--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hromádková Alena
Název: Smůla našeho školství
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 029
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Konečně se otázky výchovy a vzdělávání staly předmětem šířeji pojaté diskuse mezi křesťansko-konzervativním pojetím a utilitárně-praktickým přístupem našich liberálů, kteří - pokud jde o otázky hospodářské - jsou rádi považováni za konzervativce. Jde o stále silnější pnutí mezi dvěma odlišnými hodnotovými orientacemi, které bylo příznačné pro konstelaci sil uvnitř volební koalice ODS - KDS. To se nejlépe vyjevilo v uplynulých dvou letech ve vztahu bývalého ministra školství P. Vopěnky (KDS) a jeho náměstka ing. J. Kouckého (ODS). Zatímco prof. Vopěnku proslavil - kromě naprostého diletantismu v oblasti administrativně organizační - hlavně jeho vědecký věhlas a angažovanost nekonformního univerzitního badatele, o ing. Kouckém, navzdory značné publicitě, je toho známo podstatně méně. A to nejen díky jeho věku, ale i nepopiratelné obratnosti, se kterou stačil za sebou zamést všechny stopy, ať už šlo o kuriózní způsob vzniku prezidentova fondu pro rozvoj vysokých škol, o prosazení urychleného přijetí zákona o vysokých školách či o vznik regionálních univerzit atd., což všechno prosazoval v rámci Občanského fóra tak, aby vlastnímu provedení se vyhnul a za následky nepromyšlených kroků v ničem nenesl zodpovědnost (podobně jako R. Palouš a J. Kotásek).

Proto zdánlivě nedůležitý rozpor mezi křesťansko-demokratickým a liberálním pojetím výchovy (a z toho vyplývající organizace školství všech stupňů) je rozporem rozdělujícím a vážně ohrožujícím povahu a proces zrání naší pravice, který by neměl být přehlížen. Obě strany totiž cosi podcenily či nedocenily. Křesťanští demokraté neměli silný exekutívní typ pro roli ministra a ambiciózní pan náměstek, prosazovaný místopředsedou ODS ing. Zieleniencem, neměl dost citu pro ideový a hodnotový aspekt postupné proměny, kde se musí začít lidmi, aby se u nich opět skončilo. Otázky kvality a zkvalitnění výuky se tak začaly prosazovat hlavně na základním školství, kde díky personálním přesunům došlo v řadě oblastí ke zklidnění poměrů a i při mnoha těžkostech materiálního a finančního rázu, vzniklo již mnoho dobře spolupracujících sborů učitelů, rodičovských sdružení atd. Víra ve všemocnou sílu tržních vztahů zasáhla hlavně střední školství, a to především soukromá gymnázia. A tak i nadále je bývalý děkan PeF UK Sýkora (který ještě 14. listopadu 1989 vylučoval vlastní studenty ze školy a posílal na ně Štěpána a policisty) ředitelem soukromého jazykového gymnázia na Letné - a proč by nebyl. Jistě umí výuku moderních jazyků zorganizovat dobře a na ostatním tolik - podle liberálů - nezáleží. Rodiče mu tam - pokud nesouhlasí s jeho nomenklaturní minulostí - přece nemusejí své děti posílat (ponechme zatím stranou fakt, že jeho bývalí soudruzi mu tam děti posílat vždy budou a rádi, zcela v duchu hesla "svůj k svému"). Máme přece tržní vztahy. Ano, ale s nimi i nadále přetrvávající skryté monopoly bývalých komunistů na konexe, budovy, finanční zdroje a hlavně je zde obrovská poptávka po vzdělání, jež mnohonásobně převyšuje nabídku, což samozřejmě pomáhá udržovat status quo a všechny dosavadní výhody a předstih prefíkaných súdruhov všeho typu (paní docentku Bastlovou, jež má z ostudy ušitý celý šatník, lépe již nezmiňovat).

Jenže kvalita se jaksi sama od sebe, díky volné hře poptávky a nabídky, nezlepší - dvojnásob toto platí pro nově vzniklé regionální univerzity, jež měly údajně vstoupit do vysoce soutěživého prostředí a změnit se v něco navýsost blahodárného pro okolní kraje i národní kulturu jako celek. Liberálové - a levičáci - zase v naději, že sliby a dobrá vůle jsou lepšími zárukami kvality než dlouhodobé, průběžné prověřování nabízených programů a oborů - s dojetím hlasovali pro něco, co po roce existence se ukázalo být improvizovaným a konjunkturálním řešením, jež pomohlo pohodlně přežít hlavně marxistům z bývalých pedagogických fakult.

A tak nezbývá, než si neustále připomínat počátky chyb ve školství (zahájené podivuhodně otrlým a neprůstřelným ministrem sametové revoluce MUDr. M. Adamem), abychom lépe rozuměli průběhům a koncům započatého vývoje.

Škola je průsečíkem všech základních lidských a společenských vztahů. Univerzita je pak vizitkou nejvyšší kultury země a startovacím místem pro styk s okolním vyspělým světem.

Zatím dal vysokoškolský zákon akademickou svobodu mnoha těm, kdo si ji nezasluhují a kdo ji jen zneužívají k dalšímu utužení svých feudálních lén. Podobně neexistence jakéhokoli licenčního či akreditačního mechanismu nahrává zavedeným rutinérům typu Sýkora, který jakoby to měl co stranický úkol: nehnout se z místa, propagovat tržní vztahy a dál vychovávat komunistickou elitu, ovšem skrytě a nenápadně.

Neprosadí-li se křesťansko-demokratický přístup k výchově a vzdělávání, nemáme naději najít s Evropou společný jazyk, cestu a klíč k minulosti i budoucnosti. Hodnotová indiferentnost Amerikou inspirovaných za pět minut dvanáct pravičáků (a různých jiných radikálů) či jejich víra, že rodiče co zákazníci-spotřebitelé pomocí tržně regulovaných vztahů si budou vědět rady, je nesmírně nebezpečná a nežádoucí. Komunisté (ex-komunisté, kryptokomunisté a různí radikální levičáci, jichž je školství plno) mají tento "rezort" i nadále přímo či nepřímo pod kontrolou. Nehodlají se svého vlivu vzdát, nemají důvod spěchat - vždyť obsadili, co se dalo, a tak mohou klidně vyčkávat. My nikoli!

Alena Hromádková