--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš
Název: Svitákova cesta odnikud nikam
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Sotva jsem se dozvěděl, že dr. Ivan Sviták již nepíše "Andrgraund", ale správně underground, našel jsem v jeho rozverném spisku Cesta odnikud nikam na str. 69 další geniální informaci o tom, že "hutník na Sokolovsku vytěží za třicet let své dřiny uhlí v maloobchodní ceně dvaceti miliónů korun". I tato drobnost potvrzuje názor, který již zastával F. Hayek, že totiž socialismus nebyl nikdy dělnickým hnutím, ale pouze projevem nadřazenosti socialistických intelektuálů. Tímtéž rétorickým exhibicionismem je Svitákovo další tvrzení, o kolik že miliónů stát "hutníka" za jeho produktivní život okrade. Zapomíná totiž na to, že těžba uhlí se u nás omezila nikoliv z ušlechtilých pohnutek šetření nerostného bohatství, ale proto, že byla nerentabilní a stát ji musel dotovat.

Je pravdou, že dr. Ivan Sviták v únoru 1948 protestoval proti vylučování studentů a rezignoval na všechny své funkce. Nikdy však nepochopil nereálnost idealistických fikcí socialismu, a proto, když byl v roce 1956 označen za jednoho z hlavních revizionistů, znamenalo to pouze, že byl jen neukázněným odpůrcem cesty, po které se komunistická moc ze všech možných cest k socialismu právě drala. Dokladem jeho přijatelnosti je, že zatímco skuteční nepřátelé komunismu v padesátých letech těžili v kontračních táborech uran a uhlí, Ivan Sviták od r. 1949-56 učil jako lektor dějiny filozofie na Karlově univerzitě. I v r. 1968, když zakládá pojetí demokracie, jež bylo nepřijatelné vpravo i vlevo, na Západě i na Východě, doma i v emigraci, můžeme na něho vztáhnout havlíčkovské rčení: "Zatímco jiní jdou po cestě, já si jdu v příkopě blátem." Z těchto důvodů pochopitelně nebyl přijat ani novým normalizačním vedením v r. 1969, které ho zbavilo státního občanství a jako neexistujícího občana odsoudilo na osm let do vězení. Na štěstí pro něho, protože tehdy již cestoval hodně po mezinárodních filozofických konferencích, odseděl si trest na Kolumbijské univerzitě v ústavu Zbigniewa Brzezinského a jako řádný profesor filozofie na California State University. Svitákův vzestup v kontextu s jeho myšlenkovým dílem je nejen důkazem toho, co snese Amerika, ale i svědectvím o tom, že velká část intelektuálů na Západě smýšlí levicově.

Ke konci této doby, v r. 1985, kdy jak o sobě sám tvrdí "trpěl" na zmíněných univerzitách, napadl v Právu lidu (4) spisovatele Jana Pelce za jeho román "Děti ráje", článkem "Šmejd z andrgraundu". Pro tento Svitákův pohled na underground jsou typické extramenty, střevní plyny, nadýmání, kanalizační závady a zápach. Rada dr. I. Svitáka: "Nechat šmejd v klidu hnít". Mějme na paměti, že v oné době se Sviták hlásil i k jakési podobě terminologicky rozkošatělého humanismu, a proto ten odpor ke všemu, "co z člověka vane", přesně v hesle těchto humanistů: "Vše lidské je mi cizí". V tomto duchu je tedy Svitákem Pelcovo dílo štítivě smetáno ze stolu. K jeho intelektuálním finesám pak patří i spojení výroku TGM, vysloveného kdysi v Českých Budějovicích: "Nebát se a nekrást!" s výrokem: "Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu", které použije demagogicky proti Dětem ráje. Neuvědomí si, že nikde v Pelcově románě není uvedeno, že by jeho hrdinové kradli. A onen jediný, který si založil rodinu, mentoruje podobně jako dr. Sviták. Dr. Sviták však knihu patrně nečetl celou, protože jinak by se musel zamyslet, jak se tento názor, tolik se kryjící s jeho vlastním, mohl v rámci kritizovaného "šmejdu" vůbec objevit.

Na jeho výpad se ozval hlavní protagonista českého undergroundu I. M. Jirous - Magor, který byl toho času na "prázdninách" mezi pobytem na "univerzitách" Bory, Ostrov, Valdice. Jeho článek, otištěný v samizdatovém časopise pro druhou kulturu Vokno, se jmenoval "Jdi do hajzlu sajrajte". Se skvělým postřehem v něm byla vystižena nejen Svitákova povýšenost nad tím, co on nazývá "andrgraundem", ale že pan profesor tomuto "šmejdu" není hoden zavázat ani tkaničku u bot. Článek končil optimistickou myšlenkou, že "naštěstí o osudu undergroundu u nás již nerozhodne žádné skuhravé echo I. Svitáka ze zámoří."

I na tomto případu sporu s undergroundem lze najít kořeny averze, o níž se zmiňuje již B. Denič a která má dvě stránky. Jednou z nich je záliba socialistických intelektuálů v hladce fungujících a dobře zorganizovaných plánech, které řídí experti, ne nepodobní jim samým. Druhou z nich je představa, že dostane-li se spotřebitelům nižších vrstev volnosti, nedokáží si vybrat to, co je pro ně dobré.

Jiná z ukázek Svitákova levicového intelektuálního exhibicionismu je na str. 9 v jeho knize "Cesta odnikud nikam", odsuzující hledače spravedlivého trestu pro politické zločince minulého režimu: "Z lásky k bližnímu jsou ochotni padlým andělům minulé nomenklatury vyhlásit nenávist až za hrob, omezit jejich občanská práva a nařídit konfiskace nebo zvláštní zdanění jejich majetku. V praxi se tato láska k bližnímu nápadně podobá třídní nenávisti!" - Představa vykrmených úředníků nomenklatury s křídly padlých andělů je směšná. Její kýčovitost spočívá v tom, že má čtenáře dojmout podobně jako skupinka trpaslíků stojící na zahradní skalce. Povšimněme si ironizování lásky k bližnímu spojené s bolševickým termínem "třídní nenávisti". Na první pohled je nám zřejmé, že autor tvrzení je přesvědčen, že on má tu pravou lásku k bližnímu. Z "třídní nenávisti" pak jako by vál romanticky tklivý povzdech: "Jsou jako oni!"

Na svém vystoupení na májovém shromáždění Levé alternativy na Střeleckém ostrově 1. května 1991 Sviták vyhlásil: "Chcete, abychom během jediného roku klesli na úroveň Polska, zvýšili svou zadluženost o tři miliardy dolarů? Pak si zasluhujete ministra financí Václava von Klausewitz." O kus dál pak vyzývá: "Nepřijímáte-li program absolutního zbídačování jako hygienické opatření, pak si musíme zvolit odborové předáky, kteří znají výchovnou hodnotu stávek pro vlády všech zemí." - To proto, abychom zruinovali naše hospodářství, jako to stávkami dokázali v Polsku?

Na dotazy novinářů, zda vznikne jednotná levice a jestli lze tento proces urychlit, I. Sviták žvaní: "Nelze. Růst dítěte neurychlíte, když budete dítě v kolébce povytahovat, protože logika růstu je zapsána v jeho genetickém kódu. Novorozeně demokratické levice mohutní každým dnem, zatím leze po čtyřech, ale brzy se vzpřímí a začne chodit po dvou." Tato obraznost hodná Mao-ce-tunga v době, kdy již trpěl parkinsonovou chorobou, má zastřít skutečnost, že po pádu komunistického režimu není zatím levice jaksi v kurzu. Sviták však přesto neztrácí naději, že lidé opět ze své lenosti myslet se nechají nadchnout blouzněním intelektuálů.

Hodnotu Svitákova gigantického duchovního rozměru objevil v r. 1990 také Špígl, který ho v anketě o politika roku umístil na bronzovém stupínku. K páně profesorovým oblíbeným sófismatům, srovnatelným snad jen s úvahami antických myslitelů nad tím, zda želva doleze někdy svého konce, patří i jeho projev přednesený v Prešově 8. 4. 1991, v němž dokazuje, že současná krize se pouze díky triku vlády jeví jako dědictví minulosti, ve skutečnosti je však za ni zodpovědna pouze ona sama. Takže, když zločinci zabíjejí, ničí a půdu plnou trosek a mrtvol získá nový vládce, pak nikoliv zločinci, ale on nese za tuto zkázu zodpovědnost. I. Sviták - muž spadlý z Marsu, v Moravskoslezském dnu 6. 4. 1991 tvrdí: "Pro mě je výhodou to, že jsem neprodělal negativní procesy, kterými prošel celý národ, a že moje myšlení tím nebylo nijak pronikavě ovlivněno a zasaženo. Mohl jsem si dále pěstovat svůj intelektuální potenciál na americké univerzitě a ne bručet v kriminále jako Battěk, Havel a ti ostatní, kteří byli perzekuováni. Takže to je moje ohromná výhoda."

Obdobnými záblesky intelektu Sviták ohromuje i v případě státoprávního uspořádání a v úvahách o slovenské otázce. Ve svém interview pro Národnú obrodu 4. 4. 1991, nazvaném "Klobúk dolu pred Slovákmi!" si pochvaluje: "Naopak, proces, který vidím na Slovensku v SDĽ, je v podstatě pozitivní. Je vidět snahu odpoutat se od dědictví minulosti a čelit budoucnost. Nejdůležitější úlohu však sehrává V. Mečiar. Srdečně bych mu přál, aby se mu záměry podařily, protože ho považuji za výrazného politika, který by mohl zachránit federaci tím, že uspokojí zájmy slovenského národa, a zároveň dokáže vystupovat státnicky na obranu federace, která by již nebyla jablkem sváru. Doufám, že na Slovensku vznikne nějaké seskupení sil, které ho udrží u moci a jemuž patří budoucnost. A to by bylo velmi dobré, protože konfigurace politických sil na Slovensku by předurčila budoucí konfiguraci politických sil v Praze. To by byl tedy konec pana ministra Klause a konec každé ekonomické reformy, která by byla nepřijatelná pro slovenskou vládu a musela by se tak stát nepřijatelnou i v Praze." Obdobné nadšení projevuje i 12. 6. 1992, kdy jako poslanec FS píše V. Mečiarovi oddané blahopřání k vítězství ve volbách, ve kterém mimo nadávek na Klause a české šovinisty sděluje: "Česká levice bude jednoznačně Mečiarovská, jako Váš Ivan Sviták."

Ve svém rozhovoru pro RP 15. 4. 91, na dotaz, co je pro něho rozhodující, I. Sviták odpovídá: "Možnost intelektuálně působit na širší okruh. Když píši knížky a snažím se je vydávat, tak si myslím, že zasahuji daleko víc do myšlení lidí." Za chvíli však nezapře své skutečné poslání, kterým je jeho povýšenost nad druhé. Zde je jeho vlastní doznání, z kterého jako by se tiše radoval: "Jakmile začnete říkat pravdu tak, jak ji vidíte, lidi to šokuje, jiným se to líbí, další na vás plivají, nebo si myslí, že jsem nějaký kryptokomunista, nebo přívrženec byrokratické diktatury." To, čeho si skutečná osobnost nevšímá, protože to není podstatné, to se stává Svitákovi životním krédem. Dokonce si povzdechne: "Spíše si myslím, že co lidi máte, je to, že mě nedokáží zařadit." Ale i v tom se Ivan Sviták mýlí. Jako mnoho přemýšlivých lidí po něm, zařadil ho již kdysi pan profesor Václav Černý, když o něm prohlásil, že dr. I. Sviták je vnitřně neukázněný člověk. A v tom je i dnes vizitkou levice, již jako poslanec LB zastupuje v parlamentě.

Shrnuto: Vyznavači socialismu jako pouhé ideje, mají značné výhody proti konkrétní pravici. Tato pravice, která více pragmaticky jedná, než slibuje, se drží reality, v níž existuje stejně úspěch jako selhání, kdežto socialisté mohou využívat síly rétorických slibů a umě vykonstruovaných idejí, které jakmile selžou, se nahradí idejemi dalšími. Z toho těží velká skupina lidí, jejichž "odbornost" spočívá v tom, že zásobují obecenstvo novými demagogickými iluzemi a fantasmagoriemi. Tito lidé spatřují v socialismu všeobecný rámec, který jim propůjčuje zdání originality a kritického odstupu. Mohou například křičet: "Blahobyt dáme všem!", což je však ve skutečnosti stejným projevem ušlechtilosti, jako pohvizdování si s rukama v kapsách nad partou pracujících kopáčů. Toto manévrování od tvořivé skutečnosti nazývají permanentní revolucí. Proto také I. Sviták říká, že socialismus bude hledat nejenom třetí, ale i čtvrtou, patnáctou, xtou cestu. Což bude opravdu platit tak dlouho, dokud se bude někdo těmto nehoráznostem podřizovat.

Luboš Vydra