--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN
Název: Rozhovor s Lubošem Bolfem
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 030
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(vedený ve volném stylu absurdních her V. Havla) Hrají: L. Bolf, P. Cibulka, F. Kostlán, L. Vydra

Luboš Bolf

Nar. 3. 8. 1956 v Brně.

Absolvoval gymnázium. Vyhozen ze studia mediciny za to, že se zde pokusil založit odbojovou organizaci

"Černý srpen". V r. 1977 nastoupil voj. službu. Během 19 dnů však byl zatčen na základě vykonstruovaného

obvinění podle ş 93 - teror a ş 271 odst. 3 - pro přípravu zběhnutí do ciziny za použití vzdušného

prostředku, zprvu k 10, později k 7 letům vězení. Je ženatý a s rodinou žije ve Vídni.

Luboš Vydra: Můžeš nám přiblížit bližší okolnosti svého zatčení a nástup trestu?

Luboš Bolf: Těsně před nástupem vojenské služby mne vyšetřovali estébáci ohledně organizace "Černý srpen". Nic mi nedokázali. Přesto nám čtyřem bylo znemožněno pokračovat ve studiu. Musel jsem na vojnu, kterou jsem začal na Slatině a hned odpočátku se na mne přilepil nadp. Vondráček, velitel roty a nějaký vojín Hekerle. Je jasné, že to byla čistá práce StB. Figurovala tu především falešná výpověď Hekerleho, který tvrdil po celou dobu vyšetřování, že jsem s ním mluvil o útěku do ciziny a o postřílení některých členů krajského výboru KSČ, případně jejich zajetí jako rukojmí. Napd. Vondráček tuto jeho výpověď potvrdil s tím, že ji údajně slyšel za dveřmi. V důsledku toho mne zatkla vojenská kontrarozvědka a odvezla do Prahy na Ruzyň. Vyšetřovací vazba trvala zhruba devět měsíců. Pak mne soudili. První stupeň to jako teror nevzal. Nejspíše i jim to připadalo příliš absurdní. Protože mi dali deset let, držel jsem na Pankráci třitýdenní hladovku. Po mém odvolání slevili na sedm let v III. NVS ve Valdicích.

Luboš Vydra: Valdice je pověstné vězení nahánějící hrůzu. Jakou práci jsi tam dělal? Slyšel jsem také, že jsi se tu seznámil s p. Dolejším, autorem "Analýzy".

Luboš Bolf: Pracoval jsem mimo jiné na Mechanice. To bylo pracoviště 2. správy StB. Vyráběly se tu věci na odposlech, části telefonních ústředen, trezorové zámky, minimagnetofony, odposlouchávací, fotící tužky a podobně. Všechno to, co se koupilo, či ukradlo na Západě, to se kopírovalo tady. Snažili se sem dostat ten druh vězňů, který splňoval dva požadavky: určité vzdělání a dlouhé tresty. Byl jsem tedy jejich typ. A právě zde jsem se střetl s ing. Dolejším. Pět roků jsme byli spolu na jednom pracovišti a oddíle. I když ten styk byl pouze relativní. Vídávali jsme se jen na vycházkách, protože normální vězeň ve Valdicích byl po pracovní době zavřen na cele. Luboš Vydra: Jak na tebe pan Dolejší působil?

Luboš Bolf: Pan Dolejší na mne působil velmi rozporným dojmem. Přestože byl politickým vězněm, tak měl určitě výsady a privilegia, které nebyly u politických vězňů obvyklé.

Luboš Vydra: Jak se ta privilegia projevovala? Luboš Bolf: No, že mohl volně opouštět celu, jeden čas dělal chodbaře a také, že fungoval v kulturně výchovné činnosti, což je u politického vězně dost zvláštní.

Luboš Vydra: Co třeba dělal v té kulturně výchovné činnosti? Luboš Bolf: Podle toho, co říkal, dělal něco pro vychovatele por. Chutného, zpracovával nějaké jeho výsledky. Údajně! - Nemohli jsme si to ale žádným způsobem ověřit. Nakonec, byli jsme rádi, že "venku" máme člověka, který je rozumnější než nějaký recidivista.

Luboš Vydra: Měl i někdo jiný z politických vězňů takové výhody jako pan Dolejší?

Luboš Bolf: Pokud je mi známo, tak ani jeden. Političtí vězni většinou, pokud nedosahovali stupně použitelnosti vzděláním a délkou trestu, byli soustřeďováni na jedno z nejhorších pracovišť Brus 1, nebo na Mačkárnu.

Luboš Vydra: Co se ti zdálo na valdickém vězení nejhorší? Luboš Bolf: Nejhůř na mne působilo, že bachaři, kteří vlastně vykonávali svoji funkci, nejen v letech sedmdesátých, osmdesátých, ale mnozí z nich již v letech padesátých, k provádění zvěrstev, která se ve Valdicích děla, málokdy používali sami sebe. K tomu měli vězně. To na mne působilo nejhůř, protože ono, to víte, je rozdíl, jestli vás vytáhne na chodbu bachař - taky se mi to stalo, samozřejmě - přiváže vás za katr a zbije pendrekem, tak to berete jako nutné zlo. Dělá to hajzl, svině. Patří k tomuhle režimu. Ale pokud bachař zpracuje spoluvězně, i když je to recidivista, nebo třeba na mnoho let odsouzený vrah, a když ho zpracuje natolik, že ten spoluvězeň má za úkol vás zlikvidovat, tak to je skutečně otřásající. A že bachaři vězně skutečně zneužívali, to lze nakonec si domyslet i z materiálů různých odsouzených vrahů, hlavně těch, kteří seděli v zostřené izolaci na 3. oddělení. Je to v jejich soudních spisech, protože oni byli samozřejmě za tyto zločiny odsouzeni. Jenomže v podstatě, co se jim stalo? Vrah, který dostal 25 let a z toho měl odseděno 2 roky a zabil, do slova a do písmene zavraždil svého spoluvězně, tak dostal už pouze jenom ty dva roky.

Luboš Vydra: Musela tu být jistě vysoká úmrtnost. Luboš Bolf: Větší než úmrtnost byla hlavně zdravotní nezpůsobilost vězňů. Osobně jsem neviděl zabití vězně - jen, co se proslechlo. Jak již jsem řekl - Mechanika byl zvláštní oddíl. Měli jsme však velké kontakty přes politické vězně. Proto jsme se dozvěděli i věci, o které se běžný řadový vězeň nezajímal. I sebevražednost tu byla vysoká, hlavně na 3. odd. to byla velice zvláštní instituce. Zavírali se sem obzvláště nepohodlní vězni, na jejichž zpacifikování nestačila obyčejná "díra". V pravomoci náčelníka věznice bylo zavřít sem odsouzeného až na tři měsíce. Málokdo z 3. odd. vyšel úplně zdráv a nezlomen. Hodně lidí nevyšlo proto, že spáchali sebevraždu.

František Kostlán: Jak to vypadalo ve Valdicích s vnitřní ochranou?

Luboš Bolf: Ve vnitřní ochraně věznice byli bachaři, kteří přicházeli do přímého kontaktu s vězni - systém tzv. referentů režimu, neboli "otloukačů". Ti s vězněm přicházeli do kontaktu, když ho vypouštěli ven z cely, nebo naopak, případně, když si ho chtěli použít jako "boxovací pytel". Druhý druh, který nespadal do vnitřní ochrany věznice, patřil k přímému výkonnému aparátu, to byl tzv. systém vychovatelů. Tento bachař měl vězně vychovávat. Dělal to tím způsobem, že podepisoval příkazy k dodání do "děr", na 3. odd. a pod. A tento tzv. "vychovatel" si organizoval a bral vězně na své použití k účelům, které znal jenom on. Jemu byli vězni přímo odpovědni, z jeho popudu vykonávali funkci chodbařů, ale i donašečů a pod. Vězeň, který byl určen k donášení, byl většinou zpracován předtím, než přijel do věznice. Dodateční dobrovolníci na tuto práci byli samozřejmě také školeni jinde.

František Kostlán: Jak se projevovalo u konfidentů to, že bonzovali? Dalo se to nějak rozpoznat?

Luboš Bolf: Dalo se to rozpoznat až po delším kontaktu s takovým konfidentem. Pokud člověk přišel jako nový a byl tam dobu kratší než půl roku, nepoznal nic. Na cele nás bylo 10. S ostatními vězni, konkrétně třeba na Mechanice, byl stav asi 70 lidí. S většinou spoluvězňů jsme tedy přicházeli do kontaktu až na pracovišti, kde situace byla jiná. Zde jsme se mohli kontrolovat. Ale nikdo v podstatě nemohl vidět do jiné cely, co dělá konfident, který dejme tomu byl z další cely vypuštěn. K zvýšení této nepřehlednosti se provádělo i časté rozstěhovávání. Luboš Vydra: Ale vraťme se k tomu, jak jsi to všechno přetrpěl, až jsi se nakonec z Valdic dostal.

Luboš Bolf: Jak to všechno dál probíhalo? Nějakým zázrakem se mému advokátovi, jedinému dobrému člověku, se kterým jsem se v průběhu celého trestního řízení setkal, podařilo zkontaktovat se s kardinálem Tomáškem a společně s ním dosáhl toho, že tehdejší generální prokurátor a hlavní voj. prokurátor ČSSR podal stížnost pro porušení zákona v můj prospěch, protože - znovu opakuji - můj případ byl tak absurdně vykonstruovaný, že byl i pro tehdejší trestní právo neudržitelný. Stížnost byla řešena nejvyšším soudem ČSSR, ale vojenské kolegium, kterému tehdy předseda nejvyšší soudce Čepelík, tuto stížnost zamítlo. Luboš Vydra: To bylo v r. 1979? Kolegium, které to zamítlo, by se dalo jistě zjistit.

Luboš Bolf: Ne, bylo to daleko později. To už jsem měl odsezeno více než čtyři roky. Najednou mi napsal můj nový advokát, že se mu podařilo dosáhnout, že gen. prokuratura podává stížnost... Nesměl jsem s ním ale mluvit, jen na okamžik u nejvyššího soudu, ale tam na to bylo sotva deset minut. A to ještě tak, že tři metry od nás stál s nastrčenýma ušima bachař, takže k ničemu konkrétnímu jsme se stejně nedostali. Faktem je, že zástupce gen. prokurátora, který přišel po projednávání za námi, řekl, že nepamatuje za svoji praxi takový případ a že bohužel už víc dělat nemůže. Tenkrát to byla konečná.

Luboš Vydra: Přihodil se ti ve Valdicích také nějaký příjemný zážitek?

Luboš Bolf: O příjemném zážitku se tu nedá mluvit, protože jsem nebyl propuštěn z Valdic, ale z Mírova. Pro mě Valdice byly duševním peklem a stal jsem se tak snad i zlým, protože být zlý ve Valdicích znamenalo alespoň nějakou možnost přežít. Dodnes mi zůstal následek, že jsem ke svému okolí často a bezdůvodně zlý. Tam bylo nutné vystartovat po někom a dát mu přes hubu dřív, než on začne nabroušenou lžicí, jak bylo zvykem, zapíchávat tebe. Konkrétně jsem to zažil v "díře".

Luboš Vydra: Můžeš nám říci něco bližšího o tom, jak to v "díře" vypadalo?

Luboš Bolf: Mohl bych to přiblížit, a to tím způsobem, že na "díru" jsi se mohl dostat za přestupek, jako byl rozepnutý knoflík u košile - tzv. ústrojová kázeň se tomu říkalo. Nebo jsi se sem mohl dostat jenom proto, že jsi se znelíbil "režimákovi". Napsal na tě kázeňský lístek pro absolutně banální věc. Nějaké neuposlechnutí rozkazu, nebo hrubší přestupky se "dírou" netrestaly. Ty se trestaly rovnou tím, že tě šoupli na 3. oddíl. Jak to na "díře" vypadalo? Holá betonová cela o rozměru zhruba 3 x 4 m., kde na zemi byla molitanová matrace o tloušťce 5 cm a jedna koňská houně. To bylo všechno. Na matraci jsi si nesměl lehnout před večerkou, židle tu nebyla. Jedinou šanci jsi měl, buď sedět na holém betonu, nebo to prochodit. Pokud zavírali na "díru", tak tě filcovali. Ale bachaři v době, kdy jsem tam seděl já, se už nesnižovali k tomu, aby strkali vězni prsty do prdele, jak to bylo běžné před tím. Teď ti to dělal spoluvězeň, kolega, který oddaně sloužil bachařům. Tenhle vězeň měl v podstatě nad tebou i určitou pravomoc. To znamená, že pokud režimák odemkl "díru" a odešel za nejbližší katr, který samozřejmě zamkl, ten vězeň, který se staral o "díraře", si tam s nimi mohl vyvádět, co chtěl.

Luboš Vydra: Jak to vypadalo na 3. oddělení? Luboš Bolf: Na třetí oddělení jsem se bohudík nedostal a nedovedu si vůbec představit, zda bych ho přežil. Vše, co vím, vím z vyprávění lidí, kteří se odtamtud dostali a kteří se vysloveně báli o tom mluvit, a proto jejich zprávy byly většinou útržkovité, vyslovené jen tak náhodou, když ty lidi chytla nějaká potřeba sdílnosti a řekli jednu větu a na druhé vycházce třeba druhou. Časem jsem si z toho pak poskládal určitou mozaiku. Tak třeba: Na 3. odd. to vypadalo tak, že vězeň měl nárok, protože nepracoval, pouze na tzv. záchovnou dávku. Normální stravenka č. 1, kterou dostávali všichni, kteří nedosahovali nadprůměrných výkonů, byla pro vězně nedostačující. Na 3. oddělení měl vězeň stravenku č. 0. Tato záchovná dávka byla naprosto nedostatečná na nějaké zdravé přežití. Prvním prostředkem, kterým likvidovali vězně, byl tedy hlad. Druhý způsob byl, že na 3. odd. měli volný pohyb a výsady nejsurovější z vězňů, násilníci-recidivisté. To je ostatně praxí ve všech věznicích, že určití vězni s dlouholetými tresty a násilníci mají kontakty s bachaři, kteří zneužívají jejich přirozené agresivity, pudovosti a duševní omezenosti, aby si sami nemuseli špinit ruce s vězněm. Takže tyto lidské zrůdy měly v podstatě moc nad životy ostatních a třeba konkrétně na vycházkách, kde docházelo k úmyslným kombinacím typů vězňů, se stávaly ty nejhnusnější vraždy.

Kontakt na 3. odd. byl nemožný. Byl to tábor v táboře. Kdo viděl Valdice alespoň zvenčí, ví, jak to vypadá. 3. oddíl byla zvláštní budova oddělená od vlastní věznice další zdí a dráty. Existovaly zde temné cely, samotky a dokonce tu byla jeho vlastní "díra", ve které neexistovala ani ta pěticentimetrová molitanová matrace. Vězeň tu spal na holém betonu. Trochu ony nepředstavitelné poměry připomínali bachaři z 3. oddělení, když náhodou zastupovali "režimáky" z našeho oddílu. Co tihle bachaři prováděli, to je od našich bachařů odlišovalo. Běžný "režimák" z 6. odd. nedělal to, aby si vytáhl vězně z cely, pověsil si ho za ruce na katr a zbil ho. Strašně jsme se jich báli. A pokaždé, když jsme šli z práce, tak jsme pozorovali, kdo vlastně slouží. Když sloužili oni, kolikrát jsme již z dálky slyšeli řev bitých vězňů.

Luboš Vydra: Tito lidé vlastně můžou tvořit jakousi mafii dozorců. Jeden přeci na druhého toho mnoho ví?

Luboš Bolf: To ne, že jen můžou. Ve Valdicích je pověstné, že jsou zde rodinné generace bachařů. Najdeš tam potomky bachařů, kteří tu sloužili v nejhorších letech padesátých. Jejich vnuci jdou s úsměvem na rtech dělat bachaře, protože ti lidé jsou odmalička zpracováni tím, že vyrůstali v rodinách bachařů. Tyhlety klany a mafie, ty jsou tam úplně běžné. My jsme měli jednu obrovskou výhodu proti ostatním pracovištím. Zní to možná cynicky, ale nic to neubírá na tom, že to byla výhoda. Pravomoc našeho bachaře, který nás mohl na oddělení likvidovat, končila přede dveřmi Mechaniky. Tam za nás přebíral zodpovědnost náčelník Mechaniky, který byl estébák. A estébáci, jako zdejší zaměstnanci, se snažili hlavně o to, abychom podali co nejlepší a nejkvalitnější výkon. To znamená zbytečně nešikanovali, ale na druhé straně si dokázali velice rychle, ne svýma rukama, ale rukama právě těch bachařů, poradit s jakýmkoli naším odporem. Luboš Vydra: Když to všechno skončilo, dostal ses na svobodu, odešel jsi do Rakouska hned, anebo jsi se pokusil zprvu žít ještě tady?

Luboš Bolf: Ne, nikdy jsem nechtěl emigrovat. Byl jsem vždycky proti tomu. Říkal jsem si, pokud člověk neudělá něco tady, tak tam venku to pro Československo prakticky ztrácí význam. Po ukončení trestu mi to nedalo a vyvíjel jsem určitou aktivitu v souvislosti rozšiřování "Několik vět". A tak přestože jsem si založil rodinu, nedonutili mne, abych se tvářil jako "šedivá myš". K tomu jsem měl dobrý pocit, že nemám co ztratit. Dělal jsem obyčejného dělníka v hlinikárně v Žiaru nad Hronom. Byla to velmi nepříjemná práce, ale jiná pro mne nebyla. K emigraci mne nakonec donutilo udání, že v závodě rozšiřuji "Několik vět". Estébáci mne vyslýchali 24 hodin. Přišel jsem domů ráno a zoufalá manželka mi říkala: "Máš malý dítě, ale tebe nezavřou na rok ani na dva. Tebe pošlou do Valdic, něco si vymyslej a dají ti recidivu." Dostal jsem strach a vysloveně zbaběle jsem utekl. Přes dvoje hranice, pěšky a bez pasu.

Luboš Vydra: Jak ten útěk probíhal? Luboš Bolf: Nasedl jsem do autobusu směrem na maďarské hranice u Bratislavy. Tam jsem zazmatkoval a jel na Lučenec. U Lučence jsem přešel pěšky čs. hranice. V Maďarsku pak sedl na další autobus a jel do Szoproně. Tenkrát už Maďaři byli liberálnější, a to mi pomohlo.

Luboš Vydra: To bylo kdy?

Luboš Bolf: V září 1989. Obdobným způsobem mne pak následovala i manželka s dítětem. Domluvili jsme se, že jestli se mi přechod podaří, sdělím to telefonem její známé. Za povšimnutí stojí, že byla zatčena a vyslýchána okamžitě, jakmile manželka emigrovala. V Rakousku jsem se zkontaktoval s Amnesty International a dělal u nich práci pro vězně a uprchlíky.

Luboš Vydra: Z Rakouska jsi psal také otevřený dopis Petru Uhlovi.

Luboš Bolf: Ano, psal. Petra Uhla jsem znal. Sice ne osobně, ale byla to legenda. Byly mi známy jeho názory, ale hlavně jeho práce ve VONSu mi jako politickému vězni, říkala hodně. Napsal jsem mu proto, že se dostal do komise MS pro vyšetřování konkrétních zločinů bachařů, včetně těch z Valdic a že mne naprosto vyvedlo z míry, když je omlouval jako vykonavatele rozkazů a jako lidi nevinné. Ba naopak, on je fakticky chválil, když tvrdil, že tu službu vykonávali dobře. Pro mne je to naprosto nepochopitelné, že tohle může tvrdit "mukl", který si odseděl Bory a Mírov. Petr Cibulka: Chtěl jsem se tě zeptat, byl jsi rahabilitován? Luboš Bolf: Ano, byl jsem rehabilitován v plném rozsahu s odůvodněním, že se nestal trestný čin, pro který jsem byl stíhán. Petr Cibulka: Dostal jsi nějaké finanční odškodnění?

Luboš Bolf: Nedostal. Pokud jsem byl informován, ani na něj nemám nárok, protože trvale žiji v zahraničí.

Petr Cibulka: Víš o tom, že za jediný měsíc takového vězení, o kterém jsi mluvil, můžeš dostat dva a půl tisíce korun jako odškodné?

Luboš Bolf: Vím a když jsem se tuhletu částku poprvé dočetl v zákoně, který byl zveřejněn v denním tisku, tak jsem se rozesmál. Petr Cibulka: Víš o tom, že tato částka je považována za náhradu za ušlou mzdu?

Luboš Bolf: Ano, vím, jistě.

Petr Cibulka: Z toho vyplývá, že nějaké odškodnění za nelidské zacházení a pobyt ve věznicích obětem nenáleží.

Luboš Vydra: Jaképak odškodnění. Jak říkal Petr Uhl, ten bobrý člověk - bachař, přece plnil svoji povinnost.

Luboš Bolf: Přesvědčili jste mne. Oni nás podle tohoto zákona přece netýrali. Tak, jaképak za to odškodnění? A když náhodou někoho zmrzačili s doživotními následky, tak musí napřed někdo spočítat body, ohodnotit ho podle nějakých kritérií, které stanovili komunisté na odškodňování běžných úrazů a teprve poté mu může být vypláceno odškodnění - ne však za nelidské zacházení a týrání, ale za jeho současný zdravotní stav.

Petr Cibulka: Víš o tom, že ti estébáci, kteří byli propuštěni, byli odškodněni částkou až mnoha desetitisíci korun?

Luboš Bolf: Vím o tom. Ano, dočetl jsem se v denním tisku, že se jim vyplácí dokonce jakési odstupné, nebo odškodné za to, že vůbec ztratili zaměstnání u této bohulibé organizace.

Petr Cibulka: Není to nějak zvláštní, že na estébáky je peněz dost a na politické vězně se jich nedostává?

Luboš Bolf: Víte, k tomu asi tolik. Nejenom na estébáky je peněz dost, ale je peněz dost i na všechny bývalé komunistické funkcionáře, kteří dneska, i po 17. listopadu pracují a jsou odměňováni za svoji celoživotní práci vysokými částkami. To platí o komunistech, estébácích, ale i o "osmašedesátnících", kteří dneska s úsměvem na rtech a s tváří pronásledovaných beránků, jdou za koryty a odškodňováním. - Takže já se nepozastavuji nad tím, že tady dnes někdo a v tomhle státě odškodňuje estébáky, protože je neodškodňuje nikdo jiný než ten, který je platil celá léta.

Petr Cibulka: Dokážeš si představit, že po roce 1945 by byli esesáci a gestapáci vysoce odškodňováni za to, že svoji práci již nemohou vykonávat?

Luboš Bolf: Ta otázka je absurdní. To si snad nedokáže představit žádný normální myslící člověk. Mám zato, že pokud hovoříme o vrazích a nelidskosti, není rozdílu mezi fašistickými vrahy, hrdlořezy a esesáky, ani mezi estébáky, bachaři, soudci a dalšími vykonavateli nelidských a hrůzných zvěrstev, která se děla v československých koncentrácích a kriminálech.

Petr Cibulka: Přesto si myslím, že v logice sametové spravedlnosti pana Havla je to vůči esesákům a gestapákům velká nespravedlnost, protože nikdo z nich neporušil tehdy platné zákony.

Luboš Bolf: Sametová politika nejen p. Havla jako jedince, ale sametová politika celé polistopadové špičky, je velice absurdní. Být panem Havlem, tak bych připojil k německo-československé smlouvě ještě hlubokou omluvu všem nacistickým vrahům, kteří páchali zvěrstva na území Čech a Moravy, neboť jinak si myslím, že sametová revoluce ztrácí svůj vlastní podstatný smysl, který přece spočívá v tom neustále se omlouvat a odpouštět těm, proti kterým jsme se vlastně prohřešili tím, že jsme nedodržovali jejich platné zákony.

Petr Cibulka: Já si myslím, že ta omluva je skutečně na místě, protože kdyby čeští občané protektorátu neporušovali tehdy platné zákony, tak nacističtí okupanté by jim nezkřivili na hlavě ani vlas. To stejné je možné říci o komunistických zločincích, kteří přirozeně nemohou být dnes trestáni, protože své vlastní zákony neporušili. A kdybychom nepřekračovali tehdy platné zákony, nemuseli jsme chodit do vězení a mohli jsme žít klidně až do smrti.

Luboš Vydra: Řádným životem pracujícího člověka. Mohlo by se to celé jmenovat: Hrdina naší doby je člověk loyaální.

Petr Cibulka: Bohužel se našlo pár nedisciplinovaných lidí, kteří nedají na dobré rady, škodili komunistické diktatuře, a proto tahle diktatura skončila už 17. 11. 1989, zatímco kdyby byli poslušní a rozumní, tak mohla trvat dalších padesát, šedesát, nebo sto let.

Luboš Bolf: Myslím si, že je předčasné tvrdit, že komunistická diktatura skončila. Naopak využila toho, že mnoho lidí uvěřilo, že něco končí. Je předčasné zavírat víko nad něčím, co byl kdysi disent, nebo jakýkoliv odpor proti něčemu nelidskému. Myslím si, že i dnes je důležité, aby existovali znovu lidé, kteří budou pokračovat v odboji. Protože dnes ještě rozhodně není konec komunistické diktatury.

Petr Cibulka: Já bych řekl, že diktatura v té nahé podobě skončila. Dnes je mnohem kultivovanější. Mluvím o ní jako o sametovém komunismu. Jinak, když už jsme u toho odboje, tak pro mne třetí odboj neskončil a zřejmě ještě dlouho neskončí. František Kostlán: Myslím si, že povinností redakce Necenzurovaných novin bude v nejbližší době podat trestní oznámení nejen na všechny členy redakce NN, ale i na Václava Havla, aktivisty Charty 77, VONSu, prostě celý ten disent, co tu byl před 17. 11. 1989, ale podat žalobu i na všechny, kteří se postavili proti komunistické diktatuře po 17. 11. 1989, právě proto, že jsme tím všichni porušili tehdy platné zákony. Je třeba, aby právo zvítězilo a my, zločinci, skončili ve vězení. Luboš Bolf: Myslím, že také já jsem udělal závažnou chybu, právě tím, že jsem přijmul svůj rehabilitační rozsudek, protože tímto rehabilitačním rozsudkem byl zjevně porušen zákon.

Luboš Vydra: Fuj, že se nestydíš! Kdoví, třeba mohou teď někoho z těch polepšených estébáků kvůli tobě obtěžovat dotazy a okrádat ho o drahocenný čas, který tolik potřebuje při podnikání s nakradenými milióny, aby se u nás oživil kapitál.

Petr Cibulka: Před časem jsem se dozvěděl, že bylo zrušeno 285 000 nespravedlivě vynesených rozsudků a je přitom naprosto fascinující, že neexistuje jediný viník, který by za tyto nespravedlivé rozsudky zodpovídal.

Luboš Bolf: Zažili jsme již několik rehabilitačních vln. Předposlední probíhala v roce 68, a pokud se dobře pamatuji, ani tam se nehledali viníci. Z prostého důvodu. Nemůžeš najít viníka, který odpovídá za nespravedlivé rozsudky, protože tyto rozsudky, jak jsme před chvílí zcela logicky usoudili, byly spravedlivé. Luboš Vydra: Jsi-li po krk v blátě, už se nezmácháš.

Petr Cibulka: Za předpokladu, že viníci stále jsou na všech vedoucích místech, viníka najít není možné. To je podstata problému. V momentě, kdy ale dějiny přestanou tvořit vítězové, to jest komunisté, v tom momentě bude viníků dostatek a uvidíme je na každém rohu.