cosy Nostry, že vyzývá své členy k zastavení obchodu s heroinem a nabádá je, aby se odebrali do klášterů a věnovali se rozjímání.
Domnívám se, že je naší povinností, abychom tyto neradostné zkušenosti z minulých let předali generaci, která nás přichází vystřídat a zapojuje se dnes do života a přesvědčit ji, že pro nás všechny, kterým není lhostejný osud národa a státu, není jiné cesty než plně a důsledně užívat našich zkušeností, schopností a intelektu na všech místech, na kterých stojíme. Dokážeme-li se přitom soustředit na podstatné problémy, oprostit se malicherností a být maximálně tolerantní všude tam, kde je tolerance přípustná, věřím, že náš národ opět zaujme důstojné místo ve světě a u nás všech se dříve či později dostaví pocit dobře konané práce pro dobrou věc, neboť bez tohoto pocitu nemůže být život nikoho z nás skutečně naplněn.