--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František
Název: Pánové ...Do toho
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

František Kostlán Zlo, nepotrestané hned zpočátku, ještě více vzroste.

AISOPOS

Co je pro nás dnes vlastně zlo? Nebo špatno? Vzdělaní lidé hovoří o křesťanství, židovství a antice jako o motivacích evropského myšlení. Postupem času se z tohoto základu vytvořil mravní kodex, z kterého vycházejí - spravedlnost, svobodné myšlení, úcta k tradicím a zvykům, k zákonu, vlastnictví apod. I z tohoto neúplného výčtu lze vycházet při posuzování stavu dnešní společnosti.

Mám zato, že tyto a další hodnoty si řadí každý z nás sám, podle výchovy, jíž se mu dostalo, podle své povahy a inteligence. Z těch principů, které přijme podstatná část jedinců, se pak tvoří momentální morálka společnosti. Totalita (nacismus, komunismus, fašismus) i mírnější kolektivistická pojetí (socialismus a levičáctví všeobecně) se snaží změnit a potlačit mravní kodex i přirozené cítění z něho vycházející, hlásá hodnoty jiné a vychovává k odlišnému chápání hodnot dřívějších. Levicové ideály jsou navíc spojovány s nechutí vycházet z tradic, z historie a staví svou filozofii na pohledu vpřed - jen se neohlížet, kráčet dopředu - kupředu levá, ke světlým zítřkům. S klapkami na očích jako tažný kůň a s přesvědčením, že chyby se nemohou dopustit. Vycházejí přitom ze své filozofie a ideologie, nikoli ze zkušeností a chyb, které lidstvo prodělalo v minulosti.

Změny náhledu na principy se mění s lidským poznáním, z výkladu (relativně správného i chybného) a reakcí na výsledky lidského zkoumání a poznávání. Nic však tolik nevyvrátilo lidskou společnost z kořenů jako totalita - nacismus, komunismus, u nás navíc s hladkým, demoralizujícím přechodem, umocněným Benešovým poraženectvím.

Ve jménu spravedlnosti - rovnostářství (první deformace pojmu) - pro národ, proletariát apod., byli zabíjeni, mučeni a zavíráni nevinní lidé, svobodné myšlení nesmělo být prezentováno, tradice byly popřeny, zákony deformovány. Nad zákon, který má být nad společností, byla vyvýšena ideologie - tedy i její hlasatelé, vlastnictví zkolektivizováno. Byla nadiktována nová morálka. Pojmy čest, mravnost, pravda, láska k bližnímu, úcta ke konání a názorům druhého byly zničeny či "přehodnoceny". Byla "čest" udávat členy vlastní rodiny v zájmu nastoleného režimu, "nemravný" byl ten, kdo svou pílí a umem nashromáždil majetek, rozklad mravnosti vedl k nechuti poctivě pracovat, pravda byla jen jediná - ta oficiální, láska k bližnímu se projevovala dosazováním svých bližních do funkcí a udělováním výhod, pro ostatní nepřístupných, úcta k názorům druhého existovala pouze v rámci prosazované ideologie.

To vše, i s průvodními jevy (násilí, nesnášenlivost, omezování osobní svobody...) se dá shrnout pod pojmem zlo, špatno. Pokud máme úmysl přeměnit špatné na lepší, dobré, měli bychom si napřed položit několik otázek: Je minulý čas, který jsem použil při výčtu špatností, oprávněný ve všech případech? Je k celkové přeměně dostačující transformace ekonomiky? Může se mimoekonomický marasmus změnit k lepšímu pouhou výměnou vůdců totality za mesiáše humanity - ideology, jež (s nejlepšími úmysly) používají sami sebe jako vzoru pro ostatní a v rámci abstraktně ražených hodnot "vychovávají národ" k lásce a pravdě? Může vůbec láska a pravda zvítězit nebo je jejich osudem neustálý střet se lží a nenávistí?

Budu nyní mluvit o věcech, které spolu úzce souvisejí, navazují na sebe a tvoří spolu celek.

Nedá se hovořit o tom, že "špatno" odešlo neznámo kam Vinohradskou třídou a naposled bylo viděno na náměstí Jiřího z Poděbrad. (Už proto, že ani Jiřík nemohl za všechno zlo ve své době).

Ani za to, že se změnou politickou nenastala všeobecná snaha začít a návratem k původním významům výše popsaných pojmů, nemohou jen naši státní představitelé. Je jim (i námi) vyčítáno mnoho: smíření se zlem - jeho nepotrestáním, odpuštění provinilým bez spravedlivého trestu, umožnění těm, kteří páchali zlo, podporovali jej či spoluvytvářeli, spolurozhodovat o dobru, jehož chceme dosáhnout (zde je na místě zdůraznit, že v hospodářské sféře a finančnictví jsou preferováni ti, kteří sice mají majetek, ale nenabyli jej poctivým způsobem a svou pílí a umem, dále ti, jež udržovali moc totalitního režimu ve státní správě, mají dnes vytvářet a udržovat mechanismy demokratické - o nichž v drtivé většině nemají ponětí a k nimž nemají vztah). Polistopadovým hodnostářům je vyčítáno i kamarádíčkování, rodinné i jiné klany, ovládající politickou scénu. Většinou je tato kritika oprávněná. Slyšel jsem ji i po hospodách, na pracovištích a po českých luzích a hájích. Mockrát jsem se ptal: "Co ty osobně jsi proti tomu podnikl? Koho jsi volil? Pokoušíš se nějak protestovat proti tomu, že obávaný sekerník z dob normalizace je dnes tvým nadřízeným?" Nestačí jen vyslovit oprávněnou kritiku, že: "Pithart svou politikou zachránil a zvedl hlavy střednímu komunistickému kádru", je potřeba i osobní odvahy a vědomí o smyslu odporu proti duchovním potratům všeho druhu. Ať už je představují komunisté nebo Pitharti. To se týká nás všech. I těch obyčejných lidiček - komunistů s holými zadky, kteří věřili a nechali se oklamat.

Základním prvkem pokračujícího mravního rozkladu je tedy absence touhy a návratu k původním hodnotám. Některými našimi představiteli jsou vykládány (a námi většinou bez protestu přijímány) jinak, než je určovali komunisté, ale stále chybně. Hledá se třetí cesta i ve věcech naprosto zásadních. Návrat ke spravedlnosti se nemůže obejít bez návratu mechanismu, kterým se spravedlnost udržovala: za zločin - spravedlivý trest.

Namísto vytváření zákona, jímž by se společnost řídila, který by stál nade všemi a před nímž bychom si byli všichni rovni, naši představitelé nastolují mechanismus, v němž oni jsou tím zákonem, oni určují, komu je potřeba odpustit (za nás - za všechny), co je potřeba udělat, abychom konečně měli tu demokracii. A my? Obdivujeme, okřikujeme kritiky, rezignujeme na své názory a cítění. Zhlížíme se v zrcadle "hodnot" vypěstovaných v nás, komunisty.

Svoboda myšlení už není omezována. Názory se mohou ve větší míře prezentovat na veřejnosti. Nejsou však nikým vyslyšeny. Jdinou reakcí na kritiku je zesměšňování a zlehčování opovážlivců, kteří mají svůj názor. Za zveřejněné okolnosti, které jinde vedou k nápravě chyb či odstoupení politiků, poslanců, soudců, prokurátorů atd., se nejen nikdo nestydí a neodstupuje, ale pomocí lži, zkreslování a zamlžování či naprostým ignorováním se udržuje takzvané demokratické provádění politiky politických stran.

Úcta k tradicím se projevuje navazováním tradic komunistických - sovětský model prokuratury, kontinuita s komunistickým zákonodárstvím....

Ve věci vlastnictví, restitucí a přeměny ekonomiky jsme snad pokročili nejvíce. A to i přes skutečnost, že proti restitucím byli a jsou mimo jiné i ti, kteří je jako první měli prosazovat. Mluvím o politicích, kteří sami sebe nazývají - konzervativní, pravicoví. Negativní roli zde sehrál i Václav Klaus. Obklopen v minulém volebním období ve vládě politiky pohříchu levicovými, kteří samozřejmě nemohli být zaslepenému raziteli kupónové privatizace důrazným oponentem ve věci spravedlnosti a prosazení navrácení ukradeného majetku právoplatným majitelům. Počínaje emigranty a konče církvemi. Naštěstí tu vedle vedení a sekretariátu pravicových stran jsou i poslanecké kluby, v nichž jsou i politici, kteří ještě nezapomněli na představu občanů o nápravě a přeměně společnosti.

Myslím si však, že Václav Klaus je přesvědčen o správnosti svého počínání a věří, že nás dovede k demokratické prosperující společnosti. A navíc, jako jeden z mála politiků, vychází při svém působení ze zákona a namísto žvanění tvrdě pracuje. Ale i tak je nucen čelit demagogickým výpadům "odborníků", kteří ještě včera úspěšně bojovali proti tržnímu hospodářství a prosazovali státní plánování a další marxistické výdobytky (Komárek), nebo "odborníky" ze Západu, kteří jsou ochotni se v zájmu prosazení své "jediné pravdy" spojit s kýmkoli, včetně rudého odpadu, skrytého v nejrůznějších "levicových" stranách (prof. Milan Zelený).

Ekonomická transformace je jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k demokratické a svobodné společnosti. Ne však jediným. I ona pravděpodobně ještě několikrát dojde na rozcestí a nikde není psáno, že se vydá správným směrem. Našemu snažení o návrat k normálu chybí, podle mého názoru, dva další důležité stavební kameny - pud sebezáchovy a úcta k lidskému poznání a tvoření (kulturnost).

Chápu obavu Václava Klause, že finance komunistických milionářů se "rozplynou" a skončí v předních světových bankách, namísto, aby byly užitečné doma. To ovšem šlo už ze začátku řešit jinak. Zrušením zločinecké organizace, odejmutím veškerého majetku a převedením do eráru. Účast komunistů a estébáků v akciových společnostech, privatizačních fondech a v ekonomickém dění vůbec není jenom nemorální a demoralizující, ale i nebezpečné. Estébák, jemuž nejde obchodování se špendlíky či lokomotivami, se nebude rozpakovat kšeftovat s drogami. Bolševik, který není schopen vést privatizační fond v poklidu během pár let, úmyslně zkrachuje, protože na své si přijde třemi procenty ročně ze základu - a lidé, kteří mu důvěřovali, mu mohou být ukradeni. Člověk, jehož vědomím neprostupuje pocit sounáležitosti s ostatními lidmi, nemající ponětí o slušnosti (nejvýraznější vlastnost bolševiků a estébáků), bude jistě bez jakýchkoli skrupulí obchodovat s teroristy (zbraně, výbušniny) i dodávat zbraně a další zboží do zemí stižených embargem. Tito komunističtí podnikatelé mají jednu špičkovou vlastnost. Umí se mezi sebou domluvit a spojit se. A to jak v ekonomice - monopoly, umělé stanovení cen (což je v našem monopolním prostředí hračkou), tak při tlaku politickém. Jejich morálka jim umožňuje koupit si celé noviny, jednotlivé novináře, politiky, soudce, prokurátory atd. Samozřejmě pouze ty - kteří se koupit dají. Avšak vzhledem k tomu, kdo je dnes v těchto funkcích, nebudou muset nomenklaturní kapitalisté zřejmě sahat hluboko do kapsy. V každém případě je neporovnatelně větší možnost a pravděpodobnost ovlivňování politiky, korupce, černého trhu s drogami a zbraněmi, než kdybychom zamezili možnosti podnikání alespoň těm nejhorším už v počátku. Ztráta či absence pudu sebezáchovy se projevuje i v dalším úzkostlivém lpění na prosazování ekonomické transformace na úkor jiných, pro přeměnu společnosti na lepší, důležitých věcí. Jak jinak, než ztráta pudu sebezáchovy, se dá nazvat vydání FBIS do rukou Vladimíra Mečiara? Jak jinak než nerozumem nazvat koketování s myšlenkou společné armády po rozdělení Československa? (Armáda má dvě tajné služby - Vojenskou kontrarozvědku a službu Generálního štábu). Chce Václav Klaus dojít k volnému trhu, demokracii a svobodě pomocí vydání nejdůležitějších informací evidentně nedemokratickým politikům, představitelům budoucího sousedního státu, kteří spolupracují a budou spolupracovat se zeměmi bývalého Sovětského svazu (KGB)? (Pokud by chtěl někdo namítnout, že si vymýšlím, měl by se napřed seznámit s informacemi, které nyní získá i Vladimír Mečiar). Tito politici se nebudou rozpakovat ovlivňovat veškeré sféry života skrytými postupy.

Liberální pojetí volného trhu se bohužel netýká jen ekonomické sféry. Je aplikováno i na naše školství a kulturu. A to v situaci, ve které podmínky ke splnění požadavků na provoz mají především komunisté, zloději a zlodějíčkové nejrůznějšího ražení. Naše děti tak mohou vychovávat i lidé, jimž jsou jakékoli zásady cizí. Lze namítnout, že do takovéto školy nemusím své děti umístit. Mají však takové školy být pouze pro toho, komu nevadí špatno? A kde potom zůstalo mé právo svobodně si vybrat způsob vzdělání, když ve většině specializovaných škol nemám záruku výchovy k základním lidským hodnotám? A to zatím mluvím jen o těch případech, kdy se o minulé činnosti ředitele a učitelů školy dozvím. Dnešní soukromníci totiž nemají ani povinnost seznámit rodiče se svým dřívějším působením. Bývalý školní inspektor, jenž do důsledku dbal o marxistickou výchovu a vyhazoval či jinak postihoval učitele, kteří nesplňovali režimní představy, bývalý agent StB, jenž pilně udával své kolegy, kteří si dovolili tu nehoráznost a vyslovili svůj názor, budou v klidu vychovávat naše děti, aniž bychom věděli, kdo je vyučuje. Pro mladého člověka to může znamenat zmatek v duši a zpochybnění pojmů - spravedlnost, pravda apod., způsobený mimořádným rozporem mezi výchovou ve škole a výchovou v rodině. Chybí i základní koncepce vzdělávání. Ministr školství pan Piťha bude ještě dlouho napravovat základní chyby bývalého ministra Vopěnky a jeho náměstka Kouckého (a dalších), kteří naše školství a výchovu snížili na úroveň, o níž se komunistům ani nesnilo. (Někteří z průbojných levicových liberálů amerického typu dnes zasedají v České národní radě a kritizují ministra školství za pomalou nápravu chyb, kterých se dopustili oni sami).

Nejsem proti tržním vztahům v kultuře, ani mi není vlastní názor, že trhem vše dobré v kultuře zanikne a zkomercializuje se. To, co je běžné v zemi, ve které je vědomí lidí vedeno souhlasem s tradicemi a demokracií, se však nemůže používat u nás během přeměny společnosti. Dobré umění jistě nezanikne, ovšem neprosadí se zatím do povědomí lidí (během přeměny). Nedovolávám se pravidelných státních dotací do kultury. Udržujeme však v chodu nesmyslný státní aparát - ministerstvo kultury, a na nekomerční umění se peněz nedostává. Prvním krokem ke zlepšení situace by mohlo být zrušení tohoto anachronického státního útvaru a použití vyšetřených financí jako základní kapitál nově založených nadací, které by měly i jiné mecenáše nežli stát, a financovaly by konkrétní nekomerční kulturní projekty. Vedle soukromých podnikatelů, kteří s novým daňovým systémem budou moci činit totéž, by to byl jistě dobrý počinek.

Tržní ekonomika, jdoucí ruku v ruce s předlistopadovým chápáním světa a pokračujícím mravním úpadkem, sama o sobě nikdy nebude potřebnou zárukou přeměny společnosti v celé její šíři.

Nemohu nedojít k otázce, zda má brilantní technokratické myšlení Klausovu alternativu v politickém a mravním myšlení některého politika, který by jej mohl doplňovat a usměrňovat tak, aby se u nás nezměnila jen ekonomika, ale také ostatní důležité věci. Na tuto otázku jistě není lehká odpověď. Politici, kteří měli možnost se po listopadu uplatnit, využili své moci většinou spíše k dalšímu deformování pojmů. Tolerance se stala záminkou k nepotrestání zločinců, pravda byla opět jen jediná - ta oficiální. Neexistovala kolektivní vina a zároveň jsme za všechno mohli všichni. Spravedlnost se projevuje také svérázně. Zatímco Stalinovi pohrobci užívají svých vysokých důchodů, funkcí a platů s nimi spojených, zatímco lidé, kteří mají uklízet svou celu nebo pracovat na zničených památkách, vesele podnikají nebo rozhodují o kvalitě našeho života ve státních institucích, učí naše děti a hulákají o demokracii v parlamentech - bývalí političtí vězňové živoří s nízkými důchody, emigranti marně žádají nazpět svůj majetek a občanská práva. Žaloby na politické předlistopadové funkcionáře, soudce, prokurátory, bachaře, policisty a estébáky jsou všemožně blokovány a nevyřizovány předlistopadovými politickými funkcionáři, soudci, prokurátory, bachaři, policisty a estébáky, jejichž situaci velmi dobře vykresluje stará anekdota: Jde Kohn se synkem okolo sloupů s telefonním vedením, na drátech sedí hejno ptáků. Synek říká: "Papá, neměli by se ti ptáci odehnat, určitě se mamá špatně telefonuje s tetou Fridou." "To je jednoduché, Móric," praví Kohn a ze všech sil zatleská. "No vidíš a jsou pryč." "Ale fotr, podívej, už tam zase sedí," opáčí synek. "No jo sedí, sedí, ale každý na jiném místě." Naši rudohlávci se svižně přemístili pod dohledem či němým přihlížením politiků polistopadových, o kterých tu a tam vyslechneme, jakéže to vlastně hodnoty představují. Někteří z nich odkazují své kritiky do oblasti psychiatrie či se, právě tak, jak to činili komunisté, ptají - komu vlastně sloužíš?, namísto, aby se zamysleli, jestli na kritice přece jen není kus pravdy. Tyto politiky zdobí samolibost a pocit vlastní důležitosti. Namísto služby občanům, slouží sami sobě.

Netvrdím, že všichni jsou takoví. Václav Benda (KDS), Josef Lux (KDU-ČSL), Ivan Mašek (ODA) a někteří další by jistě mohli v nedaleké budoucnosti být Václavu Klausovi partnerem. Jde o to, jestli ze strany ODS bude dostatek vůle naslouchat názorům jiných, a zda se i v ODS najde politik, který si uvědomí, že přeměna ekonomiky není to jediné, s čím je třeba se potýkat. Zatím na něj marně čekáme.

Václavem Havlem bylo vysloveno sympatické poselství: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." Po tomto jednorázovém vzkazu složil ruce do klína a pustil dnes už obehraný šlágr: "Hodnoty, které představuji." Lze vůbec dojít k vítězství nicneděláním a umístěním domácího bůžka na dobře viditelné místo? Co konkrétního Václav Havel podnikl po listopadu 1989 proti zlu? Než se začnete ohrazovat, tak si prosím napřed zkuste v duchu všechny jeho aktivity proti špatnu vyčíslit. Děkuji. Ani to netrvalo příliš dlouho, viďte? Láska a pravda může zvítězit nad lží a nenávistí jen v tom případě, když lidé budou pravdomluvní a láskyplní. Havlova politika, odtržená od reality, jaksi nepočítá se skutečností, že lidé jsou i zlí a nenávistní. Byli takoví, jsou takoví a budou takoví. Láska a pravda proto nemůže nikdy nad lží a nenávistí zvítězit trvale.

Naší povinností je však NEUSTÁLE usilovat o to, aby dobro mělo navrch. V listopadu 1989 mělo toto úsilí pokračovat. Pro Václava Havla však listopadová změna představovala ukončení snahy o vítězství: Pravda a láska už zvítězila - nyní už stačí jen řídit se hodnotami, které představuji.

Takže - soudruhu Svobodo, Pichu-Tůmo, Lorenci, Biľaku, Mečiare, Slobodníku, Markuši, Weissi, Gašparoviči, Brunnere, Šabato, Dienstbiere, Jičínský, Sládku, Komárku .............. DO TOHO!!!